Magazín Patriot zašel na vídeňskou kávu do Zlína k rozhlasové legendě Marii Woodhamsové
Hlas Marie Woodhamsové poznáte mezi tisíci dalšími. Rodačka ze Zlína se řadí mezi nestory Českého rozhlasu.
Autor: Dalibor Glück
Dlouhá léta patřil její hlas neodmyslitelně k jednomu z nejpopulárnějších pořadů v éteru.
Zápisník zahraničních zpravodajů Českého Rozhlasu, to byla pro tisíce lidí pevná součást sobotního poledne. Příspěvky Marie Woodhamsové z Rakouska v něm byly vždy pečlivě zdrojované, pestré, plné silných příběhů.
O každodenním životě Rakušanů informovala jako bývalá zahraniční zpravodajka způsobem sobě vlastním. Úžasnou schopnost dostat se i do těch nejužších kruhů jí mohli mnozí investigativci jenom závidět. Svého času patřila dokonce mezi vídeňskou smetánku.
Před několika lety dala své milované Vídni sbohem. Je zpátky doma a užívá si zaslouženého důchodu. Tak nějak po svém. Ve svých 78 letech píše fejetony a jejím snem je vydat ještě jednu knihu.
Magazín PATRIOT pozvala na pravou vídeňskou kávu do svého zlínského bytu. Společně jsme se vrátili do doby, kdy Marie Woodhamsová neodcházela z domu bez mikrofonu v ruce.
Její vzpomínky utkvěly pochopitelně na událostech, které ji pracovně i lidsky nejvíce zasáhly.
Reportáž, která mnou otřásla, jsem točila před mnoha lety v Innsbrucku. Sedmnáctičlenný tým lékařů tehdy implantoval ruce motorkáři, který chtěl za každou cenu znovu jezdit. Dlouho se čekalo, až při nějaké havárce na silnici zemře muž přibližně ve stejném věku. Experiment se vydařil. Jenže motorkář sedl už za měsíc po zákroku na motocykl a zabil se.
Vzpomínám na případ jedenáctiletého chlapce, který stál na rozhraní života a smrti. Byl velmi chytrý, ale hrozilo mu postižení. Doktoři v Tyrolsku tři dny diskutovali o tom, zda ho operovat. Žasla jsem, jakou úctu k chlapci měli. Osobně s ním všechny varianty probrali a on souhlasil. Byl úžasný! Tehdy naštěstí všechno dobře dopadlo.
Únavné bylo, když se řešil Temelín. Tahle kauza poznamenala média na hodně dlouhou dobu. Češi tehdy křičeli, že jim ho Rakušáci nepřejí, Rakušáci křičeli, že jim Češi chtějí škodit. V jednom z vídeňských kostelů se tehdy dokonce sloužila mše proti Temelínu. Pořád jsem si říkala: Kdy už to proboha skončí?
Dva měsíce s prezidentským párem. Když bojoval Václav Havel v Innsbrucku o život, jako jedna z mála jsem měla přístup i do jeho apartmánu. Každý večer jsem vysílala čerstvé informace o jeho zdravotním stavu a ve čtyři ráno je po mě chtěli nanovo. S Dášou Havlovou jsem se stýkaly i v noci. Obrovské množství práce bylo pro mě terapií. Krátce předtím mi odešel manžel.
Změnila jsem názor na šlechtu poté, co jsem s ní začala spolupracovat. O šlechtě se tvrdí, že je to nafoukaná společnost lidí. Přitom jsou to běžní lidé, kteří mají to „štěstí“, že získali po svých předcích nejrůznější části území, ale s tím spojenou obrovskou zodpovědnost. Děti šlechticů z toho pochopitelně vůbec nebyly nadšené.
Za Therese Schwarzenberg jsem šla po kolena ve sněhu. Když se stal v roce 1992 manželce Karla Schwarzenberga těžký úraz na lyžích, šla jsem s ní dělat rozhovor na Obermurau a zrovna nic nejelo. Ale rozhodně to stálo za to. Paní Therese je úžasná paní – co ta zkusila! Tolik měsíců ležet, aniž by se otočila. Později mi věnovala krásnou knížku, kterou napsala.
Dámy z lepších kruhů mívají každou neděli věneček. Víte, jak to probíhá? Sejdou se a mažou karty. Jednou mě tam paní Schwarzenberg pozvala a vzpomínám, že tehdy řekla: Muži jsou jako děti. Rádi si hrají. Do politiky já Karlovi nemluvím.
Vídeň je největší české město, říkalo se za Rakouska-Uherska a podle mě to stále platí. Jen se někdy projeďte taxíkem po vídeňském Ringu a sledujte názvy tamních ulic. Pospíšil, Sedlák, Jelínek… je jich tam tolik. Nejvíc mě bavilo pozorovat druhou generaci přistěhovalců, kteří vyrostli v bohatství. Musím říct, že jsem se i zklamala.
Až pojedete do Vídně, nesmíte minout Naschmarkt. Rozmanité tržiště s bohatou historií mě vždycky fascinovalo. Představte si, že tam mají v době houbařské sezony vyhrazený stánek s odborníkem, u kterého se stojí fronta. Ten vám hned řekne, co jste nasbírali. Jak praktické!
Doma je pro mě ve Zlíně. Přestože jsem v Rakousku strávila čtyřicet let, rozhodla jsem se před několika lety vrátit do svého rodného města. Mám tady syna, vnoučata, chodíme na procházky a občas zajdeme i k Mácům na pivo. Do Vídně jezdím už jen za dcerou a za známými.
Zlín se mění a neřekla bych, že k horšímu. Kulturní a univerzitní centrum se mi zpočátku nelíbilo, připadalo mi hrozně umělé. Ale když bylo kompletně hotové, říkala jsem si, že nevypadá tak špatně. V dnešní době je nutné, aby dostala prostor nová architektura. Zlín je město pohybu.
Miluji Zlín, když kvetou šeříky. Kolem rozhlasu jich vždycky bylo hodně. Když si uvědomím, že jsem pro něj pracovala 38 let! Vila po Janu Antonínu Baťovi patří mezi moje nejmilejší místa ve Zlíně. Tedy kromě vlastního bytu, kde se poslední dobou zdržuji prakticky nejčastěji.
Dárek od muže, který mě dojal. Když jsem ještě dělala besedy v Kolektivním domě ve Zlíně, přišel i Miroslav Zikmund. O půl hodiny později, ale v ruce držel nádhernou kytici kopretin. „Marie, tohle máte ode mě. Osobně jsem je pro vás ve své zahradě natrhal,“ řekl tehdy.
Všechny své vzpomínky mám ve sklepě. Píšu těsnopisem a důležité zápisky skladuju v několika krabicích. Ještě bych si přála napsat jednu knihu. Byl by v ní pelmel, jak říkají Rakušané a měla by znázornit povahu Čechů a Rakušanů.
Marie Woodhamsová
