Nejnovější zprávy: Cyklostezka do Kvasic je uzavřena kvůli kácení nebezpečných stromů Otrokovická radnice vyvěsí tibetskou vlajku

Kultura

Propusťme dějiny na svobodu, říká k filmu o uherskohradišťské věznici režisér Jan Gogola mladší

V bývalé komunistické věznici v Uherském Hradišti vznikl dokument o paměti a setkávání generací. Režíroval ji Jan Gogola mladší spolu se svým studentem Matějem Hrudičkou. Poslední záběry natočili v červenci 2023, film bude mít distribuční premiéru na začátku roku 2024.


Autor: Martin Štecher

„Nezdá se ti, že tam zase upadl kus zdi?“ ptá se manželka svého muže a z okna jejich bytu ukazuje na bývalou věznici v Uherském Hradišti. V padesátých letech minulého století tady režim věznil, mučil, a dokonce popravoval lidi. A když věznice přestala sloužit svému účelu, neváhali tehdejší mocipáni na totéž místo jen o pár let později umístit školní družinu a školní jídelnu. Děti si tak až do devadesátých let hrály na dvorku, kde se dříve popravovalo.

Dialog vedený z oken bytu, který od věznice odděluje jen frekventovaná silnice, je součástí celovečerní filmové úvahy Vězení dějin. Režíroval ji Jan Gogola mladší spolu se svým studentem Matějem Hrudičkou. Poslední záběry natočili v červenci 2023, film bude mít distribuční premiéru na začátku roku 2024.

Kromě štábu přivedl Gogola do věznice lidi, kteří by se v běžném životě patrně nepotkali, protože mají často rozdílné, až protikladné životní zázemí.

Trailer filmu nabízí i unikátní setkání politické vězenkyně Vlasty Černé s Jiřím Svobodou, který byl po roce 1989 krátce předsedou komunistické strany a zároveň před rokem 1989 točil v areálu věznice některé záběry svého filmu Jen o rodinných záležitostech.

„Chtěli jsme, aby se ve filmu potkali lidé z různých generací, z různých sociálních rovin, ale taky z různých ideových kontextů. Jiří Svoboda, jakkoliv ve věznici natočil film o politických procesech z padesátých let, je člověk, který nadále trvá na platnosti levicových idejí rovnosti a sociální spravedlnosti. Ve věznici ale mezi ním a paní Černou dojde pro mnohé až k nečekané situaci,“ naznačuje režisér Gogola. Předem už víc prozradit nechce.

„Oceňuji přístup všech aktérů filmu. Demonstroval bych to zrovna na příkladu pana režiséra Svobody a paní Vlasty Černé. Oba přistoupili na to, že se při natáčení potkají s někým, aniž by předem věděli, kdo to je. Asi si dovedete představit, že mohli dlouho přemýšlet nad tím, co na ně ti filmaři chystají. Přesto do toho šli. I díky tomu má film určitý étos, ale i napětí a otevřenost,“ doplňuje režisér.

Chápu správně, že jste pro natáčení neměli pevný scénář?

Byl to scénář v podobě polotovaru ve vztahu k výsledné verzi. Točili jsme observačním způsobem, pozorovatelsky, kdy autoři nevstupují v průběhu natáčení do jednotlivých situací. Aby to fungovalo, musel do věznice vždy vstoupit někdo s někým, aby jejich interakce byla spouštěčem dialogů a situací. Měli jsme přitom připravenou řadu témat, kterých jsme se chtěli s každou konkrétní návštěvou, s každou konkrétní interakcí dotknout.

Nějaký příklad?

V jednom prostoru věznice jsme třeba připravili projekci osmimilimetrových filmů z padesátých let, byly to prvomájové průvody z Uherského Hradiště natáčené tak, že v některých záběrech se za procházejícími objevovala i věznice. A to jsme pustili nejdřív dcerám politických vězňů a ve stejné místnosti potom s odstupem několika měsíců i dceři a vnučce vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Tady jsme chtěli přiblížit kontexty těch lidí skrze tentýž materiál, abychom do filmu vnesli i to, že člověk je bezprostředně ovlivněný také tím, do jaké rodiny se narodí, jakým rodičům se narodí, v jakém prostředí vyrůstá a že je zapotřebí nad těmi dějinami přemýšlet i z tohoto pohledu. Ale to, co se přesně stane, jak budou lidé reagovat, o čem začnou hovořit, to už jsme napsané neměli. Někdy jsme do toho jen letmo vstoupili pod vlivem toho, co se řeklo. Zastavili jsme kameru a třeba dcerám politických vězňů nabídli téma, čím to bylo, že po druhé světové válce uvěřilo myšlence komunismu tak velké množství lidí. Vystupuje tam například paní, jejíž oba rodiče byli političtí vězni. Vzpomíná, jak na sebe rodiče čekali, až se oba vrátí z vězení. A až se to stalo, tak si pořídili ji. A když jí bylo šest let, tatínek zemřel a pak to byl s maminkou boj o holý život. Navzdory tomu je schopna spolu s ostatními „dcerami“ empatie, nevidí svět černobíle a dovede se vcítit i do zkušenosti člověka z druhé strany. Že to nemusel být nutně vždy fanatik, stalinista, nějaký cynik.

Ještě nějaký podobný moment?

Třeba když dcera bývalé vězeňkyně přichází do věznice na návštěvu za svojí již zemřelou maminkou.

To vyplynulo přirozeně?

Postupně. Dospěli jsme k tomu na základě návštěvy u této paní, když mně říkala, že si před spaním či na hřbitově s maminkou někdy povídá. A i když to pro ni bylo pochopitelně těžké rozhodnutí, tak s návrhem této svého druhu návštěvy nakonec souhlasila.

Dokument prezentujete jako filmovou úvahu o budoucnosti naší paměti. Jak tomu mám rozumět?

Máme dneska problém hledat něco, co by nás sjednocovalo jako společnost. Ne v té podobě, že bychom spolu museli nutně ve všem souhlasit, ale abychom se vůbec někde jako společnost potkali. A paměť jako možná budoucnost je míněna tak, že historie je právě to, co máme společné a díky čemu bychom se k sobě mohli třeba i polemicky přiblížit. Třicet let prázdný prostor uherskohradišťské věznice vyjadřuje zároveň i jakýsi prázdný prostor v nás, naši lhostejnost. A my můžeme do prázdnoty vstoupit s tím, že ji naplníme. Tím, jak vnímáme dějiny tady a teď. Nechtěli jsme udělat informativní, výkladový nebo populárně naučný film. Šlo nám o to, aby se lidé ve filmu potkali s prostorem věznice, s dějinami. A aby se jejich prostřednictvím potkali s dějinami také diváci.

Ti, co byli venku, nevnímali ty, co jsou uvnitř. Ale ti, co byli uvnitř, vnímali ty, kteří jsou venku. To je souvětí z traileru dokumentu, působí na mě hodně silně.

Je to pro mě jedna z nejsilnějších myšlenek toho filmu, pronesla ji studentka třetího ročníku Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Řekla ji během workshopu, kterého se účastnili absolventi hradišťské umprumky a také jeden z našich nejvýznamnějších výtvarníků, Vladimír Kokolia. Studenti byli během workshopu ve věznici, dokonce přímo v celách, do noci, ve tmě. Nevztahovali se tak k tomu místu pouze kresbou, výtvarně, ale pocítili osobní psychofyzickou zkušenost. Jejich pozornost tak nestrhávalo to viditelné kolem nich, ale mohli si víc všímat toho, co je v nich.

Hodně mě překvapilo, že film vztahující se k minulosti natočil v zásadě studentský štáb.

Na filmu se podílela řada mých kolegů pedagogů z ateliéru Audiovizuální tvorby Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Ale ten nejužší štáb je, kromě mě, studentský. Kameramani, zvukaři, střihačka, produkční, spolurežisérem je „můj“ student režie, Matěj Hrudička. Spolu, a pak taky ve střižně se střihačkou Terezou Chovancovou, jsme průběžně vedli mezigenerační rozhovor, abych dostával průběžně reakce a korekce také v tom, co je pro tu generaci důležité, jak ona přemýšlí, co zná, v čem se ztrácí.

Narazil jste někde na historické prázdno?

Narazil jsme na to, že povědomí té generace o minulosti je dílčí. Starší generace si nad tím často zoufá, ale to je do určité míry nespravedlivé. Oni žijí ve světě, který na rozdíl od toho našeho má obrovské množství vrstev. Mám na mysli technologie, mediální světy, sociální sítě. My máme problém obsáhnout to, co se děje teď, v té velké šíři toho světa, a oni mají rezervy v tom, co bylo dřív.

Jak byste vysvětlil třeba dnešnímu deváťákovi, jaký význam má ta věznice?

Ve filmu vstupuje do věznice dvanáctiletý Tom. Vchází do ní se svými prarodiči, kteří desítky let žijí v bytě kousek od věznice a na věznici se dívají z okna. Vstupuje zpočátku se zvědavostí, chce se tam podívat, věznice je pro něho něco jako tajuplný hrad, něco dobrodružného, zajímají ho kolikrát z našeho pohledu nevýznamné detaily. Ale postupně, a to i na základě tělesného kontaktu s prostorem věznice, začíná pociťovat zdejší minulou zkušenost lidí, o nichž téměř nic neví. Jeho vnímání se vyvíjí. A v závěru návštěvy věznici svým způsobem dokonce obdaruje.

A když někdo mladý osobní zkušenost nemá nebo ji nezíská? Jde to vůbec vysvětlit?

Vysvětlit je asi silné slovo, ale myslím, že je možné i deváťákovi říct, že dějiny spoluvytváří každý z nás, že svým chováním ovlivňujeme ostatní, že společnost můžeme vnímat jako hru, kde si vzájemně přihráváme, či nikoliv. Příklad. V objektu věznice se ocitl tenisák. Otmar Oliva, sochař a bývalý politický vězeň z doby normalizace, si během natáčení ten tenisák vzal. Začal s ním házet do zdi věznice a vyzval mladou absolventku umprumky, aby míček chytila. S tím, že když se to podaří, je to přenos transgenerační zkušenosti. Ten film není depresivní, neparazituje na tom prostoru v tom smyslu, že by vydíral, říkal, že se člověk musí dojímat. Hudebník Ivan Palacký to skvěle vystihl replikou týkající se připravovaného muzea, které má v místech věznice vzniknout. Řekl, že jde o to, aby připravované muzeum nebylo jen místem oficiálního naříkání. S filmem to chceme mít podobně. Je situační, lidé reagují na sebe navzájem, má v sobě i humor a nadhled. Díky tomu má také místa výrazně rozjitřující. Já tomu říkám hratos, neboli symbióza hry a patosu. Ve filmu jsou spolu velké i malé dějiny. Naběračkou se nabírala polévka ve školní jídelně, ale můžeme jí nabírat i nadčasovou životní zkušenost.

Muzeum na místě věznice nemá být jen místem oficiálního naříkání, film o ní nemá být naříkající. Nestalo se přesně tohle naší generaci ve vztahu k druhé světové válce?

To se stalo. Pamatuji si, když k nám do školy přišel nějaký partyzán. Nechci být zlý, ale ten slovník, monologičnost vyjadřování. Ta monologičnost prezentování historie nás od historie vzdálila.

Když přijdete do školy na besedu k dokumentu o věznici, co uděláte, aby se z vás nestal ten partyzán?

Důležité je mluvit tak, že mě zajímá, co si tom myslí ten druhý. Budu se ptát i těch děcek, jestli to s nimi něco udělalo, co si o tom myslí. Co si myslí, když se děje nějaká nespravedlnost v jejich třídě. Jestli chápou, že například šikana o přestávce může přerůst v něco ještě horšího. S někým se nebavíme, někdo je outsider, někdo k nám jakoby nepatří. Když se naučím vnímat svět takto, nemám daleko od toho, že šoupnu někoho do chládku jen proto, že si myslí něco jiného než já. Šikana ve třídě je neoddělitelná od šikany třídní, abych se vyjádřil slovníkem minulého režimu.

Opravte mě, pokud se pletu, ale vaše díla poměrně často provokují. Jako dramaturg jste podepsán třeba pod dokumentem Český sen, který zachycuje otevření stejnojmenného fiktivního hypermarketu, na které se reklamou nechaly nalákat stovky lidí. Jak velkou míru provokace snese téma věznice?

Nálepku provokatéra mám už od prvních filmů na FAMU. Sedí to v té míře, že snaha provokovat je vedena záměrem, aby lidé před kamerou reagovali situačně, do značné míry i spontánně. Aby měl divák pocit, že vidí něco, co vzniká teprve v té chvíli. Je to setkání divadla a filmu. Toho, že něco je připravené, to je ten film, a toho divadla, kde je to tady a teď. Bouchat tenisákem o zeď věznice, vystavovat při vernisáži artefaktů nasbíraných během natáčení v kapli věznice napařovačku na knedle nebo dětský hlavolam z družiny, to je pohyb na tenkém ledě. Jsem přitom přesvědčený, že k těmto momentům nesaháme samoúčelně, že vyplývají z dějin místa a že je důležité té historické temnotě nepodlehnout a vnést do toho prostoru i osvobozující způsob vnímání světa.

Je pro úspěch důležitější dobrý scénář, nebo dobrý střih?

Oboje. Spoluautory jsou i lidé před kamerou. Od určité doby jim promítám film jako prvním. My totiž střihem vnášíme do filmu nějakou naši interpretaci. A pro mě je důležité, aby ti lidé věděli, proč to tak je, aby s tím byli nějakým způsobem ztotožněni. I když to třeba znamená, že se až hraničně obnaží nebo že ne vždy z toho vyjdou jako králové situace, že ne vždy to pro ně vyzní jednoznačně pozitivně. A já si jich za toto vážím, za tu ochotu otevřeně ztělesnit, že nejsme suverény našich životů.

Pocházíte z Uherského Hradiště, v regionu trvale žijete. Věznice je pro místní důležitá. Jak moc vás to při natáčení svazovalo?

Vyrůstal jsem ve sportu. Jako fotbalista jsem hrál střed zálohy, v basketu jsem byl rozehrávač. Na filmu mě taky nejvíc lákala interakce, souhra. To, že já někam pošlu i nečekaně přihrávku a ten spoluhráč ji dokáže předvídat. A v tu chvíli se vlastně násobí vaše existence, stáváte se i tím druhým, třetím, jedenáctým hráčem. Proto jsem nikdy nevnímal filmy jako něco mého, vlastního. Nepoužívám obrat „film Jana Gogoly mladšího“, film je ze své podstaty kolektivní dílo. Situaci před kamerou i za ní beru jako hru.

Ale na střední rozehrávce jste pořád vy.

Ano, je třeba hrát tak, aby situačnost měla jistý řád. Máte pravdu, režiséra vlastně můžeme považovat za rozehrávače.

Jak moc jste si ten film pustil do života, jak moc jste s ním srostlý?

Každý film je pro mě příležitost, jak vnímat svět jinak, prostřednictvím jiné zkušenosti. Když to převedu do čísel, jsou to konzultace, porady, rešerše, obhlídky, psaní podkladů, přes dvacet natáčecích dnů, pak přepis materiálu, příprava střihu, stříhání jako takové, obrazová a zvuková postprodukce, uvádění filmu do života, dohromady to bude téměř rok práce, jakkoliv film vznikal v etapách v průběhu tří let. Tak tři měsíce jsme byli ve střižně téměř každý den od rána do večera. Člověk s tím samozřejmě sroste a film se pro něj stává bytostí. Podobně jako ta věznice je bytostí. Pouštím to do sebe, a když třeba na mě přijde těžší chvilka, nějaká tíseň nebo křivda, brzy si uvědomím, že fňukám, že skutečné problémy vypadají jinak.

Co byste chtěl, aby lidé o tom dokumentu říkali?

To je podobné jako se scénářem. Nemám přání, že by měli nutně něco říct. Podstatné pro mě je, aby vedli s tím filmem rozhovor, který bude pokračovat i po projekci. Když si člověk uvědomí, že se ho dotýká něco, co je sedmdesát let takzvaně staré, tak je to dobrý předpoklad k tomu, chovat se s vědomím, že my nyní zase ovlivňujeme to, co bude za dalších sedmdesát let. Minulost jako možnost společné budoucnosti.

Máte ambice prorazit s dokumentem i v zahraničí?

Pokusíme se o to. Film byl přijat do české soutěže na jihlavském mezinárodním festivalu, kde ho budeme prezentovat i před zahraničními filmovými profesionály včetně zástupců festivalů. Zaujmout mohou jak mezinárodní souvislosti daných dějin, tak i ojedinělý tvar filmu, kdy se k historii nevztahujeme tradičními mluvícími hlavami a archivy, ale situačně. Dějin se tady doslova i v přeneseném slova smyslu dotýkáme. Ivan Palacký ve filmu hovoří o tom, že by to místo měli rozeznívat jeho návštěvníci. Pak zašustí břečťanem, Jiří Pavlica zaklepe na okap a dějiny filmem promlouvají dál. Věřím tomu, že náš film může rozeznít i zahraničního diváka.

JAN GOGOLA mladší

  • Narodil se v roce 1971.
  • Režisér, dramaturg, pedagog UTB ve Zlíně.

Z filmografie:

Mám ráda nudný život (nejlepší český film za rok 2009 na MFDF Jihlava, cena Fipresci na MFF v Krakowě 2010).

České Velenice Evropské (Zlatý holub a cena Německé vysílací unie na DOK Leipzig 2004).

Z dalších festivalových titulů: Nonstop, Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech, Panenka proti zbytku světa, Rock života, Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus, František svého druhu, Exkurze aneb Historie současnosti, Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu.

Z dramaturgie:

Česká RAPublika a Dva nula, Český sen, Český mír, Forman vs. Forman, Dálava, Hry prachu, 66 sezón, Jak se vaří dějiny, Jan Palach, Kamenolom Boží, KaprKód, Katka, Mallory, Zkáza krásou, Strnadovi, Manželské etudy, Letní hokej, Maturita v listopadu, Milda, Nesvatbov, Sejdeme se v Eurocampu, Nová šichta, Ostrov svobody, Pátrání po Ester, Vzlety a pády, Soukromé století, Století Miroslava Zikmunda, Svět podle Daliborka, Vše pro dobro světa a Nošovic, Vítejte v KLDR, V síti, Zákon Helena, Zkouška umění, Zpráva o záchraně mrtvého, Ztracená dovolená.