Kapela Fleret slaví čtyřicátiny a "eště to funguje"

V čele dvorní kapely Valašského království stojí od samého začátku zpěvák, kytarista a skladatel Zdeněk Hrachový, kterého však dlouhá léta zdatně doplňuje houslista Stanislav Bartošík. Je to právě tato dvojice, díky které Fleret kdysi úspěšně překročil regionální stín a z domácích Vizovic postupně urazil dlouhou cestu až do velkého sálu pražské Lucerny, kde v neděli 26. března odehrál speciální koncert v rámci čtyřicátých narozenin. S autorem se oba hudebníci dobře znají, proto si v rozhovoru tykají.

Pánové, co pro vás to letošní významné výročí znamená? Co ve vás ta čtyřicítka evokuje?

Zdeněk Hrachový: Přiznám se, že před pár lety jsem si říkal, že pokud Fleret oslaví čtyřicet let, nastane pravděpodobně zásadní otázka, co bude dál. Jelikož nás ale muzika pořád baví, tak vím, že tu káru musíme tlačit dál a ještě něco vytvořit. Ačkoliv nyní slavíme a nepatrně se ohlížíme, je důležité dívat se stále dopředu a těšit se na všechno, co přijde.

Stanislav Bartošík: Čtyřicet let je na jednu kapelu strašně moc, je to opravdu vynikající výročí. Na druhou stranu musím ale dodat, že když si dneska vzpomenu na nás, když nám bylo čtyřicet, tak si vlastně říkám, že to je ještě sakra málo.

V jaké kondici je Fleret na prahu čtyřicáté sezóny?

Zdeněk Hrachový: Myslím, že ve skvělé. Laťka je hodně vysoko. Momentálně má Fleret jednoznačně nejlepší sestavu, jakou kdy měl, což je taky jeden z hlavních důvodů, proč je důležité nekončit, ale hrát dál.

Bylo náročné udržet kapelu těch dlouhých čtyřicet let při životě? Museli jste v rámci té dlouhé cesty něco obětovat i v rámci soukromého života?

Zdeněk Hrachový: Určitě. Kapela mi vzala například spoustu rodinného času. V úplných začátcích to nejčastěji vypadalo tak, že jakmile jsem vypadl z práce, chvilku jsem pojezdil s kočárkem a pokud v ten den zrovna nebyl koncert, utíkal jsem na zkoušku s kapelou, po které většinou následovala pařba. Ten bohémský životní styl mě samozřejmě stál i kus zdraví, naštěstí jsme ale vždycky uměli zabrzdit a držet se v rámci určitých mantinelů, to bylo podstatné.

Stanislav Bartošík: Souhlasím s Hrachem. V jisté době bylo opravdu velmi náročné skloubit soukromý život, ve kterém už figurovaly naše malé děti, s životem muzikantským. A o tom, že jsme ještě chodili do práce, ani nemluvím. Na začátku devadesátých let jsme začali poměrně vydatně koncertovat a k tomu všemu jsme i poctivě zkoušeli, takže v zaměstnání jsem opakovaně míval už někdy v březnu vybranou celou dovolenou a k tomu i pět dní náhradního volna, o kterém jsem věděl, že si ho nemám šanci nikdy nadpracovat. Logicky to pak celé vyústilo někdy v roce 1995 v rozhodnutí, že půjdeme na volnou nohu.

Zdeněk Hrachový: Na koncerty jsme ještě utéct z práce zvládali, což o to, ale nic dalšího už nebylo v našich silách – přece jenom, když se chceš muzice věnovat naplno a profesionálně, musíš objíždět rádia a televize, musíš věnovat přípravu deskám i koncertům. Když mi Staňa řekl, ať zkusíme volnou nohu, souhlasil jsem, a to i přesto, že jsem měl pěkné zaměstnání ve zlínském výzkumáku. Nejde sedět na dvou židlích zároveň.

Zdeňku, s jakými úmysly jsi v roce 1983 Fleret zakládal? Je mi jasné, že cílem určitě nebylo aktuální čtyřicáté výročí, avšak zajímá mě, po čem jsi tehdy reálně toužil, čeho jsi chtěl vlastně dosáhnout.

Zdeněk Hrachový: Prostě a jednoduše, chtěl jsem hrát. Přiznám se, že muzika ve mně byla tak nějak odmalička. Od druhé třídy jsem chodil do hudebky – nejprve na kytaru, pak i na violoncello – později jsem působil dokonce v komorním kvartetu a v osmé třídě jsem měl svou první kapelu. Vše se tak nějak zpečetilo v okamžiku, když mě vzal otec na koncert Pavla Nováka, ta atmosféra v sále mě úplně pohltila. Samozřejmě, že jsem tehdy nepřemýšlel nad tím, zda se budu muzikou živit; že se nám to s Fleretem jednoho dne povedlo, to už byla určitá nadstavba, ke které přispělo mnoho faktorů.

Neměli jste přece jenom určitou obavu, že to období úspěchu jednoho dne skončí a budete si muset hledat práci znovu?

Zdeněk Hrachový: Šli jsme do toho naplno a věřili, že to prostě fungovat bude. Koneckonců, každá situace se dá vyřešit, takže kdyby nám to z nějakého důvodu přece jenom nevyšlo, věřím, že bychom si poradili a někde si přivydělali.

Hrozilo někdy Fleretu, že se nadobro rozpadne?

Zdeněk Hrachový: Naštěstí nehrozilo. Nikdy jsme se nerozhádali takovým způsobem, že bychom nedokázali pokračovat dál, pominu-li určité třenice v začátcích, které byly ale pochopitelné a patřily k věku i k daným zkušenostem. Opravdu jsme jeli po celou dobu existence plynule a jsem za to moc rád. Vzpomínám si, jak náš zvukař Petr Vítek kdysi prohlásil: „Fleret je velmi dobře rozjetá mašina, která, až se jednou zastaví, tak bude konec.“ A s tím souhlasím.

Určitě jste ale zažili chvíle, kdy jste šlápli vedle a následně si řekli „sakra, toto jsme mohli udělat jinak“. Vybavíte si, za jakých okolností tomu tak bylo?

Zdeněk Hrachový: Jedno období mi teď okamžitě naskočilo. Byly chvíle, kdy jsem v osobním životě nebyl úplně v pohodě, rozváděl jsem se a situaci v kapele tak nějak neuhlídal. Tehdy byl ve Fleretu poměrně čerstvě kytarista Vítek Rokyta a nově s námi začal hrát vynikající baskytarista Tomáš Koudelka, z čehož vyplynula výrazná zvuková proměna. Kluci si nenápadně prosadili určitý odskok ke stylu funky, což ve výsledku kapele příliš neprospělo. Odrazilo se to na desce Pumkanonem, která mezi fanoušky absolutně zapadla a asi bych se nebál ani říct, že ji naši příznivci jaksi ignorovali. Pochopitelně, že mě to mrzelo, nicméně když si ji poslechnu dnes, s odstupem více jak patnácti let, tak mi připadá vlastně dobrá a ve výsledku jsem rád, že ji máme.

Stanislav Bartošík: Neukočírovali jsme to, ale zpětně si říkám, že to opravdu mohlo dopadnout ještě podstatně hůř. Bohužel, najednou to nebyl ten Fleret, který fanoušci znali, a nám nezbývalo nic jiného, než si s další deskou trošku napravit reputaci. Z dnešního pohledu se však Pumkanonem velmi hezky vyjímá v té naší pestré diskografii.

Jaké milníky považujete v celé té čtyřicetileté historii kapely za nejstěžejnější? Co podle vás udělalo Fleret Fleretem?

Zdeněk Hrachový: Prvním výrazným milníkem byl stoprocentně začátek spolupráce s našimi dvorními textaři Liborem Myslivečkem a Honzou Mrlíkem, kteří kapele zajistili skvělé textařské zázemí a velmi zásadně přispěli k definování její tváře. Než se k Fleretu tito pánové přidali, psal jsem texty v podstatě sám, jenomže jsem věděl, že to není úplně ono. Dalším důležitým milníkem bylo určitě setkání s Vlastou Redlem, který s námi v průběhu let opakovaně spolupracoval a v mnoha ohledech nám otevřel oči. Za třetí stěžejní milník beru i pozdější seznámení se zpěvačkou Jarmilou Šulákovou, která v našich řadách zůstala dlouhých sedmnáct let. Ve všech případech, o kterých mluvím, kapela Fleret poskočila o značný kus dopředu.

Stanislav Bartošík: A pak je taky důležitým milníkem každý další koncert. Upřímně ti řeknu, jak to mám. Vždycky se na hraní těším, ale půl hodiny před začátkem se to ve mně zvláštně přelomí a uvědomím si, že se mi na pódium vlastně vůbec nechce. Jakmile však před lidi vylezu a zazní první tón, milník je na světě – rázem se ocitnu v úplně jiném světě a říkám si, jak skvělý život máme.

Napadá mě ještě jeden důležitý milník, a sice setkání vás dvou. Vzpomenete si, za jakých okolností se vaše cesty protnuly?

Zdeněk Hrachový: Potkávali jsme se od úplných začátků, řekl bych, že někdy od poloviny osmdesátých let, kdy se ještě Fleret jmenoval Šperhák a Staňa hrával v kapele WC Folk. Dokonce vím, že byl i na našem prvním koncertě v tehdejším zlínském Wet klubu. O pár let později, když jsme v roce 1991 nahrávali naši první desku Tož, vitajte, ogaři!, jsme Staňu přizvali do studia, aby nám do jednotlivých písní nahrál housle, a tak jsme si padli do noty, že už s námi zůstal.

Čeho si jeden na druhém vážíte? Čím se navzájem obohacujete?

Zdeněk Hrachový: Staňa mě obohacuje celkovým vnímáním muziky a taky svými neustálými skvělými tvůrčími nápady. Jsem ten typ skladatele, který si klidně nechá poradit, a tak jsem vždycky rád, když mám Staňu při sobě a můžeme tvořit společně. Ostatně, těch písniček, co jsme během těch dlouhých let zaranžovali, už je pěkná řada. Zároveň taky tvrdím, že Staňa je spolu s Honzou Hrubým z kapely Etc… nejlepším rockovým houslistou u nás. Ačkoliv by se možná našel někdo, kdo zahraje lépe, tak vím, že Staňa zahraje absolutně všechno – vždyť on se dokáže přizpůsobit cimbálové muzice, stejně jako dokáže držet krok s tvrdou metalovou partou. Nemluvě o tom, že do Fleretu přinesl parádní vokál a obrovské množství nejrůznějších motivů do meziher, díky kterým je náš zvuk jasně rozpoznatelný.

Stanislav Bartošík: Já nemám slov, jsem úplně uzarděn… Je zvláštní, že se najdou tací, mezi nimiž mám pověst strašného rebela, ačkoliv rebel absolutně nejsem. Pravděpodobně tato fáma vznikla na základě toho, že mnozí muzikanti byli až nebývale překvapeni, když jsem po nich něco chtěl a šel za celkovým výsledkem. Mnohdy jsem byl k určitým kolegům nekompromisní a požadoval po nich, aby dané věci uměli zahrát, jenomže oni si mysleli, že je jenom opakovaně prudím a vysírám. To ovšem u Hracha, zaplaťpánbůh, nikdy neplatilo. My dva jsme si okamžitě sedli a odjakživa jsme na sebe slyšeli. Tvoříme v naprostém souladu. Hrach má totiž skvělou vlastnost, a sice že umí naslouchat, proto jsme spolu nikdy neměli problém se na čemkoliv domluvit. Myslím si, že ta naše vzájemná symbióza je pak cítit i na koncertech, kde se nebojíme udělat si jeden z druhého legraci a vzájemně se podržet.

Zdeněk Hrachový: Je pravda, že když Staňa do kapely nastoupil, tak mi jeden nejmenovaný muzikant řekl: „Hrachu, jestli berete Bartošíka, tak věř, že Fleret do dvou tří let končí. Kde byl, tam se to rozpadlo.“ Po dlouhých letech za mnou tento kolega přišel a uznal, že se tenkrát obrovsky mýlil.

Vaše působení v kapele je delší než mnohá manželství, trávíte spolu velké množství času týden co týden, proto mi to nedá, abych se nezeptal: co vy a ponorky, znáte tento stav?

Stanislav Bartošík: Je důležité si uvědomit jeden zásadní rozdíl. Ponorky jedou na jaderný pohon, kdežto my preferujeme zásadně kořalku…

Zdeněk Hrachový: Nepamatuji si, že bychom se někdy nějak dramaticky pohádali. Vím, že jsem občas rýpavý – bohužel už to tak v rodině máme, zdědil jsem tuto vlastnost po otci, nevědomky ji předal synům a už se to začíná projevovat i u vnuků – ale v rámci kapelního fungování máme jednu velkou výhodu. Když kolikrát řeknu něco blbého, tak Staňa, než aby mi jakkoliv oponoval, se raději otočí a jde na chvíli pryč. To je vlastně taky jeden z důvodů, proč jsme po těch letech stále v pohodě.

Ve Fleretu se kolem vás prostřídalo hned několik skvělých muzikantů. Jak riskantní a náročné je učinit jednu takovou personální změnu?

Zdeněk Hrachový: Důležité je říct, že většina personálních změn se udála proto, že kapela šla postupně víc a víc nahoru a v daných chvílích už nebyly hráčské kvality jednotlivých hráčů dostačující. Možná to teď zní tvrdě, ale prostě to tak je. Nakonec spousta muzikantů ve výsledku i uznala, že už na to nestačí, že je toho na ně moc. A co se té, jak ty říkáš, riskantnosti výběru týče, měli jsme vždycky štěstí, nikdy jsme nevzali do kapely člověka, se kterým bychom se nedokázali domluvit. V tomto ohledu nám bylo přáno.

Je ale taky několik vašich bývalých kolegů, kteří můžou s klidem říct, že jsou v podstatě odchovanci Fleretu, že u vás v kapele hudební kariéru rozjeli, nasbírali cenné zkušenosti a vydali se dál. Pěkným příkladem jsou baskytaristi Tomáš Koudelka, dnes hrající v B-Side Bandu, nebo Marek Abrahám, působící v kapele Báry Polákové. Máte z toho radost?

Zdeněk Hrachový: Určitě z toho máme radost, to je jasné. Velkou výhodou je, že Fleret vždycky hodně koncertoval, takže každý muzikant, který v našich řadách byl, měl skvělou příležitost se pořádně vyhrát. To se ti nepoštěstí s každou kapelou. Navíc jsme se odjakživa drželi systému, že klidně vezmeme míň peněz za koncert, ale raději budeme hrát, ať už na jakémkoliv místě.

Když se oprostíme od současné sestavy Fleretu, se kterou z minulých sestav byste si dali s chutí jeden vzpomínkový koncert?

Stanislav Bartošík: To je hrozně těžká otázka, protože každá sestava měla něco do sebe. Co bych si však klidně dal znovu je nějaký společný koncert s Jarmilou Šulákovou. Třeba rovnou ten ikonický na vizovickém Masters of Rock, když Jarmila slavila osmdesáté narozeniny. Den před hraním mě na hotelu v koupelně přepadl náš tehdejší bubeník Heglas a aniž by mě jakkoliv varoval, z ničeho nic mi vyholil půl hlavy, což je koneckonců dobře vidět na záznamu právě z tohoto festivalu.

Zdeněk Hrachový: Souhlasím se Staňou, taky bych si s radostí zahrál společně s Jarmilkou, ale vybrat jednu dřívější sestavu, to nejde. Opravdu jsem spokojený s tou současnou.

Stanislav Bartošík: Dneska se nám hraje radostně. Jsme parta muzikantů, což je na pódiu znát. Když se během koncertu cokoliv stane, když dojde k nějaké nečekané kolizi, tak se na sebe jenom podíváme a ve vteřině víme, co s tím, hrajeme dál. Když se ovšem něco rozklížilo v minulosti, tak už se to dohromady nedalo…

Zdeněk Hrachový: To určitě ne. Dřív to byla v mnoha ohledech větší sranda, ke které patřily i všechny ty bujaré večírky. Mnohdy naše tažení připomínalo v podstatě jeden velký večírek, což se ale někdy promítlo i do našich výkonů. Ne nadarmo proto říkám, že teď nám to funguje nejlépe za celé ty roky.

Na začátku devadesátých let jste zvukově výrazně přitvrdili. Nebyl to pro vaše fanoušky, kteří si oblíbili písně jako Sbohem, galánečko, Letiště nebo Večer křupavých srdíček, značný šok?

Zdeněk Hrachový: Šlo o vývoj a myslím, že fanoušci to přijali. Ono to k tomu zvukovému přerodu tak nějak postupně směřovalo, protože každý z nás měl před vojnou nějakou bigbítovou kapelu, na rockové muzice jsme de facto vyrostli. Nikdy jsme nebyli ortodoxní folkaři a cítili jsme, že v řadě našich písniček ty elektrické kytary a bicí chybí. Ještě dřív, než jsme přijali vůbec prvního regulérního bubeníka Jiřího „Heglase“ Hlavničku, tak s námi občasně hrával Jan Valendin, čili jak už jsem zmínil, ten přerod v rockovější kapelu byl v podstatě pozvolný.

Stanislav Bartošík: Elektrické kytary a bicí nám nesmírně pomohly hned v několika ohledech. Když k nám v roce 1993 nastoupil kytarista Vladan Heča, tehdy úplný mladík vyškolený na hard-rockových kapelách, tak nastal opravdu rachot, a právě tehdy se kolem nás vytvořila určitá gloriola. Našli se lidé, kteří nás měli za darebáky z Valašska, co se nebojí napít a k tomu všemu ještě hrají strašlivý metal. Jasně, že jsme žádný metal nikdy nehráli, ale vysvětluj to zarytému folkaři. Skvělé ovšem bylo, že na základě právě těchto informací, které zněly fakt děsivě, si nás šli na festivalech všichni poslechnout a měli jsme pod pódiem plno, což se rozhodně nedalo říct o kdejakém učesaném triu, vystupujícím se dvěma španělkami a jedním kontrabasem.

Zdeněk Hrachový: Takovým hezkým příkladem je festival Zahrada ve Strážnici, kde jsme mívali pravidelně narváno. Všichni čekali, co na pódiu zase vyvedeme.

Mimochodem, Zdeňku, proč tedy Fleret vznikl coby folkové seskupení, když jste byli všichni odkojeni, jak ty říkáš, na bigbítu?

Zdeněk Hrachový: Protože jsme naše aparáty prodali v okamžiku, kdy jsme odcházeli na vojnu. Než aby nám zbytečně ležely doma dlouhé dva roky, raději jsme je poslali dál a vydělali si nějakou tu korunu na pivko. Nechali jsme si pouze klasické akustické kytary, které se nám na vojně skvěle hodily, například já jsem začal právě tam skládat svoje první písničky. Když vojna skončila a vrátili jsme se domů, pravidelně jsme se scházeli ve Zlíně u řeky Dřevnice, kde jsme si společně hráli, a co bylo hlavní, pomaličku všechno stavěli na velmi jednoduchých základech. Začali jsme v podstatě v triu, pouze zpěvačka a dva kytaristi, kapela postupně rostla s každým dalším členem, který k nám přišel.

Velmi výrazným počinem Fleretu je deska Z hůry dané, která vyšla ve druhé polovině devadesátých let. Této nahrávce nechybí snad nic – písně patřičně dravé se krásně mísí s typickými flereťárnami i silnými baladami. Dá se říct, že jde o jakýsi první z vrcholů vaší tvorby?

Zdeněk Hrachový: V podstatě ano. Podle mého názoru je tato deska velice dobrá a mám ji snad ještě raději než její předchůdkyni, album Zafúkané, které bylo pro Fleret zlomové a kapelu neskutečným způsobem nastartovalo.

Stanislav Bartošík: Když dneska slyším desku Z hůry dané, tak úplně zírám, co jsme hráli. Na té nahrávce se opravdu potkalo snad všechno, co máme rádi. A od toho se odrazme a z toho vycházejme!

Zdeněk Hrachový: A jen tak pro zajímavost – důležitým počinem byla určitě i naše druhá deska Secondhand za hubičku, se kterou nám producentsky výrazně pomohl Vlasta Redl. Nebáli jsme se přismažit všechny kytary a ve výsledku vznikla velmi silná nahrávka, která určila novou, definitivně nefolkovou, tvář kapely. Ostatně pár lidí nám pak řeklo, že až díky tomuto albu si Fleret pořádně oblíbili.

Jak už zaznělo, deska Zafúkané obrátila vaše životy doslova naruby. Velmi dobře se prodávala, bodovala snad ve všech hitparádách a její úspěch vám definitivně umožnil opustit zaměstnání a odejít na volnou nohu. Zamával s vámi nějakým způsobem ten velký svět?

Stanislav Bartošík: Myslím si, že úspěch většinou zamává s kapelami, které mají k dispozici financemi napěchovaný polštář a stanou se slavnými přes noc, bůh ví za jakých okolností. My jsme si došli k úspěchu postupně, řádně jsme si ho odpracovali a proto můžu za sebe s čistým svědomím říct, že to se mnou neudělalo vůbec nic.

Zdeněk Hrachový: Ani se mnou to nijak nezamávalo. Opravdu se dá říct, že úspěch desky Zafúkané bylo jakési přirozené vyústění naší dlouholeté poctivé práce. Vždycky jsme si šli krůček po krůčku za svým. Určité dílčí úspěchy jsme sbírali i před touto deskou, jenom s tím rozdílem, že druhý den jsme stejně museli do práce, abychom si oddělali svých osm hodin, a nikdo v danou chvíli příliš neřešil, že jsme vyhráli Portu nebo se poprvé objevili v rádiu či televizi.

Měli jste někdy období, kdy už na vás bylo písničky Zafúkané moc a v jistém slova smyslu vám třeba vadila?

Stanislav Bartošík: Rok jsme ji nehráli.

Zdeněk Hrachový: Ano, byla doba, kdy nás už trošku štvala, respektive neštvala nás ani tak ta písnička samotná, jako to, že ji po nás chtěl snad každý druhý. Mnohdy to bylo únavné. Jenomže v okamžiku, kdy jsme ji přestali hrát, tak jsme zjistili, že ten tlak od fanoušků je ještě horší, protože už se na ni ptal skutečně každý. Navíc já jsem ji v jisté době nemohl vyzpívat, měl jsem unavený hlas a v refrénu jsem se fakt trápil. Bohužel jsem tenkrát příliš nedbal na nějakou hlasovou hygienu. Dneska už si hlasivky šetřím a před koncerty se doma rozezpívávám.

Mrzí vás, že žádná z pozdějších vašich písní nedosáhla takového věhlasu jako právě Zafúkané?

Stanislav Bartošík: Ačkoliv máme několik písniček, které by mohly písni Zafúkané s klidem konkurovat, tak je důležité si uvědomit, že opravdu každá kapela má nějaký ten hit číslo jedna, který se tyčí před všemi dalšími hity. A myslím, že je skvělé, když můžeme na koncertě zahrát směsici hned třiceti hitů, kdy tím největším je právě Zafúkané.

Zdeněk Hrachový: K úspěchu písničky Zafúkané určitě výrazně pomohla televize. Klip běžel dlouhou dobu třeba na Nově, což byla tehdy prestižní a sledovaná stanice. V době, kdy deska vyšla, tak Zafúkané odvysílali snad stokrát, takže lidi tomu v podstatě nemohli uniknout. Dennodenně tu písničku slyšeli, dostala se do velmi širokého povědomí. Věřím, že kdybychom měli klip dejme tomu k písničce Ukažte mi cestu dom, tak by se stalo to samé.

Kdybyste měli někomu, kdo Fleret v životě neslyšel, dát jednu desku, aby si udělal obrázek o vaší tvorbě, která by to byla?

Stanislav Bartošík: To je hrozně těžká otázka, jak jsi na ni přišel? Víš, Fleret je tak trošku, jak se říká, každý pes, jiná ves. Skvělé ale je, že většina písniček má svůj jasný ksicht a funguje za jakýchkoliv okolností. Vlastně je úplně jedno, jestli si ji zahraje jednotlivec doma na španělku nebo deset chlapíků s elektrickými kytarami. Přiznám se, že nedokážu vybrat jednu desku, která by měla kapelu reprezentovat.

Zdeněk Hrachový: Pojďme na to šalamounsky – člověku, který nás nikdy neslyšel, bych doporučil jednu z našich výběrovek, kde má k dispozici právě ten pestrý hudební pelmel, který dělá Fleret Fleretem.

Hezky jsi mi nahrál, protože momentálně se můžete pochlubit zcela novou výběrovou deskou, která nese název Lajfka a vychází při příležitosti blížícího se čtyřicátého výročí. Bylo těžké vybrat finální čtyřicítku písní z vašeho opravdu bohatého repertoáru?

Zdeněk Hrachový: Vybrat vhodné písničky ani tak náročné nebylo, mnohem náročnější bylo je nazkoušet. Víceméně celý uplynulý rok jsme každých čtrnáct dní zkoušeli jednu až dvě staré pecky, které se nám v rámci toho letošního výročí zdály zajímavé. Vtipné však je, že pro našeho basáka Radka Postavu a bubeníka Rosťu Koplíka byla velká většina z nich úplnými novinkami, které snad ani nikdy neslyšeli.

Velká oslava Fleretu proběhne už 26. března v pražské Lucerně. Po pěti letech se vracíte na vyprodané místo činu. Jak se na koncert těšíte? Bude pro vás mít stejné kouzlo jako v roce 2018?

Zdeněk Hrachový: Před pěti lety jsem byl z koncertu v Lucerně trošku nervózní, pravděpodobně i proto, že jsme si ho pořádali sami, byla okolo něj spousta starostí, natáčel se z něho profesionální záznam na DVD a k tomu všemu jsem měl ještě problém s průduškami. Tentokrát už víme, do čeho jdeme, věřím, že jsme skvěle připraveni, a tak se těším, že si koncert užijeme víc než tehdy.

Stanislav Bartošík: Lucerna je samozřejmě naprosto ikonická, přijde nás podpořit strašně moc lidí, ale pro mě to bude v podstatě stejný koncert jako kterýkoliv jiný. Budu tam hrát úplně stejně jako třeba ve zlínské Zelenáčově Šopě.

Jak bude samotný koncert probíhat? Co jste si pro tentokrát do Lucerny připravili?
(rozhovor vznikal pro březnové vydání magazínu Patriot před koncertem, pozn,. red.)

Zdeněk Hrachový: V plánu je slušná porce muziky. Fanoušci se můžou těšit na téměř tříhodinový program, z něhož Fleret pochopitelně odehraje tu největší část. Zazní skutečně pestrý průřez celou naší tvorbou a postupně se během večera na pódiu vystřídají i vzácní hosté, kteří si s námi dají dvě písničky vlastní a jednu písničku naši. Nebude chybět například Jarek Nohavica, Petr Bende, Lou Fanánek Hagen, Slávek Janoušek nebo Vašek Koubek. Myslím, že můžou vzniknout velmi zajímavá propojení, která nejsou jenom tak k vidění a hlavně k slyšení.

Počítám ale, že ve velkém sále pražské Lucerny oslavy neskončí. Co chystáte dál? Budete následně slavit i na domácí půdě na Valašsku?

Zdeněk Hrachový: Slavit budeme samozřejmě na každém našem koncertě, výroční program zahrajeme fanouškům napříč celou republikou. Nicméně další velká akce nás čeká v létě, a to skutečně na domácí půdě, v Zádveřicích na tamním festivalu Rock­ová noc pod hvězdami, který si sami pořádáme. Letošní ročník bude definitivně poslední a bude věnovaný čtyřicátinám Fleretu. Můžu prozradit, že v Zádveřicích odehrajeme speciální koncert za účasti vybraných gratulantů a po několika letech se za námi vrátí legendární Turbo, kapela, kterou máme rádi a léta letoucí se s ní na nejrůznějších akcích potkáváme.

Co byste Fleretu k těm čtyřicátinám popřáli?

Stanislav Bartošík: Další čtyřicítku, po které nás snad vystaví v muzeu… Bude super, když nám to ještě nějakou dobu vydrží, lidé se budou na naše koncerty vracet a my si to všechno ve zdraví užijeme.

Zdeněk Hrachový: Přesně tak. Je skvělé, že na naše samostatné koncerty chodí stále víc a víc lidí. Věřím, že je nezklameme a bude jim rozdávat radost, co to jen půjde.

Máte nějakou radu pro mladé a odhodlané kapely, které by jednou taky rády oslavily čtyřicet let existence?

Zdeněk Hrachový: Vydržať! A mít štěstí na správné lidi okolo sebe!

Stanislav Bartošík: A taky věřit tomu, že to, co dělám, dělám poctivě a dobře!

KAPELA FLERET

Vizovická kapela Fleret vznikla na přelomu let 1982 a 1983.

Spoluzakládajícími členy jsou kytaristé Zdeněk Hrachový a Petr Chrastina. Houslista Stanislav Bartošík se ke kapele přidal v roce 1991.

Kapelou prošla celá řada významných, nejen regionálních muzikantů, jako například Pavel „Kačes“ Husár, Jiří „Heglas“ Hlavnička, Vladan Heča, Vladimír „Dědek“ Mokráš, Tomáš Koudelka, Marek Abrahám nebo David Filák.

Sedmnáct let Fleret spolupracoval se zpěvačkou lidových písní Jarmilou Šulákovou, v začátcích také s Vlastou Redlem.

Kapela má na svém kontě celkem čtrnáct studiových alb a čtyři alba výběrová.

V současné době hraje Fleret ve složení Zdeněk Hrachový (kytara, zpěv), Stanislav Bartošík (housle, zpěv), Vítek Rokyta (kytara), Radek Postava (baskytara, zpěv) a Rosťa Koplík (bicí, zpěv).