Hrdinové se nerodí. Lidé se hrdiny stávají, říká válečný veterán Zdenek Zemánek

Třikrát bojoval na Balkáně, jednou v Iráku. Když začne toho času vsetínský masér Zdeněk Zemánek vzpomínat na léta strávená na bojových misích, nuda nehrozí. Nebere si servítky a říká věci, jak mu utkvěly v paměti. „Možná o tom všem jednou napíšu knihu,“ říká.

Magazín PATRIOT předkládá jeho vojenskou story v podobě živého vyprávění. Byl to živelný vodopád vzpomínek.

„První moje mise byla v Chorvatsku u městečka Otočac. Modré přilby tam kontrolovaly průjezd vozidel. Češi dorazili v dubnu 1995 krátce před první ofenzívou. Hned jak jsme dorazili, začaly boje.

Mise OSN jsou špatně ozbrojeny. Mají pouze zbraně na vlastní ochranu. Mnohdy se dostaneš do takové pasivní role, kdy se ti vaří krev v žilách, strašně rád bys zasáhl, ale nemůžeš, protože na to nemáš mandát…

Jedeš kolem a vidíš fasády na barácích oprýskané od střepin, od kulek, vypálené domy, střechy pryč, díry po granátech. Dodnes si vzpomínám, když jsme stáli s kamarádem na Jezercích kousek od Bihače‚ šest kilometrů od Plitvických jezer. Jako kulisa byla dělostřelecká palba. Poslouchali jsme to dunění děl, kouřili jsme. On měl doma malou jednoroční dcerku, teď jsme se na sebe dívali a říkali jsme si: ty vole, do čeho to lezeme? Strach na tebe padne. Pak začne palba, a jen sleduješ odkud a kam to jde. Palba přišla třeba ze srbské strany na chorvatskou a začaly střílet kalašnikovy. To už poznáš podle zvuku. Najednou Chorvati začali odpovídat, okamžitě jsi uslyšel střelbu z kulometu a pak jsi už jenom rozeznával ráže a ve finále začaly bouchat minometné granáty.

My jsme byli jediní, kdo mandát pozorovatelů překračoval. Měli jsme zákaz ukrývat civilní obyvatelstvo na vojenských základnách. Ta naše nátura a snad i výchova je ale taková, že prostě když někdo potřebuje pomoc, tak pomůžeš. Na patrolách jsme se s místními lidmi, kteří žili ve frontové linii, běžně potkávali a postupně jsme se s nimi spřátelili.

Dostali jsme nařízení, že nesmíme přijímat uprchlíky. Jakmile se ale s těmi lidmi sblížíš, nemůžeš je v tom nechat. Ne všichni totiž před frontou stačili zdrhnout. Vlastně ani neměli jak. Začali proto přicházet na naše základny. A to víš, že je nikdo neodmítl. Prostě jsme je u sebe schovávali a postupně, když nedaleko v Kninu vznikl uprchlický tábor, jsme je tam začali převážet.

Asi jsem měl štěstí, všude jsem se setkal s normálními lidmi. Když jsme odjížděli z Karlovace hlídal jsem dvě buňky na nádraží a jednu centrálu. Zůstala tam obrovská hromada KáDéček. (slangový výraz pro konzervovanou denní dávku potravin, zkráceně KDP - pozn. red.) Leželo tam toho několik metráků. Rozkaz od velitele praporu byl, že to musíme zlikvidovat. Měli jsme to naházet do kontejneru. Přijel tam ale takový starší pán v dodávce. Byl částečně invalidní, všiml jsem si, že měl utržené prsty. Zeptal se nás, jestli by si z toho mohl něco vzít. Tak jsem mu říkal, pojďte, já vám to pomůžu naložit. Dodávku šestkrát otočil. Všechno odvezl. Jako kdybych mu dal zlaté cihly. Po válce tam byla ekonomika naprosto zdevastovaná. Ty konzervy pro ně byly obrovská pomoc, hotový poklad.

Když jsem se tam později vrátil na dovolenou, byl jsem zvědavý, jestli si mě budou pamatovat. Zazvonil jsem u nich. Otevřela mamina, uviděla mě, otočila hlavu do toho bytu a volala: „Zdenek náš přijel!“ Pak mně úplně vyrazil dech ten tatík. Nabídl, že mi dá svůj dům. Řekl: Ne prodám. Dám. Jelikož jsem ale obrovský patriot, mám rád svou zem a především Valašsko, nedokážu si představit, že bych žil někde jinde.

Člověk si až později uvědomil, že když jsme je ukrývali, zachránili jsme jim vlastně život.

V průběhu ofenzivy se baráky čistily tak, že Chorvati vůbec nenahlíželi, jestli uvnitř někdo je. Do oken a sklepů jednoduše naházeli ruční granáty a většinou ty baráky zapálili. Všechno kromě hluku palby tam doprovázel všudypřítomný pach rozkládajících se těl.

Vítězní Chorvaté se k nám, jakožto vojákům OSN chovali celkem povýšeně. Když jsme přijeli na poštu, abychom si mohli zavolat domů, dívali se na nás, jak na něco, co vylezlo zpod šutru. Byli si vědomi toho, že my jsme tam jen takoví statisté. Nemůžeme zabránit ničemu. Na srbské straně zase počítali s tím, že až půjde Ustaša, jak Chorvatům říkali, tak jim je pomůžeme odrazit. My jsme na to neměli oprávnění ani výzbroj, ale jak už to chodí, tonoucí se, stébla chytá, takže tomu věřili. Musím říct, že mnohdy nám to připadalo jako zrada vůči těm lidem. Nemohli jsme dělat nic. Byla nás tam jen tisícovka a kromě samopalů jsme měli jen jeden těžký kulomet, který byl určený pouze k ochraně velení praporu.

V Bosně už to bylo jiné. Mise NATO. Byli jsme podstatně líp vyzbrojeni a součástí britské divize. Velel nám britský generál. První čtyři měsíce jsem sloužil na ženijní rotě. Zúčastnil jsem se několika akcí. Až na internetu jsem se třeba dozvěděl, že jsme byli nasazeni do operace Šiva, kdy jsme v Banja Luce obsazovali policejní akademii a policejní prezidium bosenských Srbů.

Dělali jsme tam třeba odminovací práce, s detektory hledali miny. Vzpomínám si na zážitek, kdy jsme přijeli k brodu, kde mělo být dvacet protitankových min. Detektory zapípaly a už jsme byli v pozoru. Srbové nasadili minopichy, což jsou taková bodla. Bylo to na břehu řeky. Našli jsme ale jenom ocelová lůžka, která se pod miny podkládají. Pak tam přišel nějaký místní týpek v historické kožené motorkářské kukle na hlavě a říkal: My jsme ty miny už vykopali a odnesli jsme si je domů… Dokonce nám vykládal, jak borec krumpáčem ukopl na jedné protitankové mině rozněcovač. My jsme na něj zírali jak malí Jardové, že měl takovou kliku. Protože, kdyby trefil přímo ten rozněcovač, tak z něj najdou maximálně tkaničky od bot. Lidi tam už byli hodně otrlí.

Dnes už neexistují klasické frontové linie. Třeba u Slavkova se ruský car, rakouský císař a francouzský císař Napoleon na poli pobili, pak si dali někde schůzku, podepsali nějaké mírové smlouvy. Frontové linie existovaly ještě za první nebo druhé světové války. Neexistuje ani hluboký týl. Nejtvrdší dopady jsou na civilní populaci. Když jedeš a vidíš u rozbořeného baráku dvě ženské v černém s děckem v náručí, zastavíš, vytáhneš konzervy, které máš schované pro strýčka příhodu a dáš jim je. Protože víš, že nemají vůbec nic. Pro ně je to dar z nebes. Chlap se zřejmě nevrátil z války, někde asi padl. Tam to bylo až zarážející, jak obrovské ztráty na životech tato válka měla, přitom všechny válčící strany mluvily stejným jazykem. Rozdíly tam byly, jak když máš tady rozdíly v nářečí.

Když jsem viděl hořící baráky, říkal jsem si, jak lidské úsilí něco vybudovat přijde během okamžiku vniveč. A kladl si stále dokola tu samou otázku: Proč vlastně? Obyčejným lidem to přineslo jen utrpení. Ztrátu na životech, na majetku, zničení jejich celoživotního úsilí.

IRÁK

V Iráku to bylo jiné. Kdybych se dostal do pekla, tak i tam by ve srovnání s iráckým parnem byla kosa. Permanentně minimálně 38 stupňů. Byl jsem tam červen až září, v době největšího horka. Zhruba až po třech týdnech jsem si začal zvykat. Denně osm litrů vody, všechno člověk vypotil.

Dělali jsme ochranné doprovody do Basry na letiště, kde přilétala letadla s materiálem z republiky. Jezdíval jsem většinou jako střelec. Na letišti jsme vyložili a naložili letadlo, pak naložili tatru a odjeli zpět na základnu.

Naše jednotka se tam zabývala výcvikem irácké policie. Pro místní lidi byl nástup k policii způsob obživy. Výcvikem jich prošlo celkem dost. Ale jakých!? Vzpomínám si třeba na střelby. Byl jsem překvapený, jak špatní byli střelci. Když si uvědomíš, že Irák s Íránem válčili osm let a na střelbách ti chlapi netrefili ani terč ve tvaru a velikosti člověka. Třeba z pistole se střílelo na 5, 10 a 15 metrů. A z těch pěti metrů, když se některý z nich trefil jenom do papíru, tak to už si mohl říkat Vilém Tell. Jenom vlastně bývalí členové republikánské gardy stříleli takový průměr. Ale co tam nastoupili klasičtí tatíci od rodin, kdyby házeli kamením, udělali by nepříteli větší škodu. To bylo prostě neuvěřitelné.

Jednou jsme tam měli strašně hubeného studenta. Proskočil by uchem jehly bez doteku. Když šel z výcviku domů, počkali si na něj džihádisti a vysypali do něj celý zásobník AKáčka (samopal kalašnikov, pozn. red.). Netrefili žádný životně důležitý orgán. Ten týpek to normálně přežil. Prostě neuvěřitelné. Přitom takové vyžle, mohl se převlékat za bičem.

Když byla ta největší horka, útoky nebyly tak časté, ale jakmile v srpnu teploty klesly, už začínali řádit. Obvykle přijeli s nějakým pick-upem. Vystřelili domácky vyrobené rakety, ty vyletěly někam do pouště, a zase odjeli pryč. Samozřejmě my jsme měli poplach, Britové vyslali průzkumné vrtulníky a začalo se pátrat. Nepamatuji se, že by někoho chytili.

Největším problémem byly nástražné systémy. Můžeš mít sebelepší výcvik, můžeš být špičkový voják, ale tam bude sedět nějaký děda u kozího stáda, v ruce bude mít mobil a dalekohled. Jenom bude čekat, až pojede kolem cíl, který si vybere. Pak tím jednorázovým mobilem odpálí nálož.

Naši tam v prvotní fázi poslali polní vojenskou nemocnici a česká působila v oblasti Basry. Doktoři tam udělali obrovský kus práce. Troufám si říct, že pomohli tisícům obyčejných lidí. Zadarmo. Prostě do té oblasti přinesli lékařskou péči. A podle mě právě práce těch doktorů byla pro nás, kteří jsme měli na autech znak české vlajky, nejlepší balistická ochrana. Díky našim doktorům neměli důvod na nás útočit.

Američané měli v sousedním Kuvajtu základnu pro třicet tisíc vojáků. Byli jsme tam občas na jídlo. To bylo něco. Na základně vlála americká vlajka a nad ní ještě klasická pirátská vlajka. Lebka a zkřížené hnáty.

Z Iráku to byl pro nás do Kuvajtu takový jednodenní výlet. Potkali jsme tam kluka ze Staré Lubovně. Šli jsme z jídelny a proti nám týpek v americké uniformě, a říká: Vitajtě krajani! Hleděl jsem na něj a říkám, co to máš na sobě? Jel do Ameriky za prací. Aby získal zelenou kartu, vstoupil do jejich národní gardy. Prodělal tříměsíční pěchotní výcvik a šoupli ho přímo do Bagdádu. Kluk byl z toho dost špatný. Jejich jednotka měla velké ztráty. Kdo to zná, ví, že po třech měsících výcviku se naučíš tak akorát pochodovat, držet zbraň a „vztyk“ nebo „k zemi“. Pokud jsi úplný nováček, tak je to pro tebe dost špatné.

Měl jsem tam zážitek, když jsme jeli do Basry. Jel jsem jako střelec. Po levé straně jsem zaregistroval, že je tam obrovská hromada písku. Proti nám jel kamion, v tom okamžiku velitel křičí: Zdeno, střílej, střílej, střílej! Ten kamion změnil trasu, a vypadalo to, že do nás chce napálit. Věděl jsem, že když to zmáčknu, tak chlapa zabiju. Ale v tom okamžiku mě napadlo, že ten týpek se chce jenom vyhnout hromadě písku. Ten řidič mě viděl, začal gestikulovat. Nevystřelil jsem. On se skutečně jenom chtěl vyhnout tomu písku. Musíš vždycky používat i obyčejný selský rozum. Měl jsem lepší výhled než velitel, lépe jsem tu situaci vyhodnotil. Je pravda, že jsem neuposlechl rozkaz. Ale kdybych toho chlapa zabil, musel bych s tím žít do smrti. Prostě byl jsem o něco starší než můj velitel, měl jsem víc zkušeností a nechoval jsem se jak tupý stroj. Dneska mám díky tomu klidný spánek.

Český prapor byl vždycky hodnocený jako nejlepší ze všech. Vždycky jsme splnili úkol, v podstatě jsme neměli ztráty na životech. Když bylo potřeba vybudovat třeba stanoviště nebo opevnění, tak se na to vrhnou všichni. Všichni makali do roztrhání těla.

Na misi to není jenom o tom, že jezdíš třeba na patroly, doprovody kolon nebo že se účastníš nějaké bojové operace. Většinu času se tam děje absolutně prd. Jenom chodíš do služeb. Tak vyplňuješ volný čas. Hraješ třeba šachy, posiluješ nebo něco, abys zkrátil chvilku. Proto se všichni snaží zapojit do jakékoliv práce. Proto Amíci nebo Britové zírali, že jsme s minimálními prostředky, které jsme měli k dispozici, dokázali kouzlit.

Když jsem byl v Banjaluce, tak si nás britští oficíři chodili fotit. Zírali, jak mají kluci na pancíři udělanou šachovnici, hráli šachy nebo si spali přímo u techniky. My jsme pro ně byli něco jak čingischánova Zlatá horda. Obdivovali naše zbraně. Měli jsme tenkrát v podstatě výzbroj bývalé Varšavské smlouvy (vojenská aliance socialistických zemí v dobách komunismu, pozn. red.). Kulomety a samopaly byly české výroby. Byli jsme vlastně jediní v bývalé Varšavské smlouvě, kteří měli vlastní zbraně. Ostatní dělali v licenci sovětské kalašnikovy. Na rozdíl od ostatních jsme měli čtyřikrát denně nástupy. Zápaďáci šli ve čtyři hodiny do kraťasů, na kulečník, zaběhat nebo do fitka.

Vrbětice

Poslední mojí armádní štací bylo hlídání vojenského skladu ve Vrběticích. Šel jsem tam proto, abych pracoval v dojezdové vzdálenosti od bydliště. Teď už to není jak dřív, že žiješ v kasárnách. Ubytování a stravu si musíš zajistit sám. Sloužil jsem ve strážním oddílu. Když to bouchlo, to už jsem byl v civilu.

Obyčejní lidé nasazení zahraničních misí velice těžce chápou. Především ztráty, které naše jednotky utrpí, ty jsou nesmírně bolestivé samozřejmě především pro rodinné příslušníky. Ale je to tak, že každý se ve své profesi snaží o seberealizaci. Voják prostě cvičí, cvičí a cvičí, ale pokud nemá tu reálnou zkušenost, nedokáže říct, jak se zachová v bojové akci, jestli propadne panice nebo jestli udělá nějaký hrdinský skutek.

Hrdinové se nerodí. Lidé se hrdiny stávají. A je úplně jedno, jestli půjdeš kolem nehody a poskytneš první pomoc, nebo skočíš pro někoho, kdo se topí do řeky. Voják, než odjedeš na misi, podepisuje papír, že tě armáda vysílá do oblasti válečného konfliktu, že si uvědomuješ, že můžeš přijít o život. A ty chceš jet, takže prostě jdeš a ten papír podepíšeš. Prostě chceš zjistit, jak se zachováš, když se začne střílet.“