Marek Húšť z Bratřejova je pastorem bezdomovců v Hooligans Church

Marek Húšť pracuje na půl úvazku v Elim Vsetín jako pracovník v sociálních službách. V terénu vyhledává lidi, kteří potřebují pomoc. Když to jde dobře, dostane některé z nich na noclehárnu, do azylového domu nebo sociálních bytů, kde se můžou zabydlet. Zároveň se snaží tyto lidi směrovat k tomu, aby zase navázali vztah s rodinou, s dětmi a našli si práci.

„Součástí je i práce v denním centru, kde se lidé bez domova scházejí, můžou si vyprat a trochu odpočinout, než se zase vrátí zpět na ulici. Druhá polovina úvazku je pastorační pracovník – takový pouliční farář,” říká Marek Húšť.

Jaký je rozdíl mezi profesemi sociálního a pastoračního pracovníka?

Jako pastorační pracovník se snažím s lidmi navázat rozhovor a být jim oporou. Většinou už mě znají a ví, že jsem duchovní. Můžeme se pak třeba společně modlit, hledat naději nejen v lidech, ale ještě někde jinde – ve víře. Jako pracovník sociální služby po nich vyžaduji plnění pravidel a nějakého postupu v životě, aby se někam posunuli. Kdežto když je zvu do církve, tak po nich nic nechci, naopak jim nabízím: „Pojďte si to užít.“

Jak jste se k pastorační práci dostal?

V patnácti jsem četl knížky o podobné práci v New Yorku, a tak mě to nadchlo, že jsem si řekl: „Toto bych chtěl jednou dělat.“ Pak uběhlo možná dvacet let. Mezitím jsem vystudoval autokarosářinu. Těsně po škole jsem dostal nabídku jezdit s týmem jednoho slavného českého závodníka, ale ve stejné době se mi naskytla příležitost pracovat v církvi s mládeží, které jsem dal přednost. Po nějaké době jsem se dostal k práci s lidmi bez domova.

Jak se dělá kostel bez kostela?

Hooligans Church je vlastně takový kostelový nízkopráh. Dlouhodobě jsem vnímal potřebu církve právě pro lidi bez domova. Založil jsem církev Hooligans Church, církev pro lidi, kteří mají s církví špatnou zkušenost a zároveň pro ty, se kterými se život nemazlil. Skončili na ulici a teď hledají nějakou naději. Je pro ně kolikrát těžké přijít v neděli na bohoslužbu do kostela. Probudí se pod mostem, v parku nebo squatu, jsou ušpinění, případně přiopilí. Takže na klasickou bohoslužbu si netroufají.

Kde Hooligans Church začínal?

Začali jsme dělat bohoslužby tady v denním centru. Další se pak konaly v ubytovně pro sociálně slabé. V přirozeném prostředí lidí bez domova, kde se cítí dobře a kam mohou přijít v jakémkoliv stavu – mírně opilí, špinaví nebo čistí, to vůbec neřešíme. Jestli chtějí přijít, tak přijdou.

Jak to vypadá na vaší bohoslužbě?

Sejdeme se třeba v parku, sedneme si na trávník, dáme modlitbu, jídlo a čteme z Bible. Kdo chce, může něco říct ostatním. Lidi se tu cítí svobodní. Občas musíme někoho trošičku utišit, protože když přijdou třeba přiopilí, mají tendenci vyrušovat a vykřikovat. Někdy mají chuť se třeba i poprat. Ale je to jejich bezpečné prostředí, kde už se cítí dobře, a my chceme, aby se tam cítili dobře. A stejně tak se ale potom třeba potkáváme na noclehárně v Rožnově, kam ti lidi přijdou večer přespat. Společně můžeme mluvit o životě, můžeme číst z Bible a můžeme mluvit o nějaké takové větší naději a smyslu života pro ně.

Kde všude jde na Hooligans Church narazit?

Aktuálně se setkáváme na sedmi místech ve Vsetíně, Valmezu, Rožnově, Rakové a Kroměříži. V rámci měsíce pomáháme asi 130 lidem.

Jaké to je mít pomoc jako práci? Jaká jsou úskalí pomáhající profese?

Je potřeba si hlídat, aby mě to s těmi lidmi nepřestalo bavit, abych je nepřestal mít rád. Poslední dobou je pro mě těžké pracovat v sociální službě, kdy po lidech vyžaduji plnění pravidel, a zároveň se s těmi lidmi setkávat jako pastorační pracovník. Cítím, že to trošku drhne. Musím jasně vědět, že je to životní cesta, kterou jsem dostal, věřím tomu, od Pána Boha.

Hooligans Church poskytuje různé aktivity. Jak vás napadlo uspořádat pro lidi bez domova přespávačku pod širákem?

Často děláme akce v přírodě jako rozloučení s lidmi, kteří k nám chodili a zemřeli. Těmto lidem nemá kdo připravit normální pohřeb – normální slušné rozloučení. Většinou to pojmeme jako výlet někam na kopec nebo mysliveckou chatu, kde uděláme grilovačku s rozlučkovou bohoslužbou. Ti lidi jsou za to moc rádi. Přetáhnu je vlastně z jednoho venkovního prostředí do jiného, ale je to změna oproti tomu stereotypu ve městě, a jsou z toho celí paf.

Zmiňoval jste, že ne všechna setkání bývají idylická. Jak pracujete ve své profesi se strachem?

Tím, jak kolektiv Hooligans Church budujeme na rodinné bázi, chovají se lidi na setkání jinak než na ulici. Přes týden se mezi sebou hádají, ale na setkáních se spolu normálně baví. Člověk si na bohoslužbě uvědomí, že jsme taková rodina. Oni si to už sami hlídají. Začíná se společnou modlitbou před jídlem. Společně vítáme nové hosty, kteří jsou u nás poprvé, aby pocítili, že u nás můžou mít své místo, že jsou v bezpečném prostředí. Pokud přijde někdo, kdo chce vyvolat konflikt, tak se to snažíme hned vyřešit. Řekneme mu, že dneska nemůže být na setkání a vyvedeme ho ven.

Co když přijde člověk pod vlivem drog?

Na setkání někde v uzavřeném prostoru, třeba na faře, tak tam asi je takový přirozený strach. Na druhou stranu za tu dobu, co to dělám, jsem si zvykl. Když někdo přijde a vyhrožuje mně nebo účastníkům, nemám strach se mu postavit. Zároveň už jsem zažil, že jsme třeba museli někoho zpacifikovat, když ohrožoval ostatní lidi. Někdy musíme přivolat i policii.

Co je cíl vaší práce? Kdy si můžete říct: „Pro dnešek mám splněno?“

Cíl je posunout lidi k něčemu lepšímu. Pro člověka, který je denně na ulici a fetuje, může být cíl, že přestane brát drogy. Zrovna nedávno se to jednomu z nás podařilo. Žena, která přežívala po squatech a jela na drogách, po roce setkávání v Hooligans Church normálně bydlí, má partnera, který chodí do práce, a společně mají miminko. Myslím, že je šťastná.

Pro někoho může být cíl, že se dostane z ulice na ubytovnu.

Člověk by si řekl: „No a co...“ Ale když člověk žije třicet pět let na ulici a chodí z kriminálu do kriminálu, tak to je velký skok. Jsou lidé, kteří se opravdu dostali z ulice, kde umírali pod vlivem alkoholu a drog. Kolikrát jsem si říkal: Aha, tak ten už se z toho nedostane. A věřím tomu, že Pán Bůh tam potom způsobí takovou změnu, že dneska ten člověk řekne: „Máro, sorry, já nepřijdu, protože jedeme se synem do Kopřivnice do Muzea Tatry nebo jedeme do ZOO,“ nebo „Mám perfektní fušku a vydělávám fajn prachy.“ Posílají mi fotky, jak si předělávají byt a jak ho mají vytuněný. To je úplná bomba.

A dlouhodobé cíle?

Momentálně máme cíl mít svoje ubytovny, které nebudou fungovat jako sociální služba. V těch klasických je to dost šílené prostředí, skoro jako na ulici, fet, chlast a rvačky tu jsou skoro na denním pořádku. Na našich ubytovnách bychom chtěli prohlubovat myšlenku Hooligans Church. Lidi tam budou moc bydlet a realizovat se v komunitě, ve zdravém a bezpečném prostředí. Člověk například nebude muset dýchat, jestli si dal po práci pivo, nebo ne. Ale zároveň věřím, že to může být nastavené tak, že se člověk bude cítit svobodný, zajde si na pivo s kámošema a zároveň si pohlídá, aby nepřekročil nějakou mez, aby o to bydlení nepřišel.

Co je aktuálně nutné podniknout, aby se vaše vize naplnila?

Sehnat peníze a domy, kde by se daly ubytovny vybudovat. Možná takový dům dostat. Víme, že už dneska máme ve svých řadách lidi, kteří by byli schopni zajistit chod ubytovny. Říká se, když chceš někoho nasytit na jeden den, tak mu dáš rybu. Když ho chceš nasytit napořád, tak ho naučíš rybařit.

Platí to i pro lidi bez domova? Co si musí osvojit, aby se dostali z ulice?

Třeba bydlení na naší vysněné ubytovně (úsměv). Když má člověk kde bydlet, tak si snadněji najde a udrží práci. Zároveň by se mohli zapojit do dění a prací kolem a dál pomáhat, třeba vařit a vydávat jídlo potřebným. Spolupracujeme s potravinovou bankou. Bylo by to zázemí pro naše výjezdy. Už by nemuseli po setkání skončit zase na ulici, ale měli by své místo.

Jakou má Hooligans Church historii?

Začali jsme v únoru 2018. Ale i předtím jsme se s těmi lidmi potkávali v rámci církevních aktivit. Nejprve v denním centru, potom přibyla jedna vsetínská ubytovna a pak jsme se začali posunovat. Vždycky na základě toho, že člověk, který mezi nás chodil, se třeba přesunul do vedlejšího města a poprosil nás, jestli bychom za ním jezdili. Takhle jsme začali fungovat v roce 2020 ve Valašském Meziříčí – pro dva lidi. Teď se nás tam schází dvacet pět týdně. A podobně jsme se rozšířili do Rožnova, Kroměříže a chvilku jsme jezdili dokonce do Ostravy. Jeden z důležitých milníků byl první křest v rámci Hooligans Church. Tihle lidi by se v jiné církvi nenechali pokřtít nebo by je nepokřtili. Minulý rok jsme měli jeden křest a tento rok už dva. Pro ty lidi je to hrozně důležité. Neméně důležité bylo zřízení místa pastoračního pracovníka organizací Elim Vsetín.

Kdo je tým kostela pro chuligány?

Úplně ten nejzákladnější tým, se kterým jsem nejvíc, jsou sami chuligáni. Od začátku jsem chtěl, aby v něm byli lidi z ulice, kteří dalším lidem z ulice nejvíce rozumí. Momentálně má asi osm lidí střídajících se na výjezdech. Druhá část jsou lidé ze vsetínských církví, kteří v minulosti naší práci fandili. Potkávám se s nimi a společně plánujeme, kam Hooligans Church dále posunout.

Pokud lidé souzní s myšlenkou Hooligans Church, jak vám mohou pomoci?

Lidi, kteří nás chtějí podpořit, nás můžou kontaktovat přes stránky www.hooliganschurch.cz. Formy pomoci můžou být různé. Jedna paní nám pravidelně peče na setkání buchtu. Ozvala se sama: „My o vás víme, my bychom vám rádi nějak pomohli – pasovalo by vám, kdybych vám upekla buchtu?“ I to je velká pomoc a vzpruha.

A finanční pomoc?

Peněžní dar je univerzální a nejúčinnější pomoc. Službu nejde financovat v rámci sociální služby a je tak odkázána čistě na dary. Zároveň teď hledáme místa, kde bychom se mohli setkávat. Anebo kde by lidi mohli dokonce bydlet. Pokud by v tomto chtěl někdo nějak pomoci, tak jsme samozřejmě otevření.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší asi to, když jdeme s lidmi nějaký úsek života spolu a vidím, jak je to lepší a lepší. Sami dosahují svých snů a cílů, o kterých si v životě třeba mysleli, že nikdy už nebudou mít. Začnou fungovat, a pak přijde někdo úplně cizí a stáhne je zpátky na tu ulici, k chlastu a drogám. To jsou momenty, které mě vždy hodně seberou. Ale za těch pět let s tím člověk tak nějak počítá. I mně se v životě některé věci nepovedou, a to normálně bydlím a mám funkční rodinu. Když se to stane, tak to těm lidem nevyčítám, spíš se je snažím povzbuzovat a říkám, že to dobře dopadne.

Jde pomoci každému z těch lidí?

Záleží, jak se ta pomoc nadefinuje. Myslím si, že jsme pomohli i lidem, kteří byli na ulici a na té ulici zůstali, na té ulici zemřeli. Ale vím, že jsme jim pomohli, že se něco v jejich životě změnilo. Možná nějaký smysl života, nějaká naděje. Myslím, že jde pomoci úplně každému, kdo si chce nechat pomoct.

Proč je více komunit rámci jednoho města?

Scházíme se v prostředích, které jsou pro jednotlivé skupiny přirozené. V denním centru s lidmi, kteří bydlí ve squatech a na ulici. Na ubytovně s lidmi z ubytovny, v azylovém domě s jeho uživateli. Vzniklo to tak nějak přirozeně a stejně to pokračuje i v dalších městech. Jednou týdně se schází všechny komunity ve Valmezu na nedělní bohoslužbě a je nás tam třeba osmdesát.

Zazněly termíny denní centrum, azylový dům, sociální byt. Šlo by krátce vysvětlit, co se za nimi skrývá?

Denní centrum je zároveň i sociální služba, je to místo, kde se scházejí přes den lidé, kteří jinak žijí na ulici nebo využívají nocleháren. Můžou se zde ohřát, umýt, vyprat si. Sociální pracovníci jim pomáhají vyřídit doklady, požádat o dávky nebo s hledáním práce. Noclehárnu můžou využít klienti jen přes noc. Přijdou, vyspí se a přes den jsou zase na ulici nebo jdou do denního centra. O stupeň lepší je, když se člověk dostane do azylového domu. Člověk zde může být dvacet čtyři hodin denně. Má své zázemí na pokoji s ostatními lidmi bez domova. V rámci objektu je kulturní místnost a kuchyňka. Je to svým způsobem ubytovna, ale platí zde určitá pravidla. Člověk nemůže být v objektu opilý a tak podobně. Ubytovna už je klasické bydlení, kde je člověk sám za sebe. Nikdo ho nekontroluje, ale ani mu nepomáhá. Není to moc fajn místo k životu. Dost často se tam lidi zase rozpijí. Občas tam může přijet sociální pracovník a pomoct člověku s komunikací s úřady. V sociálním bytě už člověk bydlí někde mezi normálními lidmi v paneláku, hledá si práci a snaží se dobře fungovat.

Ve kterém momentu se člověk stane bezdomovcem?

Asi ve chvíli, kdy ztrácí práci, propadá nějaké závislosti, ať jsou to drogy nebo alkohol, a nemá na zaplacení elektřiny nebo nájmu. Pracujeme právě s lidmi, kteří ještě nejsou viditelní bezdomovci, ale už jsou na té cestě. Například bydlí v bytě, ale ten už je v exekuci. Ten člověk nemá práci a už ví, že to z ničeho nezaplatí. Pak je to jen otázka času, kdy skončí na ulici.

Existuje pro ně nějaká záchranná síť?

Nevím o žádné. Dřív to přirozeně bývala rodina, zvláště na vesnicích. Tam neexistovalo, že by se člověk stal bezdomovcem. Dneska už je to jinak. Spousta lidí, se kterými pracujeme, bývali třeba podnikatelé, zaměstnávali lidi, měli normální bydlení, rodiny a pak se to celé otočilo. Zkrachovali, začali pít, přišli o rodinu nebo nechali majetek ženě a dětem a dobrovolně skončili na ulici. Zároveň je spousta normálních slušných lidí, kterým se něco v životě opravdu nepovede. Najednou přijdou o všechno a skončí na ulici. Rád bych jim dal novou šanci v rámci našich ubytoven, mohli by se o ně starat. Pokud člověk uměl dělat provozního v hotelu, zvládl by i zajišťovat chod ubytovny. Podobně když byl někdo kuchař nebo majitel restaurace, tak by se určitě rád realizoval.

Jaké máte plány dál?

Tu ubytovnu. Ale to je takový vymodlený sen. Z těch běžnějších věcí rozšířit naši komunitu. Už nás kontaktují i lidé mimo Zlínský kraj, že by chtěli u nich taky začít dělat Hooligans Church a žádají nás o radu, jak to dělat dobře. Teď pojedeme třeba do Třebíče.

Marek „Mefo“ Húšť

● Narodil se 13. 2. 1978.

● Manžel a otec čtyř dětí – dvou dcer a dvou synů.

● Vyučený autokarosář, který během kariéry dal přednost před milovanými auty práci s

mládeží a lidmi bez domova.

● Od roku 2020 je oficiálně pastoračním pracovníkem a stojí za Hooligans Church –

církví pro lidi na okraji společnosti.

● Žije v Bratřejově. Rád vaří a má rád auta.