Když Pavel Ptáček zpívá, rozzáří celý svět kolem
Pavel Ptáček je na Valašsku pojem, stejně jako byl nedávno zesnulý Jožka Laža. Však se s nadsázkou říká, že na Valašsku skončila éra Lažova a začala éra Ptáčkova. Jeho hlas je nezaměnitelný. Zpívá neuvěřitelně vysoko a nahlas. A když se objeví na pódiu, rozzáří prostor kolem sebe energií jaderné elektrárny.
Autor: Ivan Dostál
Věk v osobě Pavla Ptáčka zřejmě nehraje žádnou roli. Energií sršel ve dvaceti stejně jako teď, když už má na hřbetě šest křížků. Konkrétně letos oslavil šedesát tři let. Však mu muzikanti s žertem radí, aby brzdil, protože když jej během koncertu uvidí někdo ze sociálky, může na důchod v nejbližších letech zapomenout.
A do penze se opravdu nechystá, vždyť kromě svého zaměstnání zvládá zpívat hned s několika kapelami najednou. V poslední době koncertuje kromě své domovské cimbálové muziky Soláň také s Brněnským orchestrem lidových nástrojů (BROLN) nebo s ostravskou kapelou Jana Rokyty mladšího Flair. Angažmá dostává také od dalších kapel.
„Napočítal jsem jich za tu dobu, co zpívám, kolem pětadvaceti,“ říká vitální valašský zpěvák Pavel Ptáček. Mezi zasvěcenými folkloristy se mu přezdívá Čáp. „Přezdívka vznikla, když jsem ještě v Malé Jasénce ve Vsetíně dělal v jednom pásmu o žabkách čápa. Rukama jsem jakože klapal a vytahoval jsem ty malé žabáky ven. Je zajímavé, že mně pak na vojně říkali pro změnu Bocian,“ vzpomíná.
Pro svět folkloru jej objevil zakladatel a primáš souboru Jasénka Zdeněk Kašpar. „To bylo někdy kolem roku šedesát osm, když jsem začal chodit do školy. Zdeněk Kašpar nás učil hudebku a já, co si vzpomínám, jsem rád zpíval vlastně už od útlého dětství. Asi ve mně našel něco jako talent a začal mě zvát domů na hodiny zpěvu. Když jsem přišel k němu, seděl u klavíru a hned volal na svou ženu: Lojzičko, uvař čaj, Pavel už je tady. Dokonce jsem začal trošku hrát i na zobcovou flétnu. Ptal se mě a hlavně rodičů, jestli nechci chodit do souboru.“
Tehdy začal vystupovat v Malé Jasénce. Se smíchem ke vzpomínce na Zdeňka Kašpara přidává k lepšímu glosu tohoto vsetínského primáše a hudebního kantora. „Vždycky říkával, když už jsem byl sólista v Jasénce, že nejlepší žáci, které objevil, byli František Segrado a Pavel Ptáček.“
Jak začala jeho sólová dráha? Podle Pavla Ptáčka velmi pozvolna. „Když jsem zhruba v patnácti začal chodit do velké Jasénky, tehdejší vedoucí taneční složky Zdeněk Placer po mně chtěl, ať udělám hvězdici. Což se mi nepovedlo a skončil jsem při vystoupeních v zadních řadách. Tanečně jsem nebyl výrazný typ, ale pěvecky mě začal Zdeněk Kašpar postupně využívat stále častěji.“
Vše se zlomilo až po jeho příchodu z vojny. Jako jeden z prvních Moraváků absolvoval základní vojenskou službu v prestižním vojenském souboru písní a tanců Jánošík v Brně. „Konkurz jsem dělal na pozici zpěvák. V tanci jsem neměl šanci. Tehdy se tam tančilo Slovensko a já jsem dělal ‚jenom‘ Valašsko. Nicméně, za ty dva roky vojny jsem se naučil tančit kompletní slovenský repertoár. Dril tam byl tehdy neuvěřitelný. Kdo chtěl a makal na sobě, dokázal vyniknout.“
Což se mu konec konců podařilo. Když vojáci objížděli se svými vystoupeními Slovensko, ptali se místní znalci, ze které doliny od nich konkrétně je, že jej neznají. „Zpíval jsem písničku z Heľpy a přišel za mnou nějaký strýc, že odkud jsem, že na to, jak zpívám, mě vůbec nezná, což se mu zdá divné. Tak jsem mu prozradil, že jsem z Valašska. No, byl z toho pěkně vykulený,“ směje se.
Ale abychom se vrátili k tématu, během vojny zvládl Pavel Ptáček nejenom zpívat správně slovenské písně, naučil se také perfektně zvládnout tance všech regionů. „Jenom namátkou, tančili jsme Detvu, Myjavu, Šariš, Zemplín, Liptov a další.“
Není tedy divu, že po takové průpravě přišel zpět do civilního života jako hotová hvězda folklorního nebe. „Za ty dva roky jsem nabral obrovské zkušenosti – taneční i pěvecké. Když se pak v Jasénce připravovala pásma na přehlídky, tak už to všechno bylo stavěno na mně.“
V Jasénce Pavel Ptáček dohromady působil dlouhých třicet let a stal se hned vedle Zdeňka Kašpara jakousi ikonou souboru osmdesátých a devadesátých let minulého století. Pak ale ke zděšení vsetínských folkloristů v roce 1997 ze souboru odešel. „Mé rozhodnutí tehdy souviselo mimo jiné s mým rozvodem. Zlom nastal až během svatby tanečníka ze Zašové Pavla Trčky, když jsem hodinu tahal muziku Soláň na točených (točená je označení párového tance specifického pro Valašsko. Obvykle se tančí v poměrně rychlém tempu, pozn. red.) a stále jsem neměl dost. Přišel pak za mnou tehdejší primáš cimbálové muziky Soláň Lukáš Španihel s vedoucí muziky Monikou Kovářovou, zda bych s nimi nenavázal spolupráci. Tu jsem jim přislíbil, a zhruba za tři roky jsme společně s Pavlem Trčkou založili taneční složku Soláně, která funguje dodnes.“
Sourozenci Monika a Martin Kovářovi, kteří tehdy muziku umělecky vedli, mu začali od začátku intenzivně psát úpravy pro sólový zpěv. „Logické vyústění pro mne bylo, že se Soláň stal mým kmenovým souborem. A už je to takových dvacet pět let, co zde působím.“
Kdy se stalo, že se z Pavla Ptáčka – tanečníka stal sólový zpěvák? Žádný zásadní zlom se podle něj nestal. „Tak nějak to vyplynulo. Vlastně dodnes, když zpívám, nemám problémy s pohybem. Většina zpěváků, ač zpívají skvěle, je statických. Což já neumím. Moje taneční průprava je k tomu takový bonus. Zazpívám si a zároveň si k tomu i zatančím. Mě to prostě baví a myslím, že diváka také.“
Zásadní pro něj a pro povědomí milovníků lidových písní z jiných moravských regionů o Pavlovi Ptáčkovi bylo ale zahájení spolupráce s BROLNem. „Začalo to, když Jasénka ještě se Zdeňkem Kašparem natáčela CD Přes Javorník chodník. Jedním z producentů byl Jirka Plocek, a právě on mě pak přizval ke spolupráci s BROLNem. První písnička, kterou jsem s orchestrem zpíval, byla původně psaná pro Jasénku a zpívali jsme ji společně s Jožkou Lažou. Pro BROLN jsem to nacvičil s tehdejším primášem Františkem Černým. Od té doby začala spolupráce.“
BROLN využívá jeho interpretační mistrovství zhruba dvacet let. „Zpívám s nimi zásadně Valašsko. Dělat jiné regiony, když neznáš drobné nuance dialektu, je složité,“ vysvětluje.
A sólista Pavel Ptáček začal spolupracovat s kapelami po celé Moravě. „Je to pětadvacet seskupení, se kterými jsem kdy zpíval. Namátkou třeba Kašava, teď spolupracuji s kapelou Jana Rokyty Flair, točil jsem s armádním souborem Ondráš, s Marianem Friedlem nebo i s rockovou kapelou Docuku, se soubory Radhošť, Javořina a dalšími.“
Pavel Ptáček je fenomén mužského pěveckého projevu na Valašsku minimálně posledních třiceti let. Jeho velkým vzorem byl právě nositel nezaměnitelného hlasu s úžasným tembrem Jožka Laža. „Jeho zpěv mě oslovuje dodnes. Nesnažím se ho kopírovat, protože každý zpěvák je svůj, ale už od útlého mládí jsem jej velice rád poslouchal.“
Cítí se být nástupcem Jožky Laži? Pavel Ptáček chvilku přemýšlí. „Pár lidí mi to řeklo, ale já chci být svůj. Samozřejmě Jožka byl můj vzor a bude dál, ale věřím tomu, že na Valašsku rostou další zpěváci; možná nejsou ještě tak výrazní a musí někam dospět, ale určitě jsou. Každý soubor si vychovává svého zpěváka. Co vím, tak dobře zpívají na Rožnovsku Vojta Goláň nebo na Vsacku Štěpán Pospíšil z Jasénky a další.“
Pavel Ptáček je i na svůj věk plný energie. Kde se to v něm bere? „Nevím, tak nějak to ve mně je. Snažím se žít nějak zdravě, nemám zatím problémy s pohybem a baví mě všechno, co dělám. V tom to asi je.“
Vyhlášený je také svým projevem. Jeho silný hlas je prostě nepřeslechnutelný. Při jednom natáčení se sborem muziky Soláně musel zpívat několik metrů za sborem, který byl přímo u mikrofonů, a stejně jej režisér Jan Rokyta nabádal, aby ubral a nevyčníval. „Mám to tak přirozeně. Nikdy jsem sílu hlasu nemusel trénovat. Vlastně teď, když byla kovidová pauza, mi Klárka Blažková dala poprvé v životě hodiny techniky zpěvu. Zjistil jsem úžasnou věc, že se nemusí všechno tahat hrdlem, ale že se dá zpívat přes bránici. To mi nikdo nikdy neřekl. Takže teď už na stará kolena nemám strach, že se vyřvu.“
Vlastně svůj od přírody silný hlas chtěl kultivovat už odmalička. V mládí chtěl studovat zpěv a věnovat se své zálibě profesionálně. „V patnácti jsem udělal konkurz do státního souboru písní a tanců v Praze. Jenže to by znamenalo, že bych byl třeba tři měsíce mimo domov, což se rodičům moc nezamlouvalo. Tak z toho sešlo.“ Jedním dechem ale dodává, že jeho snem bylo zpívat operu. „Tam bych musel hlas cvičit, a to by mě moc bavilo. Líbí se mi třeba Dan Hůlka; jeho hlas a nasazení, s jakým zpívá, je podle mě úplně skvělé,“ vyznává se valašský bard.
Přestože zpěv nestudoval, svým zanícením a elánem se postupně stal ikonou lidového zpěvu ve svém rodném regionu. Kolik lidových písní umí, přesně neví. Když prý poslouchá pořady v rozhlase, je schopen i neznámou písničku dozpívat. „Většina lidovek je textově hodně podobných, i v melodiích se liší jen minimálně. Takže jsem schopen lehce zaimprovizovat a dozpívat. Dá se říct, že z lidových písní není věc, kterou bych takříkajíc neznal.“
Z toho vyplývá, že nepřeberné množství textů, které zpívá, si pamatuje velmi dobře. „Nemám s tím problémy. Je to i tím, že když dostanu novou písničku, kterou třeba úplně dobře neznám, dávám tomu strašně moc, abych se ji přesně naučil. Především si člověk musí zapamatovat konkrétní úpravu, kdy a jaké jsou přehrávky. Jednu písničku jsem totiž zpíval v jiné úpravě v Jasénce, jinak ji zpívám v Soláni a jinak v BROLNu. A jsou to mnohdy rozdíly v maličkostech, třeba se v jednotlivých aranžích stejná píseň jinak frázuje. Když to člověk nenadriluje, může z toho v hlavě vzniknout pěkný guláš.“
V rámci přípravy musí podle svých slov také přesně rozlišovat dialekt jednotlivých valašských oblastí. „To je důležitá věc, aby píseň správně vyzněla. Problém nemám s rožnovským, vsetínským ani karlovským dialektem.“
Která oblast Valašska je jeho srdci nejbližší? „Táhne mě to pořád na Valašskoklobucko, protože tam se narodili mí rodiče. Taťka byl z Tichova a maminka z Lačnova. Když jsme byli malí, jezdili jsme tam na prázdniny a nějak mi přirostlo k srdci. Teď ale je pro mne srdcovka Rožnov. Energií mě nabíjí, když jdu tou lipovou alejí, která vede k muzeu. Už jako mladý, když jsme ve skanzenu vystupovali s Jasénkou, vždycky jsem se musel mezi těmi stromy projít tam a zpět. Nevím proč, ale vždycky mě to nabilo.“
Valašský bard dokáže překvapit nejen publikum. Paradoxně jeho nejoblíbenější písnička nepochází z rodného kraje. „Co si nejraději vždycky zazpívám je Kdo má počernú galánku. U té se vždycky vyřádím. Pokaždé prosím muzikanty, abychom si ji zazpívali,“ vyznává se.
Nakonec je podle něj jedno, ze které oblasti lidové písně jsou. „Zpívám je všechny moc rád a hodně lidí mi říká, že je na mně vidět, že zpívám srdcem.“
Přestože má jenom v archivu Českého rozhlasu s nejrůznějšími kapelami nazpíváno na šedesát písní, na své profilové CD zatím čeká. „Třeba to časem přijde,“ dodává skromně zpěvák se zvonivým hlasem z Valašska Pavel Ptáček.
Pavel Ptáček
