Manželé Černí ze Zlína sní o polární záři. Procestovali už 75 zemí světa

Vášeň má mnoho různých podob. Pro Cyrila Černého a jeho manželku Irmu se jí stalo cestování.

Na Mauriciu plavali s delfíny, v Botswaně se mazlili se lvy. Šestkrát strávili Vánoce pod palmami a byli svědky toho, jak se v Tibetu loučí s mrtvými.

Náš rozhovor vznikal v době, kdy se manželé Černí balili do Keni. Čtyři litry slivovice a prášky proti průjmu. Hlavně na ty nezapomenout. „Letos odjíždíme na třetí pokus. Dvakrát nám hranice těsně před odjezdem zavřeli,“ hlásí Cyril a v břiše už pociťuje mírné vzrušení. Jaké eskapády zažijí s Irmou tentokrát? Když začíná vyprávět, máte chuť sednout na nejbližší letadlo a navždy zapomenout na kolotoč povinností, který s sebou přináší každodenní rutina.

„Poprvé jsme navštívili Afriku před osmnácti lety. Když jsme týden nocovali v kempu pod Kilimandžárem a třicet metrů pod sebou měli jezero plné hrochů, byl to adrenalin se vším všudy. Večer Masajové rozdělali oheň, postavili se kolem s holemi a celou dobu nás hlídali.

Jen si to představte. Sedíte tam, popíjíte pivko, hvězdné nebe nad vámi. Vidíte Jižní kříž, každou chvíli spatříte meteorit, v dálce slyšíte řev zvířat. To jsou věci, které s manželkou můžeme.

Keňa je jednou ze zemí, která od turistů očkování proti covidu nevyžaduje. Zatím se mu úspěšně vyhýbáme. Jedním z důvodů je fakt, že mi před dvěma lety objevili doktoři nádor. Věřili byste tomu? Já krásný, zdravý, mladý člověk byl najednou rád, že vlastně žiju. Naštěstí mám ženu, která je stejně střelená jako já. Dva měsíce po operaci už jsme frčeli do Dominikánské republiky.

Třiadvacet dní na jednom místě? To neudýcháme, říkali jsme si. Poslední den jsme se shodli, že bychom tam klidně zůstali ještě měsíc. Dominikána je ráj na zemi. Po všech těch operacích to pro mě byla hotová oáza.

Chystáme se tam v únoru znovu. V Karibském moři jsou keporkakové, kteří se tam jezdí pářit. A velryby nám chybí. Už třikrát nám utekly, teď je snad konečně uvidíme.

Santa Claus na palmách

Když je možnost, vyjíždíme za hranice dvakrát ročně. Nejčastěji na jaro a na podzim, poslední roky taky na Štědrý den. V Thajsku jsme trávili Vánoce asi šestkrát. Když vezmete v úvahu peníze, které v tu dobu utratíte u nás, zas tak o moc dráž to nevyjde.

Naposledy se nás kamarádka ptala, co na tom Štědrém dni v Thajsku pořád máme. A já jí říkám: Jaruško, ráno vstaneme, sedneme na pincka, protože ten stojí v Thajsku pořád 120 korun na celý den, jedeme na kafe a pak do pralesa ke slonům. Zajdeme si na masáž, vyspinkáme se a jdeme se vykoupat. Nakonec si zajdeme na opulentní večeři, kde se podávají langusty a krevety a tančíme do čtyř do rána.

Thajci neslaví Štědrý den ani Nový rok, ale pro turisty jsou ochotni udělat maximum. Připraví ohromné světelné a ohnivé show, všude hraje bigbít. Je to sranda, když máte 40 stupňů ve stínu a na palmách svítí Santa Claus, jak táhne sáně.

Thajsko se bohužel za posledních dvacet let šíleně změnilo. Čínani a Rusové tam staví pětihvězdičové hotely i hráze, člověk se nedostane z bungalovu, kam by chtěl.

Pohřební obřady v Indii a Nepálu

Když jsme v Thajsku poprvé přičichli k budhismu, museli jsme co nejdřív do Tibetu a do Nepálu. A taky na Bali, protože tam je 1100 chrámů.

V Tibetu a Nepálu nás zavedli k domorodcům. Žili v naprosto čistém obydlí a topili plackami zplácanými z jačího trusu. Na uších měli náušnice, prstýnky, byla to nádhera. Ale nabídli nám jejich čaj, do kterého přidali jačí máslo. Žena mi říkala: Jestli jsi chlap, tak ho vypij i za mně. Poslechl jsem a vypil to. Tak rychle jsem se s odpuštěním nikdy v životě neposral.

Jednou jsme měli kliku, že jsme viděli, co dělají s mrtvými v Nepálu. Šli jsme kolem jednoho kláštera a zrovna tam přinesli kameny a na něj položili čerstvého nebožtíka. Sekyrkama a kladivama jej rozmlátili včetně tekutin a vnitřností. Nohy i žaludek lítaly vzduchem, kde už čekali supi. Kosti pak místní roztloukli a spálili. Věří tomu, že když tělo poslouží jako potrava jinému živočišnému druhu, kruh života se uzavře a duše se může reinkarnovat.

Tři dny jsme spali v indickém Váránasí na břehu řeky Gangy, kde jsme byli pro změnu svědky spalovacích obřadů. Na místě bylo až šedesát tisíc lidí. Bylo to něco neskutečného.

Divocí Indiáni a lamí embrya

Často vzpomínám na Venezuelu. Byla to jedna z prvních zemí, kam jsme se s manželkou před osmnácti lety vypravili. Irma chtěla tehdy na Kubu. Ale já říkal: V obou zemích mají ženské velké prdele, pije se tam třtinový rum, jsou tam doutníky, americké auťáky, ale ve Venezuele je navíc amazonský prales a nejvyšší vodopád Angel. Tohle na Kubě není.

Ještěže jsme tam jeli. Benzin stál čtyřicet haléřů a my načepovali do auta 97 litrů za 35,50 Kč. Dodnes to mám na kameře. V té době to bylo jeden a půl piva. Absolvovali jsme desetidenní trek po pralese plném liján, každý den jsme spali jinde. Den jsme jeli po řece Orinoko, lovili jsme piraně, pobyli u Indiánů – bylo to něco nepředstavitelného. Netušili jsme, že taková nádhera vůbec existuje.

Vzpomínám si, že Indián, který nás tehdy pralesem prováděl, zakopl a spadl rukou na strom. Celou ji měl od krve a začal řvát. My k němu běželi, v ruce lékárničku a on se začal smát. Byl to strom, který vypouští červenou mízu. A ta je snad účinná proti rakovině.

Pak jsme šli do nějaké jeskyně, z níž vylétávalo pět milionů netopýrů asi šest metrů nad našimi hlavami. To jsou zážitky, které člověk nikde jinde nezažije.

Když jsme byli v Bolíviii, tak nás průvodkyně v jedenáct večer zavedla na čarodějnický trh, kam se normální běloch nedostane. A tam se prodávaly samé zdravé věci z amazonských stromů, listů, kořenů, květů. Hlavně proti rakovině. Měli tam i lamí embrya. Bolívijci věří tomu, že když je zakopou, mohou si na tomto místě postavit dům. Zlí duchové se mu vyhnou.

Top státy: Guatemala, Botswana i Maroko

Cestování nás vždycky bavilo. Evropu jsme projeli už za bolševika. Jenže měli jsme děti, rodinu. Jakmile se osamostatnily, začali jsme cestovat intenzivně. Nejdřív přes cestovku Rudu Švaříčka, který pravidelně pořádal měsíční výpravy do čtyř zemí. Teď jezdíme přes Němce, je to levnější.

Kdybych měl ze 75 států vyzdvihnout země, které byly pro nás top, pak by to byly země, o kterých jsme netušili, že jsou až tak působivé. Kromě Venezuely nás například hodně chytla Guatemala. Věděl jsem, že tam jsou pyramidy, ale od těch mexických jsou diametrálně odlišné.

S domorodcem jsme jednou vylezli v půl páté ráno tři sta schodů na nejvyšší z nich. Tam jsme si dali slivovičku, sedli si a čekali na opar. Zleva doprava byl vidět jenom prales, z nějž vyčnívaly špičky dalších pyramid. Začali létat papoušci, řvát vřešťáli, viděli jsme dokonce harpyji, jak ulovila opici a rovnou ji sežrala. Seděli jsme v němém úžasu a koukali na tu nádheru.

Kdybych měl vzpomenout nějakou zemi do pátého fleku, bylo by to Maroko. Byl jsem jím neskutečně překvapen. Vzpomínám, že jsme jeli autobusem přes Gibraltar a projeli všechna větší města – Casablancu, Fés, Márrakeš... Spali jsme na zámcích. Jedli jsme jídlo, o kterém se nám do té doby ani nesnilo. Byli jsme na poušti v Ait Ben Haddou, což je město splácané z bahna a rákosí, kde se točil například Gladiátor. Maroko je nádherná země.

Do Spojených států už bych naopak nejel. Strávili jsme tam celý měsíc a Američani jsou nejtupější národ, jaký znám. Přírodní parky mají krásné, ale jejich mentalitu nemusím. U každého baráku stojí stožár s americkou vlajkou, deset růžových prasátek a nápis Welcome. Kamkoliv přijeli, chovali se jak hovada.

Začínají být bohužel i lokality v Evropě, kam bychom se nevrátili. Jako muzikant, estét a znalec umění miluji Paříž. Naposledy jsme tam byli na Silvestra před čtyřmi lety a nebylo nám doporučeno, ať jej trávíme pod Eiffelovkou. Tak jsme stáli u Vítězného oblouku a bylo to fajn. Ale šest holek z našeho zájezdu okradli. Údajně je obstoupilo asi dvacet Arabů a dali jim najevo, že pokud jim nevydají mobily, foťáky i kamery, bude zle.

Dobrodružství se zvířaty

V Botswaně jsme byli běžně od zvířat tři čtyři metry. Tato země je po stránce zvířat úžasná. Není tam tolik lidí a pokud zrovna nejedete přes velkou cestovku, ale ve dvou džípech, pustí vás k nim mnohem blíž. Dovolíte si věci, které by si nikdo nedovolil. Třeba si i pochovat lvíčata.

Adrenalin a dobrodružství vyhledáváme cíleně, ale někdy nás překvapí. Na Mauriciu avizovali, že si zaplaveme s delfíny. Tak si říkám: Přijede velká loď, projede okolo delfínů a to bude celé. Ale nakonec přijel rychlý člun pro čtyři lidi. Vyrazili jsme na Indický oceán, našli hejno asi osmdesáti delfínů, kteří skákali ve vodě a člun se zařadil vedle nich. Černoch nám dal šnorchl a brýle a hodil nás do brázdy před delfíny.

S ženou jsme se potápěli s lahvemi v moři patnáct let, takže bychom strach mít neměli. Ale když je pod vámi najednou kilometr hloubky, koukáte do zelené tmy a z ní několik metrů pod vámi vyplouvají ta torpéda, která se na vás dívají a zase odplouvají, aby si vyskočili, je to neskutečný zážitek. S delfíny jsme se honili tři hodiny.

Steak s hůlkami na kostičky

Na každý výlet s sebou bereme čtyři litry slivovice a ty za tři neděle bouchneme jak nic. Kvůli zdravíčku, říkáme si. Ale v Africe mají například výborné červené víno. V Dominikáně pijete zase třtinový rum nebo margarity. Já jsem s prominutím srací typ, takže nikdy nezapomínáme na speciální cestovatelské prášky, které nám vždycky zaberou.

Naposledy nám nejvíc chutnalo ve Vietnamu. Když jsme v cizí zemi, vždycky jíme v restauraci pro místní, což například v Danangu znamená dva tři stolky venku. Sednete si, kuchař přímo před vámi připraví obrovský čerstvý steak s hromadou rýže, grilované zeleniny a pivem za čtyřicet korun. Čert po tom, že je to laciné, ale ta chuť! Sedíte venku, koukáte na moře, na lidi, na rybí trh. Naposledy mi k tomu obrovskému steaku přinesli hůlky a já přemýšlel: Jak to budu jíst? Tak jsem borce požádal o nůž. Jenže on přišel s nůžkami a steak mi nastříhal na kostičky.

Náboženské rozdíly se stírají

S nevraživostí jsme se na svých cestách nikdy nesetkali. Naopak doma přesvědčujeme naše kamarády, kteří necestují, ale mají dva baráky a dvě chaty, že nemusí být na první pohled všechno takové, jak vypadá.

Dostal jsem například otázku, co říkám na islám. Víme, co všechno už napáchaly extremistické skupinky v Evropě. Když jsme přitom byli před dvěma lety na Zanzibaru, v hlavním městě vidíte nádherný křesťanský kostel, který bohužel nedostanete do foťáku, protože vám vedle něj zavazí minaret islámské mešity. Na Koh Lantě v Thajsku je na čtyř stech metrech budhistická stupa, křestaňský kostel a muslimská mešita. Nevěřícně koukáte na to, jak si pět stovek lidí „odbyde“ svůj obřad, znovu se sejdou a jdou spolu na oběd.

Borneo je z 95 procent islámská záležitost. Čtyři dny jsme strávili v Kuchingu, kde jsou obrovské mešity. Nádherné zámky, které v Evropě nevidíte. A setkali jsme se tam jenom s příjemným chováním. Jestli je to budhista, křesťan nebo muslim, nemáme s nimi v zahraničí žádný problém. Já věřím ve slušnost lidí, ať je takový nebo onaký.

Luxusní a pohádková Dubaj

V Dubaji jsme stokrát přesedali, ale nikdy nás nelákala. Když jsme tam strávili pět dní, otočili jsme o 360 stupňů. Neskutečně nás pohltila. Spojili jsme se s Češkou, která tam žije šestnáct let a ta nám udělala osmihodinovou okružní prohlídku po Dubaji v češtině. Měli jsme představu, že uvidíme jen mrakodrapy a lidi v bílých hábitech. Jenže oni jsou neskutečně vzdělaní! Školství mají zdarma a když chtějí na vysokou do Číny, do Ameriky, do Anglie, vláda jim to zaplatí. S podmínkou, že pak zůstanou v Emirátech.

V centru Dubaje pravidelně organizují světelné show a městem se ozývá hudba jako v Las Vegas. Zrovna zpívala Edith Piaf a vedle mě stál domorodec v arabském hábitu. Já mu chtěl říct, že to je Edith Piaf, francouzská šansoniérka číslo jedna – aby věděl. Já vím, řekl a ve francouzštině s ní začal zpívat text. Byl jsem za totálního blbce.

Cestovatelské sny

Z pěti kontinentů jsme zatím navštívili tři. Nebyli jsme v Austrálii, na Novém Zélandu ani na Antarktidě. Tyto destinace jsou pro nás natolik drahé, že radši jedeme dvakrát ročně na Borneo nebo do Vietnamu. To samé platí o Bhútánu nebo Galapágách, kde chtějí permity 100 až 200 dolarů na člověka denně. Jsou to šílené peníze.

Takový Ekvádor nás zase vůbec neláká. Jediné, co nám chybí, je severní a jižní pól. Nejsme s ženou lyžníci, ale chtěli bychom vidět polární záři. To je náš cestovatelský sen.

Suvenýry z cest

Někdy jen tak sedíme v bytě a koukáme na věci, které máme rádi a vzpomínáme. Motivují nás v tom, ať se zase někam vypravíme, dokud na nás nahoře někdo neluskne.

Před osmnácti lety jsme si přivezli domů sošku čtrnáctikilového masaje. Měl na sobě spoustu cinkrlátek a já tehdy přemýšlel, jak ho převézt. Nakonec jsem obešel všechny ženské ze zájezdu, vybral hygienické vložky a masaje jím oblepil.

Ke každému suvenýru se váže nějaká vzpomínka. Hlavu buddhy ze zeleného safíru jsme si přivezli z Vietnamu. Dřevěnou plastiku vedle ní vyřezával domorodec jenom nožíkem. Když se podíváte na ty tváře, to je něco úžasného… Oblíbili jsme si také dřevěné masky, které nám zdobí jedno z průčelí.

Když jsme objevili v Kentucky, která je třikrát větší než ČR, jediné muzeum automobilů značky corvette na světě, musel jsem jeden model mít.

Suvenýry už nemáme kam dávat, ale když je to něco speciálního, jako třeba rikša z Vientamu, tak si ji zase koupíme. Poslední místo na stěně nám zabral obraz ze Zanzibaru. A už končíme. Zakázali jsme si cokoliv domů kupovat.

Zpověď cestovatele

• Proč cestujeme? Co nás žene? Poznání. Člověk objevuje národy, kultury a taky věci, které u nás k vidění nejsou. A čím víc zemí vidíte, tím chcete vidět ještě víc.
• Co mi cestování dalo a vzalo? Určitě jsem procestoval barák. Ale vůbec toho nelituju. Přes Rudu Švaříčka vyšel jeden měsíční zájezd pro dva takřka na 220 tisíc. Za to už pořídíte auto nižší střední třídy. Za rok to dělá půl milionu.
• Které z míst nám ještě chybí? Projeli jsme šest novodobých divů světa a chybí nám jen Petra. Jenže v Jordánsku se pořád válčí, tak jsme se jeli radši podívat do Vietnamu na zátoku Ha Long Bay a do Kambodži na Angkor.
• Civilizace versus příroda? Baví nás moře a prales. Čím dál tím víc tíhneme k přírodě. Vidět opice, orangutany a nosály, kteří jsou tři metry od nás, to je zážitek, z něhož žijeme dalšího půl roku. Dokázal bych si představit, že bych strávil měsíc v pralese u Indiánů.
• Kde bych si dokázal představit žít? Na nějakém ostrově, kde je klid. Dřív jsme byli hrozně akční, ale dnes už si klidně zajedeme rozjímat do kláštera. Mně to teda moc nejde, jsem dost divoký. Kvůli buddhismu jsem se snažil chodit do jógy a po třetí lekci jsem byl vyloučen, protože jsem rušil.
• Jak jsem oslavil šedesátiny? Byly to moje nejlepší narozky v životě. S ženou jsme je strávili ve stanu v minus šestnácti stupních v základním táboře v Base kempu pod Mount Everest. Byla to paráda.
• Jak jsem na tom s jazyky? Cizí řeči bohužel neovládám. Oba máme se ženou jen základní výbavu a ona navíc v mobilu překladač. S tím si vystačíme naprosto bez problémů. Pochopitelně, když jsme měli v Hanoji čtyřhodinovou prohlídku v angličtině, já pochopil dvě slova: Ho Či Min a parlament.
• Jak jsem na tom se sny? Tvrdím, že člověk by měl mít sny, které jdou realizovat, pak sny, které se podaří, když máte štěstí nebo pro to něco uděláte a nakonec je dobré mít sny, které nejdou. Myslím, že severní a jižní pól je jedna z věcí, které nejdou.
• Bohatství versus štěstí? Čím mají lidé míň, tím víc by se rozdali. Někdo by řekl: Thajci, takoví chudáci. Leží tam na pryčně, uvnitř mají plazmovku a to je vše. Jenže co máš doma ty? Křišťálové sklo po babičce, ze kterého se nepije, cibulák, který vytáhneš na Štědrý den a dva a půl metru knih, které jsi třeba nikdy nečetl. Oni nemají zbytečnosti. Teď je otázka, kdo je na tom líp.

Cyril Černý (69 let)

• Pochází z Olomouce z významné hudební rodiny. Jeho otec byl ze sedmi sourozenců a stal se jedním ze zakladatelů Moravské filharmonie a Moravského klavírního tria. Hudbě se věnovali profesionálně také otcovi bratři, Váša byl dokonce národní umělec. Cyril Černý hraje na klavír od čtyř let
• Po gymnáziu se chtěl stát pilotem dopravních letadel, ale nedostal body za dělnický původ. Namísto filozofie se nakonec vyučil mechanikem klávesových nástrojů a svého času byl jedním ze dvou ladičů pián pro celou republiku
• Ladění klavírů se věnuje padesát let. Má pod sebou 11 uměleckých škol a pracuje také soukromě. Líbí se mu, že každý den tráví jinde – od uklízečky až po generálního ředitele.
• Po třiceti letech praxe získal razítko soudního znalce. Za socialismu dělal posudky na aparaturu, dnes už se uplatní jen v případech, kdy škola vyřazuje klavír nebo se rozvádějící pár přetahuje o majetek
• Ve Zlíně žije Cyril Černý s manželkou Irmou čtyřicet let. Líbí se mu město i jejich byt. Obejdou se bez dveří a z každého okna mají výhled do lesa. S lidmi, kteří bydlí v rodinném domku, by rozhodně neměnil.