Nejnovější zprávy: ​Mezinárodní týden turistiky na Valašsku 2024 spustil registraci Děravá střecha radnice v Karolince zřejmě způsobila výpadek počítačů

Kultura

Co je pro nás, to nás nemine, říká Markéta Irglová

Je stále křehká dívka a zároveň silná žena. Otevřená a dechberoucně přímá. Markéta Irglová ví přesně, co chce. Po letech tápání roztáhla křídla a jako bájný Fénix vstala z popela. První mávnutí křídel bylo nesmělé, ale meziříčská rodačka nabírá výšku.


Autor: Ivan Dostál, archiv Markéty Irglové

Nevadí jí, že skládá do šuplíku a trvá roky, než hudbu zúročí. Protože až vylétne z její duše, ví, že je přesně taková, jakou od ní očekávala.

Držitelka Oscara, kterého dostala společně s irským muzikantem Glenem Hansardem za romantickou píseň Falling Slowly, se během prázdnin konečně po delší době dostala z Islandu zpět do rodného Valašského Meziříčí.

Valašské Meziříčí, Dublin, New York, Reykjavík. To jsou vaše životní milníky, jimiž jste prošla. Prozraďte mi, co vám které místo dalo, jak vás zasáhlo, proměnilo?

V každém městě jsem nechala kus svého srdce. Valašské Meziříčí mi dalo identitu a zázemí. Jak moc jsem v něm zakořeněná, jsem pocítila, až když jsem začala žít v zahraničí. Pokaždé, když sem přijíždím na prázdniny, vím, že se vracím domů. Mám ráda zdejší lidi, krajinu, tu pěknou energii, kterou město vyzařuje. Valašské Meziříčí mě vytvořilo, vyrostla jsem v něm, patřím do něj.

V Dublinu jsem se cítila moc dobře. Když jsem do něj přijela, měla jsem pocit, jako bych tam už někdy žila. Irové mě okamžitě adoptovali, a já díky tomu zjistila, že se člověk se může cítit doma na více místech. Líbí se mi druidská a keltská kultura. Irové hodně věří na minulé životy, mají své víly, které vnímají jako druhý národ, který žije jakoby za záclonou, v jiné dimenzi, ale ovlivňuje jejich život. Hodně se to naladění projevuje v jejich lidové hudbě. Život tam mi také dodal hlubší napojení na přírodu.

New York pro mě byl nesmírně inspirativní. Zjistila jsem, že i velkoměsto může být úžasným místem k životu. Určitě ne pro mě, ale moc se mi na něm líbí, že je v něm místo pro všechno a pro všechny. Že je možné společně koexistovat, i když jsme jiní. Je to město, v němž lidé věří, že každý sen je možné zrealizovat. Stačí jen vůle a píle. To je něco, co mě velmi oslovuje.

Reykjavík je pro mě spojený hlavně s mateřstvím a kreativitou, protože tam jsem, co se týká tvorby, skutečně roztáhla křídla. Sáhla jsem si v sobě do hloubky, protože děti mě tam vtáhly. Vypluly na povrch všechny věci, které jsem o sobě nevěděla, nebo je potlačovala. Takže Island mám spojený s vnitřní sílou. Podnebí je tam drsné, lidé chladní a kultura uzavřená. Ale ne vždy jsou věci tak, jak by si člověk přál. Ať už jsou ale podmínky jakékoli, člověk si vždy může ne najít, ale vytvořit štěstí. Jen to chce houževnatost.

Je to patnáct let, co jste společně s Glenem Hansardem získala Oscara. Prozraďte mi, jak se za tu dobu proměnila Markéta Irglová?

Tehdy jsem byla holka, a teď jsem žena. Když jsem Oscara přebírala, bylo mi devatenáct. Den nato dvacet. To je věk, kdy člověk není ještě plně vyvinutý. Kdy dělá chyby, učí se a formuje. Když se podívám zpět, vidím dívku, kterou mám moc ráda, a proto je mi jí líto a nejraději bych ji objala. Byla jsem unášená proudem, bez toho, abych dokázala cokoli ovlivnit. Vstoupila jsem do Glenova příběhu, byla to jeho cesta, na níž mě přibral. Věci byly v jeho režii, hodně jsem se přizpůsobovala. Měla jsem vůči němu respekt. Nebyla jsem tehdy schopná se za sebe postavit. Musela jsem se to naučit. V showbusinessu se kolem nás pohybovalo hejno žraloků, z nichž každý by si nejraději z člověka kus urval. Dostávala jsem se do situací, v nichž jsem si říkala, co tady vlastně dělám, proč tady jsem, vždyť tohle nechci. Nebylo to pro mě komfortní. Nechtěla jsem být slavná. O nic mi nešlo, nevěděla jsem v té době, co přesně chci v životě dělat. Ale dalo mi to směr. Cestu, kterou šlapu. Bez Glena by bylo možná všechno jinak. Byl to bolestný, ale zároveň kouzelný čas, který mě naučil, že všechno je v životě možné a žádný sen není nerealistický. Důležité je si věřit. Pak se mohou dít zázraky. Naše představivost je ve srovnání s tím, co je možné, omezená. Dnes vím, kdo jsem, co chci, umím si vytvořit meze a cítím se uzemněná. To mi dodává vnitřní sílu.

V jednom z vašich rozhovorů jsem si přečetla krásnou větu, která mě velmi oslovuje: „Vždycky, když jsem myslela, že v životě něco vím, tak jsem nakonec byla jenom překvapená. Nejlepší je nečekat nic.“ Můžete ji trochu více rozvést? Co tato věta vypovídá o vašem životě?

To je vlastně spojeno s tím, co jsem už říkala. Že naše představivost je omezená. Když si člověk vytvoří nějaké očekávání a upne se na něj, může si stát v cestě ke štěstí. Může být sám sobě omezením. Jsem přesvědčená, že co je pro nás, to nás nemine. A když nás mine to, co bychom chtěli, je to proto, že se pro nás chystá něco ještě lepšího. Takže když se zbavíme očekávání a jsme otevření, dějí se strašně kouzelné věci. Je důležité se snažit zbavit negace a lpění. Měli bychom se naladit se na pozitivní změny. Věřím totiž tomu, že obavy se manifestují. Že si člověk do života negativní věci vtahuje. Do čeho investujeme energii, to roste. A to, na co upřete svou pozornost, sílí.

Vaším partnerem a od podzimu 2019 také manželem je islandský hudebník a producent Sturla Mio Thorisson, s nímž žijete na Islandu. Jak jste se poznali a jak byste definovala vaše soužití?

Seznámili jsme se přes hudbu. Přijela jsem na Island natočit desku Muna. Mio je bratrem vlastníka studia, kde jsme točili. A mně se strašně líbilo, jak se na mou hudbu napojil. Rozuměl mi a přesně vycítil, čeho se snažím dosáhnout. No a po týdnu nahrávání jsem cítila, že se mi nějak z Reykjavíku nechce odjet. Dopadlo to tak, že jsem se do New Yorku vrátila až po několika měsících, a to jen, abych si nabalila nějaké oblečení. Vidíte, a už jsem tam deset let. Úžasně se s Miem doplňujeme. Po všech stránkách. Jak v partnerství, tak v hudbě. Tam, kde má jeden z nás díru, ji ten druhý dokáže zaplnit. Nejsem technický typ, nechce se mi nad těmi věcmi přemýšlet, ale baví mě kreativní svoboda, kterou mi technika umožňuje. Takže manžel mi zprostředkovává uměleckou volnost. Nikdy se nestalo, že by nebyl ochotný jakýkoli z mých nápadů zrealizovat. Kolikrát písně přepracováváme i několikrát. V tomto smyslu mi důvěřuje. Toho si strašně vážím. Protože dříve jsem se většinou setkávala s lidmi, kteří se mi snažili mé nápady rozmluvit.

Vaše píseň Magdalena mě velmi zasáhla. Vzpomenete si, co bylo impulsem k jejímu napsání? Je to krásná hudba, krásná slova. Píseň je velmi silná.

Psala jsem jí v prosinci. Mám ráda české Vánoce, které se točí kolem příběhu Ježíše, Marie a Josefa. To je pro mě magické. Navštěvuji v té době vždy kostely, v nichž zní varhany, které ve mně navozují moc hezké pocity. Takže jsem se snažila obsáhnout ten příběh a zároveň do něj zakomponovat Magdalenu, která v tom příběhu, jak jej obecně známe, moc nefiguruje, ale k Ježíši neodmyslitelně patří. Jejich láska mě uchvacuje. Takže jsem složila vánočně naladěnou píseň o člověku, který je o svátcích sám a schází mu někdo blízký, a neví proto, co si počít. Napadne jej proto zajít do kostela, usednout do lavice, poslouchat varhany, modlit se a tímto způsobem se snaží se na člověka, který mu chybí, napojit. A uvědomuje si, jak je život křehký, protože nikdo z nás neví, jak dlouho tady bude, kdy náš plamen vyhasne. Proto bychom se měli snažit každý den prožít naplno a být trpěliví, láskyplní, pokorní. Protože nic v životě není samozřejmé. Ten příběh v písni končí tak, že na Štědrý večer do kostela, který se rozezní zvony, přicházejí lidé, kteří ten posvátný prostor zaplní písněmi. A navodí harmonii a vnitřní klid.

Popsala jste, že je Island chladný. Jací jsou lidé v něm?

Stejní. Jsou chladní. Je to určitě zapříčiněno tím podnebím. Neustále tam fučí strašně studený severní vítr, takže je člověk permanentně pod nátlakem hluku. To mu ubírá pocitu pohody. Když už musíte ven, chcete se dostat z bodu A do bodu B co nejrychleji. Islanďané jezdí všude autem. Uzavírají se ve svých bublinách a vytvářejí skupiny, které k sobě nějakým způsobem patří. Buď to jsou lidé, jenž se znají ze školy, nebo z práce, nebo z rodiny. A tyhle skupiny se vůbec nemíchají. Já si ráda pozvu lidi, s nimiž je mi dobře, kteří si k sobě sednou, a vždycky je to namíchaná směska. Ale to tam vůbec není. A tím, že nepatřím do žádné z těchto skupin, jsou pro mě dveře všude uzavřené. A tím míním i hudební komunitu. Několikrát jsem se pokoušela na ty dveře zabušit, ale nikdo neotevřel. Řekla jsem si tedy, neotevřou se tyhle, otevřou se jiné. O to víc si vážím toho, že mě poslouchají lidé v Česku. Nechci si stěžovat, asi bych měla být vůči manželovi citlivější, ale takto to cítím. On ví, že k tomu mám dobrý důvod. Ale nikdy člověk nemá všechno, a já jsem přesto ráda za to, co mi bylo dopřáno.

V srpnu vám vyšla nová deska. Sama si píšete texty i hudbu. Jak dlouho vznikaly písně a jak dlouho trvalo nahrávání?

Písně vznikaly od té doby, co mi vyšla Muna, tedy téměř devět let. Vybrala jsem pro ni písničky, které se k sobě hodí. Je jich devět. Nahrávat jsme začali loni v srpnu a od té doby až doteď jsme na desce intenzivně pracovali. Společně s Miem jsme si dělali i grafiku, takže deska je naprosto autorská a já se na to, až vyjde, strašně těšila.

Říkáte, že písně vznikaly devět let. Jak často se vám stává, že je přepracováváte?

Často. Hudba se ve mně vyvíjí, a nejčastěji dělám změny až při nahrávání. A když se k tomu připojí hudebníci, kteří udělají něco nečekaného, stane se, že mě to inspiruje a písně pak dostanou úplně jiný tvar. Baví mě v písních dělat kapitoly. Nenásledovat ono zajeté sloka, refrén, sloka, refrén. Hodně používám outro, dohrávky, které patří k písničce, ale zároveň žijí vlastním životem. Snažím se poslouchat, co ta písnička ode mne chce. Vnímám, že inspirace odněkud přichází, když sednu ke klavíru a cítím, že skrze mne proudí. Ne vždy se to stává, ale když ano, jsem jako pes s kostí. Nepustím, dokud to nemám dodělané. To by vám potvrdil manžel. Když cítím něco silného, sedím nad texty dlouhé hodiny a ještě večer v posteli je před spaním dodělávám. Plavou ve mně melodie i texty, a je to pro mě až úleva, když je zpracuji, nahraji a pustím. Než se tak stane, držím si je velmi blízko. Vrstvím je. Někdy chtějí být jednoduché a někdy vygradují do symfonické podoby.

Mnoho hudebníků, malířů, spisovatelů říká, že při tvorbě často zažívají pocit, že nejsou autoři díla. Že je jejich prostřednictvím vytvořil někdo jiný. Vy jste to také naznačila. Ale přesto se zeptám, jak to máte vy?

Tak to je. To, co dělá jakoukoli tvorbu unikátní, je proud, který prochází jakoby přes nějaké síto. A to síto, to je ten člověk, kreativec, se svými zkušenostmi, radostmi, smutky, osobitým pohledem na svět. Takto se nějak zabarví a vyjde výsledek. Ale vždy se pracuje se syrovou energií. Tu mám strašně ráda. Při práci se vnímám jako nástroj. Čím lépe jsem naladěná, tím hezčí je hudba. Takže se snažím o hygienu mysli, abych se udržovala ve vyšších energiích. Je pro mě fakt čest, baví mě to a pomáhá mi to. A když se to potom líbí i lidem, kteří díky tomu cítí nějaké emoce, je to pro mě nejvyšší kompliment. Nikdy jsem se nevnímala jako bavič. Což někteří hudebníci jsou. Umí lidi roztančit. Já se vnímám, že je vedu k hlubšímu prožitku.

Za peníze z muzikálu Once, který se hrál na Broadway tři roky, jste s manželem na Islandu vybudovala nahrávací studio. Můžete jej popsat a prozradit, kolik času denně v něm trávíte?

Máme to synchronizované s dětmi. Když jsou ve škole, my jsme ve studiu. Od osmi do čtyř pracujeme a pak se věnujeme jim. Když ale máme něco důležitého rozpracovaného, tak se do studia ještě vracíme večer, když děti usnou a pohrajeme si s tím. Je to perfektní, když mě něco napadne, tak můžu jít ke klavíru třeba ve dvě ráno. A to je skvělé. To miluju.

V roce 2013 se vám narodila holčička Árveig Mía, v roce 2015 syn Eyvindur Högni a v roce 2018 syn Fróði Blaer. Co znamenají ta jména? A podle čeho jste je vybrala?

Ano, všechna ukrývají příběh. Arveig znamená sílu. Což k ní přesně sedí, protože už teď, v devíti letech, je silnou osobností. Dává mi zabrat. Ve všem má jasno. Přišla na svět už hotová. Strašně se těší na to, až bude dospělá, strašně jí nebaví být dítětem. Má tady prostě nějakou misi a nemůže se dočkat toho, aby ji splnila. Trošku se děsím, že bude po mně. Já už jsem se od sedmnácti pohybovala po světě. A když už jsem byla doma, byla jsem pryč myšlenkami. Nemohla jsem se dočkat, až si vyzkouším žít někde jinde, budu mít svobodu. To mě dnes trochu mrzí. Všechno pro mě přišlo příliš brzo.

Eyvindur znamená statečnost. Je tvrdohlavý a je s ním těžká domluva, ale je silný. Je přesně takový, jaké je jeho jméno.

Frodi je někdo, kdo je moudrý. I on je přesným vyjádřením svého jména. Je nejmladší, ale je s ním nejlepší domluva.

Když jsme vybírali jména, stáhli jsme si aplikaci, kde jsou všechna, která jsou na Islandu povolená. Vždy, když jsem nějaké hledala, našla jsem takové, které mi dávalo smysl. Myslím, že si děti vybírají jména samy. Opravdu v to věřím. Takže za to, jak se jmenují, vlastně nemůžu (smích).

Jakou jste maminkou?

Myslím, že se snažím vyrovnat té své. Je hrozně super. Vždycky tu byla pro mě. Je hodně štědrá, rozdala by se, vždy jsem pro ni byla středem světa. Udělala by pro mě cokoli. Také se pro své děti snažím vytvořit pěknou atmosféru, aby se cítily v bezpečí. Dát jim, co potřebují, uvařit, na co mají chuť. Maminka každý třetí den, když přijedeme, peče vánočku. Jen proto, že nám chutná. Když si vzpomeneme, že něco není, zmizne a za deset minut to přinese. Snažím se jí vyrovnat. Je úžasná.

Mluvíte na děti výhradně islandsky, nebo doma používáte i češtinu?

Snažím se na ně co nejvíc mluvit česky. Ale když manžel řekne dětem něco islandsky, musím přepnout, abychom se s dětmi dorozumívali jednou řečí. Někdy k tomu používáme i angličtinu. Jsem ráda, že jsme tady, děti se vždy v češtině zdokonalí. Vždy udělají ohromný krok dopředu. Strašně si přeji, aby se v Česku bez problémů dorozuměli. Uvažovali jsme proto s manželem, že bychom se na rok dva do Česka přestěhovali. Vím, že by děti velmi mrzelo, kdyby neuměli česky dokonale. A že by mě vinili.

Řekla jste, že každý má na světě nějaké místo, kde se mu žije lépe než kdekoli jinde. Ta místa se můžou v průběhu života měnit. Myslíte, že najdete ještě nějaké další místo?

Určitě si myslím, že nějaká kapitola ještě přijde. Je pro mě těžká představa, že bych na Islandu byla celý život. Člověk cítí, když se něco ukončuje, když to, co měl na určitém místě zažít, už prožil. Ten pocit mám teď. Přemýšlíme, že bychom žili nějaký čas jinde a do Reykjavíku jezdili jen nahrávat. Nebo se bude odjíždět jinam alespoň na zimu, která je tam dlouhá a těžká. Musíme to nějak vymyslet, nakombinovat. Kdybychom žili v Česku, mohli bychom více koncertovat, protože rodiče by nám pohlídali děti. Měli bychom jistotu, že když na měsíc odjedeme, bude o ně dobře postaráno. Prostě teď intenzivně cítím, že je nějaká změna na cestě. Stejně jako astrologové věřím, že existují energetické čáry, které procházejí Zeměkoulí a jsou v člověku zapsány už od narození.

Kolik koncertů ročně uspořádáte? A kolik z toho v Česku?

Vůbec teď nikde nevystupuji. Mé jediné koncerty, které se uskutečnily, byly vždy v létě v Česku. Beru to jako skvělý způsob, jak si zachovat umění vystupování, komunikace s lidmi, protože to se občas musí oprášit. Letos jsem tady měla čtyři koncerty. Chtěla bych teď udělat alespoň jeden koncert na Islandu, abych tam mohla přivézt smyčce z Jihočeské filharmonie, které mou muziku povznesou úplně na jiný level. A určitě bych chtěla udělat koncert v Dublinu i New Yorku. Musíme nové desce pomoci.

Sledujete českou hudební scénu? Kterou osobnost byste v jejím rámci vyzdvihla?

Nesleduji vlastně žádnou muziku. Celé dny pracuji, pak mám hodně hluku od dětí, takže se spíš chodím procházet do přírody, kde poslouchám ptáky a vítr. Je mi to hloupé, protože nemám přehled. Spíše jsem zběhlejší v současné kinematografii, protože ta je pro mě večer relaxem. Učím se teď díky ní španělsky. Thom Artway se mi velmi líbí. Dělá moc pěknou hudbu. Poslední desku natočil v češtině.

Vyšlo vám pět desek. Do které jste ze sebe vložila nejvíce? A která vás stála nejvyšší úsilí?

Ano, natočila jsem tři sólové a dvě s Glenem. Nejvíce jsem ze sebe dala do té poslední. Vždy jsem se snažila udělat maximum, ale nyní jsem měla při práci pocit, že se zvýšila má tvůrčí kapacita. Dokážu udělat víc než dříve. Asi jsem teď na sebe více napojená. Jsem si víc jistá, vím, o co se snažím a vím, jak toho dosáhnout.

Na čem právě pracujete?

Na další desce. Nahráli jsme osmnáct písniček, ale na tu poslední jsme dali jen devět, aby nebyla unavující. Další vyjde za rok. Budou sesterské. Máme ji rozpracovanou a až se vrátíme na Island, tak ji doděláme.

Najdete si někdy čas na lenošení?

Hrozně málo. To znají všechny maminky, že když zrovna nepracují, nehrají si s dětmi nebo nevaří, čekají je další nutné práce v domácnosti, jako je praní a žehlení prádla, úklid a podobně. Kdybych měla čas na lenošení, nejraději bych si sedla s knihou.

Jakou knihu máte právě na nočním stolku, nebo která vás nejvíce změnila, která vás nejvíce zasáhla.

Bylo jich strašně moc. Nyní čtu knihu Ami, chlapec z hvězd. Je to je kouzelné čtení. Je to nádherný příběh. Jsem přesvědčená, že je pravdivý, ale většina lidí jej bere jako fikci. Doma nečtu, jen v létě tady doma, když mám chvíle pro sebe.

Nedá mi to, abych se nezeptala. Kde máte vystaveného Oscara?

Doma ve studiu. Dlouho byl tady u rodičů. Vždy, když jsem sem přijela, ptala jsem se po něm, těšila jsem se, že ho zase uvidím. Rodiče ho měli zachumlaného v dece ve skříni, tak se o něj báli. Protože kdyby se nějak poškodil, akademie vám ho už nenahradí. Tak když jsme si postavili studio, byli naši rádi, že se té odpovědnosti za něj zbavili. Úsměvné je, že ne každý z muzikantů, kteří přijedou, vědí, že jsem získala Oscara. A když ho uvidí, udiví je to. Mají radost, když si ho mohou osahat. Dcera nám ho teď shodila na zem, odrýplo se z něj zlato, spravit už to asi nepůjde. Ale zase mám navždy památku na její dětství (smích).

Markéta Irglová

  • Narodila se 28. února 1988 ve Valašském Meziříčí.
  • Od roku 2007 žila v irském Dublinu. Poté od roku 2010 v New Yorku. Od roku 2012 žije na Islandu.
  • Hudbě se věnuje od sedmi let, kdy jí rodiče koupili první piano a přihlásili ji do hudební školy. V devíti letech dostala od svého otce kytaru a okamžitě na ni začala hrát a učit se písničky poslechem.
  • Ve třinácti se seznámila s Glenem Hansardem, v roce 2006 vydali společné album The Swell Season, společně také účinkovali v hudebním filmu Once z roku 2006, pro který také složili a nahráli hudbu.
  • Za romantickou píseň Falling Slowly z tohoto filmu získali Oscara za rok 2007.
  • V červenci 2011 se provdala za amerického baskytaristu Tima Iselera. Toto manželství nevydrželo, v lednu 2013 Markéta Irglová oznámila rozvod.
  • Jejím partnerem a od podzimu 2019 také manželem je islandský hudebník a producent Sturla Mio Thorisson, s nímž žije na Islandu.
  • Mají spolu tři děti, 2. listopadu 2013 se jim narodila holčička Árveig Sturlasdóttir, syn Eyvindur Högni se narodil 8. srpna 2015, o tři roky později přišel na svět syn Fróði.