Hlavní větev Páleníčků byla z Horního Lapače, říká slavný violoncellista Jan Páleníček

Když violoncellista Jan Páleníček promluví, nehádali byste ani náhodou, že má tento rodilý Pražák část své rodiny na Moravě, dokonce ve Zlínském kraji.

Protože je to nejen slavný violoncellista, zdatný organizátor hudebních festivalů a výjimečný interpret, ale také zábavný vypravěč, pokusili jsme se společně rozplést historii rodu Páleníčků.

Povídání nás nakonec zavedlo i dalšími směry, ale nudit se určitě nebudete.

Vaše láska k hudbě má opravdu kořeny u moravských předků na Zlínsku?

Ano. Cítím krásnou morální povinnost pokračovat v něčem, co započalo už někdy v polovině 19. století v osobě mého praděda Františka Páleníčka. Byl to slavný kapelník a měl v Holešově svou cimbálovku, hrál na basu, housle, cimbál, prostě na všechno, na co se dalo hrát. František byl tím zakladatelem muzikantského Páleníčkova rodu.

Odkud vlastně vaši předci pocházejí?

Hlavní větev byla z Horního Lapače. Z této vesnice vzešel celý rod Páleníčků včetně zakladatele. Na velkém statku s hospodářstvím ještě donedávna žili vzdálení bratranci a sestřenice, potomci tety mého otce, která se po svatbě jmenovala Světlíková. Moje babička, rozená Paráková, která si vzala Josefa Páleníčka z Horního Lapače, pocházela zase z nedalekého Lukovečku. Měli spolu syna Josefa, mého otce. Do rodné vísky mé babičky jsme často jezdívali, bylo to naše hlavní zázemí, ke kterému jsme s celou rodinou tíhli. Museli jsme navštívit všechny tety a ochutnat jejich slivovičky, byly to velké jízdy!

Jméno Páleníček se v kraji dodnes objevuje. Máte tady i další příbuzné?

V Praze jsme byli snad jediní, ale tady u vás bylo a je Páleníčků nečekaně mnoho. Když jsme kdysi s bratrem Zdeňkem přišli na hřbitov v Žeranovicích poklonit se právě tomu slavnému zakladateli rodu Františku Páleníčkovi, mysleli jsme si, že tam bude jeden hrob se jménem Páleníček, ale bylo jich tam požehnaně. Pokud jde o další příbuzné, se kterými jsme v kontaktu a které máme moc rádi, pak musím zmínit větev bystřickou.

Bystřickou z Bystřice pod Hostýnem, kde pořádáte Bystřické zámecké slavnosti?

Přesně tu. Žil zde bratranec mého otce Josef Páleníček, zvaný Pepin, profesor matematiky a vášnivý amatérský houslista. Vzal si za ženu Boženku Páleníčkovou, která byla spisovatelkou. Spolu měli dceru Boženku a syna Oldřicha, který žije v Šumicích. Je známý jako grafik, ilustrátor a pedagog, věnuje se i knihtisku a ruční typografické sazbě.

Chystáte opět nějaký rodinný sraz?

Určitě chci zorganizovat, aby se sjela opět celá široká rodina. Naposledy jsme se sešli na Moravě asi před deseti lety, kdy nás bylo pohromadě tak čtyřicet Páleníčků ze všech koutů světa. Máme příbuzné ve Francii, v Holandsku i v Japonsku. Můj synovec žije v Tokiu a jeho syn je vzhledem úplný Japonec, který se ale jmenuje Páleníček. Ve mně je kousek Moraváka a kousek Izraelce. My jsme taková specifická rodina. Já ji ctím a miluju, ale nepopírám, že celá řada mých příbuzných pomalu neví, kde se jejich rodiče narodili nebo tam nikdy nebyli. Já jsem v tomto patriot. Proto chci, abychom se znovu sešli a vrátili se ke kořenům.

Vaše žena Jitka Čechová, slavná klavíristka, je z Čech?

Ona se se s oblibou představuje tak, že je Čechová z Moravy. Protože i ona má kořeny na Moravě. Její předci byli vinaři původem z Vizovicka, děd odešel pedagogicky působit na Vinařskou školu do Mělníka a už tam s rodinou zůstal. Jitka pak vyrůstala v Roudnici nad Labem. Jako děti jezdívali do Bzence a pravidelně se na Moravu za příbuznými vraceli. Proto máme oba k Moravě stejně vřelý vztah.

Vyzná se manželka v té vaší rodině nebo je v klanu Páleníčků trochu ztracená?

Když jsme se dali s Jitkou dohromady, od začátku jsem ji do vztahů v rodině zasvětil. Potřeboval jsem někomu předat povědomí o tom, kdo ke komu v rodině patří, aby mi to pak mohla připomínat. Jitka má na rozdíl ode mě výbornou paměť.

Vraťme se k hudbě. Kdo je z vaší rodiny nejslavnější?

V naší rodině všichni na něco hráli. Větev po kapelníkovi Františkovi vždycky tíhla k muzice a vyvrcholilo to v osobě mého otce Josefa Páleníčka, národního umělce. Byl to slavný klavírní virtuóz, skladatel, pedagog na AMU a také vynikající organizátor hudebního života. Nepořádal festivaly jako já, ale byl aktivní v rámci Kruhů přátel hudby, byl všude, kde se něco kolem hudby dělo, například u stavby nového koncertního sálu v Praze. Studoval v zahraničí, koncertoval po celé Evropě a měl spoustu slavných přátel. Přesto měl celý život bytostný vztah k rodnému kraji, a proto je i on pohřben v Žeranovicích.

Vy jste známý violoncellista, vedete dál i slavné Smetanovo trio, které váš otec založil. Přesto by mě zajímalo, jestli jste chtěl od dětství hrát na nějaký nástroj nebo jen nebylo vyhnutí?

V dětství ani moc nešlo o to, co jsem chtěl, ale co chtěli rodiče. Když ve mně otec vystopoval určitý talent, začal jsem v pěti letech hrát na housle. Ovšem když jsem zjistil, že to vyžaduje jakési úsilí, tak jsem si vymyslel, že mám hrozné křeče v zádech a rukou. A přemluvil jsem tatínka, že bych chtěl hrát na klavír. Tak mě po roce a půl z houslí vzali a dali mě na klavír. Jenže jsem se přepočítal, protože samozřejmě i na klavír jsem musel cvičit. Tak jsem začal škemrat, že bych rád přestoupil na violoncello, protože to byl poslední ze tří nástrojů, které jsem z otcova tria znal. Ale to už otec zamítl.

Jak jste se tedy k osudovému violoncellu dostal?

Zařídil to slavný profesor HAMU Alexandr Večtomov, rodinný přítel, který mě jednou vezl po Praze autem. Mně bylo asi tak sedm a říkal jsem mu: Strejdo, když já bych tak rád hrál na cello jako ty a rodiče mi to nechtějí dovolit. A co čert nechtěl, jeli jsme zrovna kolem obchodu s hudebními nástroji. Saša zastavil, šel do obchodu a koupil mi violoncello. Pak mě vrátil domů a otci řekl: Jožko, tady ho máš. Koupil jsem mu cello. No a od té chvíle mi bylo violoncello souzeno.

Vzpomínám si i na vaši maminku, která byla velmi osobitá. Jak se jí žilo se slavným umělcem?

Myslím, že lepší ženu otec nemohl mít. Ona mu celý život neuvěřitelně kryla záda. Byla to žena do nepohody, vzdělaná, jazykově vybavená, ohromně šarmantní, veselá a optimistická. Přitom byla velmi pracovitá, takže otec mohl celý život mohl zastávat roli velkého umělce, ale sebemenší praktické věci měla na starosti matka. Včetně výchovy dětí. Když stavěli v Praze dům, celý den vozila kolečka na stavbě a večer nahodila perly a šla s otcem na nějakou recepci. Já jsem teď taky tři víkendy bouchal kladivem na stavbě, až mě brní ruce. Asi jsem po ní něco podědil.

Vy jste ze sourozenců nejmladší, takže kolem vás už asi nebyl nějaký povyk?

Já jsem se narodil až jako čtvrté dítě, jak říkám vejškrabek. Otec zrovna koncertoval někde v zahraničí a když se vrátil, sedl si obligátně s maminkou, popíjel víno a vyprávěl zážitky. Maminka se prý potom rozplakala, že mě ani nechce vidět. Ale on v tom nadšení z koncertů jaksi pozapomněl, že se mu narodil syn. To byl prostě náš otec, ryzí umělec.

Věnuje se někdo ze sourozenců taky hudbě profesionálně?

Můj o devět let starší bratr Zdeněk je klavírista. On ale nikdy netíhnul ke koncertní činnosti, nesnášel ten stres a tlak, a tak se celý život věnoval pedagogické dráze.

Je zajímavé, že vy všichni v rodině mluvíte francouzsky. Má to nějaký důvod?

To byla tradice, která vzešla z otcovy strany. On studoval v Paříži ve 30. letech klavír a kompozici u největších osobností té doby Alberta Roussela a Alfréda Cortota. Otec měl to obrovské štěstí, že se díky svému talentu dostal k největším hudebním velikánům Francie, která byla v té době kulturní Mekkou pro všechny umělce.

V té době tam pobýval i Bohuslav Martinů. Znali se?

Poznali se v té době v Paříži a stali se z nich dobří přátelé. Martinů taky studoval u Roussela a v Paříži už pár let žil, když tam otec přišel. Vytvořil tam zázemí pro plejádu českých kumštýřů, ať to byl Kubelík, Firkušný, setkávali se s malířem Janem Zrzavým a dalšími. O takové době se nám dnes už ani nesní. Velké osobnosti se navzájem ovlivňovaly, inspirovaly. Otec na tu dobu celý život vzpomínal. Do Francie se stále vracel a měl tam celou řadu přátel. Díky tomu, že mluvil dokonale francouzsky, tak ten jazyk v naší rodině prokvetl i mezi potomstvo. Všichni jsme se učili francouzsky. Pak vyslal mého bratra Zdeňka do Francie na studia, aby šel v jeho stopách, a bratr tam poznal svou ženu Anne-Marie.

Jean-Gaspard Páleníček, známá multikulturní osobnost, je jejich syn?

Ano. Kašpar je velmi talentovaný mladý muž, spisovatel, překladatel, herec, člověk mnoha talentů. Žil a pracoval v Paříži, v Praze, teď žije se svou japonskou ženou v Tokiu a učí se japonsky. Byť je to bytostný Evropan, osud ho zavál jinam.

Vy se Smetanovým triem také neustále cestujete po světě, sbíráte ocenění. V jakém složení teď hrajete?

Jitka Čechová hraje na klavír a já na violoncello od začátku novodobé historie Smetanova tria, tedy už čtvrtstoletí. Měli jsme k sobě ty nejlepší houslisty, ale z různých důvodů se vždycky po čase střídali. Jana Vonášková s námi hrála deset let, Jiří Vodička, koncertní mistr České filharmonie, šest let. Teď hrajeme s Janem Talichem, potomkem slavného Václava Talicha. Je to pro mě spanilá jízda, Honza je mi generačně nejblíž, a navíc je to fenomenální hráč.

Váš otec slavný klavírista, vaše manželka slavná klavíristka. Stihli se osobně potkat?

Potkali se jen jednou, když mu jako dítě obracela noty při koncertě Smetanova tria v Roudnici nad Labem. Jinak ho vnímala jako věhlasného pana profesora v době, kdy byla ještě na konzervatoři, a on bohužel zemřel přesně v roce, kdy přešla na akademii. Jitka ale zná dokonale jeho nahrávky a vždy ho obdivovala a ctila. I když se v životě minuli, já mám někdy pocit, že Jitka jako klavíristka je reinkarnací mého otce.

Jak jste na to přišel?

Shodou okolností Jitka podědila piano po mém otci. Je to takový Rolls-Royce mezi klavíry značky Steinway. A ona zachází s tím klavírem přesně tak, jako dříve on. A to já se mezi smyčcaři považuju za znalce, poslouchal jsem piano celý život a vím, co a jak se dá na klavír zahrát. Když slyším v rádiu nějaké klavírní nahrávky, tátu vždycky poznám. Jsou to určitá specifika, grify, tvorba zvuku, fráze, které Jitka převzala, aniž by u něj studovala. Je to neuvěřitelné. Něco mezi nebem a zemí. Skoro věřím tomu, že ten otec jí to předal shůry.

Zatímco Jitka hraje na koncertech na klavír, který mají pořadatelé k dispozici, vy a houslista si vozíte vlastní nástroje. Jsou něčím zajímavé?

Kolik času máme? Naše nástroje jsou výjimečné nejen svou kvalitou, ale i příběhy, které je doprovázejí. Po smrti Saši Večtomova jsem moc chtěl hrát na jeho italské cello proslulé značky Gagliano, které zní podobně jako Stradivari. Zaplatil jsem zálohu, prodal jsem svoje italské cello, ale bohužel Večtomův nástroj nakonec za mými zády prodali v Londýně za víc. Tak jsem najednou zůstal bez nástroje. Celý život jsem hrál na špičková cella, a i když ctím české houslaře, rozdíl mezi starými mistry a novými nástroji je prostě obrovský. Přesto jsem shodou náhod dalších 15 let hrál na vynikající nástroj, který mi na míru postavil ze starého materiálu soudobý český houslař Petr Zdražil.

Ale teď máte opět nové violoncello. Už je to skutečný Stradivari?

To víte, že není! Je to zase podařený plagiát, ale tentokrát z roku 1829. A je za tím další neskutečný příběh. Před šesti lety jsme hráli v Anglii koncertní šňůru s houslistou Jiřím Vodičkou, který v Londýně koupil velmi drahý koncertní nástroj pro Českou filharmonii. Já jsem se po přemlouvání šel ke slavnému obchodníkovi s nástroji taky podívat a vyzkoušel jsem asi 12 nástrojů v ceně až 40 milionů, třeba značky Amati. Nejlépe mi ale zněl jiný nástroj francouzské značky F. Delanoy, což byl už v 19. století uznávaný plagiátor starých italských mistrů. Na prodej ho nabízela nějaká stará paní, která dříve hrávala v BBC Orchestru.

Takže bylo rozhodnuto?

No vůbec ne. Neměl jsem peníze, ale obchodník mi ten nástroj zapůjčil a já jsem na něm odehrál hned druhý den koncert, stejně jako Jirka na ty špičkové housle, co koupil za pětinásobek ceny mého cella. Bylo to bláznovství, hrát na nevyzkoušený nástroj. Ale ten risk se vyplatil. Po koncertě stály u mě davy lidí a všichni se ptali, na jaký nástroj hraju, doslova z něj omdlévali. Nikdo se kupodivu neptal, na co hraje Vodička. Když se to na dalším koncertě opakovalo, začal jsem hledat možnosti, kde si na cello půjčit a nevykrást banku. No a z Anglie jsem se vrátil už se dvěma nástroji. Nechal jsem si to své české cello jako rezervní a teď mám asi nejkrásnější koncertní violoncello v České republice.

Máme někdy v dohledné době šanci ten nástroj vidět a slyšet?

Už v úterý 14. června od 19 hodin budu hrát na zahájení Bystřických zámeckých slavností s kvartetem Apollon v sále zámku v Bystřici pod Hostýnem. Moc rád se se čtenáři Magazínu Patriot potkám osobně v místě, ke kterému mám silnou vazbu. Tento festival se koná už dvacet sedm let a je delší dobu součástí mého cyklu festivalů České kulturní slavnosti. Ve čtvrtek 16. června zde zahraje Komorní orchestr se slavným trumpetistou Janem Hasenöhrlem. V úterý 21. června vystoupí se svým recitálem mladý klavírista Marek Kozák. Ve středu 22. června je připraven komponovaný pořad o hudební skladateli Zdeňku Liškovi a v pátek 24. června zazpívá písničkář Jan Burian mezi obrazy Zdeňka Buriana, jehož výstava je pro návštěvníky slavností zdarma. Bystřické zámecké slavnosti potrvají až do 26. června, kdy ve zdejším kostele vystoupí zlínský sbor Canticum Camerale. Jste srdečně zváni!

Jan Páleníček

Narodil se 11. února 1957 v Praze.

Přední český sólista a komorní hráč, nositel velké rodinné hudební tradice, kterou proslavil jeho otec, klavírista a hudební skladatel Josef Páleníček, zakladatel Smetanova tria.

Postupně se učil hrát na housle a klavír, nakonec zakotvil u violoncella.

Po vystudování Pražské konzervatoře se o jeho umělecký růst starali na Akademii múzických umění v Praze Alexander Večtomov a legendární profesor Miloš Sádlo, oba prvotřídní violoncelloví sólisté.

Interpretaci komorní hudby studoval ve třídě u hudebního pedagoga Josefa Vlacha, mj. primária Vlachova kvarteta.

Jako sólista spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry: např. Symfonický orchestr FOK, SOČR, Janáčkova filharmonie Ostrava, Festivalový orchestr Lugano – Švýcarsko, Sukův komorní orchestr, Filharmonie Hradec Králové, Komorní filharmonie Pardubice, Filharmonie Monte Carlo, Státní filharmonie Brno, Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie Bohuslava Martinů – Zlín, Bamberští symfonici (SRN), Pražská komorní filharmonie, KwaZulu-Natal Philharmonic-Durban (JAR) a další.

Kromě koncertní činnosti v rámci Smetanova tria, kde hraje se svou ženou Jitkou Čechovou (klavír) a Janem Talichem (housle) působí i jako sólista a spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry.

Koncertní cesty ho zavedly do mnoha zemí Evropy, Ameriky, Afriky a Japonska.