Nejnovější zprávy: ​EXPEDICE Z101 aneb tři roky v Africe ve stopách Hanzelky a Zikmunda ​Muzeum vystavuje lampu z Titanicu. Nabízí ji k prodeji

Společnost

Vanda Vrlová: bylinkářka z Valašska

O bylinkách ví prakticky všechno. Poradí, kdy je sbírat a na co kterou léčivou směs použít. Vanda Vrlová zná tajemství starých kořenářek z Beskyd, které nezištně předává dalším generacím.


Autor: Ivan Dostál, Pavlína Polášková

Její publikace nechybí v celé řadě valašských domácností. Lidé se podle nich léčí, ale i vaří. Žasnou nad nejobyčejnějšími pokrmy, které již po generace připravují naši předkové. Od podzimu zná Vandu Vrlovou (78) z Valašského Meziříčí celá země. Když se trojice vyhlášených šéfkuchařů z pořadu Souboj na talíři vydala i na Moravu, Valašsko se stalo jejich devátou zastávkou. Radek Kašpárek, Jan Punčochář a Přemek Forejt. Troufli byste si pro ně uvařit? „Teta Vanda“ neměla na vybranou. A rozhodně se přitom neměla za co stydět. Její talířky s kyselicí zůstaly prázdné do posledního.

Zúčastnit se divácky úspěšné kulinářské show je snem každého kuchaře. Jak jste si to užívala?

Zpočátku jsem vůbec nevěděla, o co se jedná. Známí mi říkali: Tak se na to podívej! Jenže pořad začíná v půl desáté a to já už nevnímám, to už spím. Natáčení bylo pro mě jedno velké překvapení. Myslím, že se filmaři trošku inspirovali pořadem Špetka Valašska, ale není to poznat. Užila jsem si to, společnost byla bezvadná.

Jak vám chutnalo menu od profíků?

Bylo to zajímavé, ale člověk by si na to musel zvyknout. Jim chutnala moje kyselice. Byla to ta nejjednodušší, kterou vařívám. Dokonce si přidávali.

Zaujalo vás, jak využili ingredience na valašskou kyselici?

Překvapilo mě to. Musela jsem vařit polévku tak, aby mi viděli pod ruce. Měli s sebou velké lednice, kde bylo doslova všechno. Od hřibů až po všelijakou zeleninu. Možností měli hodně. Nakonec jeden vařil z vepřového masa, druhý kuře. Myslím, že pro hodně lidí to mohlo být inspirací.

Máte za sebou desítky natáčení před televizními kamerami. Udivilo vás něco? Rozčílilo?

Překvapil mě rozsáhlý štáb. Když se natáčela Špetka Valašska, byli u toho nanejvýš dva kameramani a režisér. Tady bylo kameramanů pět a k tomu třicetičlenný tým. Je pravda, že se v muzeu trošičku roztahovali. Kdejaký exponát vzali z chalupy a ten použili. Musela jsem ty věci bránit. Ale jinak byli velmi solidní.

Souboj na talíři s Vandou Vrlovou sklidil obrovský ohlas. Jaké byly reakce?

Po odvysílání pořadu přistálo na sociálních sítích asi devět set dotazů. Nestíhala jsem odpovídat, bylo to opravdu náročné. Týden jsem skoro nevstala od počítače. Ohlasy byly vesměs pozitivní, ale objevilo se i několik odpudivých. Že prý se na to nehodí dívat, co tam ti Valaši dělají.

Jan Punčochář vám našlapal zelí. To vám bude letos speciálně šmakovat.

Ještě jsem ho ani neochutnala! Ale zajímavé bylo, jak hned kuchaře zaujalo, že jsem šlapávala zelí jako desetiletá holka s bratrem na zádech. Oni se hned rozhodovali, kdo koho ponese. Tak nakonec nesl Punčochář Forejta. Bylo slyšet, jak to v hrnci pěkně čvachtá.

Zelí bylo odjakživa základem každé kuchyně.

Hlavně na dědinách to tak měli. Na Těšínsku jsem byla několikrát a vždycky vařili zelí zahuštěné bramborama. A já říkala: To mám štěstí, že zas vaříte zelí. A oni říkali: Až přijdete zas, zas budem vařit zelí. Aniž by věděli cokoliv o vitamínech nebo o zdravé výživě... Ve Valašské Bystřici měli dokonce bečku širší než sklep. Chtěli velkou, protože věděli, že zelí spotřebují, tak ji bednář musel sestavovat až přímo v tom sklepě. Protože nebyl vysoký, muselo se šlapat i nahrbeně, když zelí přibývalo.

Která kuchyně kromě té valašské vám chutná?

Moc jsem jich neochutnala. Nejradši mám to, co jsme vařívali doma. Máme rodinný dvoupatrový dům, kde žily tři rodiny. Dole byla stařenka, ta vařila skoro do svých devadesáti let. Od ní nám moc chutnalo a z její kuchyně jsem také hodně čerpala. Výmysly já nevařím. Teď se naštěstí lidé vrací zpátky k tomu, co jedli naši předkové.

Prospěl tomu trend zdravého životního stylu?

Myslím, že ano. V rožnovském muzeu děláme každoročně ukázky toho, jak se dřív jedlo. Připravujeme například Jaro na dědině, kdy se zpracovává přebytek mléka. Z něj děláme tvaroh nebo tzv. starý sýr a mnozí vzpomínají, že jej dělávali taky. Syrovátku ale většina lidí vůbec nezná. Myslí si, že je to podmáslí. A když jsem řekla, že je to vedlejší produkt při zpracování tvarohu, tak už ji nechtěl ochutnat vůbec nikdo. Až jeden pán dostal odvahu a říkal: Jéjda, vždyť to chutná jak Actimel!

Jak je to s bylinkami? Které jsou pro tento region vůbec nejtypičtější?

Po staru se neužívaly byliny, ale přísady. Nejvíc se používal kmín, ten se vyséval. Hrstka se rozhodila na louku a za dva roky se pak sklízel. Až se sekla louka, stvoly se vybíraly přímo z ní. Pak se sušily ve snopkách, zbavily nažek, nechaly usušit a propasírovaly přes cedník. Využívala se dokonce i kmínová sláma. Dávala se dobytku, protože kmín je dobrý proti nadýmání. Pokládala se také ke dveřím, aby ochránila dům před čarodějnicemi.

Kmín měl tedy podle našich předků magickou moc. K čemu všemu jej ještě používali?

Kmínem se i léčilo. Dělala se z něj kořalka, tzv. kmínka a taky se dával na plotnu, když bylo v domácnosti malé dítě. Nad ním se sušily plenky a když se do nich páry nasákly, děti pak netrpěly nadýmáním. A taky se vařil z kmínu čaj. A polévka. Někde ji mívali na snídani každý den.

Kolik lidí dnes na Valašsku seje kmín?

Já jsem ho mívala u chalupy, ale nebylo to na užitek. Domácí kmín se přesto v regionu pěstuje a je velice dobrý. Prodává se v Rožnově a v Zubří. Je drobnější než z obchodu, přitom mnohem vonnější.

V jaké podobě jsou bylinky nejúčinnější?

Všechny bylinky jsou v sušené podobě účinnější než čerstvé. Jsem překvapená, jak jdou v některých televizních pořadech po louce, najdou bylinku, hned ji hodí do vody a pochvalují si, jak je to dobré. Přitom voda ani barvu nezmění a chuť to určitě nemá žádnou. Takže vlastně klamou lidi. Každou bylinku doporučuju výhradně sušenou. Čerstvá je jen na ozdobu. Takto používám třeba pohanku jako rostlinu. Ale zbytek usuším.

Které bylinky by v tradiční domácnosti neměly chybět a proč?

Každou chvíli někdo běduje, že nemůže spát. Na nespavost doporučuju meduňku, dobromysl nebo levanduli.

A taky mají všichni migrény.

Na migrény nejlépe funguje řimbaba. Je to divoce rostoucí rostlina, která se vyskytovala na příkopech i na smetiskách. Rostla dřív prakticky všude. Aniž by lidé věděli, že ji mají sbírat, docela se vytratila. V rožnovském muzeu ji máme na dvou zahrádkách a už mám i semena, tak uvidím. Údajně existují také tablety z řimbaby nebo tinktura a prý to opravdu pomáhá.

Stane se člověku i po 45 letech, že narazí na bylinku, u které zaváhá? Nebo ji dokonce nepozná?

Mně se to nestalo. Bylinky zkoumám od roku 1976 a věnuji se pouze těm, o kterých jsem se dozvěděla od naších předků. K nim přibírám občas nové - například vrbovku horskou. Buď ji na Valašsku lidé neznali nebo dostatečně neznali její účinky. Kolik jich znám? Nikdy jsem to nepočítala.

Kde sbíráte byliny? Máte svá oblíbená místa?

Bylinky mám nasazené doma na zahradě. Krom toho je sbírám na pasekách v Horní Bečvě, kde mám chalupu a rostou tam divoce. Problém je s tím, že nám paseku sečou a stroje jedou hlava nehlava. Všechno už je skoro zlikvidované. Nad mateřídouškou dnes běduje kdekdo, dřív přitom byly louky úplně fialové. Bylinky neškubu, všechny šetrně stříhám, ale rok od roku jich ubývá.

Znamená to, že hospodaříme takovým způsobem, že můžeme o divoce rostoucí byliny dočista přijít?

Ano, může to tak být. Stroje paseky mulčují, takže rostliny rozdrtí a třeba ještě v nevhodný čas, kdy nejsou zralé, aby se stihly rozsemenit. Je to drastické. Dřív měli v zahrádkách jen to, co neroste v přírodě. Ale teď už sadíme i divoce rostoucí byliny, protože se vytrácejí. Podobně jako s mateřídouškou je to s řepíkem nebo s dobromyslí.

Kdo nejčastěji vyhledá bylinkářku?

Kolikrát lidé úplně neznámí. Někteří si však myslí, že je bylinky spasí. Přijdou za mnou, že mají rakovinu nebo otevřený bércový vřed a čekají, že je vyléčím. Jenže takhle to nefunguje. Nejsem léčitelka, ale bylinkářka. Diagnostikovat neumím. Můžu říct, co si myslím, že by mohlo pomoct, ale nikdy nedávám záruku.

Když jsme na tom Valašsku, je slivovice opravdu tím všelékem, jak se tady praví?

Tak se říká... Právě mi synovec z Holešova psal, že se nepotřebuje očkovat, že má dost slivovice. No, já říkám odsud posud.

Praktikovala jste někdy zaříkávání? Věříte na jeho čarovnou moc?

Zaříkávání jsem nikdy nepoužívala, jsem racionální. Ale kdo chtěl prozradit, které byliny se k němu užívaly, řekla jsem. Jestli to pomohlo nebo ne, nevím. Každým rokem dělám směs devatera kvítí a už jsem se dozvěděla, že pomáhá před coronavirem i při rekonvalescenci. Je to pěkné, ale jestli to tak je, potvrdit nemůžu. Víra tvá tě uzdraví.

Setkala jste se s nějakou bohyní?

Na Kopanicích jsem byla v pětašedesátém roce a už tehdy se se mnou moc nechtěly bavit. Pak mi kdosi říkal, že to je všechno jejich domněnka a že nemá racionální podklad. Teď je doba, kdy se lidé chytají kdečeho a já to nikomu nevyvracím. Podobné jako na Kopanicích to bylo i na Hrčavě.

Jak to ve starých chalupách na Těšínsku vypadalo?

Staré ženy, které jsem na přelomu 70. a 80. let navštívila, měly v jizbě pec a u ní obrovské demižony. V nich měly víno. Jedno vyrobily ze žita, druhé z chlebové kůrky. Aby nemusely jezdit do dědiny, všechno měly doma. Na jaře jim stál na okně velký javor a v něm popenec. Že když jim dojde cibule, aby ji nemusely jít shánět do dědiny. My jsme dávali popenec vždycky do velikonoční nádivky. Potom jsem ho zkusila dát i do guláše a je to dobré. Těšínsko bylo pro mě vůbec hodně inspirativní. Tamní ženy věřily na nejrůznější čáry.

Tak přece jen nejste vůči „čarování“ úplně imunní.

Nejsem vůči tomu imunní, na Hrčavě mě velice zaujalo. Když jsme si s tetkou vykládaly před autem, řidič vždycky říkal: Ta tě prohlídla až do žaludku. Ale žádný nepříjemný pocit jsem z nich nikdy neměla. Bylo to ještě v době, kdy se lidem věřilo. Pozvaly nás do chalupy a řekly: Přijďte zas. Teď už by se nikdo nic nedozvěděl. Mladá generace toho tolik neví, navíc by si nikoho cizího do chalupy nepustila.

Už jste dala někomu výuční list?

Zatím ne, bohužel. Ale osvětu se snažím šířit na všechny strany. Mám dceru a vnučky a jestli se na bylinkaření dají, uvidíme. Rády přijímají moje léčiva a vždycky říkají, že jim pomohlo. Přirozeně nasávají vědomosti ode mě. Mají k bylinkám vztah. Dcera je zvěrolékařka, vnučka studuje také veterinu.

Sama jste chtěla být po otci právnička, nakonec se vám stal osudný národopis.

V 60. letech nebylo zrovna populární, aby vzdělaný člověk měl vzdělané děti. To už dnes nikdo nechápe, jak se dřív lidé třídili. Přestože jsme byli s bratrem oba premianti, studovat jsme nemohli.

Strávila jste někdy delší dobu mimo Valašsko?

Strávila jsem tři týdny v Texasu. Bylo to v devadesátém druhém roce, kdy se slavilo 500 let od objevení Ameriky. V té době začala družba potomků emigrantů, kteří jezdili do Rožnova a my tam. Byl to pro mě silný zážitek. Pořád jsem jenom brečela.

Co vás tak dojímalo?

Naši lidé se stěhovali do Texasu za lepším v polovině 19. století. Jejich potomci, což už byla třetíne bo čtvrtá generace, pořád mluvili moravsky. Jedné kolegyni, která pocházela z Prahy, dokonce vytýkali, že mluví málo moravsky. Na hřbitovech jste viděli česká jména, chleba jsme si zašli koupit do klasické menší pekárny. Kolem kopečky, byla to nádhera.

Dokázala byste si představit, že byste žila jinde než na Valašsku?

Pořád bydlím v domě, kde jsem se i narodila. Žít někde jinde bych si asi představit nedokázala.

Připravujete nějakou další publikaci s recepty?

Podílela jsem se na vydání knihy Lidová strava na Valašsku a vydala tři menší publikace, z toho dvě obsahují recepty. Naposledy jsem popisovala, jak se na Valašsku dřív pralo. Ale pokaždé jsem dostala námět, co bych mohla udělat. Až mě někdo natrkne, tak zas třeba něco napíšu.

Vanda Vrlová

● Narodila se 29. srpna 1943 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala gymnázium ve Valašském

Meziříčí a knihovnickou školu v Brně.

● Celý svůj život spjala s Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde stála

u zrodu dostavby Valašské dědiny. Na začátku 60. let byla vůbec první průvodkyní muzea.

● K bylinkám se dostala „náhodou“ v roce 1976, kdy bylo potřeba k chalupám v muzeu udělat

i zahrádky. Sháněla poznatky od lidí, které si pak ověřovala v literatuře.

● Podílela se na vydání několika knih. Sama vydala publikace Nasbíráno mezi Jány (2006),

Devatero kvítí (2009) a Co by každá hospodyňka (2019).

● O své zkušenosti se stále dělí s návštěvníky akcí rožnovského muzea a celé řady besed v

regionu. Jejím pracovním oděvem je kroj, po Valašském Meziříčí se ale nejčastěji

přepravuje na kole.