Otmar Oliva: sochař ve službách božích
Potkat v práci papeže, to se podaří málokomu. Otmaru Olivovi se této cti a výsady dostalo.
Autor: Pavel Bohun, archiv Otmara Olivy
Jeho životní příběh by vydal na filmový scénář. Na konci 70. let, v době, kdy narukoval na vojnu, měl se ženit a čekal první dítě, ho StB poslala do vězení. Když vyšel z komunistického žaláře, nasadil na něj režim šest udavačů. Navzdory tomu právě tehdy začala jeho plodná umělecká léta.
Na Velehradě zakládá samizdatové nakladatelství a zpočátku pod cizím jménem buduje v tamní bazilice hlavní oltář. V devadesátých letech pak dostává první zakázku pro Vatikán, jako první po staletích vytváří papežský trůn. Dnes patří k prominentním umělcům ve službách církve.
Jste rodilý Olomoučák. Jak se Hanák ocitl na Velehradě?
V patnácti jsem šel do Uherského Hradiště na UMPRUMku. Bylo to v roce 1967. Jako šestnáctiletý jsem tam zažil rok 1968. Pět let jsem zde byl na střední škole.
Takže jste přilnul k tomuto kraji…
Spíše mě zaujala výjimečnost Velehradu.
Vy jste původem kamenosochař?
Obor na střední škole se jmenoval Plastika v kameni. Nešlo o kamenosochařství, mimo základní modelování nás ale učili také sekat do kamene.
A jak jste se tedy dostal s touto průpravou ke kovolitectví?
Není možné to nazvat kovolitectvím. Já jsem u věcí, které vytvářím, až do konce. Modelování z hlíny jsem měl dost na akademii (studoval v Praze, pozn. red.). Mě se líbí modelování z vosku. A to, že můžu převést věci z vosku do bronzu, to je pro mne velká milost, velký dar. Ale především jsem začal díky mému panu profesorovi Vladislavu Vaculkovi. Paradoxně mě ke kovolitectví nasměroval až po své smrti. V roce 1977 zemřel na infarkt následkem domovní prohlídky. Mimo jiné proto, že ilustroval například vydání básní Jana Skácela. Když jsem se pak vrátil z kriminálu, rodina mě zadala podobu jeho hrobu. Doposud to tehdejší mocipáni nedovolili. Je tam takový bronzový kříž, který odlila slévárna v MESITu. Po instalaci hrobu to místní estébáci a někteří mí kolegové těžce nesli. Pak jim v MESITu zakázali dělat mé další věci. Pro jistotu i v celé v republice.
Takže tam je počátek vašeho kovolitectví?
Kamarádi a hlavně můj velký přítel architekt Vochta z Brna mi řekl: „Uděláme si to u tebe tady, ne…?“ Takže od té doby svou práci pokládám za velkou milost, protože si ty věci můžeme lít sami. Je to slavnost.
Kovolitectví, to jsou pro laika hlavně zvony…
Kdybych se prohlásil za zvonaře, byla by to velká troufalost. Několik zvonů, spíše zvonků jsem ale odlil. Úspěšně. Zvony jsem hlavně zdobil. Když jsem vyšel z vězení, byla to pro mne velká čest a možnost dotknout se kultury. Za prvé to bylo tehdy takové poloilegální, a za druhé to bylo neskutečně svobodné. U toho jsem se dovzdělal, což se mi hodilo pak ve Vatikánu.
Jak se stane, že umělec z Moravy začne tvořit pro Vatikán?
To je otázka, na kterou se mi odpovídá čím dál hůř… Byli jsme v roce 1994 pozvaní do Říma pracovat. Byl jsem tam vždy postupně s někým z rodiny několik týdnů v roce u jezuitů v Centru Aletti. Přibližně v roce 1996 založili instituci Scuola dell arte spirituale (Škola duchovního umění při papežském Ústavu východních studií - pozn. redakce) a na ní jsem občasně působil. Škola posléze dostala zakázku dělat ve Vatikánu kapli. Libreto podoby té kaple vypracoval Otec Tomáš Špidlík s Markem Rupnikem, autorem mozaik. Kaple Redemptoris Mater, dříve kaple sv. Matyldy, sloužila pro duchovní cvičení vatikánské kúrie. No, a protože to dostala zadané ta škola, dostal jsem to tím pádem zadané také já. Nicméně, mě to nezbavovalo té šílené depky, proč zrovna já...
To je taková ta věčná otázka, proč zrovna já…
Nemohl jsem to pochopit. V Římě je řekněme šest stovek sochařů, co by to mohlo dělat, na celém světě třeba šest milionů… Pak mě z toho Otec Špidlík dostal. Řekl mi tehdy: To není tvá zodpovědnost, jak to bude vypadat. To je jejich odpovědnost, víš, chlapče, protože oni si o to řekli. Ty ses o to nehlásil. To je na nich, ne? Prostě to uděláš a odjedeš.“
Vytvořil jste pro papeže Jana Pavla II. také trůn. Pro věřící je to obrovská symbolika. Jaká je to symbolika pro Otmara Olivu, že vytvořil trůn pro papeže?
V té kapli byl nejen trůn, ale i ambon, oltář, kříž a kropenka - křtitelnice. K tomu trůnu - musel jsem se nejprve dobrat toho, čím je papežství pro mne. Teprve potom jsem ho začal dělat.
Vzpomněl jste, že jste byl v přímém kontaktu s Janem Pavlem II. Byli jste přátelé?
To je naivní otázka neznalá poměrů. Když jsme byli se ženou poprvé v Římě, tak nás v soukromé audienci přijal. Dal nám růžence, vyptal se nás, kolik máme dětí, pak zamával na Diviše, aby donesl hrst dalších růženců, protože nevěděl, že jich mám tolik. Večer potom poslal emisara s požadavkem, abych pro vatikánské muzeum udělal svatého Leopolda. Pak jsem mu dělal oficiální medaili k 20. výročí pontifikátu. Kaple, kterou jsem dělal, je vlastně na chodbě, kde byl jeho byt. Prostě jsem tam chodíval v montérkách po chodbě a občas jsem papeže zahlédl. Ani ochranka, švýcarská garda, mě nezaháněla, protože jsem tam prostě pracoval.
Ještě chvíli zůstaneme u Jana Pavla. Letos v květnu jste odhalili obelisk v místech, kde v roce 1990 poprvé vstoupil na moravskou půdu. Máte v plánu ještě vytvořit nějakou upomínku na tohoto slovanského papeže?
Existuje fotka, jak tady na Velehradě klečí svatý otec na stupních oltáře, který jsem dokončil v roce 1984. Měl jsem takovou ideu, že do toho mramoru, ze kterého je oltář vyroben, napíšu bronzem latinsky: Zde ohnul koleno pontius maximus... A vypadá to, že tento oltář budu moct po letech dokončit. Byla to pro mne dodnes vůbec zásadní zakázka, kterou jsem dostal, když mě pustili z kriminálu. Samozřejmě jsem to dělal zpočátku pod cizím jménem.
Kromě toho, že děláte velké téma – papežství, pracujete také na úpravách interiérů chrámů a liturgických předmětů. Vytvořil jste dokonce i několik biskupských berlí…
Dělal jsem ji biskupům Hrdličkovi, Graubnerovi, kardinálu Joachimu Meisnerovi z Kolína nad Rýnem k sedmdesátinám a též slovenskému arcibiskupovi Bezákovi.
Je tady laicky řečeno velká škála řekněme exkluzivních zakázek. Vlastně ta samá otázka, jako před chvílí. Jak se člověk k takovýmto zakázkám vůbec dostane?
Biskup Hrdlička, to je náš rodinný přítel ještě z dob totality a navíc se vyzná v kultuře, je to básník. Ten tu berlu chtěl, tak jsem mu ji prostě udělal. Dělal jsem také novou liturgickou úpravu Svaté Hory u Příbrami - barokní skvost. To mi zadal s neobyčejnou velkorysostí a důvěrou kardinál Vlk. Přijel k nám do ateliéru, nechal si předložit návrhy a měl k tomu jednu jedinou poznámku, kterou jsem okamžitě akceptoval, protože jsem to nevěděl. On mi řekl: „Nebudeš mít žádný problém“. A za dva týdny mi volali památkáři z Českých Budějovic, že je to schválené…
Takže rozhodují osobní vazby?
Přesnější by asi bylo říci, že přátelské vztahy a vanutí Ducha Svatého.
Jak velkou roli hrají vaše práce pro Vatikán v Česku?
To, že jsem dělal něco pro Vatikán nebo papeže, to pro některé zadavatele u nás neznamená vůbec nic. Oni do těch věcí bez uzardění amatérsky zasáhnou, v nejhorším případě tu věc zničí, například v Trnavě nástupci arcibiskupa Roberta Bezáka. Možná půjdou napravit diletantské zásahy v kapli sv. Anny v Olomouci. V podstatě ze strany některých církevních hodnostářů je prostě vůči umělcům nedůvěra (svatý otec Pavel VI. se kdysi v Sixtinské kapli umělcům omluvil). Proč to tak je? Oni neumí rozeznat, kdo kope za jejich mančaft. Protože víme, že se církev od kultury trhla a víme také proč, tak nás to nepřekvapuje, ale také nás to děsně s**e.
Zmínil jste trnavského arcibiskupa Bezáka. Na základě jeho zadání jste pro tamní katedrálu připravoval kompletní výzdobu. Po kontroverzním Bezákově odvolání ale projekt nedopadl úplně dobře.
Hodně mě to zdrtilo a poznamenalo. Hlavně ze mě tato záležitost dočasně udělala abstinenta. Mě to tehdá tak rozhodilo, že jsem antidepresiva zapíjel slivovicí! Ta paní, co mi to předepisovala, mi říkala: „Hele, kluku. Rychle se rozmysli. Máš jenom dvě možnosti…“ A já jsem se během vteřiny stal abstinentem.
Takže někdejšímu trnavskému biskupovi Robertovi Bezákovi vděčíte za abstinenci?
A vůbec mi to nevadí. Ale ta věc, kterou jsem pro něj dělal, je prostě zničená. Celou výbavu katedrály, kterou jsem vytvořil, nechali jeho nástupci ve skladě. Za velmi potupných okolností to ode mne převzali a převezli do toho skladu. Tam to bylo několik let. Pak to ve zmršené podobě nainstalovali do úplně jiného prostoru, a sice do kostela sv. Ondřeje v Komárně.
Jak dlouho jste na tom pracoval?
Tři roky. Podle smlouvy jsem ještě na tom dva roky dělat měl. Jak Otce Roberta odvolali, zavolali mi, že se se mnou vyrovnají, když toho nechám. Řekl jsem jim, že se budu držet smlouvy a také jsem to dokončil. Přiznám se, vídat slovenské biskupy na Velehradě je pro mne docela problém. No, jezdí sem zřídka…
Mám teď na jazyku takovou drzou až hříšnou otázku. Vaše dílo je natolik specifické a nezaměnitelné, že jsem se nikde nedočetl, k jakému stylu vás řadí odborníci. Laicky to vidím jako duchovní moderna. Kam byste se tedy zařadil vy sám?
Mě nikdy nenapadlo nad tím přemýšlet. Hodně jsem se toho naučil od mého pana profesora Vaculky. To slovo styl je takové dehonestující. Opravdu nevím. Prostě ty mé věci jsou takové, jaké jsou.
Na čem pracujete teď?
Relikviář Terezie z Kalkaty, pak relikviář jezuity Martina Středy, který zachránil Brno během obléhání Švédy. V dnešních dnech bude zahájen proces jeho blahořečení. Začal jsem pracovat také na nové úpravě liturgického prostoru skvělého kostela v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Vy jste kromě své umělecké práce také vášnivý horolezec. Čím vás hory fascinují?
Já jsem začal lézt v sedmnácti. Táta byl náčelník olomouckých skautů a ten mě naučil i lézt. On byl závodník, také lyžoval. Po převratu jsme za ním několikrát byli ve Švýcarsku. Naučil tam moje děcka lyžovat.
Na jakou nejvyšší horu jste vylezl?
Na Monte Rose ve Švýcarsku, to je nejvyšší kopec, na kterém jsem byl.
Jeden z vašich křížů je také v Himalájích v základním táboře pod Mont Everestem…
Pod Everestem je pamětní deska Pavlovi Kalnému. Můj přítel Martin Minařík, horolezec, leží na Anapurně, byl na Lhotse, nedolezl, protože mu těsně pod vrcholem umřel parťák. Dojel domů a říkal, ať mu udělám desku. Že ji umístí na ten horolezecký cintorín. Když jsem ji udělal, řekl mi, ať tam letím s ním a desku tam nainstaluji. Tak jsme tam tu desku umístili. Pak když Martin zahynul na Anapurně, udělal jsem památku i pro něj, ale instalovat jsem tam už nejel.
Jezdíte ještě do hor?
Každý rok v březnu jezdíme do Tater. Letos jsme nebyli, protože se nemohlo.
Váš otec po okupaci v roce 1968 emigroval. Vy jste se s ním potkal v Řecku. Tam vás přesvědčoval, ať emigrujete, ale vrátil jste se zpátky. Proč?
On mně to jakoby nabídl. Byl jsem tam tehdy se svojí budoucí ženou. Musím říct, že jsem si tenkrát každý rok žádal, abych za tatínkem mohl vyjet. A najednou poté, co jsem absolvoval akademii, jsem dostal doložku. To bylo v roce 1978.
Jak to, že tak najednou?
To jsem se dozvěděl až v kriminálu. Oni si mysleli, že tam zůstanu, že se mě tím zbaví. To mi pak řekl ten můj vyšetřovatel, když jsem byl ve vazbě, že jsem toho nevyužil. StB měla akci Norbert a takto se nepohodlných lidí zbavovali. Nechali je vycestovat. No, a já jsem se vrátil. Zavřeli mě čtrnáct dní před svatbou.
A to jste vlastně byl už na vojně…
Ano. Bylo to těžké. Má žena byla těhotná.
Ty okolnosti zatčení jste se dozvěděl až po převratu?
Čeští jezuité v Římě chtěli vědět, kdo všechno byl na mě nasazený. Říkali, ať jedu do Pardubic, kde byl archiv. Chtěli vědět, kdo pracoval pro státní bezpečnost a i po převratu dělal církevní kariéru. Ve dvou případech se to potvrdilo. Když mě v roce 1981 pustili z vězení, nasadili na mě šest agentů, aby na mě donášeli, aby mě znovu zavřeli za paragraf 98 – podvracení republiky. Tam už byla sazba osm let. Už to ale nestihli.
Vy jste vydával také samizdat. Nakladatelství se jmenovalo Refugium Velehrad. Co to bylo za tituly?
Znal jsem se s olomouckým fotografem Tomášem Vážanem. On měl vydavatelství Refugium. Když jsme se spřátelili, řekl, že z toho uděláme Refugium Velehrad. Vydávali jsme jednak básně Jana Zahradníčka s mými kresbami. Ty kresby z vězení jsem si doma dělal jako takovou terapii. Ilustroval jsem jimi samizdaty. Spolupracovali jsme na vydávání časopisu Střední Evropa. To byla právě ta činnost, která byla brána stání bezpečností jako podvracení republiky.
Ke kterému svému dílu máte největší vztah?
To je složité. Vždycky když něco dělám, tak mi to připadá, že předcházející věc byla příprava na to, co právě vytvářím. Nejvíc jsem ale asi vděčný, že jsem mohl dělat oltář na Velehradě.
Máte nějakou metu, co chcete ještě vytvořit?
Mě se všechno splnilo, ale jedna věc, co mám v mysli, je Vřesová studánka. To je místo ve výšce 1 330 metrů v Jeseníkách. Na tom místě byla odjakživa kaple. Ten poslední kostel, co tam byl, shořel v roce 1946. Bylo to poutní místo v Sudetech. Někdo tam šel a vytáhl hromosvod a první blesk tu kapli sundal. Vedle byla dřevěná chata. A ta sloužila potom turistům až do 80. let. My jsme si kdysi jako studenti v roce 1976 řekli, že by bylo potřeba to místo obnovit. Tehdy to bylo velmi naivní, ale mysleli jsme to vážně. Teď před osmi lety byl založen Spolek pro obnovu poutního místa na Vřesové studánce. Již tam stojí oltář na půdorysu původního kostela. Takže se slouží mše pod širým nebem. Tak to bych chtěl ještě dokončit. Máme projekt, všechno připravené. Teď už se čeká na nejrůznější povolení a agenda kolem toho, aby se mohlo začít stavět. Je to takový můj sen, protože jako mladí horolezci jsme na tu chatu jezdili na výcvik před Tatrami.
Vaši pokračovatelé, jsou nějací?
Můj syn Ondřej je sochař. Jinak mám čtyři kluky a dvě dcery. Vnoučata zatím nic moc, jenom pět. Každé narození je dar.
Vyučujete někde?
Ne. Po revoluci mě lanařili, abych učil. Ale jednak mě to žena zakázala a dobře udělala, a jednak jsem měl svůj program. Navíc, já mám o uměleckém školství tak vysoké mínění, že bych ty děcka zabil.
Otmar Oliva
interiéry
náhrobky
.jpg)