Nejnovější zprávy: Začala rekonstrukce Čiperovy vily, vznikne zde kulturní a kreativní centrum ​Památník rodáka z Hrachovce kardinála Bauera září novotou

Společnost

Je jedno, jestli operuji prezidenta nebo souseda, říká uznávaný oční chirurg Pavel Stodůlka

Hosta celosvětového formátu přivítali autoři podcastu Inspirace Baťa Gabriela Končitíková a Jakub Malovaný z Nadace Tomáše Bati. Se svolením autorů tohoto podcastu vybíráme nejzajímavější pasáže hodinového povídání s Pavlem Stodůlkou.


Autor: archiv Gemini, Nadace Tomáše Bati

Jako tenká červená linie se rozhovorem s Pavlem Stodůlou prolíná propojení s odkazem Tomáše Bati, jehož uznávaný lékař ctí a snaží se na něj navazovat.

První otázka ani nemůže být jiná než „baťovská”. Tomáš Baťa ji sám kladl svým spolupracovníkům. Řekněte nám, v čem jste nejlepší?

No, to by měli asi hlavně říkat lidé okolo mě. Ale to, co snad dělám dobře, je oční chirurgie. I po těch desítkách let ji dělám rád. Na našich klinikách jsme dokázali vytvořit takové prostředí, že pacienti k nám naštěstí chtějí chodit a my můžeme vydatně operovat.

Jak je to s talentem ve vašem oboru? Je možné mít talent k lékařskému povolání?

Vidím analogii s hrou na housle. Když chce někdo hrát dobře, musí mít talent, musí mít dobré housle a musí hodně cvičit. A proto hodně operujeme, máme kvalitní vybavení a věřím, že pracujeme dobře.

Když jste před lety rozhodoval o své budoucnosti, byla medicína vaše jasná a první volba, nebo jste toužil být něčím jiným?

Určitě to nebyla první volba. Jako malý kluk jsem chtěl být lesákem a být se zvířátky v lese. Potom jsme všichni kluci na ulici chtěli být popelářem – fascinovala nás ta úžasná svoboda, kdy jste na tom stupátku a můžete kdykoliv seskočit z jedoucího auta. Postupně jsem zrál a dlouho uvažoval o nějakém technickém povolání. Vždy jsem měl rád techniku a různé přístroje. Na střední škole jsem už hledal to, co by dávalo mému životu hluboký smysl a našel jsem ho v medicíně. A pak už to bylo jen o tom najít obor, ve kterém bych propojil technické znalosti a medicínu.

Takže to je ten důvod, proč si vás oční chirurgie získala?

Lidský zrak je nejdůležitějším smyslem. I když je pravda, že všechny smysly jsou důležité, ale přece jenom zrakem přijímáme nejvíc informací a bez zraku je život těžký. Takže pomáhat lidem, kteří špatně vidí, mně přišlo a přijde pořád velmi smysluplné. Zároveň oko je jakási kamera, je to přístroj, takže je tam optika. A ty přístroje, které používáme pro operace očí, jsou velmi důmyslné, jsou různorodé, takže člověk tam může vztah k technice a k procesům, které probíhají v těch přístrojích, určitě uplatnit. Propojení fyzické práce rukama, medicíny a chirurgie je pro mě ideální.

Lékařské povolání se často dědí. Platí to i o vás?

Pocházím z rodiny, kde nikdo nikdy přede mnou lékařem nebyl. Byli to spíš technici. Ale v rodině mé manželky naopak byli lékaři a primáři, takže jsem cítil, s nadsázkou řečeno, jakousi povinnost se primářem stát.

Operace očí je něco fascinujícího, téměř nepředstavitelného. Udržujete nějak ruce v kondici, abyste neměl jakýkoliv třes? Jde přece jen o milimetry...

Ano, při oční chirurgii potřebujete mít klidné ruce, prsty vytrénované, což lze trénovat na spoustě manuálních dovedností. V mém případě bylo velmi pozitivní, že mě rodiče posílali na klavír. Pravda, těch devět let při mém muzickém antitalentu mohlo být považováno za promarněný čas, ale dnes vím, že tomu tak nebylo. U klavíru se učíte koordinovat prsty a tím, že hrajete pravou a levou rukou něco jiného, tak se v mozku koordinují pohyby. Byla to pěkná průprava na moje současné povolání. Pomáhalo mi to třeba i při psaní na stroji.

Jak se projevuje talent pro podobnou práci?

Musíte mít vrozený klid, bez tohoto aspektu se z vás oční chirurg stane těžko. Ano, spousta věcí se v životě naučit dá, ale pokud se vám třese ruka, tak je to složité. Věřím, že kdo na sobě pilně pracuje, může i takový hendikep eliminovat a stát se dobrým očním chirurgem. Potřebujete mít také schopnost klidu a rozvahy, mít pořád přesné a správné pohyby i ve chvíli, kdy je daná situace vyloženě stresová, například při složité operaci, kdy se ne všechno daří tak, jak byste chtěl, nebo se to dokonce ubírá špatným směrem. Umění vyřešit problémy s klidem a rozvahou musí mít člověk v sobě a musí to pořád udržovat a rozvíjet.

Jste hrdým Zlíňákem, ale nikoliv rodilým, je to tak?

Narodil jsem se v černé Ostravě, ale maminka pochází z Holešova a ve Zlíně vyrůstala. Dědeček pracoval u Bati, pomáhal dokonce budovat Batawu v Kanadě, kterou Tomáš Baťa junior založil nedlouho před druhou světovou válkou. Ke Zlínu a odkazu Tomáše Bati máme hluboký vztah. Tatínek se narodil a vyrůstal v Boršicích, což je nedaleko. Možná i tyto rodinné vazby mě dostaly do Zlína a vracel jsem se vlastně k rodinným kořenům.

Hrdě se hlásíte k vašemu propojení s baťovskou filozofií. Čím vás zaujala?

Velmi silně vnímám svoji zakořeněnou touhu dělat věci dobře a efektivně, dokonce si myslím, že výrazně silněji, než je v medicíně běžné. V operačním oboru musíme věci dělat rychle a efektivně už proto, že správná operace je co nejpřesnější, co nejefektivnější, za co možná nejkratší čas, který v oku chirurg stráví. A to jsou vlastně baťovy principy. Efektivita, přesnost spojená s rychlostí.

Tradici oční chirurgie ve Zlíně zavedl pan docent Kuběna, pokračoval v ní pan docent Smečka, jak se vám na ně navazuje?

Docent Kuběna byl opravdu velmi výjimečným očním chirurgem, řekl bych, nadnárodního působení. Bohužel úplně nemohl vyniknout mezinárodně, protože mu to nedovolili komunisté. V tradici pokračoval pan docent Smečka a dneska ji buduje naše generace.

Jak moc hraje roli ekonomika? Přece jen působíte v soukromém sektoru.

Samozřejmě, když jsme privátní klinika, musíme vydělat na zařízení, mzdy, provoz. To byl v podstatě hlavní důvod, proč jsem odcházel z Baťovy nemocnice, kde jsem byl asi sedm let v pozici primáře očního oddělení, které velmi pěkně šlapalo. Měl jsem kolem sebe fajn lidi, ale pochopil jsem, že tak velká nemocnice i při nejlepší snaze není schopná stačit tempu dynamicky se rozvíjejícího oboru oční chirurgie.

Což ve vašich privátních klinikách zvládáte?

Když jsem začínal v oboru, tak jsem si říkal, jaká je škoda se jen dívat přes ty západní hranice, jaké tam používají lasery, zatímco my tady máme pořád staré nožíky, které musíme přebrušovat. Dnes jsme v pozici, že máme nejen nejmodernější vybavení, ale dokonce vlastním firmám, které vyrábějí lasery a vyvíjejí nové nitrooční čočky, pomáháme produkty vylepšovat, vynalézat, podařilo se nám vyvinout ve spolupráci s kalifornským startupem nový laser, který se dnes používá od Evropy až po Austrálii.

Před pár lety jste jako první operovali robotickým laserem Phantom, přibližte nám to.

Je mnohem rychlejší, přesnější a šetrnější pro oko. Takže se nám stává, že lidé dnes létají do Zlína z celého světa. Ani jsem nesnil, že se budou odborníci ze světa dívat ve Zlíně na poslední novinky a budeme udávat trendy a vývoj. To se dnes děje a jsem šťastný, že se nám to povedlo.

Napadlo vás někdy přestěhovat sídlo vaší kliniky do většího města, třeba do Prahy nebo někde do západní části Evropy?

Určitě jsme nějakou dobu s mojí paní přemýšleli, zda nemáme jít do Brna, do Prahy nebo třeba dokonce do Toronta. Vždy naštěstí nakonec zvítězila myšlenka, že tady máme kořeny, tady jsme vyrůstali, že se tady chceme rozvíjet a chceme tu vychovávat děti. Jsem tomu rád a věřím, že se snad nedožiji toho, co jsme tady ve střední Evropě historicky viděli, a sice že jednou za pár desítek let přes nás přešli Němci nebo Rusové a nadělali tady spoustu škod...

Co si vlastně myslíte o českém národu?

Jakkoliv vnímám nějaká negativa, tak myslím, že jsme nesmírně pracovitý národ, jsme vynalézaví, tvůrčí, museli jsme se naučit přežít ve spoustě různých situací, což se v genech a v povědomí českého národa velice pozitivně odrazilo. Myslím, že tam, kde je blahobytu možná až trošku příliš, to vede k určitému úpadku. My tady máme slušný standard života, hlavně v těch menších městech je život bezpečný, sociální rozdíly nejsou tak velké, lidé jsou pospolitější. Řekl bych, že je nám tady fajn.

Kde se ve vás bere tolik energie? Co je vaším osobním motorem?

Když se narodíte se zlatou lžičkou a všechno dostanete zdarma a hned, nevede to k uspokojení, nemáte motivaci. Jedna ze základních věcí, která vede ke štěstí, je touha. Touha budovat, touha něco vytvořit.

A tu evidentně máte.

Nám se splnily věci, o kterých jsem ani nesnil. Jako například moment, kdy k nám přijel na oční operaci pan Baťa z daleké Kanady. Měl zdravotní péči na věhlasné klinice Mayo v Rochesteru v Americe, ale on prostě přijel za námi do Zlína. Velmi si vážím toho, že mi tohle život umožnil. Krásná byla i další následná setkání s ním, snažil jsem se všechno nasávat, byly to nezapomenutelné chvíle.

Které další osobnosti vás ovlivnily? Dokážete říct, co vám taková setkání dala, čím vás obohatila, posunula, inspirovala?

I slavní, úspěšní a známí lidé jsou normální lidské bytosti, které mají svůj privátní život a jsou schopni a ochotni se o něm bavit, dělit se o své vědomosti. Třeba Miroslav Zikmund, to byla studnice vědomostí. Potkával jsem se s ním pravidelně, naposledy ještě nedlouho před jeho odchodem, když už měl přes sto let. A on si pamatoval i křestní jména našich dětí. Navzdory věku a nemoci byl neuvěřitelně pozitivní. I když už v podstatě jen ležel, pořád vyzařoval ryzí optimismus.

Je složitější ruce uklidnit, když víte, že operujete známou osobnost?

Je nezbytné udělat operaci vždy naprosto stejně dejme tomu babičce z vedlejší vesnice i slavné osobnosti. Jakmile se snažíte operaci něčím vylepšit, protože je před vámi VIP pacient, jste na nejlepší cestě si vytvořit nějaký nečekaný problém. Základem je jenom pečlivě opakovat to, co jste už dělal tisíckrát. Nesmí být žádný rozdíl v tom, jestli operujete souseda, prezidenta nebo Baťu.

Operace oka je jistě pro pacienty mnohem ožehavější věc než většina jiných zákroků.

Přesně tak. Musíme mít i určitý dar umět lidi uklidnit, že se nemusí bát. Operace oka je pro každého obrovsky citlivá věc. To si myslím, že je další naší velkou předností, kvůli které k nám jezdí lidé z celého světa. Kolegové se nás občas ptají, jestli pacientům dáváme tablety nebo jim pícháme něco do žíly, že tak klidně leží. Já jim odpovídám, že je to výsledek celé atmosféry, která je u nás promyšlená. Pacient musí cítit pohodu od recepce přes vyšetřující lékaře až po operační sál. Já s lidmi samozřejmě komunikuji, takže vycítím, jestli chce pacient mluvit víc, nebo míň. Často se stává, že se třeba při operaci bavíme o tom, jakého má doma psa, co všechno už pejsek umí, a pak se pacient najednou zeptá, kdy začneme. No a já mu odpovím, že jsme už v podstatě skončili. Mluvené slovo je vůbec nejlepší uklidňovací prostředek a když na pacienta přenesete vlastní klid a jistotu, pak je všechno v pohodě.

U kterých osobností jste se inspiroval ve vaší profesní kariéře vy?

Jedním z mých velkých učitelů byl pan doktor Howard V. Gimbel v Calgary v Kanadě. Je to jeden z nejlepších očních chirurgů minulého, ale i současného století. Vybudoval první privátní oční kliniku v Kanadě, což tehdy s ohledem na jejich systém zdravotnictví byla celkem neslýchaná věc. V jednu dobu na této své klinice prováděl deset procent očních operací celé obrovské Kanady. A to za ním létali také pacienti z Ameriky, protože v USA regulační úřad výrazně zpomalil rozvoj nových metod v medicíně, takže zaostávali za Evropou i za Kanadou.

K němu jste se jezdil učit?

Ano. Ke každému pacientovi se choval s pokorou a pozorností, zároveň mu dával nejlepší možnou péči. Snažíme se dělat naši práci po jeho vzoru.

Pokud vím, vaším vzorem byl i zmíněný pan docent Kuběna.

Byl mým velkým učitelem v tom duchu, že uměl pacienta opravdu i v těžkých chvílích uklidnit, uchlácholit a dát mu naději. Mladým lékařům často předkládám historku, když jsem se díval na pana docenta Kuběnu, jak vyšetřuje pacientku – starou paní, která za ním přišla se špatnou sítnicí. V té době se sítnici vůbec nedalo pomoci. Těm lidem nepomáhají žádné brýle, oni prostě špatně vidí a hledají jakoukoliv pomoc. Mají strach, že se bude jejich stav dál horšit, bojí se, že oslepnou. A pan docent Kuběna této pacientce a jí podobným říkával: „Podívejte, mám pro vás dvě zprávy. Jedna je, že se vám nedá pomoci, protože máte špatnou sítnici – léčit se to nedá, brýle nepomohou. Ale mám pro vás i dobrou zprávu. Nikdy neoslepnete, tato nemoc ke slepotě nevede.“ A ta paní se rozplakala radostí, protože právě strach z oslepnutí ji ničil. Pan docent to dokázal vycítit a vyřešit jednou větou. A tak by se měl lékař k pacientům chovat. To je něco úplně fantastického.

Své zkušenosti předáváte dál mladým lékařům. Jaký jste učitel a pedagog?

Určitě jedním z nejlepších nástrojů je jít lidem příkladem a trvat na některých principech a postupech. Mám to štěstí, že medicínu chodí studovat zpravidla lidé, kteří chtějí pomáhat a jsou empatičtí. Takže se nám v tomto směru celkem daří, naši mladí lékaři a lékařky se rádi učí dělat věci správně a v našich liniích.

Stalo se vám někdy, že jste spolupracoval s odborníkem, skvělým profesionálem, ale lidsky to nešlo a museli jste se třeba rozloučit?

Je to výjimečné, ale stává se to. Lékařům a kolegům vždycky říkám, že odpustím profesní nebo odborné pochybení, ale nikdy neprominu, když se k lidem nebudou chovat s úctou a respektem.

Vybudoval jste už jedenáct očních klinik, takže je zřejmé, že předávání zkušeností, poznatků a všech vědomostí je nezbytnou součástí vaší praxe.

Sdílíme docela efektivně a hojně, to je princip našich klinik s početnými kolektivy, jinak bychom je ostatně vybudovat nemohli. První naše tři kliniky byly ve Zlíně, v Českých Budějovicích a Praze, všude jsem operoval jenom já. Dnes operuji pravidelně ve Zlíně a ve Vídni, jinde máme už samostatné kolektivy. Já pomáhám na jednotlivých klinikách udržovat, kultivovat a rozvíjet správnou atmosféru, pomáhám se strategiemi, ale vlastní zdravotní péčiobstarávají kolegové opravdu samostatně.

V počtu jedenácti klinik to ostatně ani nemůže být všechno závislé jenom na vás.

Přesně tak. Člověk nemůže být nejlepší ve všem. Jestli chcete vybudovat něco trvalého a fungujícího, musíte umět předávat dál, učit ostatní, sdílet. To je přesně to, co říkal Baťa.

Jak moc tímto sdílením a předáváním trpí vaše ego?

Moc dobře si uvědomuji, obzvlášť s přibývajícím věkem, že to prostě jinak nejde, že předávat a sdílet musím. Naštěstí mám v rodině pokračovatele, dcera je mladá oční lékařka, takže může přiložit ruku k dílu, a syn se snaží využívat umělou inteligenci, takže do našehooboru také přispívá.

To jste nám nahrál. Aktuálně se hodně mluví o umělé inteligenci. Jak moc dokáže být prospěšná ve vašem oboru?

Na našich klinikách máme tým programátorů a speciálních expertů i na umělou inteligenci, kterou využíváme při výpočtu nitroočních čoček. A máme na AI postavenou metodu, která se zdá, že je jedna z nejpřesnějších, ne-li vůbec nejpřesnější ze všech. Vědecká práce našeho týmu o využití umělé inteligence při kalkulaci nitroočních čoček se stala naší nejcitovanější publikací ve světě. To je naprosto něco fantastického.

Jak je to s prevencí? Zanedbávají ji lidé, když si myslí, že zrak je běžná věc a není potřeba o něj nějak speciálně pečovat?

Ta otázka je komplexnější. Prevencí můžeme myslet třeba i ochranu proti úrazu s tím, že člověk by měl mít při rizikových činnostech někde v práci a sportování ochranné brýle. Ale otázka asi směřovala trochu jinam. Oko je součást organismu, je to okno do duše i těla. Když se podíváte do oka, je to jediné místo, kde jsou krásně vidět cévy, takže oční lékař vidí, v jakém stavu je máte, zdali už jsou sklerotické a zda vás třeba čeká nějaká jiná interní nemoc. Oko je dobré udržovat zdravé tím, že správně jíme, protože špatná strava, kdy máte přemíru živočišných tuků, se projeví i v očích. A na zdraví oka má samozřejmě vliv i pohyb a třeba také pohyb oka samotného, o tom se moc neví.

Tak to, prosím, trochu rozveďte.

Mluvím o pandemii suchého oka. Čím dál více lidí začíná trpět suchým okem, lékaři dlouho neznali příčinu. No a jednou z nich je, že lidé okem dostatečně nehýbou. Oko je ovládáno vnějšími svaly, od přírody bylo vytvořené k tomu, aby se člověk díval různým směrem, na různé vzdálenosti, aby buď něco ulovil anebo nebyl uloven. Dnešní člověk kouká jedním směrem na jednu vzdálenost: na monitor počítače nebo na nějaký jiný monitor po většinu dne. Oko je ztuhlé, svaly kolem oka tuhnou a slzy nemůžou ven, lidé méně mrkají a oči vysychají. Takže když se budete hýbat, budete běhat, hrát nějaké míčové hry, tak tím mimovolně pomůžete i svým očím a celému tělu. Ty věci jsou propojené od přírody a od Pána Boha chytře a možná víc, než si uvědomujeme...

Na webových stránkách vaší kliniky se lze dočíst, že dokonce existuje oční jóga.

Ano jistě. Je to velmi vhodné pro lidi, kteří se denně dívají do počítače. Dnes to děláme téměř všichni, měli bychom tak své oči následně pravidelně cvičit. Věnovat tedy chvilku svým očím, kroužit s nimi nahoru a dolů, rozcvičit je. Pomáhá to, prokrví se i mozek.

Zvládáte vůbec nějak relaxovat, vypnout, na chvilku práci postavit na druhou kolej?

Relaxu je zoufale málo, to by vám mohla říci má žena. Ale když můžu, tak dělám nějaký sport, téměř denně plavu, do práce jezdím na kole, zpátky to beru delší trasou přes kopeček, abych se procvičil. Běžný a zdravý pohyb je moc fajn. Moje paní třeba denně chodí více než hodinu se psem na procházky, je to moc zdravé. V zimě všichni lyžujeme a jezdíme na snowboardu.

Kolik času věnujete spánku? Coby zastánce baťovské filozofie jistě víte, jak moc velkou váhu kvalitnímu spánku Tomáš Baťa přikládal.

Spánek je velmi důležitý, a já jsem dokonce přesvědčený, že ve spánku podvědomě zpracováváme to, na co jsme mysleli a co jsme zažili – že se to všechno připravuje pro nějaké další zpracovávání a možná i výměnu, možná i zálohování někam jinam, kdo ví, jak to všechno je. Občas si ze mě utahují spolužáci z medicíny, protože o mně ví, že jsem dokonce jednu dobu přemýšlel a experimentoval v tom, že když spíte ve vlažné nebo teplé vodě, je spánek ještě rychlejší a kvalitnější.

Máte před sebou ještě něco, po čem sníte, nějakou touhu, co byste si ještě v životě, klidně pracovním i osobním, rád splnil?

Toužím a sním, aby byl na světě mír, protože si myslím, že válka je to nejhorší, co vůbec může být. Určitě každý člověk si přeje, aby jeho blízcí byli zdraví, já v tomto nejsem výjimkou. Z těch odborných věcí se nám tady ve Zlíně podařilo vloni rozběhnout výrobu umělých nitroočních čoček, jsme jediný výrobce v Česku, který vyrábí umělé čočky. Už jsme jich tisíce a tisíce lidem implantovali a moc rád bych tento projekt ještě dále posunoval, abychom tyto čočky vylepšovali.

Pavel Stodůlka

● Narodil se 25. března 1965 v Havířově.

● Český lékař specializující se v oboru oftalmologie, v níž se zaměřuje na refrakční chirurgii, operace šedého zákalu a transplantace rohovky.

● Po maturitě absolvoval studia na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, která ukončil s vyznamenáním a pochvalou rektora.

● V roce 1992 absolvoval atestaci I. stupně v oftalmologii, v roce 1996 atestaci II. stupně v oftalmologii.

● V letech 1995–2000 postgraduálně studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

● Přednáší na mezinárodních očních kongresech, kde prezentoval přes 900 odborných přednášek.

● Vyučuje v kurzech pro zahraniční oční lékaře.

● V roce 2003 založil oční kliniku GEMINI ve Zlíně, soukromou oční kliniku v Česku s jedenácti pobočkami v Česku a Rakousku.

● Ve Zlíně také založil výzkumné centrum pro oční chirurgii.

● Provedl několik očních operací jako první oční chirurg na světě, v Evropě a řadu očních operací zavedl jako první v České republice.