Fotograf Ivan Dostál z Valašské Bystřice má rád snímky s příběhem
Jméno Ivan Dostál rozhodně není ve Valašském Meziříčí a okolí neznámé. Naopak. Velmi dobře ho znají milovníci deskovek, hosté populární kavárny Tucan Café a také spousta svatebčanů, kteří mají doma jeho fotografie svatebního veselí. Mimo jiné příležitostně fotí také pro Magazín PATRIOT.
Autor: archiv Ivana Dostála
K fotkám měl blízko od svého dětství. Vlastně mezi nimi žil. Jeho otec patřil mezi vášnivé fotografy, takže se běžně stávalo, že se snímky u Dostálů vyvolávaly v kuchyni dvoupokojového bytu v Meziříčí.
„Otec sbírá staré fotoaparáty a aktivně fotí. Byl společně s Josefem Knápkem a dalšími osobnostmi členem fotoklubu Konfrontace. Sám si fotky doma vyvolával klasickou cestou. Takže pojmy jako vývojka, ustalovač, přerušovač, smáčedlo jsem znal už coby malé dítě. Občas nás k tomu taťka přibral. Dodnes nechápu, jak se mu tehdy podařilo zatemnit okna do ulice. Musela to být ohromná práce, protože jsme měli v pokojích obrovská okna. Ale dokázal to a dělal krásné fotky. Pamatuju si, že když jsem se ráno probudil a šel do koupelny, často tam místo prádla na kolíčcích visely fotky. Focením se otec neživil, byla to jeho celoživotní záliba. Občas s kamarády udělali výstavu, ale jinak to bral spíše jako zájmový kroužek, fotil prostě pro radost,“ říká Ivan Dostál, jehož jsme tentokrát zařadili do pravidelné rubriky, ve kterém představujeme amatérské i profesionální fotografy Zlínského kraje.
Geny po focení zdědil po svém dědovi, který měl jako jeden z prvních ve městě komoru na barevný proces. „Byla to tehdy výjimka, protože to nebylo úplně levné ani jednoduché s tím pracovat. On byl takový hračička.“
Kdy držel poprvé v rukách fotoaparát, si Ivan Dostál přesně nepamatuje. Ale bylo to brzy, rozhodně ještě ve školním věku.
„Občas jsem si s foťákem hrál, občas nějakou fotku zkusil udělat i sám. Chodil jsem tehdy do Zlatých šípů (turistického oddílu mládeže). Když jsem chodili na výpravy do okolí, brával jsem do batohu občas přístroj s sebou. Pamatuju si na to docela dobře, byl to přes 2 kila těžký Pentacon six. V Československu se jednalo o jednu z mála dostupných zrcadlovek na střední formát. Aparát fotografoval na film 120 s rozměrem políčka šest krát šest centimetrů. Pak jsem samozřejmě dostal do ruky také tehdy hojně rozšířený Zenit,“ popisuje fotografické začátky Ivan Dostál.
Postupně během let zkoušel další fotoaparáty, první opravdu kvalitní výbavu, byť z bazaru, pořídil až s narozením prvního syna. Za porodné. Od té doby už fotí pravidelně. „Na rodinných fotkách je to moc dobře znát, že jsem tehdy koupil nový přístroj. Dcera má mnohem méně fotek než její bratr. Toho jsem tehdy fotil opravdu často. Když na rodinných sešlostech fotky vytahujeme, vždycky se smějeme, že dceru jsme ošidili, protože má polovinu fotek z dětství než náš prvorozený.“
Od svých začátků tíhl fotograf z Valašské Bystřice k reportážní a dokumentární fotografii. Možná i proto, že jak sám o sobě říká, je prostě líný se ve čtyři hodiny ráno plahočit na kopec, aby zachytil krásný východ slunce, aby na hřebeni zjistil, že se zatáhla mračna a bude nutné strastiplnou trasu absolvovat znovu jindy.
„Baví mě zachycovat běžný život lidí. Prostě živá fotka. To, co se děje kolem. Obyčejné momentky lidského života. Svatby, firemní akce, setkávání přátel. Úplně nejraději mám reportáže. To si užívám,“ líčí fotograf.
V posledních letech se stále častěji objevuje s přístrojem v ruce na svatbách. Ale rozhodně nečekejte, že bude po celý den organizovat svatebčany do „klasických“ póz, na kterých všichni září štěstím a spokojeností.
„Svatby dělám rád, ale vždycky se je snažím dělat po svém. Když si mě někdo najme, tak si hned na začátku vyjasníme, co vlastně oni chtějí a co jsem schopný nabídnout já. Vždycky jim otevřeně říkám, jakým stylem pracuju. Řeknu OK, rád přijedu, udělám, nafotím. Na akci nebudete vědět, že tam jsem, nechte na mně, co si pro fotky vyberu. A zatím se mi nestalo, že by byl někdo nespokojený. Nejlepší fotky jsou spontánní, kdy lidé ani neví, že je někdo zabírá.“
Velkým vyznamenáním pro Ivana Dostála byla nedávná příhoda, kdy ho novomanželé požádali, jestli by jim jejich slavný den nafotil. Termín svatby byl ale v den, kdy byl bystřický fotograf zaneprázdněný, takže jim kývnout nemohl. A než by sháněli jiného fotografa, tak raději svatbu přesunuli.
„Svatbu si člověk jen tak neposune. Taková důvěra samozřejmě velmi potěší. Lidé, kteří chtějí moje fotky, dobře ví, co mohou očekávat. Líbí se jim můj styl a jdou za tím. V posledních letech fotí svatby hodně lidí, někteří jedou vyloženě šablonovitě. Absolutně nerozeznáte rukopis, jen vidíte trend, jak se prostě svatby fotí. Já mám jiný přístup. Zájemcům o fotky říkám: pokud chcete fotku nad postel, jako mívala vaše babička, běžte do ateliéru. Tam vás učešou, našminkují, doladí do posledních detailů. Ale já nejsem váš člověk. Pokud si chcete svatbu užít, zapomeňte na to, že tam máte fotografa a nechte se překvapit fotkami, které vám dodám. Až je uvidíte, budete sami překvapeni, co všechno jste při slavnosti zažili. Naštěstí je stále víc lidí, kteří toto chápou. Lidé už přece jen díky mé práci v posledních letech ví, do čeho jdou, pokud si vyberou za svatebního fotografa mě.“
Právě svatební fotky jsou pro Ivana Dostála v posledních letech zdrojem příjmu. Na uživení to sice není, ale vítané přilepšení do rodinného rozpočtu určitě ano. „Z focení pro PATRIOT bych rodinu neuživil,“ směje se fotograf.
Žádnou fotku, kterou by považoval za nejlepší, co kdy nafotil, nemá. Ale vzpomínky na některé rozhodně nezmizí. Jedna z takových je ta, kterou pořídil v těhotenství manželky, kdy rodina očekávala druhého syna.
„Tu fotku mám strašně rád. Starší syn se na ní směje, manželka se snaží tvářit navzdory pokročilému těhotenství spokojeně, přestože ten nejmladší tlačí prstem na její břicho, což je velmi dobře vidět. Celkově mám rád fotky mé rodiny. Jedna z těch vzácnějších je z doby, kdy jsme přivezli druhého syna z porodnice a ten starší se svého bráchu poprvé dívá, jak leží v postýlce. Z těch reportážních a dokumentárních je velmi obtížné něco vypíchnout, hlavně proto, že v těchto případech pracuje fotograf v delším časovém období, fotí v cyklech a sadách a teprve celek začíná dával smysl.“
Ivan Dostál už má za sebou také první výstavy, jeho práce byly k vidění v Zubří, pracoval i na firemním nebo „krajinkovém“ kalendáři. Kam vlastně jeho tvorba směřuje?
„Toto nijak moc neřeším. Zatím to jde tak nějak samospádem, občas se nějaká zakázka objeví. Tím, že focení pro mě není jediným zdrojem příjmů, tak na pilu netlačím. Možná, kdybych chtěl a aktivně se věnoval propagaci a marketingu, mohl bych mít z fotek víc peněz, ale není to priorita. Chystáme sice webové stránky a možná nějakou propagaci udělám, ale pro mě je důležitější, aby za mě víc než propracovaný marketing mluvily moje fotky. Nejlepší reference je, když lidé jdou za jménem a jeho dosavadní prací a nikoliv za fotografem třeba jen proto, že někdy v minulosti fotil Zagorovou, má fotoaparáty za statisíce a ty největší objektivy. Já jsem jiný a chci zůstat svůj. Takže fotím klidně na menší přístroje, snažím se být nenápadný, prostě přijdu, seznámím se s lidmi, průběžně fotím, klidně na akci pomůžu, když je něco potřeba udělat. Lidé se možná i díky tomu více otevřou, jsou přirozenější a bezprostřednější. Často jsem sám překvapený, jaké momentky se mi podařilo zachytit,“ říká Ivan Dostál.
Kromě svateb je Ivan Dostál s fotoaparátem často k vidění třeba na různých koncertech, folklorních, hudebních a společenských akcích. Dlouhodobě spolupracuje také s Diakonií, Elimem, Azylovým domem pro matky s dětmi nebo Charitou.
„Dlouhodobou dokumentaci terénní služby neziskových organizací považuji za velmi důležitou, dělám tyto fotky velmi rád. Ve Vsetíně jsem fotil hodně zajímavý projekt mezi bezdomovci. Nebylo to tak, že bych za nimi šel na vlastní pěst a fotil, všechno jsme dělali ve spolupráci s terénními pracovníky. Pro tyto organizace vytvářím průběžně jakousi fotobanku. Ale ten asi úplně největší můj dokument je rodina. Nedávno jsem měl cyklus svých rodinných fotek tady v Tucan Café, na fotkách bylo dobře znát, že to nejsou tradiční rodinné snímky, ale reportáž s poetikou a příběhem.“
Fotek pro charitativní organizace si cení proto, že nekončí někde v šuplících, ale žijí dál svým životem. Ve výročních zprávách těchto organizací, plakátech nebo propagačních materiálech. „Fotky, které dál fungují a generují v lidech nějaké pocity, mají nějakou přidanou hodnotu, ty jsou strašně fajn. To mi k dobrému pocitu stačí.“
Ivan Dostál
