JAKO DOMA: Německý hudebník miluje valašské hory

Byl to den, jako každý jiný. Německý hudebník s čerstvým diplomem z prestižní umělecké školy pročítal magazín Orchester, ve kterém kromě poutavých příběhů úspěšných muzikantů našel také zajímavý inzerát.

Zlínská filharmonie tehdy v létě roku 1990 hledala hráče na bicí nástroje a tympány. Pro šestadvacetiletého mladíka velká výzva.

„Rozhodl jsem se to zkusit. A uspěl jsem. Nabídli mi smlouvu na roční zkušební dobu. Můj profesor mi říkal, ať nasbírám zkušenosti, že se za dva roky vrátím do Německa,” vzpomíná dnes sedmapadesátiletý hudebník.

Dva roky se protáhly na bezmála třicet let. Jaké byly, to už Gregor Kruyer popisuje v rubrice Magazínu PATRIOT Jako doma, v níž zpovídáme cizince trvale žijící ve Zlínském kraji.

Proč jste se rozhodl jít právě do České republiky?

Řekl jsem si proč ne. Mám moc rád českou hudbu. Miluju Dvořáka, Janáčka, Martinů, Smetanu i další autory. Byl jsem mladý, bez závazků, doma mě nic nedrželo. Bral jsem to jako velkou výzvu. Napsal jsem do filharmonie, pozvali mě na konkurz, tak jsem jel.

Když jste uspěl ve výběru, tak jste dále neváhal?

Ani minutu. Najít místo v kvalitním uměleckém tělese je v Německu velmi těžké. Na každou nabídku se hlásí třeba osmdesát lidí. Vyberou dvacet a teprve z nich pak toho nejúspěšnějšího a nejlepšího. Chtěl jsem získat zkušenosti. Musím přiznat, že jsem se tehdy zúčastnil více konkurzů, byl jsem třeba ve Švédsku nebo na Novém Zélandu. Někde jsem i uspěl, ale nakonec jsem se rozhodl pro Zlín.

Litoval jste někdy toho rozhodnutí?

Nikdy jsem nelitoval. Všude najdete něco pozitivního i negativního. Líbí se mi tu. Hlavně krajina je tu krásná. Rád chodím do přírody na túry.

Jak jste se cítil po příjezdu? Zapadl jste do orchestru bez problémů?

Samozřejmě jsem česky neuměl ani slovíčko. Ale lidé tady byli úžasní. Po roční zkušební lhůtě jsem dostal standardní smlouvu, byl jsem spokojený a chtěl jsem zůstat. Začal jsem ve skupině bicích, o pár let později dostal nabídku dělat zástupce vedoucího, později jsem celé oddělení bicích vedl. A vedu ho dosud.

Co vás po příjezdu do Zlínského kraje nejvíce překvapilo?

Bylo krátce po revoluci. Studoval jsem v západním Berlíně a v porovnání s tamějším koncertním sálem mě zlínský Dům umění, ve kterém tehdy filharmonie sídlila, tak úplně moc nenadchnul. Ale zvykl jsem si, i proto, že tady byl opravdu vynikající kolektiv. Všichni byli moc milí a rád jsem získal zkušenosti s koncertním hraním, které nejde nabýt ve škole. Lidé všeobecně mi přišli moc srdeční a přívětiví.

To vás asi hodně muselo potěšit, když jste se stěhovali do nového koncertního sálu v Kongresovém centru...

To rozhodně. Byť jde o multifunkční prostor, máme tady nesrovnatelné podmínky. Hrát v takovém pěkném sále je pro mě velice inspirující. I proto jsem nikdy nelitoval odchodu z Německa.

Koncerty s orchestrem jste začal hrát hned?

Ano. Rovnou jsem šel na věc. Kde jsem hrál úplně poprvé, to si ale bohužel už nepamatuju.

Jak to bylo s dorozumíváním? Česky jste zřejmě ještě neuměl…

Ne, neuměl. Šlo to rukama nohama, někteří kolegové uměli německy, samozřejmě jsem se domlouval také anglicky. Česky jsem se začal učit jako samouk. Hodně mi s tím později pomohla manželka, která už v době našeho seznámení mluvila dobře německy. Nejsem zrovna největší talent na jazyky. Začátek byl velmi těžký. Trvalo asi dva roky, než jsem byl schopen v češtině i mluvit. Rozuměl jsem dříve, ale komunikace ve vašem jazyce, to nebyl úplně snadný úkol.

Česky mluvíte zcela plynně. Přečetl jste třeba už nějakou knížku v češtině?

Ano, třeba teď čtu Bachovu biografii. Občas musím vzít i slovník, ale jde to.

A sny se vám zdají v jakém jazyce?

Teď už i v češtině.

Se zlínským orchestrem jste, předpokládám, sjezdil prakticky celý svět…

Byli jsme opravdu v mnoha zemích. V Evropě všude možně, taky v Jižní Koreji, Americe, Indii, těch zážitků mám hodně.

Nejpočetnější publikum?

Přesné počty nevím, ale nezapomenutelný koncert jsme hráli v Carnegie Hall v New Yorku, obrovsky početná byla také publika na koncertech v Německu nebo Amsterdamu.

Manželka je rovněž členkou filharmonie. Padla vám do oka hned?

Zaujala mě hned při prvním setkání. Dělala konkurz na houslistku. Seznámili jsme se a dodnes je to moje životní láska. To, že jsme společně v jednom orchestru, vůbec nevadí. Když hrajeme, sedíme daleko od sebe, zkoušky máme často odděleně, klape nám to.

Je něco, co byste našemu regionu vyloženě vytkl?

Nic zásadního. Já jsem tady u vás opravdu spokojený. Kdybych nebyl, tak tu těžko vydržím téměř třicet let. Je fakt, že kdyby se konečně podařilo postavit dálniční obchvat města, tak by se lidem ve Zlíně žilo mnohem lépe. Ale s takovými stavbami nemáme problémy jen tady, podobně složité je to i v jiných zemích.

Vybavíte si nějaké nejkrásnější momenty, které jste v Česku prožil?

Takových bylo spoustu. Tím zásadním bylo samozřejmě narození syna. Ale zažil jsem tady nespočet nádherných koncertů a zájezdů. Nová a zajímavá zkušenost přišla, když jsem začal učit na konzervatoři v Kroměříži. Učím tam už přes dvacet let hlavní obor bicí nástroje a orchestrální party a velmi mě to baví a naplňuje.

Jak často se vracíte do Německa?

Pokud to jde, tak se snažím dvakrát nebo třikrát do roka. Velikonoce, Vánoce, zpravidla i jednou v létě. Tatínek už nežije, ale v Německu mám pořád maminku, spoustu přátel. Takže pokud nám to zdraví a čas dovolí, tak se tam rád vracím.

Máte ve Zlíně nějaká oblíbená místa?

Například okolí Držkové, Liptálu, Beskydy, to jsou nádherná místa, na která se rád vracím a budu vracet. Manželka pochází z Rožnova pod Radhoštěm, oba milujeme horskou turistiku. Na dovolenou například jezdíme do Alp.

Pokud byste měl příležitost pozvat své přátelé ze Zlínska do vašeho rodného kraje v Německu, co jim ukážete?

Určitě bych je vzal do katedrály v Kolíně nebo třeba na exkurzi do gotické katedrály v Altenbergu, kde jsou nádherné varhany.

Počítáte s tím, že na Moravě vydržíte už napořád? Co plánujete, až skončíte s hraním.

Rád bych ještě pět až deset let hrál. To záleží samozřejmě na zdraví a fyzické kondici, která je u hraní na bicí nástroje opravdu potřeba. Chci určitě pokračovat v učení mladých talentů. Moc se těším na to, až budeme mít s manželkou víc volného času, určitě ho využijeme na cestování. To je naše společná vášeň.

GREGOR KRUYER

Narodil se 4. března 1964 v německém Leverkusenu

Je ženatý, manželka Dana hraje ve Filharmonii Bohuslava Martinů první housle

Společně vychovali syna Dominika (20 let), který studuje germanistiku na olomoucké univerzitě a zároveň hru na varhany na kroměřížské konzervatoři.

Mezi jeho záliby patří především horská turistika, plavání, kolo a knihy.