Thom Artway, osobitý písničkář z Vlachovic míří z ulice na velká pódia

Nedávno oslavil třicáté narozeniny a rozhodl se, že konečně natočí autorské album v češtině.

„Ačkoliv je mi v angličtině dobře, tak jsem si usmyslel, že teď zkusím zpívat česky. Prostě jsem ucítil, že chci změnu, že se zaměřím na svůj mateřský jazyk, který je pro mě, co se psaní textů týče, svým způsobem velkou výzvou,“ říká v rozhovoru rodák z valašských Vlachovic, který se na české hudební scéně objevil v roce 2013, kdy byla jeho píseň Towards The Sun vybrána do filmu Křídla Vánoc, a do širšího povědomí se dostal o dva roky později se svým prvním singlem I Have No Inspiration.

Jak si Valach z Vlachovic zvykal na velký svět showbusinessu?

Abych řekl pravdu, showbusiness v tom pravém slova smyslu jsem nikdy úplně nevnímal a asi ani stále nevnímám. Tak nějak jde mimo mě. Nemyslím si, že bych do něho patřil, tam jsou přece jenom jiní. Já se pořád snažím hrát, zpívat a dělat lidem prostřednictvím písniček radost. Takže prostředí, ve kterém se v rámci své profese pohybuji, mi přijde přirozené, a nijak zvlášť jsem si na něj zvykat nemusel.

Co vám okamžitě vyvstane na mysli, když dojde řeč na Valašsko?

Na mysli mi okamžitě vyvstane domov – místo, kde jsem se narodil a kde jsem vyrůstal. Taky se mi vybaví vůně přírody, která je tam všude okolo, určitý klid, ale i dřina, neuvěřitelná otevřenost a pohostinnost lidí. A taky určitý chaos, možná pramenící z toho, že lidé na Valašsku si vždycky museli všechno vydřít a nikdy nedostali nic zadarmo.

Do jaké míry vás rodný kraj ovlivnil?

Samozřejmě, že mě ovlivnil výrazně a troufám si říct, že úplně ve všem. Valašsko mě silně formovalo. Vždyť právě v tomto kraji jsem si začal budovat životní hodnoty, které nyní vyznávám, právě na Valašsku jsem navázal první důležitá životní přátelství, stejně jako jsem se tam potkal s první muzikou. Pochopitelně, že mě neminuly ani místní zvyky, tradice a folklor. Odjakživa mám rád melodie, které jsou nosné, zůstanou vám v hlavě a můžete si je zpívat, proto si myslím, že každý tón, který ze mě kdy vyšel a snad ještě vyjde, je ovlivněn tím, co jsem slýchával v mládí.

Co dalšího vás hudebně utvářelo kromě zmíněného folkloru?

U nás se třeba hodně poslouchala i dechovka, která mi v podstatě taky dala určitý návod, jak tvořit melodie, a určitě na tom nevidím nic špatného. Říká se, že skutečně hodně vjemů člověk pochytá právě v období, kdy je dítě, a já s tím plně souhlasím. Hodně mě po hudební stránce ovlivnili také bratři poslouchající v pokoji klasické československé kapely jako třeba Elán nebo No Name. Vlastně si uvědomuji, že na jakoukoliv alternativní či klubovou muziku jsem v podstatě narazil až v okamžiku, kdy jsem se přestěhoval do Prahy.

Máte hudební kořeny přímo v rodině? Je někdo z vašich příbuzných aktivní muzikant?

Co se týká nějakých hlubších kořenů, tak momentálně nevím o nikom, kdo by se muzice věnoval nějak víc, ale s jistotou vím, že taťka nikdy na nic nehrál a že mamka zpívá ve sboru. Takže pravděpodobně i díky ní mám nejenom já, ale i všichni moji sourozenci dar intonovat a ovládat nějaký hudební nástroj.

Toužil jste být muzikantem odmalička?

Netoužil. I když jsem se na základní škole účastnil nejrůznějších pěveckých soutěží, určitě jsem tehdy nesnil o tom, že bych se muzice věnoval naplno, nedej bože že se jí živil. Když jsem byl větší, myslel jsem si, že právě takový svět je pro „jiné“. Připadalo mi, že do něho ani není možné nakouknout. Být slavný a zpívat za peníze? To není možné, říkal jsem si. Celkové moje smýšlení se začalo měnit až s příchodem puberty a s následným rozšířením hudebních obzorů, kdy jsem zjistil, že existuje spousta další skvělé muziky, na kterou v rádiu či v televizi nenarazíte.

Kdy jste si poprvé řekl, že by to možná šlo?

V momentě, kdy jsem začal hrát na ulici. Tehdy jsem si poprvé řekl, že už v podstatě muzikant jsem, když hraji veřejně pro lidi, a věděl jsem, že pokud na sobě budu makat, klidně můžu do toho světa pro „jiné“ patřit…

Jaké byly vlastně vaše prvotní sny a touhy, když jste se stal pouličním umělcem a začal takzvaně buskovat?

Dlouho jsem byl takový uplácnutý, nevýrazný, možná se dá říct, že i neprůbojný, ale když jsem se chytl kytary a začal zpívat, pocítil jsem něco nového, nepoznaného, něco, co mi dalo úplně čerstvý náboj. Najednou se ve mně probouzela určitá sebejistota a osobně jsem se cítil dobře. Nemluvě o tom, že jsem se naučil komunikovat s lidmi a do toho jsem si i něco vydělal, což bylo taky fajn, protože jsem nemusel chodit na nějakou brigádu, která by mě třeba ani nebavila.

Počítám, že to pak netrvalo dlouho k předsevzetí stát se profíkem.

Ano, postupem času se tato motivace stala vlastně tou nejsilnější a přál jsem si stát se součástí showbusinessu, který mě vlastně stále míjí – alespoň to tak opravdu vnímám. Určitě jsem nechtěl hrát na ulici do padesáti, ačkoliv se na ni čas od času rád vrátím.

Na ulici jste koncertoval sám, momentálně jste na pódiu i s kapelou. Co je pro vás přirozenější?

Záleží na typu akce. Jenom s kytarou je mi dobře třeba v menší kavárně, kdežto s kapelou je to pak jednodušší na větších pódiích. Neustálé střídání těchto dvou světů mě moc baví a vlastní přirozenost se snažím najít v každém z nich.

Podstatným zlomem ve vaší kariéře byl rok 2015. Singl I Have No Inspiration se prosadil v rádiích i na YouTube a zabodoval také v anketě Žebřík, ve které jste se stal objevem roku.

Ano, rok 2015 pro mě byl důležitý a svým způsobem hodně přelomový. Díky zmíněné písničce I Have No Inspiration jsem skutečně prorazil a v podstatě se ze mě stal opravdu regulérní muzikant, který už nehrál pouze na ulicích a v hospodách, ale začal plnohodnotně koncertovat a objevovat se na festivalech.

Občas zaslechnu, že umělci z oblasti to mají těžší, co se týče určitého prosazení ve velkých městech, jako jsou Praha či Brno.

Vlastně si myslím, že je to nesmysl. Mrkněme se jenom do Moravskoslezského kraje, který je od Prahy opravdu daleko – vždyť z něho vzešly osobnosti jako Ewa Farna, Tomáš Klus, David Stypka nebo kapela Mirai. Jsem přesvědčený o tom, že každý, nejen umělec, může prorazit a být úspěšný, a je vlastně úplně jedno, jestli je z Těšína nebo z Luhačovic. Ano, občas je potřeba tomu něco obětovat, třeba je nutné někam se přemístit, ale o tom je život. Podstatné je jít talentu naproti.

Vám se v určité době podařilo propojit muziku s cestováním. Buskingu jste se věnoval třeba na pětiměsíční cestě po Austrálii i na Novém Zélandu. Co vám tato zkušenost dala?

Dala mi určitě spoustu zážitků, ale i cenných poznání. Jedno z nich přišlo v podstatě hned v okamžiku, kdy jsem se rozhodl na první velkou cestu vyrazit. Vycítil jsem, že jsem silnější nejenom ve zpěvu, ale i co se nutné jazykové průpravy týče, a odhodlal se hrát pro jiné publikum než jenom pro turisty v Praze. Svým způsobem jsem vystoupil ze své komfortní zóny, což bylo důležité.

Mimochodem, právě v období cestování vzniklo umělecké jméno Thom Artway, nebo se pletu?

To jsem si vymyslel při mé půlroční pracovní zkušenosti v Irsku na farmě, kde jsem dojil krávy. Měl jsem hodně času na přemýšlení…

Velká část autorských textů je v angličtině. Pramení tento způsob tvorby právě z absolvovaných zahraničních pobytů?

Samozřejmě, že když člověk hraje na ulici, ať už dejme tomu v Austrálii nebo třeba v Německu, a je Čech, který netvoří alternativní muziku podtrženou islandskými texty, tak tamní lidi zaujme hlavně angličtinou. Čeština je sice krásný jazyk, který mám moc rád, ale bohužel není světový. Na angličtinu jsem navíc vždycky vsázel i z dalšího důvodu – přišla mi jednodušší, ať už z pohledu textaře nebo právě interpreta.

Momentálně ovšem připravujete nové album, na kterém budou písničky pouze s českými texty. Určitou předzvěstí jsou již vydané singly Buď se mnou, Ani jeden den a Na vlnách.

Ačkoliv je mi v angličtině dobře, tak jsem si usmyslel, že teď zkusím zpívat česky. Prostě jsem ucítil, že chci změnu, že se zaměřím na svůj mateřský jazyk, který je pro mě, co se psaní textů týče, svým způsobem velkou výzvou. Výhodou je, že když to nepůjde nebo se v tom nebudu cítit komfortně, můžu se vždycky k angličtině vrátit. A naopak. Ono vlastně o nic nejde, jen chci vždycky najít to, co si myslím, že je pro mě správné.

Jeden hudební portál si v recenzi na zmíněné singly posteskl, že se „jenom těžko smiřuje s tím, že Thom zpívá česky“ a stal se „interpretem přesně té hudby, po které prahnou rádia“. Jak tuto kritiku vnímáš?

Ten článek jsem četl. Vydal jsem už pět českých singlů a každému jsem dal maximum – to je pro mě důležité. Jestli je to na někoho moc pop, moc přímočaré nebo jednoduché, tak s tím bohužel nic neudělám. Vždy je pro mě důležité, abych se v tom cítil doma já. A já se v tom cítím skvěle.

Nedávno jste oslavil třicet let, tak se nabízí jemně se ohlédnout. Čeho si po profesní stránce zatím nejvíc považujete?

Nejvíc si považuji toho, že můžu pořád dělat to, co mě baví, i když mě to mnohdy stojí spoustu sil. Mám velkou radost, že lidé mají zájem o moje písničky, že chodí na moje koncerty a můžu jim prostřednictvím muziky předávat energii. Kdybych si to samé mohl říct za dalších třicet let, až mi bude šedesát, tak budu spokojený.

V roce 2016 jste získal Cenu Anděl v kategorii sólový interpret roku. Co pro vás znamenalo právě toto ocenění?

Za toto ocenění jsem velmi rád. Otevřelo mi dveře k dalším koncertům a povědomí o mé hudbě se výrazně rozšířilo. V osobní rovině pak samozřejmě šlo o krásné polechtání ega, protože Anděla prostě dostat chceš. Vážím si těchto cen o to víc, že v nich hlasuje Akademie populární hudby.

Když srovnáte Thoma Artwaye dvacetiletého s tím nynějším třicetiletým, jak moc se změnil, co se jeho pohledu na tvorbu týče? V čem je zásadní posun?

To vím naprosto přesně. Když mi bylo dvacet, tak jsem se velmi rád trápil a své veškeré prožité trable sypal do písniček, co to jenom šlo. Nedovedu si ani představit, že bych tenkrát vydal třeba píseň Ani jeden den. Striktně jsem se držel angličtiny, ale taky určitého žánru, kdežto dneska je mi úplně jedno, jakou písničku udělám, klidně může být i bláznivě popová a klidně může někoho naštvat…

Znamená to, že jste se stal svobodnějším?

Ano, už si z věcí nedělám tak těžkou hlavu. Momentálně žiji spokojený život, mám skvělou rodinu a cítím se svobodně. Tím pádem do písní zaznamenávám převážně radostná témata a moje aktuální vnitřní uvolněnost se do mé tvorby výrazně odráží. To však neznamená, že tomu bude za pár let stejně. Kdoví.

Chystáte nějakou hudební oslavu v souvislosti s životním jubileem?

Čistě hudební oslavu, například ve vyprodaném Fóru Karlín, nechystám, ale je pravda, že mě čeká léto plné zajímavých koncertů, na které se moc těším a které beru jako takové ozdoby na svém pomyslném narozeninovém dortu. Za sebou už mám například komorní turné po kavárnách nebo nádherný koncert ve Zlíně, kde jsem si zahrál před tamní Filharmonií Bohuslava Martinů a společně jsme si dokonce dali jednu písničku, z čehož mám fakt velkou radost.

Kde konkrétně vás mohou čtenáři a fanoušci ze Zlínska během léta vidět a hlavně slyšet?

Tak třeba 11. srpna v Uherském Hradišti, kde každoročně pravidelně hraji v kavárně Kafe uprostřed a je to tam vždycky boží. Ukážu se znovu i ve Zlíně a to 22. srpna v Kavárně Továrna. Všechny koncerty čtenáři najdou na mém webu thomartway.com.

THOM ARTWAY

• Zpěvák, textař a kytarista, vlastním jménem Tomáš Maček, se narodil 27. června 1993 ve Vlachovicích na Zlínsku.
• Po studiích se usadil v Praze, kde jako pouliční umělec začínal s kytarou v ruce u Lennonovy zdi na Malé Straně.
• Jeho první singl I Have No Inspiration (2015) zaznamenal obrovský úspěch, stal se hitem a na více než rok a půl ovládl přední příčky českých hitparád.
• Za debutové album Hedgehog (2016) získal hned dvě Ceny Anděl, a to v kategoriích zpěvák roku a objev roku. V červenci 2017 se stal výhercem v projektu Czech Fresh, který je zaměřen na podporu exportu české hudby a jehož cílem je představit umělce na mezinárodní hudební scéně.
• V roce 2018 vydal druhé album s názvem All I Know, za které byl nominován na Cenu Anděl v kategorii sólový interpret. Na svém kontě má také řadu vydaných singlů.
• Ve své tvorbě dokonale propojuje moderní zvuk s klasickým písničkářstvím. Jeho skladby jsou podmanivé díky charakteristickému hlasu a jasně rozpoznatelným melodiím.