Nejnovější zprávy: Robert Goláň svými snímky promlouvá s lidmi na okraji Studenti mapují vizuální smog v ulicích Valašského Meziříčí

Společnost

Biskup v pohorkách, Josef Nuzík o prázdných kostelech a velikonočním poselství

​Osmkrát za rok vystoupá na Lysou horu. Zajde na Praděd nebo si užívá výhledy kolem Hostýna. S kšiltovkou na hlavě a AirPody v uších se po večerech toulá po olomouckých parcích a jen stěží jej rozeznáte od běžného kolemjdoucího. Biskup Josef Nuzík. Nejvyšší představitel katolické církve olomoucké arcidiecéze, jeden z možných kandidátů na arcibiskupský stolec.


Autor: Tomáš Brhel

Už jako generální vikář měl na starosti i nepopulární věci. Řešil přesuny kněží mezi farnostmi, setkával se s oběťmi sexuálního zneužívání i provinilci z řad kléru. „To jsou věci, které ve mně vyvolávají obrovské emoce. Okamžiky, které mi nedají spát,“ přiznává Jeho Excelence Josef Nuzík.

Nedávno jsem četla rozhovor s jedním českým biskupem, který říkal, že církvi ujel vlak, protože velkou část mladých vůbec nezajímá. Souhlasíte?

Já bych to úplně takhle neřekl, protože církev nikdy nebude úplně držet krok s aktuálností světa kolem nás. Církev se zajímá o duši člověka, o jeho vnitřní svět. Spíš mám pocit, že doba je složitá na oslovení nejen mladého, ale kteréhokoli člověka. Naše duše nebo srdce jako by byly přesycené všemi možnými zážitky, ale duchovní prožitek stojí na hlubší úrovni. Přirovnal bych to k hudbě. Zatímco populární hudbu jsme schopni vnímat téměř kdykoli a kdekoli, na hudbu vážnou potřebujeme specifické rozpoložení a ne každý ji dokáže v celé šíři a působnosti přijmout. A podobně je to s poselstvím, které nese církev.

Přesto: máte v rukávu nějakou fintu, jak přitáhnout do kostelů nové lidi?

Žádnou fintu nemám. Už Ježíš v evangeliu říká svým apoštolům: „Nikdo nemůže ke mně přijít, jestliže ho Otec nepřitáhne.“ Při kázání si častokrát uvědomuji, že každý člověk je osloven něčím jiným. Proto musí kněz nebo biskup udělat pro přípravu kázání co nejvíc. Stejně je nutné promýšlet třeba i úvodní slovo před koncertem, o něž je požádán. Přitom musí dbát, aby to slovo bylo srozumitelné. To se nám vyčítá a někdy i právem.

Takže nějaký celoplošný marketing neexistuje?

Ne. My máme být nositeli Božího poselství. A co lidi oslovuje je příklad ze života. Ten nemusí být staletí starý, nejlépe když vychází ze života skupiny, které je určen. Když mluvíme k mladým, ukažme jim mladého člověka, který je něčím zajímavý. Příklady a Boží slovo. To by v případě kněžského poslání nemělo chybět. Ať už v chrámu nebo v koncertní síni.

Prvních pět let v roli biskupa. Jaké byly?

Když jsem byl farářem ve velké farnosti, tak jsem si říkal, že toho nemůže být víc. Když jsem se později stal děkanem, zjistil jsem, že ano. Tím, že jsem byl třináct let generálním vikářem a potom jsem se stal biskupem, se časová náročnost ještě zvýšila a volný čas minimalizoval. Osobní čas jako by se vytratil. Zůstává jen prostor pro regeneraci, abych nezašel za hranici, kdy bych vyhořel.

Jak relaxuje biskup?

První, co potřebuji, je dospat se. Nebo nemít den naplánovaný po půlhodinách. Už tohle pociťuji jako regeneraci. Taky si denně večer vyjdu do našich krásných olomouckých parků. Mám svoje trasy kolem řeky Moravy. U toho se někdy modlím. Občas se jen tak procházím a vnímám ptáky nebo lidi kolem sebe. Jindy někomu zavolám nebo si poslechnu texty. Mám AirPody do uší, modrou bundu, na hlavě kšiltovku. Nedávno mě potkal kolega biskup, ani mě nepoznal. A pak se snažím jednou za měsíc a půl vyjít na Lysou horu. To je místo, které mám moc rád.

Chodíte sám?

Zpravidla chodím sám, někdy se ke mně přidá jeden můj spolužák ze semináře. Na Lysou horu vždycky stoupám s respektem, protože když se jde z Ostravice, je tam převýšení 900 metrů. Pořádně se zpotím a když se převleču a dám si tam nějakou polévku a k tomu malé pivo, tak jsem povznesen na duši i na těle, že jsem to zase zvládl. I když mnohokrát cítím cestou takovou únavu, že říkám: Pane, jestli tam teda dneska vylezu, tak za to budu rád.

Ani po letech neberete výšlap jako jistotu.

Když chci vyrazit, ani se nedívám, jaké bude počasí, protože kdybych se nechal ovlivnit, tak bych mnohokrát nešel. Někdy jdu v dešti, jindy v mrazu nebo v hrozném hicu. Jednou dvakrát za rok si takto zajdu i na Praděd, někdy se projdu po Hostýnských vrších. Lehká turistika, to je moje regenerace. Ale abych se vrátil k vaší otázce, jaké byly první roky na pozici biskupa. Zajímavé. Už jen tím, co se dělo ve světě a ve společnosti.

Povídejte.

Kromě obvyklé služby v kanceláři a na pastoračních cestách do farností jsem zažil řadu mimořádných okamžiků. Sem řadím například formační kurz nově jmenovaných biskupů v Římě – desetidenní akademii plnou přednášek a společných setkání, které se zúčastnilo 140 biskupů z různých zemí. S kolegy v biskupském úřadě jsme absolvovali pouť do Svaté země. Jako biskupský delegát pro rodinu jsem se zúčastnil Světového setkání rodin v Dublinu a v Římě. Absolvoval jsem také návštěvu ad limina apostolorum v Římě, při níž jsme měli možnost vést velmi osobní rozhovor s papežem Františkem. A ten byl velice srdečný, otevřený, zajímavý. To jsou události, které vás rozvíjí a obohatí.

Jak velká je šance, že papež František navštíví ČR?

I když zazněla ze strany českých biskupů řada pozvání, je vidět, že papež František své apoštolské cesty směřuje do zemí, kde se řeší otázka míru, uprchlictví nebo rány z minulosti. I když bych to naší zemi moc přál, myslím, že výběr destinací podléhá zmíněným kritériím a návštěva Svatého otce v ČR tak není příliš pravděpodobná.

NIKDY JSEM SE JAKO KNĚZ NECÍTIL SÁM

Běžný den biskupa se podobá běžnému dni kněze. Začíná modlitbou, protože bez ní by se Josef Nuzík cítil nesvůj. Následuje bohoslužba, společná snídaně s několika spolubratry v kněžské službě a potom už většinou přesun do kanceláře, kde má biskup naplánované porady a schůzky. Přicházejí lidé z arcibiskupství. Kněží, starostové, zaměstnanci arcibiskupských společností. Nebo média.

Jak se daří olomoucké diecézi, do které spadá také Zlínský kraj? Jaký byl pro ni rok 2022?

Myslím, že byl dobrý. Ustáli jsme dobíhající covidové období. V našich lesích se snížil rozsah škody způsobené kůrovcem, také cena dřevní kulatiny byla lepší, v lesích, které spravujeme, se nám podařilo zalesnit hodně mýtních ploch. Nedařilo se nám naopak tolik na naší pile, kde jsme měli potíže s odbytem řeziva. Něco je v našem hospodaření ziskové, něco naopak ztrátové. Ale vyjít musíme, abychom mohli žít. Pořád směřujeme k roku 2030, kdy bychom měli být ekonomicky úplně soběstační.

Jak na vás dopadla energetická krize?

Museli jsme udělat nějaká omezení, ale na podrobnější vyhodnocení uplynula příliš krátká doba. Zatím není zcela zřejmé, jak se krize promítla do fungování jednotlivých farností. Od arcibiskupství se pořád čeká, že bude pomáhat. Ale naše podpora farnostem má své limity, ať se týká energií nebo oprav. Když například přijdou zástupci malé farnosti, v níž chodí na nedělní mši svatou čtyřicet lidí, s žádostí o financování opravy střechy kostela, vysvětlujeme jim, že je třeba se snažit aktivně získávat prostředky i z jiných zdrojů, při větších akcích rozdělit práce na etapy a na obnově spolupracovat s obcí, krajem či státem.

Co chybí církvi kromě peněz a nových kněží?

Najít způsob, jak oslovit lidi kolem sebe. Odvaha ze strany řadových členů, aby se nebáli šířit poselství evangelia, které Ježíš svěřil církvi. Dostat poselství o smyslu života mezi lidi. Na životě každého člověka záleží. Všechno jednou bude sečteno a odměněno. Tohle bych chtěl, abychom víc nesli do světa.

Působil jste jako vicerektor kněžského semináře. Jaké je procento odpadlíků, co se týče mladých kněží, kteří nakonec dají přednost vztahu se ženou?

Během studia pozná asi polovina studentů, že je to náročná cesta, že se nedokáže pro tohle povolání vydat. Z řad mladších kněží odchází jen nepatrné množství. Třicet let je svoboda a nedokážu přesně spočítat všechny kněze, kteří odešli, ale určitě to nejsou desítky, spíše jednotlivci. Zhruba každý rok jeden kněz z počtu 320.

Jak takový odchod prožíváte?

Každý takový odchod mě bolí. Ptám se, jestli jsme z naší strany udělali všechno pro to, aby měl kněz ty nejlepší podmínky. Je to bolest, která zasáhne farníky, pro které byl otec a už tam není. V určité životní situaci vyhodnotil, že je pro něj lepší odejít za ženou, do které se zamiloval, ale nevím, jestli to tak bude vidět za rok nebo za pět let. Je to podobné jako s rozvodem, zprvu se jeví jako nevyhnutelný, ale zpětně si člověk často řekne: Stejně byl můj první partner nejlepší. Tak i kněz může dojít k podobnému závěru: Nevím, jestli jsem se té první lásky – Krista – neměl raději držet.

A vy? Nezatoužil jste někdy po vlastních dětech, když jste sám z velké rodiny?

Než jsem šel do semináře, tak jsem chtěl být jako každý jiný kluk. Nějakou dobu se někde uvnitř odehrával zápas o mé další směřování, až se nakonec srdce přiklonilo ke kněžství. Ježíš říká: Kdo opustí, tak stokrát víc dostane. Nikdy jsem se jako kněz necítil sám. Nikdy mě moc nebolelo, že nemám děti. Smutek má i ten, kdo žije v manželství. To už k lidskému údělu zkrátka patří.

Hovoří už Česká biskupská konference o konkrétním termínu, kdy by mohl být zrušen celibát?

Ne, myslím, že to není na pořadu dne. Jde spíše o pohled z vnějšku – těch, kteří nežijí v celibátu a domnívají se, že by to věci pomohlo. Většina těch, kteří v celibátu žijí, chápe a přijímá důvody, které vedly k jeho zavedení, i když to není jednoduchá cesta. Když se třeba večer vrátím unavený domů a řádová sestra, která chodí jednou za měsíc poklidit, mi chce povykládat, co všechno jí leží na srdci, stojí mě hodně sil jí naslouchat. Vždyť já jsem toho za celý den už slyšel tolik! To je moje zkušenost s tím, jak by asi vypadalo manželství kněze. Služba kněze spočívá v tom, že nemá vztah k jednomu člověku, ale je otevřený komukoli, kdo jej potřebuje. V tom spatřuji hodnotu celibátu. Část každého mého večera patří Bohu; kdybych měl rodinu, musel bych čas pro Boha omezit.

Administrátor, generální vikář, titulární biskup diecéze Castra Calbae na území dnešního Alžírska. Co to ve skutečnosti znamená?

Generální vikář už nejsem, protože administrátor diecéze je role vyšší. Ve funkci kancléře mi pomáhá biskup Antonín Basler. K dřívější agendě generálního vikáře jsem přibral velkou část povinností, které dělal arcibiskup Jan Graubner.

A jak je to s tím Alžírskem?

Každý biskup, který přijal svěcení, musí být spojen s nějakou diecézí. Pomocní biskupové mají propojení s diecézí historickou. Ta moje v Alžírsku již neexistuje. Dnes je to území, které obývají muslimové. Jeden kardinál, kterého jsem potkal v Dublinu, mi říkal, že by mi tam jet ani nedoporučoval.

Jste pomocný biskup, mluví se o vás jako o jednom z možných kandidátů na arcibiskupa. Bude podle vás nástupce Mons. Graubnera jmenován ještě letos?

O každém člověku se nějak mluví a já se o to nikdy nezajímal. Teď jsem v roli administrátora, jehož hlavním úkolem je zajistit, aby diecéze fungovala. A o to se snažím, jak nejlépe umím. Samotný proces jmenování arcibiskupa je v režii apoštolské nunciatury v Praze a je krytý takzvaným papežským tajemstvím. Na základě zkušenosti s obsazováním jiných biskupských stolců se domnívám, že to bude trvat o něco déle.

JAKO MLADÝ SKÁKAL PŘI FAŠANKU „POD ŠABLE“

Pocházíte z početné rodiny ze Strání. Jaké to bylo mít deset sourozenců?

Bylo nás jedenáct dětí: já byl sedmé v pořadí a z kluků třetí, takže se počítám mezi ty prostřední. Za naši velkou rodinu jsem byl vždycky rád. Mnohé věci mě naučili starší sourozenci a já naopak už mohl trochu ovlivňovat život těch mladších. Mezi nejstarším a nejmladším sourozencem byl rozdíl sedmnáct let.

Jaké mezi vámi panovaly vztahy?

Při utváření našich vztahů hrála velkou roli výchova rodičů. Tvořili jsme dvojice. Já jsem nejvíc kamarádil s mladším bratrem Pavlem. Byli jsme jak dvojčata. Někdy jsme měli i stejné oblečení, protože jsme byli stejné postavy. Dnes jsme každý úplně jiný. A vztahy byly jako v každé jiné rodině. Zažívali jsme spoustu krásných chvil, ale někdy jsme se dokázali i poprat.

Jak se to u vás řešilo?

Byli jsme zemědělská rodina a měli hospodářství, takže tatínek často pracoval na dvoře. Když jsme v kuchyni nebo v pokoji začali něco řešit hádkou nebo křikem, tatínek jen zaklepal na okno a pronesl: „To je láska, to je láska.“ A hned jsme věděli, že naše chování není v pořádku, že jsme zašli za správnou mez.

Jaké největší moudro vám rodiče předali?

Rodiče nám vždycky říkali, že nikomu nemohou dát do života peníze, protože je nás hodně. Ale že nám chtějí předat dvě věci: víru v Boha, kterou sami vnímali jako důležitou, a umění postavit se k práci. V zemědělské rodině to jinak nejde. A myslím, že se jim to podařilo. Práce je něco, co člověka nezatěžuje, ale rozvíjí. Tohle považuji za velký přínos svých rodičů.

S jakými pocity sloužíte mši v rodné obci? V kostele, kam jste se chodil modlit jako malý kluk?

Když jsem se stal knězem, tak jsem si říkal, že ve Strání asi nebudu moct zpovídat, protože lidi mě znají, a tak ke mně ke zpovědi nepůjdou. Ale brzy jsem zjistil, že jsem se mýlil. Jako farář ze sousední farnosti jsem k nám začal jezdit na společné zpovědi. Vždycky jsem to dělal tak, že jsem šel až dopředu k oltáři, aby všichni věděli, že tam zpovídá Jožko, jak mi rodina ve Strání říká. A viděl jsem, že lidé ke mně mají důvěru. V ten moment mě totiž nevnímali jako kamaráda, ale jako kněze. A platí to i dnes. Pro rodáky jsem jeden z nich, kterého povolal Bůh ke kněžství, a jsou za to rádi. Podobně přijali s úctou, že jsem se stal biskupem. Častokrát se mě někdo ptá: „Můžeme ti ještě tykat, když jsi ten biskup?“ A já odpovídám: „Celý život jsme si tykali, tak proč bychom si teď měli vykat?“

Jak často se do Strání vracíte?

Do svého rodiště se vracím čím dál tím méně. Dokud žila maminka, tak jsem se snažil jezdit častěji. Poté, co jsem se stal biskupem a moje pracovní agenda narostla, cest do Strání ubylo. Setkáváme se zejména při oslavách kulatých narozenin sourozenců a jejich partnerů. Snažím se pobýt s nimi alespoň pár hodin a jsou to vždy milé a srdečné chvíle.

Straňané nejvíc prožívají fašank. Máte doma straňanský kroj?

Měli jsme doma jenom jeden kroj, ve kterém jsem taky chodil. Jednou, to mi bylo devatenáct, jsem dokonce fašanky, tanec Pod šable, se svými kamarády skákal. Před čtyřmi lety jsem byl už jako biskup na fašankový festival pozván, strávil jsem tu celé odpoledne a cítil jsem se tam dobře. Ty zpěvy jsou mi milé, i když řadu písní při cimbálu neznám dokonale, protože folkloru jsem se nikdy aktivně nevěnoval.

Co byste dělal, kdybyste nebyl kněz?

Občas mi taková myšlenka prolétne hlavou. Patrně bych žil v rodné vesnici, možná bych pracoval ve svém původním oboru strojírenství. Víc jsem to nikdy nerozvíjel. Mimo dvě sestry zůstali všichni moji sourozenci ve Strání, kde mají své rodiny a domov. Možná by mě čekal stejný osud, ale Bůh to vymyslel jinak a jsem za to vděčný.

VYJDĚTE VEN! TO JE NOVÁ EVANGELIZACE

Máte skoro třicet let po svěcení. Jaké změny se od té doby z vašeho pohledu udály? Jak se podle vás změnil přístup církve vůči věřícím?

U každého člověka, kněze nevyjímaje, probíhá vnitřní proces zrání. To, co ovlivňuje chování lidí, je mentalita, která ovládne svět. V polovině 90. let, kdy jsem jako kněz začínal, bylo očekávání, že se lidé ve velké míře navrátí k víře. Ukázalo se však, že návrat lidí k Bohu není nijak celoplošný a trvalý. Dnes můžeme sledovat spíše postupný odliv věřících. I v tradičním zbožném prostředí, kde jsem působil, ne všichni, kteří byli pokřtěni, praktikují víru v dospělosti.

Kde se stala chyba?

Svět se svojí nabídkou je pro mladé lidi nesmírně atraktivní a Bůh zůstává někde v pozadí. Když vzdálíte magnet od železa, tak už není schopen jej přitáhnout. Také uspěchaný hektický život, který dnešní doba přinesla, oddálil člověka od duchovních hodnot. Člověk se zaměřil na materiálno. Lidé chtějí vlastnit nemovitosti, vydělat peníze, aby si mohli dopřát dovolenou, prožít něco výjimečného. Vytrácí se vědomí, že člověk má také duši, nitro, kterému když se věnuje, může být šťastný, aniž by musel užívat hmotných věcí. To je podstata víry. Proměny v církvi jsou ale dobře patrné i na působení papežů.

Jak to myslíte?

Jan Pavel II. oslovil po pádu železné opony velké množství zejména mladých lidí. Za papeže Benedikta došlo k větší polarizaci a papež František zdůrazňuje otevřenost. Na začátku 90. let jsme čekali na lidi v kostele. V době pontifikátu Benedikta XVI. jsme zjistili, že nám lidí v kostele ubylo. A teď reagujeme na výzvu papeže Františka: Vyjděte ven. Běžte za těmi lidmi, kde jsou. A tohle je ta nová evangelizace. Oslovovat lidi tam, kde žijí, jak tomu bylo i v dějinách prvotní církve.

Kde oslovujete běžné lidi vy?

Jednou z možností jsou třeba koncerty. Podzimní festival duchovní hudby v Olomouci navštěvuje řada lidí, kteří nechodí do kostela kvůli účasti na bohoslužbě. Úvodní slovo o autorovi, jeho životě a díle může oslovit člověka, který až dosud vnímal kostel jen jako prostor vhodný k poslechu krásné hudby. Propojí se mu roviny duchovní hudby a víry v Boha, která často stála u zrodu díla. Život biskupa se neodehrává jen v kanceláři nebo v kostele. Je zapojen i do veřejného dění. A tady je prostor k oslovení. Dochází tu k prolínání lidského světa se světem duchovním, což skýtá příležitost oslovit člověka a jeho duši. Jak říká sv. Agustin: Lidské srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu. Myslím, že to platí v každé době, i v té naší.

I kněz má někdy krizi. Vzpomenete, kdy pro vás byla služba nejtěžší?

Občas, když prožíváme krušné chvilky, máme pocit, že to je to nejhorší, co nás zatím potkalo. Když jsem jako generální vikář poprvé řešil přeložení kněze do jiné farnosti a musel složitě přesvědčovat jeho i zástupce farnosti o nutnosti takového kroku, neměl jsem nějakou dobu klidné spaní. Přesuny kněží obvykle provázejí emoce a jen těžko se mi vysvětluje farníkům, kteří mají svého kněze rádi, že ho potřebuji na jiném místě. Slýchávám: „Překládejte kněze, ale ty jiné, našeho ne.“ Není to služba, ve které bych si liboval. Ani pro mě to není snadné. Obtížné bývá i setkání s člověkem, který utrpěl od církve nějaký druh zranění. Když se řeší něco, co se stát nemělo.

Můžete být konkrétní?

Mám na mysli rozhovor s obětí sexuálního zneužití. Je to náročné, ale potřebné setkání. Přestože i kněz zůstává člověkem se svými slabostmi, přece je jeho služba nastavena na pomoc a ne na ublížení a zranění. Takové jednání se nesnadno vysvětluje a těžko se hledají slova omluvy. Ale ani rozhovor s knězem, který se jednání dopustil, nepatří k nejsnadnějším.

Kolik jste takových případů v diecézi řešil?

Byly to případy, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Některé se nepotvrdily nebo se nejednalo o zneužití, ale o nedovolený poměr mezi dvěma dospělými osobami.

Vraťme se ještě k přesunu kněží. To je téma, které je mezi farníky hodně diskutované. Podle jakého systému se kněží ve farnostech střídají?

Neexistují na to žádné normy. Důvodů ke stěhování kněží je více. Jednak jsou zde mladí vysvěcení kněží, kteří musí nasbírat zkušenosti na několika místech. Dále je třeba řešit odchody starších kněží do důchodu. Za přeložením mohou stát i obyčejné lidské důvody, kdy se kněz ve farnosti necítí přijatý nebo si farníci nemohou na nového kněze zvyknout. To pak vede k napětí a dělení farnosti. Někdy se stane, že ve farnosti vzniknou dva nesmiřitelné tábory. To je signál, že tam kněz nemůže zůstat. Každý rok si po uskutečnění změn oddychnu a mám radost z toho, když mi kněz po čase řekne: „Jsem v nové farnosti rád,“ nebo si farníci pochvalují: „Poslali jste nám dobrého kněze.“

Probíráte to s Bohem? O čem se s ním bavíte nejčastěji?

S Bohem se nejčastěji bavím o lidech, které potkávám, které něco trápí a rád bych jim pomohl. Obracím se na něj s prosbou, když mám před sebou akci, na níž mám promluvit ke shromáždění věřících či nevěřících a nevím přesně, jak projev uchopit. Žádám jej: Bože, dej mi to správné slovo. Svěřuji mu své problémy a těžkosti: Jak to mám, Pane, řešit, co říkáš? Bůh je takový můj přítel, před kterým se nebojím otevřít žádnou oblast svého života.

Co pro vás znamenají Velikonoce?

Velikonoce odpovídají na to, co nás potkává na cestě životem. Ztráta, stárnutí, naše směřování ke smrti. Říkají nám, že smrt není koncem, že i náš život směřuje k velkému cíli. Toto vybojoval Ježíš svou smrtí, to je to velké poselství. A přestože jako kněz slavím Velikonoce už po tolikáté, pořád je to prostor, který se rozevírá a má v sobě hodně naděje. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Tu sílu a poselství prázdného hrobu.

Jaké je vaše poselství pro největší duchovní svátky v roce?

Napadá mě citát, který jsem kdysi dostal ve velikonočním přání: S Ježíšem můžeme v životě mnoho věcí ztratit, ale nemůžeme prohrát. To je mé přání čtenářům Magazínu Patriot, aby vnímali, že s Ježíšem člověk dokáže unést i těžké věci, které vstupují do lidského života, a nemůže v tom nejvyšším smyslu života nikdy prohrát.

JOSEF NUZÍK

  • Narodil se 25. 7. 1966 ve Strání.
  • Po maturitě pracoval tři roky jako soustružník, má za sebou dvouletou vojenskou službu.
  • Absolvoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu na Univerzitě Palackého v Olomouci.
  • Na kněze byl vysvěcen v roce 1995, působil např. v Novém Jičíně, Luhačovicích, Nivnici nebo Štípě.
  • V letech 2005 – 2009 byl vicerektorem kněžského semináře v Olomouci.
  • Třináct let zastával post generálního vikáře olomouckého arcibiskupství.
  • Biskupské svěcení přijal v roce 2017.
  • V rámci České biskupské konference je členem komise právní a ekonomické, člen správní rady Náboženské matice, má na starosti rodinu a zdravotnictví.