Výtvarnice Adéla Marie Jirků se mění ve svou Mařku

Rozhlíží se po Tucan CAFÉ ve Valašském Meziříčí, kde si povídáme o její knize Mařka. Její umělecká duše jásá. Hltá obrazy na stěnách, očima přelétne hřbety knih a zastaví se u bytelného stolu. Něco pamatuje. Stejně jako klika, která plní na toaletě funkci splachovadla.

Kreativci milují věci s příběhem. Dcera malíře Borise Jirků není výjimkou.M ohla psát o čemkoliv. Vybrala si Mařku. Hluchoněmou tetu, co měla hlavu věčně strčenou v okně. Neuměla číst, psát, nemluvila, jenom „skřékala“. Celý život pásla ovce na Bečvách a nikdy nebyla ani v sousední dědině. Svůj kilometr čtvereční kolem dřevěnice znala tak dobře jako nikdo jiný.

Právě tam ji zastihla před třiatřiceti lety čtyřletá Adélka. „Taková čarodějnica, křivá celá, chráme o čaganu, skovaná hluboko pod vrstvama hader, zababušená v zimě v létě. Z šatky jí trčí enem ušmúraný pomačkaný obličej a rozježené černé vlasy. Jak odevře pusu, zrazu vidíš černú ďuru a v ní svíťá čtyřé žluté zuby. A mluví jakúsik strašidelnú řečú, které nejde rozuměť: Emeaomó uá ma!“

V kotárech pod Radhoštěm byl život surový. Mařka byla z jedenácti sourozenců nejstarší a doma ji měli jenom na práci. Jak stárla, stala se z ní místní figurka. Obecní blázen. Takový, kterého najdete v každé dědině. Že se blíží, poznal člověk po čichu na deset metrů.

Malá Adéla si s ní kreslila. Když přišla do „telecích let“, tak se za ni i styděla. Ale jak šel čas, proměňoval se i vztah dvou duší, které dospěly do jediného bodu. Absolutní spříznění. Adéla Marie Jirků povýšila hluchoněmou Mařku na zenového mistra s čistým pohledem na svět. Z obyčejného příběhu vytvořila originální dokument plný vlastních ilustrací. Jednu z Nejkrásnějších knih roku 2022. Chtěla se podělit, protože ne každý má svou Mařku. A to je to poselství.

Upije si limonády a znovu se zamyslí. Šestnáct let. Za takovou dobu by se člověk stihl vdát a mít kupu dětí. Nic z toho Adélu Marii neláká. Vloni dokončila své životní dílo, na kterém strávila téměř půl života. To je její dítě.

Část roku tráví ilustrátorka v dřevěnici v Beskydech, kterou společně se stodolou i chlévem koupili Jirků v devadesátkách tak trochu s Mařkou. Svůj druhý domov opouští jen nerada. Malými okny se dovnitř moc světla nedostane. Adélu to pořád tahá ven. Když už však večer sedne ke stolu, nejčastěji sahá po olejovém pastelu a vrství. Je to něco jako malba na papíře, a to ji baví. V noci už přituhuje. V místě, kde stál kdysi chlév, spí dnes autorka ve dvou svetrech a čepici. Navléká se do vrstev stejně jako Mařka.

Čím se nejvíc podobáte Mařce? To by mě zajímalo.

Mám pocit, že postupně se jí podobám víc a víc. Ta povrchní podoba bude asi v tom našem „citu pro módu“. Zbožňovala jsem ty její zástěry, vrstvy, vzory na látkách. Byla jsem nejspokojenější, když jsem vyštrachala na hůře nějakou květovanou zástěru a k tomu šatku. Vždycky jsem byla taková malá Mařka. A měly jsme společné to kreslení. Jak v šedesáti objevila ty moje voskovky, tak už bez nich v kapse u zástěry nedala ani ránu. A pak jsem jí odmalička podobná v tom pábitelství, jsem taky taková kramářka, obdivovatelka krucánků z řezin, sběratelka příběhů, peříček, skleněných střepů... A ve vztahu ke zvířatům a k tomuto místu.

Tolik námětů na téma. Proč zrovna Mařka?

Já myslím, že mi nedala na výběr. Potřebovala jsem ji pro sebe i pro ostatní uchovat, dokud tu byla, než odejde a zapomenem. Byla to dospělá paní, která mohla pít pivo a panáky, ale přitom nám kradla plyšáky a milovala omalovánky. Neuměla číst ani psát, ale měla ohromně vyvinuté mimosmyslové vnímání. I když pak celý den seděla v trávě s ovcemi a zdálo se, že nic nedělala, viděla všechno. To mě na ní fascinuje. Její život vůbec nebyl chudobný. Měla svůj svět, bohatý svět. Jak my čteme zprávy, ona četla ze svého okolí. I když byla za života takový outsider, teď je středem pozornosti. Myslím, že by se jí to líbilo.

Jinde by se za Mařku styděli. Vy jste z ní udělala přednost.

Tu se říká, že pomalu v každé chalupě byl někdo drcnutý. Naši jsou takoví bohémové a umělci bývají taky dost poťapaní, takže mezi nás Mařka dobře zapadla. Kamarádi, co k nám přijeli na návštěvu, vnímali Mařku jako osvěžení, ne žádnou smradlavou babu. Seděla s námi, frgále zapíjela přeslazeným kafem a oni na ní pantomimou vyzvídali, jaký má názor na ten frgál, na počasí, jestli ji moc nezlobíme. To se vždy úplně rozzářila.

Čím to, že jste k ní měla tak silný vztah?

Já jsem si to asi nikdy neuvědomovala. Brala jsem ji jako součást mojí nukleární rodiny tady na ranči. Když jsem kreslila obrázek rodiny, byla tam maminka, tatínek, sestrička, Mařka a její bratr. Někde jsem nedávno prohlásila, že Mařka byla můj vzor a našim spadly koutky. Protože já už ji zažila jako stařenku, co se počůrávala a pokakávala a byla tu vnímaná jako taková zoufalá existence. Jenže já nesním o muži a dětech, vidím se spíš v trávě s těmi ovcemi a s voskovkami v kapse.

V Praze vás musí mít taky tak trochu za blázna.

V Praze jsem byla vždycky trochu jiná. Ve školce jsem nevěděla, že štrample a šráky, tedy punčocháče a kšandy, nejsou česky a že proto mi děcka nerozumí. Šikanu jsem si pak na jazykovce přivolala kromě jiného tím, že jsem chodila do školy oblečená jako stará babka. Na gymplu jsem měla na začátku předsevzetí být co nejvíc normální a zapadnout. Až když jsem se dostala na umprumku, cítila jsem se doma.

Kde jste doma teď?

Od června jsem prakticky pořád v Beskydech, v Praze jsem byla jen několikrát na otočku. Vždycky říkám, že mám milostný vztah s valašskou krajinou. Já se opravdu těším, až budu ta stará babka a budu tu pást kozy. Ale musím do toho ještě dozrát. S kočičkou přece jen můžu pendlovat, ale kozy nenaložím do auta, když musím na měsíc do Prahy. Stádečko člověka uváže k jednomu místu, to už pak budu definitivně zmařkovaná.

Šestnáct let je dlouhá doba. Jak si člověk udrží motivaci a nadšení psát jedno dílo takovou dobu?

Před šestnácti lety vznikl základ dnešní knihy. Mělo to nečekanou odezvu v rodině i ve škole. Všichni mi pak říkali: Adélko, to musíš vydat. Nejvíc mě s tím otravovala zlínská babička, která knize moc fandila. Já měla po dvacítce jiné starosti, existenční i existencionální. V jednom kuse zlomené srdce, zdravotní problémy, dodělat školu, vydělat na nájem. Říkala jsem si, že abych to mohla vydat, tak to musím udělat pořádně, aby z toho Mařka dýchala.

Takže jsem si na sebe jako perfekcionista ušila bič.

Jak jste se cítila při psaní Mařky? Přece jen je to kniha částečně autobiografická. Já ji psala nárazově. Vždycky jsem narazila na nějaké trauma, sesypala se a zas trvalo, než jsem sebrala sílu pokračovat. Snažila jsem se vybavit si co nejvíc vzpomínek s Mařkou, rozhlížela jsem se kolem sebe očima čtyřleté Adély, pak pětileté, šestileté, obsáhla celé dětství, pubertu, dospělost, a během toho mi vyplouvaly na povrch hodně hluboko potlačené bolesti.

Máte nějakou konkrétní vzpomínku s Mařkou, která se vám hluboce zapsala do paměti?

Tu jsem napsala i do té knížky. Byla to jedna z těch posledních, když jsme si u ní v pokojíčku kreslily. Jednou začal její brácha Beďa nadávat u zpráv. Strašně se rozčiluje u politiky. A byl moment, že jsme se obě lekly. I když byla hluchá, najednou jsme se na sebe podívaly a věděly jsme.

Co zůstalo na ranči po Mařce?

Nic. Když zemřela, její bratr všechno spálil a já to zjistila, až jsem přijela na ranč. Zachránila bych strašně moc pokladů Mařky. Jenom těch několik jejich malůvek, které jsem si od ní půjčila pro knížku, mi zůstalo. Doteď vlastně nevím, jestli dokázala pochopit koncept půjčování. Jestli mi je třeba nedala.

Mařku jste napsala ve valašském nářečí. Proč?

Ono to jinak nešlo. Situace, které se odehrávaly na Valašsku, mám v hlavě uložené ve valaštině. Valaština je krásná v tom, jak umí jít k jádru věci bez obcházení kolem horké kaše. V češtině řeknete „staré špinavé roztrhané tepláky“, ve valaštině „tepláčiska“ a je tam všecko. Má v sobě takový jadrný smysl pro humor, který bych tam v češtině neuměla dostat. A občas samozřejmě cituji babinu nebo Beďu doslova, a ty hlody se daly tesat do kamene.

Zmínila jste, že jste měla potíže s korekturami.

Jediná z korektorek spolupracujících s mou nakladatelkou, která se obětovala, že do toho nářečí půjde, nemá kontakt s valaštinou, takže aby rozpoznala, kde mám chybu, našla si na internetu slovník valašských slov a snažila se podle něj všechno opravit. Jenže za každým kopcem se to řekne jinak, občas se slova liší jen diakritikou. Obhajovala jsem slova, která patří k prostředí Mařky, jinak by mi to přišlo nepravdivé. Snažily jsme se nastavit si nějaká pravidla, aby v zápisu mluveného slova panovala jednota. Jenže jak jsme se handrkovaly o každé slovo, tak už jsem z toho byla tak doplantaná, že jsem v noci budila sestru, aby mi potvrdila, jak by to řekla babina.

Jaké to bylo držet knihu poprvé v ruce?

Spadlo ze mě obrovské břemeno. Všechno se kazilo, už jsem myslela, že se té knížky nedožiju ani já. Byla jsem vyčerpaná, každý den jsem řešila nějakou jobovku. Už jsem se bála zvonění telefonu, co se zase stalo. Nakonec jsem tu knihu držela v ruce až jako poslední, po měsíci, co už na internetu kolovaly fotky lidí s Mařkou. Když se totiž loni konečně tiskla, celý říjen jsem proležela na chalupě s covidem. Moc mě těší zpětná vazba na ni. Lidi tu Mařku asi fakt potřebovali.

Komu jste s ní udělala největší radost?

Doufám, že všem, že si přes smích a slzičky taky projdou takovou miniterapií. Začínám kolem sebe vnímat mařkovskou komunitu, na besedách jsou všechny věkové skupiny. Ale jinak jsem si hodně „šplhla“ u starších lidí, hlásí se ke mně třeba mezi regály v Jednotě a dozvídám se o Mařce další věci. Tak třeba za šestnáct let vyjde doplněné vydání.

V knize jste hodně otevřená, osobní. Jak na ni reagovala rodina?

Naši byli trochu nervózní, co tam všechno nabonzuju. Když to taťka přečetl, říkal: Ufff, to jsme z toho ještě vylezli dobře. Můj záměr nebyl vyventilovat si vlastní bolístky, šlo mi o Mařku. Do knihy jsem procedila jen tolik, abych Mařku zasadila do kontextu, v jakém ji vnímám. Byla jsem napnutá, co na to řekne babička z Bečev, ale jediná její recenze byla: „Adélko, tráva je zelená ve dně, aj v noci. Nemožeš ju měť růžovů, dyť ťa všeci pomluvijá!“

Zlínská babička se toho vydání nedočkala, ale ona to z druhého břehu vidí.

Co Mařčin bratr Beďa, který ji měl celý život „na krku“? Beďovi jsem dala Mařku k Vánocům raději zabalenou v papíře. A zatím jsem neměla odvahu se ho zeptat, jestli ji četl, nebo mrskl do kouta.

Jak se změnila Adéla Marie Jirků po napsání Mařky?

Mám pocit, že je ta kniha můj coming out. Přiznaně mařkovatím.

Dlouho jste se hledala. Už jste se našla?

Mařka mi pomohla se najít. Naši moc nechtěli, abych byla umělkyně, že to ženské mají v oboru těžké, navíc ten nejistý a nepravidelný příjem. Tak jsem si protrpěla gympl a po vysoké jsem tři roky pracovala pro firmu na výrobu knižních papírů, na kterém je Mařka vytištěná. Rodiče uklidnilo, že po brigádách mám seriózní práci a používám jazyky, a tak už mě netlačili do učení figurální kresby. Ale já jsem se trápila, že jsem na špatné straně stolu. Že nepatřím mezi prodejce papíru, já potřebuju na ten papír kreslit. Skončila jsem na nemocenské s pásovým oparem a chronickou mononukleózou a potvrdilo se, že nemůžu nebýt umělec na volné noze.

Rok jste strávila v Marseille. Jak do vašeho umění prosákla Francie?

Škola na mě působila tak, že Francouzi raději teoretizují, než dělají. Ale jinak to byla jízda. Sehnala jsem si bazarovou motorku za erasmácké stipendium a kreslila pak deníkovité obrázky z výletů na čisté strany krabic od rýže, ta tam byla levná. Jedla jsem rok rýži smíchanou s ratatouille z konzervy. Protloukat se rok sama v cizině, to byla cenná zkušenost. Navíc jako anonymní holka z východní Evropy, mimo náš český rybníček.

Mít slavného tátu bylo spíš na obtíž?

Tak on není vysloveně celebrita, spíš známý ve výtvarných kruzích a mezi „inťoušema“, co mají rádi jeho knižní ilustrace. Ty z osmdesátek k Marquézovým Sto rokům samoty a Bulgakovovu Mistru a Markétce osobně považuji za nepřekonatelné. A taky mu prošly rukama tisíce studentů figurální kresby. Takže teprve až na umprumce mi tátu dali sežrat. I proto jsem přestoupila na akádu.

Kdo je váš největší kritik? Je to táta?

Já. Sama sobě jsem si katem a sestra mi musí brát sekeru z ruky.

Jaké máte plány teď? Co vás v nejbližší době čeká?

Co nejvíc malovat a kreslit. Jsem na začátku a cítím, že mám co dohánět. Mám spokojený vztah s kočkou Vatou a možná se dám časem na ty kozy. Proto se taky tak ztotožňuji s Mařkou. Naši pořád doufají, že budu mít muže a děti. Jenže na vztahu se musí pracovat a já už se na nich tak nadřela! I proto ta knížka trvala šestnáct let. Teď jsem teprve svobodná. Udělala jsem si prostor vnímat smysl svého života a být nedělní malíř mi nestačí.

ADÉLA MARIE JIRKŮ

● Česká ilustrátorka, malířka, spisovatelka. Žije střídavě v Beskydech a v Praze.

● Narodila se v roce 1985 v Praze do valašské rodiny učitelky Zdeňky a výtvarníka Borise Jirků. Po dvou letech ilustrace na pražské UMPRUM a roční stáži v Marseille přestoupila na Akademii výtvarného umění v Praze, odkud si odnesla titul MgA.

● Pravidelně vystavuje, ilustruje nejčastěji kulturně vzdělávací projekty. Je autorkou plakátu své oblíbené hudebnice Katarzie, ilustrací k českému překladu francouzského románu Taková je Sarah, vyšívaného kalendáře pro japonský obchod Postolka anebo kresleného spotu pro Výbor dobré vůle.

● Je svobodná. Inspirují ji lidé, co jsou jiní. Jejím posledním tipem na dobrou knihu je Bezruký Frantík nebo Slečny. Má ráda cimbálovku, miluje Josefa Čapka a na levém předloktí má vytetovanou kočičku, jak myje pejskem podlahu.

● Od roku 2012, kdy zemřela hluchoněmá Mařka, opět používá své křestní jméno Marie. Je to takový pomníček, který nosí všude s sebou. Protože Mařka je pro ni symbolem svobody dovolit si být svá.

MAŘKA

● Dvousetstránková kniha plná originálních ilustrací Adély Marie Jirků doplněných výkresy hluchoněmé Mařky, která si v posledních letech svého života osvojila styl zvaný Art Brut.

● Autorka pracovala na díle šestnáct let, v roce 2022 vyšlo pod nakladatelstvím wo-men.

● Za stovku ilustrací ke knize byla letos autorka nominována akademií Czech Grand Design na Ilustrátora roku 2022.

● V rámci Nejkrásnější knihy roku 2022 získala speciální cenu SČUG Hollar za vynikající ilustrační doprovod.

● lustrace do knihy tvořila olejovými pastely, při tvorbě však používá i tužku, pastelky, akryl. Své obrazy také občas vyšívá. Často se zaměřuje na detaily a její kresby mají expresivní styl.