Martina Hešová. Neúnavná zakladatelka mládežnických cimbálovek ve Zlíně

Trpělivostí a laskavostí se dají dělat zázraky. Třeba sesbírat malé muzikanty hrající na různé nástroje, postavit je kolem cimbálu a namotivovat je, aby každý z nich hrál něco jiného, ale aby to dohromady znělo prostě báječně! „Zdaleka to není tak, že se rozdají noty a děti začnou hrát. Každé je na jiné muzikantské úrovni, s některými je potřeba se i jednoduché melodie učit individuálně. A pak přijde další zkouška, těším se, že budeme společně hrát, ale nic... Veškerá práce z minulé zkoušky je fuč!“ směje se Martina Hešová, která s cimbálovými muzikami rozdává radost, ale také sklízí celostátní ocenění v soutěžích. Letos si dokonce CM Šafrán zahrála v TV Nova v pořadu Snídaně s Novou. A na pěknú notečku si zatancovala i Dana Morávková a Jan Čenský.

Učitelkou

Že to Martina s dětmi a mladými muzikanty umí, je vidět na jejich výsledné práci. I když začnou hrát ti nejmenší, jejichž průměrný věk je jedenáct let, posluchačům se často hrnou slzy dojetí do očí. Není se čemu divit, Martina je rozená učitelka. Tou se chtěla stát již od první třídy. A také se jí to vyplnilo. Děti na základní škole učí již dvacet osm let. „Velký podíl na tom, že jsem se stala učitelkou, měla moje paní učitelka z první třídy, která mi při prvních školních krůčcích moc pomohla. Byla jsem maličké, citlivé dítě a mít paní učitelku méně empatickou, kdoví, jak by to se mnou dopadlo,“ směje se.

Paní učitelka prý byla přísná, ale laskavá a Martina ji milovala. „Vztah to byl patrně oboustranný, protože než paní učitelka podlehla těžké nemoci, přála si, abych jí na pohřbu recitovala. A tak mě její maminka oslovila. Bylo to moc smutné,“ vzpomíná se slzami v očích Martina Hešová, která po vzoru své učitelky pomáhá žákům, aby jejich vstup do školních lavic byl co nejpříjemnější.

Cimbalistkou

Když vám na dvorku u domu často hraje cimbálovka, nemůže to dopadnout jinak, než že v ní budete hrát také. Ale na jaký nástroj? Že chce hrát Martina na nějaký hudební nástroj, si uvědomila poměrně pozdě. Až ve svých devíti letech. Začínat s hrou na klavír v tomto věku prý už bylo pozdě. Totéž platí i o houslích. „Náš soused hrál v cimbálové muzice a často u nich na dvorku bývalo posezení s cimbálem. Hrálo se a zpívalo a já jsem poslouchala. Tehdy mě napadlo, že bych mohla zkusit cimbál. Měla jsem výšku tak akorát na to, abych dosáhla na pedál. Taky mě určitě ovlivnilo to, že jsem od malička tancovala a zpívala v Dětském folklorním souboru Valášek Zlín, který vedli manželé Vrbovi. Tam nás taky doprovázela muzika, a tak cimbál vyhrál.

Začala jsem chodit do ‚lidušky‘ a tam jsem se po pár letech stala cimbalistkou školní cimbálové muziky,“ vrací se v paměti ke svým cimbálovým počátkům Martina. V dětské muzice hrála několik let, v jejím vedení se vystřídalo několik pedagogů. „Paní učitelka Radana Váňová ale byla jednou z těch příjemných a laskavých,“ vzpomíná cimbalistka.

Muzikanti přicházeli, odcházeli, ale jádro muziky zůstávalo stejné. A tak se stalo, že v době, kdy od Valašského souboru Kašava odcházela stará muzika, která soubor doprovázela po mnoho let, byli to právě mladí muzikanti s primášem Petrem Králem pod vedením Radany Váňové, kteří nastoupili na její místo. „Někteří v Kašavě vydrželi dlouhá léta, někteří i více než dvě desítky let. Já jsem ale byla takový putovní člen, protože jsem už předtím v Kašavě tancovala. Sice jsem převážně hrála na cimbál, ale když bylo potřeba, například jsme při odjezdu na festival zapomněli vyzvednout členku souboru, tak jsem tancovala i zpívala. Dodneška nevím, co mě víc bavilo. Spojení muzikanta a tanečníka ale určitě není neslučitelné, je spíše přínosem, protože tanec pomůže muzikantovi lépe cítit rytmus při hraní,“ vysvětluje vedoucí cimbálových muzik.

Středem pozornosti

Cimbál byl vždy centrem pozornosti, zejména při zahraničních zájezdech. „Pozornost tak samozřejmě byla zaměřena i na mě. Ale to mně vůbec nevadilo,“ směje se drobná, ale temperamentní žena. Jako cimbalistka zvládla vystudovat vysokou školu, pravidelně dojížděla na zkoušky a účast na všech vystoupeních byla samozřejmostí. Soubor a muzika měly vždy přednost.

Velký vliv na vnímání souboru jako téměř středobod vesmíru měl tehdejší vedoucí souboru doktor Karel Pavlištík. Jeho jméno stále, i po jeho odchodu z tohoto světa, rezonuje nejen celým moravským regionem, ale i celou republikou.

„Doktora Pavlištíka si budu navždy pamatovat jako člověka, o jehož slovech se nediskutovalo! Prostě se konalo. Udělalo se to, co bylo potřeba. Díky němu mám také hezké držení těla. Běda být při tanci a na zkoušce shrbená! Byl to velký odborník a uměl své znalosti a dovednosti předat mladší generaci. Měla jsem z něj velký respekt, ať už jsem tancovala nebo hrála,“ vysvětluje Martina.

A jak šel čas a přicházely rodinné povinnosti, narodily se děti, nebylo tolik času na hraní v muzice. „A také na cvičení na nástroj. Bez toho to totiž nejde. V Kašavě jsem zůstala, ale už jen jako tanečnice a zpěvačka. Moje místo za cimbálem převzal někdo jiný,“ vypráví Martina.

Vedoucí cimbálové muziky

Cimbálovku začala vést z potřeby zajistit muziku pro Dětský folklorní soubor Valášek, ve kterém celé dětství tancovala a zpívala, jezdila na festivaly a soustředění. „Manželé Vrbovi, kteří soubor vedli, dokázali v dětech vyvolat touhu po zpěvu, tanci, ale hlavně touhu být spolu, společně tvořit, hrát a zpívat, společně sdílet čas, radost i smutek,“ vzpomíná Martina.

Bohužel pan Vrba poměrně brzy a nečekaně zemřel, a tak to byla právě Martina, která se stala pomocnou vedoucí souboru. Po ukončení činnosti muziky, která soubor doprovázela, jí paní Vrbová nasadila brouka do hlavy. „Prý ať založím muziku. Nejdřív jsem okamžitě odmítla. Ale brouk nedal pokoj...“ směje se Martina. Hryzal, hlodal, a více a více se zavrtával do hlavy bývalé cimbalistky. Nedalo jí to, rozhodila sítě a začala hledat první muzikanty. Tak vznikla Cimbálová muzika dětského folklorního souboru Valášek s primášem Radimem Hejným, jeho bratrem a dalšími mladými muzikanty.

Několik let muzika doprovázela soubor, společně s tanečníky jezdila na vystoupení i na soustředění. V tuto dobu muzika natočila své první CD s názvem „Dyž sa ten Valášek narodí“. „Pak se paní Vrbová rozhodla ukončit působení souboru, a zůstala tak jen cimbálová muzika. Ale ta měla chuť hrát dál. Krojové vybavení přešlo do našeho vlastnictví, založila jsem tehdy občanské sdružení, dnes zapsaný spolek. Hráli jsme s pěveckým sborem, byli na zájezdu v Itálii a na dalších akcích. Bylo toho mnoho. Po dalších pár letech ale původní muzikanti odrostli a založili si pokračující cimbálovou muziku Rováš. Někteří v ní hrají dodnes!“ A tak byla na světě první velká muzika z hnízda Martiny Hešové.

Součástí základního uměleckého vzdělávání

Do muziky přišli noví mladší muzikanti. „Změnili jsme místo zkoušek, z původního Domu kultury jsme se přestěhovali do zkušebny na ZŠ Okružní.“ Nebylo ale tak jednoduché. Třídu bylo nutné opravit, bylo třeba pořídit koberce, přestěhovat všechny kroje, notový materiál. „Dnes se divím, kde jsem brala tolik energie.“

Muzika, stále pod názvem CM Valášek, začala spolupracovat s Dětským folklorním kroužkem Maryjánek, se kterým společně vystupovali na různých akcích, dokonce i na MFF ve Strážnici. Získali i cenu poroty na celostátní přehlídce dětských folklorních souborů v Jihlavě. „Po nějaké době jsem dostala nabídku od paní ředitelky ZUŠ na Jižních svazích a cimbálová muzika Valášek se stala součástí základního uměleckého vzdělávání. Přišly další nové zkušenosti, začali hrát noví muzikanti.“ Malí muzikanti se zúčastnili několika soutěží v souborové hře. Kromě prvního pokusu, kdy soutěž ukončili v krajském kole, vždy postoupili v dalších letech do celostátního kola této „zuškové“ soutěže v Mikulově.

Cimbálová muzika Aloise Skoumala i Denica

Muzikanti zase přicházeli a odcházeli, ale muzika stále úspěšně fungovala. A navíc začala ještě spolupracovat s Dětským folklorním souborem Malá Vonica. „Někdy v této době mě oslovila vedoucí Bartošova souboru písní a tanců, jestli nechci založit muziku pro jejich soubor. Také jim muzika CM Máj, která je doprovázela, odešla. Tehdy jsem se na to, vést ‚dospělou‘ muziku, necítila. Doporučila jsem jim ale moji tehdejší kolegyni a dodala základ muziky z dětí z Valášku. A vznikla tak CM Aloise Skoumala, která dodnes Bartošův soubor doprovází.“

A čas šel dál: zkoušky, vystoupení, soustředění, soutěže. Další generace muzikantů se začala osamostatňovat a ještě na ZUŠ Okružní vznikla CM Denica s primášem Lukášem Zindlerem. „Ten vystřídal Barboru Šálovou, Evičku Malošíkovou (dnes Matušinovou) a Filipa Kráčalu, kteří primovali v předcházejících letech.“

Mladší cimbálová muzika Valášek pokračovala, primášem se stal Michal Heš. Muzika natočila své druhé CD. CM Valášek i CM Denica společně soutěžily v celostátním kole souborové hry v Mikulově. A vznikla z toho krásná ocenění.

CM Denica se pak představila jako doprovázející cimbálová muziky FS Vonica při slavnostním výročním koncertu v Městském divadle Zlín. „Tenkrát to bylo velmi náročné, času na nácvik bylo málo, repertoár velký. Ale zvládli jsme to se ctí,“ zavzpomínala Martina Hešová. No a jak už to bývá, kuřata dospějí, a stejně tak i muzikanti z Denice se rozhodli osamostatnit. „A muzika působí dál. Jsou skvělí! Hrají samostatně, ale také doprovázejí taneční soubor Vonica.“

Cimbálová muzika Valášek a Šafrán

A kola času se točí. Přicházejí nové děti, chvilku fungují jako mladší Valášek a potom jako starší Valášek. „V letošním roce se ze starších Valášků stala CM Šafrán. Pokračujeme ve spolupráci s tanečním souborem Malá Vonica, který doprovází CM Valášek, a CM Šafrán začala doprovázet FS Vonica 80. V květnu jsme se objevili i v televizní Snídani s Novou. Byl to velký zážitek pro všechny,“ vypráví Martina. S úsměvem vzpomíná, jak Dana Morávková na vysokých podpatcích tancovala typický slovácký tanec „stráňanské“ a Jan Čenský byl okouzlen krásou mladých muzikantek. A samozřejmě v centru pozornosti stál cimbál. A také sličná cimbalistka. „Práce v cimbálové muzice má svá specifika. Kolem cimbálu se někdy sejde až patnáct dětí, které hrají na různé nástroje, mají různé party, navíc jsou i na odlišné muzikantské úrovni. Někdy je to velká bitva. Zdaleka to není tak, že se rozdají noty a hraje se. Někdy přijde vniveč veškerá práce z minulé zkoušky a je potřeba začít znovu,“ neskrývá mírné znepokojení vedoucí CM. Podle jejích slov se nejvíc práce pravidelně udělá na soustředění, kde se také děti více sblíží, poznají se.

V cimbálce je to jako v týmovém sportu

Velká škoda ale prý je, že ne všichni rodiče v dnešní době v tomto koníčku děti podporují. „Rodiče často kvůli muzice nejsou ochotni změnit své plány. Ale v muzice to funguje stejně jako třeba v týmových sportech. Pokud na tréninku nebo zápase chybí třeba brankář, je to velký problém. V původním Valášku nám manželé Vrbovi říkali, že nás z vystoupení omlouvá jen vlastní smrt. Samozřejmě, že jsme to brali s rezervou, ale nepřijít bez omluvy na vystoupení se rovnalo odchodu ze souboru. Podobně to bylo i v Kašavě. Dnes jsou rodinné oslavy, návštěvy babiček, tetiček, dokonce i oslavy kamarádů důležitější. Musím ale říct, že většina dětí v muzice důležitost účasti na akcích chápe a je spolehlivá,“ vyznává se Martina Hešová z občasného zklamání.

Ale zážitky a vzpomínky všechno zahojí. První muzika funguje od roku 1999, v té nejmladší jsou dnes desetileté děti. „Vzpomínek je nepřeberné množství. Třeba jak jsem se na stezce odvahy pro děti, kterou připravili jejich starší muzikantští kamarádi, nejvíc bála já s mou kolegyní. Vzpomínám na zájezd do Itálie: na benzince nás nechtěli pustit na WC a basista pak donesl poklad na botě do autobusu. No nepřejte si zažít podobně voňavou cestu! Nebo když jsme nemohli dohrát skladbu a museli jsme ji dozpívat, aby mohli tanečníci dotancovat.”

Martina Hešová vzpomíná na všechny narozeniny, které slavili, na všechny souborové svatby, které by už ani nedokázala spočítat. Na všechny kašavské besedy, oslavy Vánoc, nocování v kempu při festivalu ve Strážnici, tvůrčí dílny Muziček. Na návraty z festivalů a vystoupení, kdy se pokazil autobus a oni někde na poli vytáhli nástroje, hráli a zpívali. I tancovali. Jako by toho neměli už dost. „Mezi ty veselé zážitky se ale sem tam vkradly i ty velice smutné. Například když na zákeřnou nemoc zemřela naše sedmnáctiletá basistka. Skvělá, talentovaná dívka. To by vám srdce utrhlo...“ jen stěží dovypráví příběh Martina Hešová.