Nejnovější zprávy: Obchvat u Luhačovic má ochránit léčivé prameny. Budovat se začne v roce 2030 Ostrožská jezera lákají k rekreaci a koupání. Jsou ale zdrojem pitné vody

Společnost

Valaši dlouho čekají, co se z nového faráře vyklube, směje se děkan z Valašských Klobouk Pavel Macura

„Když má člověk pořád skloněnou hlavu k zemi, tak vidí binec. Až když ji zvedne, tak uvidí to krásné. A od toho jsme tu my. Pomáháme lidem zvedat hlavu.“ Tak popisuje svou životní misi valašskokloboucký děkan a životní optimista Pavel Macura.


Autor: Hana Bednářová, archiv Pavla Macury

Pozitivní energii rozdává na každém kroku, nejen při mších. Jeho víra je podle něj totiž radostnou událostí jeho života a toto pojetí se snaží prostřednictvím svého kněžského povolání předávat dál.

Jaké to je ve čtyřiačtyřiceti letech spravovat jako farář a děkan jedny z nejživějších a nejlidnatějších farností olomoucké diecéze? Proč se pro kněžství musel rozhodovat v životě hned dvakrát? A proč nakonec v roce 2013 nepřijel papež na Moravu?

Začněme něčím příjemným. Co vám v posledních dnech udělalo největší radost?

Mně dělají radost především maličkosti. Teď po Velikonocích, když už pominulo postní období, jsem absolvoval několik velmi přátelských setkání s lidmi z farnosti, ze kterých jsem měl opravdovou radost. Protože už to nejsou jen jakási formální setkání, ale troufám si říci, že se pomalu buduje mezi námi jakýsi vzájemný vztah důvěry. Cítím, že už tady máme opravdovou farní rodinu.

Jak dlouho trvá, než lidé kněze začnou brát „za svého“?

Já jsem tady pátým rokem a mám pocit, že až teď se to trochu láme a lidé se více otevírají. Protože když jsem přišel do Valašských Klobouk, na dva roky nás uzavřel covid a lockdown na faře a to se těžko budovaly vztahy s farníky. Přesto jsme se snažili. Využívali jsme aktivně online nástroje i individuální pastoraci, která nebyla zakázána.

A jaký je recept na to získat si jako kněz opravdu důvěru lidí?

Já si myslím, že nejdůležitější je dát lidem prostor a čas. Netlačit na ně. Bude to znít jako klišé, ale to klíčové je „žít s lidmi“. Lidé musí vidět, že člověk s nimi sdílí život v radostech i bolestech. Je tu pro ně. A teprve až po nějakém čase vztahy začnou být důvěrnější, hlubší a lidé postupně otevírají věci, které hned na první dobrou neotevřou – záležitosti, se kterými chtějí třeba pomoci. A už nezvoní na faře jen když něco nutně potřebují, ale sdílí s námi i své radosti a strasti.

Jsou v tomto Valaši něčím specifičtí? Trvá jim to otevření se trochu déle?

To bych tak úplně neřekl. Spíš jen dlouho čekají, co se z toho faráře vyklube. (smích)

Vy jste do Valašských Klobouk nastoupil ani ne ve čtyřiceti letech a rovnou jako děkan. Ve vaší správě je celkem devět dalších valašských farností. Děkana si řada lidí představuje jako staršího kněze s odslouženými léty. Proto mě zajímá, zda nabídka dělat děkana přišla příkazem, nebo to byla nabídka s možností ji odmítnout?

Nebyl to rozhodně příkaz. Když mi při rozhovoru otec arcibiskup Jan říkal, že by byl rád, kdybych šel do Valašských Klobouk jako děkan, tak mě to šokovalo. Měl jsem obavy, to se přiznám. Klobouky byly v diecézi známé i proto, že tu je hodně věřících lidí. Takže jsem tušil, že půjdu do živé farnosti, a na tuto pastýřskou službu jsem se těšil. To se ale mísilo s nervozitou z toho, že budu poprvé v životě zastávat i děkanskou funkci. Ale všechny věci tady mě nakonec velmi mile překvapily.

A co třeba?

Vzpomínám si na jeden moment, kdy jsem si říkal: To ani není možné, kolik se tu v kostele schází lidí. Ty brďo, kde se ti lidé vlastně berou? To člověka zavazuje k tomu být poctivý ve své práci, ve svých přípravách a ve své službě. Je to velká zodpovědnost. Také mě překvapilo, že lidé svou víru opravdu žijí, sdílí a baví se o ní. To je vidět i na množství společenství ve farnosti.

Pod vaši správu patří devět farností. Jak moc je jejich správa náročný úkol? Všechny mají tolik věřících?

Na Moravě jsou i děkanáty, které mají přes dvacet farností a přes dvacet kněží. Takže my nejsme ani úplně ten nejmenší, ale ani nijak velký děkanát. Ale počtem věřících pravidelně chodících na mši svatou jsme rozhodně největší. Sice to není žádná soutěž, ale myslím, že vyhráváme i v počtu věřících na jednoho kněze. (smích)

Jak se v tomto případě daří skloubit tu duchovní službu a administrativní děkanskou funkci?

Není to tak náročné, jak jsem si na začátku představoval. Naštěstí u nás funguje skvělý tým lidí, kteří mi pomáhají. Jednak jsou to mí spolubratři z jednotlivých farností, máme děkanátní účetní, děkanátního technického administrátora, také výborně fungující Centrum pro rodinu a řadu dobrovolníků v celém děkanátu. Takže moje role je spíše koordinační. Jsem ten, kdo přichází s vizemi a nápady (nebo jim jejich vize schvaluji a žehnám jim k tomu), a ostatní to pak dotáhnou. Protože dotahování věcí mi moc nejde. A co se týká mé duchovní služby, tady rád používám hezkou větu, kterou jsem četl v době, kdy jsem do kněžské služby nastupoval a kterou se řídím – snažím se ve své službě hlavně nepřekážet Duchu svatému. (smích)

Nedávno jste přednášel na konferenci o tom, jaké to je sloužit v živé farnosti. Takové štěstí asi řada kněží nemá. Věřících obecně ubývá. Jaký je recept na to udržet farnost a děkanát „živý“?

Jestli chci, aby byli farníci a farnost živá a aktivní, musím být i já „živý.“ Pokud chci, aby chodili ke zpovědi, musím sám chodit ke zpovědi. Pokud chci, aby adorovali, musím i já chodit na adorace. Ne proto, abych tam jen byl, ale snažím se jim aktivně ukazovat to, co nás může přiblížit k Bohu, co nám může prohloubit vztah s ním. A být tu s nimi. Ale myslím si, že se ještě stále hodně učím, i po těch pěti letech. Funguje tady řada společenství, která vedou dobrovolníci. Takže se s nimi snažím vídat a setkávávat. Ale ohromná výhoda je i to, že jsme tu kněží tři, takže si nejen že rozdělíme práci, ale můžeme vzájemně sdílet i postřehy a nápady, co funguje nebo nefunguje i to, jak na věci lidé reagují.

Když jste nastupoval do kněžské služby, bylo vám třicet pět let. To není úplně běžný věk pro novokněze, v tomto věku už mají kněží své farnosti a skoro deset let odslouženo. Z toho soudím, že u vás cesta ke kněžství nebyla úplně přímá.

To, že se stanu knězem, mě napadalo už v mládí, měli jsme společenství, které se točilo kolem kostela a víry a mělo velmi silný náboj. A to mě přivedlo ke studiu teologie. Nicméně pak se moje cesta trochu zkomplikovala – zamiloval jsem se, dokončil studia jako laik a začal jsem pracovat. Stále jsem ale cítil jakési vnitřní volání, které neumím popsat. Byl jsem za to na sebe naštvaný, myslel jsem, že to mám vnitřně uzavřené. Říká se přece, že dvakrát do stejné vody nevstoupíš.

Ale nakonec jste do ní přece jen zpátky vstoupil. Bylo to těžké rozhodování vrátit se ke kněžské cestě?

To druhé rozhodování bylo daleko těžší než to první. Začal jsem o myšlence návratu pravidelně mluvit s jedním knězem, který mi byl v té době velkou oporou. Nikam mě netlačil, nikdy mi ani gestem nenaznačil, jakou cestou bych se měl dát. Nechal rozhodnutí zcela na mně. A za to si ho velmi cením. Mluvil jsem o tom i s otcem arcibiskupem Janem, podnikl jsem pouť do Santiaga, absolvoval jsem i několikadenní duchovní cvičení, na které jsem se přihlásil s cílem definitivně se rozhodnout. A nakonec jsem se rozhodl pro kněžskou službu. Prostě když Pán Bůh chce, tak si člověka přitáhne.

Ani v tom pracovním mezidobí jste ale prostředí církve tak úplně neopustil, je to pravda? Pracoval jste na odboru kultury Zlínského kraje a stál u řady zajímavých projektů. Zmíním jeden za všechny a to je známý projekt Otevřené brány. Jak vznikl?

To je krásný projekt, který funguje dodnes, už patnáct let. Tento projekt jsme založili s cílem zpřístupnit církevní památky tady v kraji. Tehdy mi přišla škoda, že máme v kraji tolik krásných kostelů, do kterých ale návštěvník nebo turista nemůže vstoupit, protože jsou zavřené. Takže jsme začali objíždět jednotlivé kněze a starosty a začali domlouvat jejich otevření pro veřejnost. V prvním roce se do projektu zapojilo devět farností, ne všichni však byli z projektu nadšení. Ale postupně se k této myšlence přidávali další partneři z řad evangelické církve, farností, měst, obcí i církevních matic. Měl jsem radost, když jsem viděl, že se projekt dál rozvíjí, a vloni bylo díky němu zpřístupněných už kolem třicet sakrálních památek, zdarma a s průvodcem. Je to pěkné v tom, že projekt spojuje a stmeluje lidi ve vedení kraje, obcí a duchovní správce, ať už katolické, nebo evangelické.

Takže kněžské studium mělo na této pozici své výhody? Myslím hlavně v oblasti kontaktů na kněze a farnosti.

Na odboru kultury a památkové péče přirozeně do agendy patřila i komunikace s církvemi, takže jsme byli stále v kontaktu jednak s olomouckým arcibiskupstvím, jednak s kněžími v terénu ve farnostech. Takže jsem to tak i bral, protože řadu kněží jsem poznal právě v semináři. A chápal jsem svou roli tak, že i jako úředník dělám něco smysluplného. Nakonec i v té kultuře je hodně věcí, které nás přesahují a které vedou k Pánu Bohu.

Je pravda, že jste na krajském úřadu řešili i pozvání tehdejšího papeže Benedikta XVI. na Velehrad?

Ano, opravdu byl v jubilejním roce 2013 papež pozvaný na Moravu, dokonce to v jednu chvíli vypadalo i velmi nadějně, že by mohl přijet. Jenže papež pak v únoru toho roku rezignoval. V březnu byl zvolen papež František a bylo jasné, že jeho první papežská cesta nemůže být hned v červenci na Velehrad. Ale celá organizace tohoto 1150. výročí byla velkou zkušeností, protože to téma spojovalo lidi a organizace napříč společností. A vznikla v rámci něj řada krásných projektů, jako například cyrilometodějská poutní stezka, která je zapsaná v Radě Evropy podobně jako třeba cesta do Santiaga. Takže plody této spolupráce jsou vidět ještě dnes.

Vrátím se ještě na chvíli zpátky ke kněžskému povolání. Kdo byl někdy na vaší mši, tak si nemohl nevšimnout té energie, která z vás při každém obřadu vyzařuje. Dá se tato energie udržet, i když třeba sloužíte tři mše za sebou?

No někdy ke konci už člověk vnitřně cítí, že mu padá řetěz. Ale snažím se to nijak nehrát. Já to tak opravdu mám. A někdy mám problém, abych nebyl příliš přemotivovaný. (smích) Nedělní mše a neděle mě už od malička nabíjela a nabíjí. Samozřejmě pak zákonitě přijde i únava, člověk se vyždíme, ale i to je pěkné. Já bych to přirovnal, jako když člověk jde na túru. Když leze na kopce, potí se, ale při tom zažívá radost. Únava přijde, až když se vrátí a zastaví.

Máte ještě někdy trému u oltáře?

Při mém prvním kázání jsem měl pocit, že je zemětřesení, protože se se mnou klepalo a vlnilo úplně všechno. A teď s věkem se mi to vrací. Bývám nervózní čím dál více.

Od kněze se tak nějak přirozeně očekává, že bude dobrý rétor a z kazatelny bude promlouvat na první dobrou. Musí na to mít člověk přirozený talent, nebo se to dá všechno v kněžském semináři naučit?

Někteří kněží mají přirozený dar, jiní se to musí naučit. Fakulta a studium je k tomu přizpůsobené, v rámci studia máme speciální předměty, v jejichž rámci se učí struktura kázání, trénujeme formy kázání, probíráme zdroje, odkud čerpat a jak se na promluvy připravit. Součástí jsou i kurzy rétoriky. Ale důležité je, že na tomhle kněz nikdy nesmí přestat pracovat. Ti, kteří jsou přirozeně extroverti, se zase musí naučit krotit se, aby se ze mše nestala one man show. Protože mše není o knězi. Je to o zprostředkování čehosi obrovského, je to největší modlitba církve a toho si musí být kněz vědom. A ještě jedna věc – nestačí, aby kněz z kazatelny hezky mluvil, ale musí to i sám žít a modlit se za to. Takže já se třeba modlím už od půlky týdne za to, abych řekl v neděli to, co potřebují lidé slyšet a čím je povzbudím. A tím se vracím zpátky k tomu společenství. Je potřeba ty lidi, ke kterým promlouváte, už mít nacítěné a trochu je znát, aby promluva co nejvíce rezonovala.

Co vidí kněz, když se dívá z kazatelny?

Většinou vážné tváře. (smích) Tím, že se člověk plně ponoří do Boha, tak se uvolní a všichni vypadají pak trošku vážně. Lidé to nevidí, ale já ano. Tak někdy přemýšlím, jestli je ten člověk naštvaný nebo jestli je jen unavený nebo spí. Jak jsem říkal – mše by neměla být show, ale vždycky mě potěší, když se mi podaří navázat s lidmi i při mši kontakt a vzbudit u nich emoce.


Pavel Macura

  • Narodil se v roce 1980 v Karviné, dětství prožil v Třebíči.
  • Vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci.
  • Několik let žil a pracoval ve Zlíně, na Zlínském kraji v oblasti kultury, památek a komunikace s církvemi.
  • Stál u zrodu projektu Otevřené brány https://otevrenebrany.cz/.
  • Kněžské svěcení přijal v roce 2015.
  • Jáhenskou službu vykonával ve farnosti Uherský Brod, poté působil jako kaplan v Kyjově, pak jako administrátor ve farnosti Bílovice a Březolupy na Slovácku.
  • Od roku 2019 působí jako farář a děkan ve farnosti Valašské Klobouky.
  • Ve volném čase se věnuje cyklistice, lyžování, turistice a setkáváním s přáteli.