Nejnovější zprávy: VODNICE Baťovka bude mít do dvou let novou porodnici. Stavba přijde na více jak 1,5 miliardy korun

Kultura

Radovan Král baví publikum ve Zlíně už pětadvacet let

Patří mezi stálice Městského divadla Zlín. Hned od své první sezony ve zdejším souboru Radovan Král jasně dokazuje, jak obrovsky talentovaný herec je.


Autor: Dalibor Glück, Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín

Opavský rodák disponuje skutečně všestranným uměleckým nadáním, za které si koneckonců během uplynulých pětadvaceti let odnesl už osmkrát diváckou Cenu Aplaus. Vyniká v muzikálech, avšak cizí mu rozhodně nejsou ani divoké komedie nebo těžká dramata.

„Na každém žánru mě baví něco a je velmi příjemné, když je herec může střídat. Navíc nezáleží pouze na žánru, ale taky na tom, jakou inscenaci zrovna děláte a s kým. Těch proměnných je na divadle strašně moc,“ říká v obsáhlém rozhovoru s pokorou v hlase muž, který se za více jak dvě dekády u profesionálního divadla objevil v desítkách nezapomenutelných inscenací a v roce 2012 byl dokonce zařazen do širší nominace na Cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v roli Oresta v antickém opusu Oresteia režiséra J. A. Pitínského.

Jakých těch uplynulých pětadvacet let bylo?

Bylo to vcelku rychlých pětadvacet let, až mi přijde, jako by to snad ani nebyla pravda, že už jsem ve Zlíně tak dlouho. Jak je čas nepolapitelný jsem si zase pořádně uvědomil poměrně nedávno, během zkoušení inscenace Koně se také střílejí, kde je mi na jevišti partnerkou nejmladší herečka v našem souboru Milana Gorská, která se narodila, když jsem do zlínského divadla nastoupil. Na druhou stranu se ještě pořád cítím plný sil, nemluvě o tom, že mám kolem sebe stále kolegy, kteří jsou v angažmá v porovnání se mnou o poznání déle.

V rámci profesní kariéry jste toho za ta léta zažil opravdu hodně. Už jste bilancoval?

Ano, přiznám se, že trošku jsem si v hlavě už bilancoval. Stalo se to v loňském roce, ještě když divadlo vedl Petr Michálek a už jsem se v něm necítil příliš dobře. V mých očích se divadlo stávalo opět Divadlem „pracujících“. Pod množstvím práce se vytrácelo to hlavní – nadšení, motivace a určitá událost. Dokonce jsem zvažoval, zda není na pořadu dne udělat nějakou výraznou životní změnu. Hledal jsem zkrátka nový potřebný impulz.

Ale zůstal jste.

Na stole jsem měl zajímavé nabídky z jiných divadel, ale nebyl jsem si jistý, jestli změna angažmá můj problém vyřeší, zda se celá podstata problému neskrývá v tom, co, s kým a jak dlouho už dělám. Vážně jsem proto přemýšlel nad tím, že úplně změním své zaměstnání, dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem se přihlásil do jednoho výběrového řízení v rámci zcela jiného pracovního oboru a ono to vyšlo. Samo poznání, že máte i jinou cenu na trhu práce, je velmi posilující moment, který mě nakonec ujistil v tom, že jsem na správném místě, že problém není v tom, co dělám, ale s kým. Uvědomil jsem si, že stále mám práci, která mě může naplnit štěstím a radostí.

Je vůbec možné ubránit se po tolika letech u divadla určitému pocitu vyhoření?

Částečné vyhoření může, podle mého názoru, hrozit každému, kdo dělá opakující se práci. Ta naše, byť je kreativní, v sobě také má neustále se opakující princip. Zkoušky – premiéra – derniéra. A zase znovu s malinko se střídajícím okruhem lidí. To může být, zvlášť při emoční a fyzické náročnosti, která herectví nechybí, problém. Mou výhodou je snad zase fakt, že patřím k hercům, kteří nejsou stále jen na jednom místě, lépe řečeno, nepůsobí během své kariéry pouze v jednom divadle. V rámci pracovního života mám spoustu dalších činností, které jsou pak pro mě stimulující, ať už se bavíme například o jedenáctileté spolupráci s brněnským souborem Czech Ensemble Baroque, v rámci které působím jako průvodce na koncertech barokní a klasicistní hudby, nebo třeba o hostování v jiných divadlech.

Aktuálně dojíždíte do Moravského divadla Olomouc, kde hrajete v muzikálu Donaha!

Je to fakt osvěžující. Za jistou formu pracovního relaxu beru také pořad Procházka slavnými muzikály, který jsme stvořili s mojí ženou a hrajeme ho nejenom ve zlínském divadle, ale i na letních open-air scénách českých a moravských hradů či zámků. Myslím si, že je velmi důležité, aby herec, stejně jako kdokoliv jiný, nezůstal pouze ve své tradiční bublině, ale čas od času z ní vystrčil hlavu a okusil i jiný svět. Naprostou prioritou je pro mě ale má rodina a rodinný život. Na základě odlišných povinností a radostí nabere člověk zcela jiné myšlenky.

Divadlo může být součástí divákovy duševní hygieny, ale udržovat by si ji samozřejmě měli i herci. Pomáhá v tom právě zmiňované pevné a stabilní rodinné zázemí?

Určitě. Je důležité naučit se nenosit si práci domů, ačkoliv přiznávám, že v mém případě je to o něco komplikovanější, protože moje manželka Petra je také herečka ve zlínském divadle. Asi není třeba dodávat, že občas se tomu prostě nevyhneme a ať chceme nebo ne, pracovní věci někdy řešíme i doma. V maximální možné míře se je ale v poslední době snažíme nechávat za dveřmi. Něco jiného je pak samozřejmě nezbytná domácí příprava, které se často musíme věnovat, ať už je to dejme tomu korepetování písní nebo učení se náročných textů. Naposledy jsem čelil skutečně náročnému textu například v inscenacích Žebrácká opera nebo Baťa III a prostě nebylo zbytí, musel jsem nad tím trávit čas i v soukromí.

Pokud se nepletu, tak jste do Městského divadla Zlín nastoupil v třiadvaceti. Jak jste tenkrát přemýšlel o svojí profesní budoucnosti?

Skoro se mi chce říct, že nijak. Po absolvování vysoké školy je téměř každý herec správně rozjetý a hlavně plný ideálů, takže se v uvozovkách vrhá jako mladá štika na cokoliv, co se před ním mihne. Čišela ze mě neuvěřitelná síla a měl jsem neustále otevřené oči, aby mi náhodou cokoliv neuniklo. Objevoval jsem nový svět, skutečný a plnohodnotný svět divadla, protože ačkoliv se na škole snažíte sebevíc, v podstatě na ní získáte jenom cenné prostředky, které ti pomáhají hledat určitou řemeslnou zručnost, nicméně až praxe vám později definitivně pomůže najít tu magii divadla.

Dá se říct, že vám v té době ležel svět u nohou se vším všudy?

Ano, můžeme to tak říct. Bylo to krásné a mnohdy i celkem divoké období. Prostě to šlo tak nějak samo. S obdivem hledím nazpět, ale dnes už velmi poctivě zvažuji, do čeho svou energii vložím, aby se mi to druhý den nevymstilo…

Hned po škole jste navíc neměl nouzi o krásné role – důkazem jest například Harlekýn v komedii Hra lásky a náhody, titulní role ve Strakonickém dudákovi nebo des Grieux v rockové opeře Manon Lescaut.

To je pravda, měl jsem štěstí na velké výzvy hned od samého začátku. Myslím, že pro každého mladého herce je důležité, aby dostával zajímavé příležitosti včas. Nejen, že se takzvaně vyhraje, ale získá i v dobrém slova smyslu patřičný vztah k danému divadlu, ke kterému snad přilne a bude mu v něm dobře. V opačném případě, pokud žádnou hezkou příležitost nedostane, bude v souboru pouze přežívat a dřív nebo později nastane chvíle, kdy se začne poohlížet po změně s vidinou, že to třeba jinde bude lepší.

Jak by tehdy vypadala vaše reakce, kdyby vám někdo řekl, že ve zlínském divadle strávíte minimálně dalších pětadvacet let?

Těžko říct. Já jsem nad tím určitě nijak nepřemýšlel, prostě jsem to v tu chvíli bral přesně tak, jak to bylo. Je pravda, že názory na délku angažmá se v hereckém světě liší – jsou samozřejmě i tací, kteří jednoznačně zastávají názor, že je dobré v životě pár divadel prostřídat. Také jsem o tom v jistou chvíli přemýšlel. Dnes jsem rád, že jsem to neudělal. V několika divadlech jsem si během let zahostoval a pochopil, že je to vesměs všude stejné.

Jakou roli sehrálo ve vašem dlouhodobém působení ve zlínském divadle město samotné?

Řekl bych, že podstatnou. Zlín je krásný, ve Zlíně jsem doma. A jako každý, koho sem vítr přivál z jiných koutů země, musel jsem si Zlín doslova nastudovat. A že je co objevovat – historie, příběh, příroda, klid, nemluvě o tom, že Zlín je mnohem větší, než na první pohled vypadá. Vybudoval jsem si k němu opravdu silný vztah.

Když se podíváme na divadlo obecně, změnilo se nějak zásadně za těch dvacet pět let, co se mu profesionálně věnujete?

Vše se mění, stejně jako se měníme my sami. Určitě se dneska přemýšlí jinak, co se celkového inscenování her týče. V současné době se nasazují, řekněme, odvážnější kusy, než tomu bylo před dvaceti lety. Otevírají se opravdu nejrůznější témata, nejenom ta čistě klasická vztahová, ale třeba i politická, stejně jako se často řeší například tolik probíraná korektnost ve společnosti. Takový typ dramatických textů, obsahující zmiňované problémy, v minulosti nebyl v mainstreamových divadlech, mezi která spadá i to zlínské, úplně běžný. Bohužel, velmi se také snížil i počet herců v našem hereckém souboru, avšak práce přitom neubylo.

Za ta léta prošlo uměleckým souborem Městského divadla Zlín skutečně velké množství kolegů, což si možná divák ani neuvědomí. Po některých se mi stýská.

Čím jste chtěl být jako malý kluk? Lákalo vás divadlo už v dětských letech?

Kdepak, jako malý kluk jsem chtěl být strojvedoucím. Opravdu jsem chtěl řídit pořádnou lokomotivu, protože částečně pocházím z ajznboňácké rodiny. Maminka byla výpravčí, jeden z mých strýců byl mašinfíra a jelikož jsme měli spoustu rodinných přátel od železnice, tak se není čemu divit, že mě toto prostředí odmalička fascinovalo. Co se nějakých uměleckých sklonů týče, táhlo mě to nejprve k muzice – navštěvoval jsem lidovou školu umění, hrál jsem na flétnu, pak dlouho na trumpetu. V jisté době, někdy kolem patnáctého roku života, mě chytl taky společenský tanec. Bral jsem ho velmi vážně, dokonce jsem dosáhl i určitých solidních výsledků a když jsem se následně hlásil na brněnskou JAMU, myslel jsem si, že budu v tanci pokračovat. Samozřejmě, že všechno bylo nakonec jinak a postupně zvítězilo divadlo, které mě totálně pohltilo. Na aktivní tancování mi zbývalo stále míň a míň času, až jsem s ním jednoho dne skončil. Ale nikoliv definitivně, protože později se stal pohyb, stejně jako muzika, nezbytnou součástí studia herectví a všechno se mi vlastně tak nějak neplánovaně propojilo. Těžím a těším se z toho dodnes.

Čím vás divadlo definitivně lapilo do sítí?

Určitě se to stalo už na JAMU, která pro mě byla něčím úplně novým. Na škole ještě tolik netvoříte pro diváky, ale tvoříte spíš pro sebe. Objevujete cizí světy ve svém těle, se kterými následně musíte pracovat. Později mě pak zaujalo taky hraní si na jiné životy; řeknu-li to zjednodušeně, máte možnost poznat něco, čeho se v civilním životě s největší pravděpodobností nikdy nedotknete. A pokud danou emoci správně přenesete přes forbínu na diváka, tak zjistíte, jakou sílu divadlo může mít. Nejde však o žádnou osobní terapii, jako spíš o životní výpověď – v podstatě předáváte určitou autorovu moudrost dál.

Co vás na divadle fascinuje dnes?

Divadlo je součástí společnosti od jejího počátku. Odolalo válkám, nejrůznějším katastrofám a v dnešní době dokonce i takovým příkořím, jako je televize a film. Má stále obrovské množství svých zastánců, kteří na něj nedají dopustit. Divadlo léčí lidské duše i srdce, má blahodárný vliv při boji s lidskou hloupostí a omezeností, umí rozesmát dětské tváře nebo ukázat, že člověk nemusí mluvit pouze slovy – právě z těchto důvodů ho mám rád.

Patříte k všestranným hercům, nicméně zajímalo by mě, jestli přece jenom existuje žánr, ve kterém se cítíte nejlépe?

Žánrově vyhraněný určitě nejsem. Baví mě všechny a je velmi příjemné, když to herec může čas od času střídat. Navíc nezáleží pouze na žánru, ale taky na tom, jakou inscenaci zrovna děláte a s kým. Těch proměnných je na divadle vždycky strašně moc. Nicméně pokud mám přece jenom jeden z žánrů jaksi favorizovat, tak zmíním tragikomedii, v rámci které se většinou řeší vážné téma s nadhledem a určitou dávkou očišťujícího humoru.

Které z vašich rolí nejlépe charakterizují těch pětadvacet let, co ve zlínském divadle působíte?

Problém je, že už si na všechny role ani nevzpomenu, ale zkusím se zamyslet… Není pro mě vždycky důležité hrát hlavní roli. Například v muzikálu Šumař na střeše, který režíroval Dodo Gombár, jsem měl jednu z menších postav, a přesto jsem tuto inscenaci naprosto miloval. Byl jsem hrdý, že jsem součástí takového krásného díla. Stejně tak jsem byl hrdý i na představení Manon Lescaut, ve kterém, jak už během rozhovoru zaznělo, jsem si zahrál postavu rytíře des Grieux. Bylo to v době mých začátků ve Zlíně a na tu dobu to bylo skutečně nezvykle poeticky laděné hudební představení. Pak rozhodně musím zmínit inscenaci Charlie ve světlech moderní doby, v níž jsem měl možnost objevit Chaplina, avšak nikoliv jako tuláka s buřinkou, ale jako moudrého člověka a umělce, hnaného nespravedlivostí tehdejšího světa. Zapomenout nesmím ani na Sluhu dvou pánů. Udělali jsme radost tisícům diváků, takže budu na ztřeštěného Truffaldina vždycky moc rád vzpomínat. A myslím, že takhle bych ti nakonec mohl jmenovat další a další role – Figaro, Tartuffe, Werich, Puk… Ještě to s tou pamětí není tak špatné.

A v poslední době vás něco zásadního potkalo? Najde se nějaká z čerstvějších rolí, na kterou budete vzpomínat třeba za dalších pětadvacet let?

Rozhodně mám rád muzikál Donaha!, ve kterém hraji jednoho ze skutečných chlapů, kteří se ocitnou ze dne na den bez práce, což je podle mého názoru velmi aktuální téma. Je to představení, které divákům přináší silný příběh a nevšední hudební zážitek. Silnou myšlenku pak má třeba i komedie Extrabuřt v režii Petra Štindla, kterou hrajeme v komorním Studiu Z a řeší se v něm problematika menšin a mnohdy až přehnané korektnosti.

Dostal jste naopak někdy roli, se kterou jste se minul a každá z repríz pro vás byla až do derniéry čistým utrpením?

Rozhodně! A nejednou. Ona to ale nemusí být chyba pouze té role, znovu opakuji, že divadlo je svým způsobem taková malá chemická laboratoř, ve které do sebe musí zapadnout hned několik proměnných. Je potřeba si uvědomit, že herce se běžně nikdy nikdo neptá, co na danou roli říká, zda ho zajímá a zda ji chce vůbec rád. Pan režisér si prostě do role obsadí herce, o kterém si myslí, že je tím, kdo by mohl jeho představu ztvárnit, avšak ne vždy se potřebné nadšení přenese, ne vždy téma hry souzní právě s hercovým osobním názorem. Ono to nadšení je pro výsledek na divadle stejně důležité jako ve všech jiných profesích.

Momentálně ve zlínském divadle zkoušíte muzikál Ženy na pokraji nervového zkroucení, ve kterém máte roli taxikáře, jakéhosi průvodce dějem.

Jeví se to jako velká výzva od samého začátku, a to hlavně kvůli poměrně náročné hudbě Davida Yazbeka plné španělského temperamentu. Muzikál je to skvělý, vtipný a jsem moc rád, že ho uvidí diváci ve Zlíně. Výzvou je taky skutečnost, že se v roli taxikáře budu tentokrát mimořádně střídat neboli alternovat se slovenským kolegou Igorem Timkem, lídrem kapely No Name. Igor je vystudovaný herec a hlavně skvělý člověk. Je moc fajn, že okoření tu naši zlínskou polívčičku.

Můžete se s Igorem Timkem obohatit navzájem, ať už jakkoliv?

Stoprocentně. Výhodou je, že Igor je opravdu vynikající muzikant, hudební zkušenosti z něho jenom čiší, takže jsem upřímně rád, že můžeme korepetovat společně. Jeho přítomnost může být přínosem pro divadlo a může nám hodně pomoct v rámci nejrůznějších PR sdělení, když se s danou informací naloží šikovně. Nemusíme si nalhávat, že v dnešní době je každá podobná událost jenom k dobru, protože potřebujeme plné hlediště.

Spousta lidí se na muzikály stále dívá skrz prsty. O vás je však známo, že jste příznivcem tohoto žánru a pokud to časové možnosti dovolí, rád navštěvujete i velké světové muzikálové scény. V čem vidíte sílu hudebního divadla?

Muzikál ve své vrcholné formě je nesmírně těžký žánr a jeho síla tkví v naprosté vybavenosti jednotlivých herců, kteří nejen že fantasticky zpívají, ale také skvěle tancují a u toho všeho samozřejmě skvěle hrají. Nemám rád škatulkování na herecké obory, ale alespoň základní zpěv a jistou pohybovou kulturu považuji za nutnost u každého absolventa herecké školy. Muzikál je komplikovaná disciplína a muzikálový herec musí disponovat opravdu vynikajícím vybavením, bez toho to prostě nejde. Nesmírně si všech takových herců vážím. Nemusím snad ani dodávat, že tento žánr je v poslední době diváky velmi oblíbený, a to nejenom u nás. Vzpomínám si, že když jsem viděl v Londýně Bídníky, zážitek to byl tak silný, že jsem ten emoční zásah nemohl dlouho rozdýchat.

Máte ještě nějaké nesplněné pracovní přání?

Nemám. Budu rád, když se naše divadlo udrží v obstojné formě, bude se mu dařit a nelehké časy přežije bez jakýchkoliv úhon. Zároveň bych si přál, aby mi ještě pár let vydrželo zdraví, protože při jakékoliv nepohodě se tělo ozve a pak je těžké jakkoliv fungovat. Z člověka najednou zmizí radost, a věř, že bez radosti je divadlo spíš dřina, které bych se chtěl vyhnout. Raději si chci na jevišti užívat lehkost a krásu.

RADOVAN KRÁL

  • Narodil se 1. června 1975 v Opavě.
  • Do angažmá v Městském divadle Zlín nastoupil v roce 1998, a to hned po studiích na JAMU, kde navštěvoval ateliér Niky Brettschneiderové a Vladimíra Kelbla.
  • Díky svému všestrannému uměleckému talentu si ve Zlíně získal velkou přízeň diváků, kteří jej osmkrát zvolili nejoblíbenějším hercem v anketě Aplaus.
  • V roce 2009 byl za roli Charlieho Chaplina v inscenaci Charlie ve světlech moderní doby nominován na Cenu Sazky a Divadelních novin a v roce 2012 byl zařazen do širší nominace na Cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v roli Oresta v inscenaci Oresteia režiséra J. A. Pitínského.
  • V průběhu let nastudoval na zlínském jevišti více než sto rolí, a to nejenom dramatických (např. Jura Baran – Je třeba zabít Sekala), ale také komediálních (Truffaldino – Sluha dvou pánů) anebo hudebních (mimo jiné Jeník – Prodaná nevěsta).
  • Hostoval v Městském divadle Brno, v Dejvickém divadle Praha nebo v Moravském divadle Olomouc. Objevuje se i v českých filmech a seriálech.
  • Od roku 2012 působí jako průvodce barokní a klasicistní hudby souboru Czech Ensemble Baroque.