Chci dělat autentické fotky, říká Josef Vrážel

Nejlepší Vráželovy fotografie dokáží vyvolat silné emoce, mrazení v zádech před nádhernou valašskou přírodou i pokoru při pohledu na obrazy života obyčejných lidí.

Poprvé zmáčkl spoušť Josef Vrážel už jako malý kluk. Na základní škole. Fotil spolužáky, plakáty kapely KISS, okolní přírodu, všechno možné.

„Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, nikdo z rodiny takové sklony neměl. Začal jsem fotit v sedmé třídě, měli jsme šikovného pana učitele, který nás vedl ve fotokroužku. Byly to ale samozřejmě fotky úplně prostinké, žádné umění, jen krajinky. Bylo mi ovšem jasné, že fotografování pro mě není jen chvilková epizoda. Dodnes vzpomínám na krásné chvíle ve školní fotokomoře. Pokračoval jsem i poté, také na vojně, kde jsem dělal fotky tajně, protože jsem sloužil v prostoru, kde se tehdy fotit vůbec nesmělo,“ vzpomíná fotograf.

Politické základy pro život neměl úplně ideální. Rodina byla věřící, s komunisty si nikdy nezadala. „Děda mi nikdy nic nevysvětloval, o ničem nepřesvědčoval. Ale v mých patnácti přinesl složku výstřižků o událostech roku 1968, co se tu dělo. Řekl mi jen: přečti si to a mysli si, co chceš. To byla jeho jediná politická výchova. Na vojně jsem politrukům bez obalu řekl, že do KSČ nikdy nevstoupím a už jsem mazal na čáru,“ líčí Vrážel.

Po návratu z dvouleté vojenské služby moc nefotil, postupně převážily jiné záliby. „Já jsem byl vždycky tak trochu blázen. Když jsem se do něčeho vrhnul, tak šlo všechno ostatní stranou a snažil jsem to dělat pořádně. Ať už to byly šachy, pěstování kaktusů nebo fotbal. Tomu jsem obětoval hodně času. Později po zranění kolena už jsem hrál víceméně sporadicky, posléze jsem plynule přešel k trénování,“ říká rodák z Karolinky na Vsetínsku.

Na fotoaparát trochu začal padat prach. První krůčky, měsíce a roky nejstaršího syna ještě zachytil, na mladší synátory už tolik času nezbylo. Opravdu intenzivně se k životnímu koníčku vrátil až později, kolem čtyřicítky.

„Úplně mi přepnul mozek. V hlavě jsem neměl nic jiného než fotky. Studoval jsem teorii, učil se techniku, snažil jsem se zdokonalovat, na nic jiného nemyslel. Chodil jsem denně do přírody, fotil krajinu, hledal místa. Bylo to velice intenzivní,“ popisuje Josef Vrážel.

Záhy ale narazil na zásadní limit. Stále častěji začal mít pocit, že přírodu a okolní hřebeny „vytěžil“ na maximum. Že žádné novátorské snímky na hřebenech nepořídí. Krize, že vlastní kreativitu v přírodě vyčerpal, měla svůj podíl na přechodu „mezi lidi“. „Na krajinu už nezbylo tolik času. A tu už nevnímám jako krásné barevné sluncem zalité pohledy do kraje, ale spíše drsné fragmenty. Tak jako je drsné samotné Valašsko,“ vysvětluje fotograf.

Byl to přechod pomalý, postupný. „Já jsem introvert, stydlivý člověk. Nebo jsem si to o sobě myslel. Nebylo pro mě úplně jednoduché začít fotit lidi. Ale nakonec jsem se v tom našel. A poslední roky už fotím převážně jen lidi, krajinky a přírodu jen výjimečně. Focení lidí mi otevřelo nové obzory, životy a příběhy fotografovaných mají pozitivní vliv i na můj samotný život.“

Vráželovy fotografie jsou rozpoznatelné na první pohled. Žádná z nich není strojená. I laik pozná, že snímek nebyl nijak „předchystán“ nebo aranžován. Ze dvou cest, jak docílit absolutní přirozenosti fotky, zvolil karolinský fotograf tu složitější.

„Nechci fotit tajně, aby o mě lidé nevěděli. Já mám jinou strategii, možná složitější, ale pro mě čistou a jasnou. Musím s lidmi, které chci fotit, navázat takový kontakt, aby přestali být ostražití, aby mě přestali vnímat jako fotografa, aby mě považovali za součást toho daného okamžiku, dané události. Takže s nimi mluvím, povídáme si, musíme se dostat na stejnou vlnu. Pak teprve mohu udělat opravdu autentické fotky. Stává se, že zůstane jen u toho povídání. Někdy mám pocit, že právě to je na focení nejkrásnější. To povídání,“ říká Josef Vrážel.

Časově je to mnohem náročnější, mnohdy je třeba více návštěv potenciálního objektu pro focení. Stává se i to, že se fotograf na „stejný level“ prostě nedostane a focení se vůbec nekoná. „Pokud něco odmítám, tak to je aranžování nebo kradení záběrů. To opravdu dělat nechci a nebudu. Dokud nemám pocit, že jsem nedílnou součástí děje, konkrétní situace, tak prostě nefotím,“ dodává.

V prvních letech se prakticky vůbec na Vráželových fotkách neobjevoval valašský folklor. Fotograf totiž „folklorní svět“ vnímal jako ne zcela přirozený. Až postupem času pochopil, že pro lidi, kteří tančí a zpívají, jsou lidové písničky a tance skutečnou životní náplní, že nejde o předvádění se nebo nějakou hru. „Pochopil jsem, že tím žijí. Nicméně pořád kladu ve svých fotkách maximální důraz na přirozenost, na obyčejný život obyčejných lidí. Folklor fotím výjimečně a když už, tak aby byla poznat realita, že nejde o nějaké dobové snímky.“

Proč je drtivá většina jeho fotek černobílých? Odpověď je prostá a má elementární logiku. „Když jsem začínal, byly jen černobílé fotky. Moc jsem se těšil na barevné fotky, ano, teď samozřejmě občas barevně fotím. Ale ty opravdu nejlepší moje fotky jsou černobílé. Větší dlouhodobé soubory zpracovávám do odstínů černé a bílé. Důvod je prostý. Barva strhává pozornost. Lidé sledují krásy barev, kontrasty a zapomínají, co na fotce vlastně je. Nepostřehnou klíčové aspekty fotografie. Nepochopí autorovu myšlenku. V černobílé se mi lépe tonálně vylaďují větší a dlouhodobější soubory. Ale připouštím, že to také může být určitý můj anachronismus. Když fotím černobílý snímek, musím o to víc přemýšlet nad tím, jak ho udělám, aby vynikl tvar, správné světlo, stíny,“ vysvětluje Josef Vrážel.

Sám sebe považuje za dokumentárního fotografa. Jeho vzory jsou Antonín Kratochvíl se svou lehkostí focení, kompozičně skvělý Josef Koudelka, Jindřich Štreit nebo Jaroslav Kučera. Byť už má za sebou několik výstav, spolupráci s prestižními firmami, rozhovory pro média, interview s ním na vlnách Českého rozhlasu vedl například i známý kněz Zbigniew Czendlik, Josef Vrážel zůstává naprosto skromným Valachem.

„Já se za žádného velkého fotografa vlastně ani nepovažuju. Pořád si myslím, že nefotím nic výjimečného, nic unikátního, nic extra. Vím, že nikdy nebudu tak dobrý jako opravdu uznávaní autoři. Jsem s tím naprosto smířený a vyrovnaný. Nechci nikoho kopírovat nebo napodobovat. Fotím tak, jak fotím. Ale fakt je ten, že do každé fotky dávám kus sebe. Chci, aby moje fotky byly autentické a uvěřitelné. Věřím, že se mi to snad trochu i daří,“ uzavírá Josef Vrážel.

Joža

„Snad každá vesnice má alespoň jednoho svého obecního blázna. Byli tady od nepaměti a budou. Jsou jiní, nezapadají úplně do dnešní společnosti a možná proto budí v lidech rozporuplné reakce: pohoršením počínaje, zvědavostí a strachem konče,“ tak popisuje sérii o svérázné postavičce Karolinky Vráželova spolupracovnice Renata Holčáková. Její slova jsou absolutně trefná. Fotky s Jožkou přesně takové emoce budí.

Nové Valašsko

Na Valašsku byla vždy spousta statků, zemědělských usedlostí. V posledních letech sleduju jasný trend, že se vrací i mladí lidé. Já tomu říkám nové Valašsko, to se snažím hledat. Není to tak, že na horách nebo samotách lidé jen dožívají. Naopak. Vrací se tam mladí, pěstují plodiny, snaží se být soběstační. Podobným příkladem je Jirka, hlavní postava jedné takové série fotek. Žije v osamocené horské usedlosti s ženou, malou dcerkou a maminkou. Začal hospodařit ze dne na den. Když mu náhle umřel otec, někdo musel jít a poklidit dobytek. A tak se přestěhoval z bytu ve vesnici nahoru na statek. Čiší z něj ale spokojenost a hrdost, často vzpomínají na otce rodiny. Jirka říká, že to byl skvělý člověk. Takový se nedá nahradit. Pořád má v uších, jak spolu na poli zpívali.

Strýc Stoklasa

Má krásných sto let. Často na něj myslím. Je to takový můj anděl dobré nálady. Když občas mám pocit, že bych si chtěl postěžovat na svůj věk, že mě někde píchlo, tak si vzpomenu právě na něho. Nikdy jsem ho neslyšel na něco si stěžovat. A tak své myšlenky rychle polknu. Já přeci s mým věkem jsem proti němu junior… Předloni na Karlovské pouti jsem ho potkal mezi stánky a hned jsem ho blýsknul. On nelenil, přiskočil, chytil mě pod krk a strašně se u toho smál. Pak si uvědomil, že je okolo plno lidí, pustil mě a omluvně říká: to je můj KAMARÁD. Jsem na to jeho oslovení hrdý…

Charita Nový Hrozenkov

Než jsem s lidmi z Charity začal spolupracovat, věděl jsem o jejich práci jen to, že rozváží obědy. Byl jsem překvapený, kolik toho pro lidi dělají, kam až jejich služby sahají. A ten jejich přístup – vždycky za všech okolností s úsměvem na rtech. Fascinuje mě tento svět, který, ač není úplně jednoduchý a nemá jen pozitivní příběhy, tak je stále plný radosti, humoru a moudrosti.

Třikrálová sbírka

Na tuto sérii, kterou fotím už asi šestým rokem, jsem docela pyšný. Cítil jsem, že by to mohlo být vhodné téma, zapadající do obrazu současné vesnice, kterou rád fotím. Nespletl jsem se. Mám výstavu v Brně, fotky jsem tam převezl a nainstaloval v prosinci loňského roku. Ale kvůli covidu nebyla ani zahájena. Snad až teď v květnu. S koledníky vždycky chodím dva i tři dny, fotky jsou to, jak já říkám, „očné“. Tím, že chodíme po údolích, po samotách, tak série skutečně připomíná dřívější dobu. A tím ne úplně zapadají právě do současné doby.

Fotbal

Hledám kuriozity, které naplňují to, proč se vesnickému fotbalu říká často pralesní liga. Fotím specifika. Nezajímají mě góly, prohry, body. Ale všechno kolem. Ještě v dobách, kdy jsem třeba působil jako trenér, jsem občas bral foťák i na lavičku náhradníků, fotil jsem v kabině, při hře, na střídačce. To jsem ale postupně dělat přestal, protože se umím věnovat naplno jenom jedné věci. Nejde dobře trénovat a dobře fotit.

Série Doma

S kolegou Vladimírem Skýpalou spolupracujeme na této sérii už dlouho. Je to dokumentární cyklus fotek Valašska, na kterém pracujeme přibližně pár let. Neustále sérii doplňujeme, aby mohla časem vzniknout i tištěná kniha. Nesnažíme se živit dojem, že se u nás pase v krojích, jak bývá často vidět na valašských fotografiích, nejčastěji pořízených na národopisných slavnostech. Jde nám o zobrazení současného Valašska tím nejpoctivějším způsobem. Valašsko není žádný skanzen, je to živý kraj, který se mění. Je to vlastně výběr toho nejlepšího, co průběžně fotíme. Chtěli bychom ještě na souboru několik let pracovat.

Křesťanské prostředí

To se snaží fotit spousta dokumentaristů, je to vizuálně velmi vděčné téma. Já mám výhodu v tom, že mám mezi kněžími známé i přátele. S řadou z nich si tykám, takže jsem byl při fotkách z křesťanských obřadů nebo mší schopný pořídit autentické snímky. Letos jsem měl domluvené, že zpracuju Velikonoční obřady, chtěl jsem nafotit, jak se kněží připravují, chystají, jak největší křesťanské svátky prožívají. Bohužel kvůli covidu se to nakonec nepodařilo, tak snad příští rok.

Svatby

To je hodně náročná disciplína na focení. Bez mučení přiznávám, že svatební fotografie je dobrý zdroj příjmů, možnost přivydělat si na techniku, která není levná i na pořádání výstav a všech nákladů s tím spojených. Ale i v tomto komerčním focení jedu podle svých zásad, musím se stát přirozenou součástí svatebního dne a veselí. Do focení příprav, obřadů i následných oslav jsem vždycky tak ponořený, že mě takové akce vždycky úplně vyčerpají. Svatební focení je náročná disciplína, která se musí dělat se vší vážností s chutí a nadšením.

O lidech a koních

Koně fotí kdekdo, jsou to krásné fotky nádherných zvířat. Ale pro mě jsou stejně důležití i lidé, kteří se o ně starají, pro které jsou koně jejich život. A je jedno, jestli se jedná o tvrdé valašské koňáky, kteří těží dřevo v lese nebo lidi s westernovými koňmi nebo například Holčákovy, jejichž rodina zasvětila dvě generace dostihům. Fotím třeba příběh kluka, pro kterého jsou jeho koně vším. Dal výpověď v práci, tahá dřevo v lese, živí se tím, prostě silný lidský příběh, na současnou moderní uspěchanou dobu až těžko uvěřitelný. Ale pravdivý.