​Herec a režisér Pavel Rejman je ikonou vsetínského divadla

Minuty v křesle se zdají být nekonečné. Dýchej, ty žárlivý, temný a nešťastný Salieri. Zvedá se opona a začíná největší fake news všech dob. Strhující příběh o tom, jak touha po moci a úspěchu ukončila život génia, který si podmanil Vídeň druhé poloviny 18. století. Miláček bohů, který se rodí jednou za tisíc let. Amadeus. Není prý Formanův ani nikoho jiného. Zrodil se svébytný svět vsetínského Amadea, který už několikrát vyprodal sál Divadla v Lidovém domě a pokaždé sklidil ovace vestoje. Principál divadla Pavel Rejman má za sebou jednu z nejtěžších rolí za posledních dvacet let.

„Salieri je extrémně textově zatížená postava. Od začátku s ní mám problém,“ přiznává. Ani po letech jej nepřestává fascinovat legenda, které uvěřil celý svět – totiž že za osud a smrt Mozarta byl zodpovědný právě Salieri. „Z historických faktů dnes víme, že to tak nebylo. Proč nás tedy Schafferův divadelní příběh tolik zajímá? Vypráví o našich motivacích, přáních, snech. Úspěch byl, je a bude vždy zaklínadlem,“ přemítá Rejman. Co je pro něj úspěch? Už jen skutečnost, že má divadlo herce, diváky a dobré zázemí. Ani zdánlivě obyčejné věci totiž nejsou samozřejmost.

Boj o domácí scénu

Když v roce 1997 odhazoval z takřka vybydleného Lidového domu suť, vdechl tomuto místu společně s dalšími nadšenci nový život. Jiráskovou Lucernou odstartoval novou éru úspěšného souboru, za který by se nemusel stydět ani E. F. Burian. Kdyby ovšem hercům jejich domovská scéna téměř nespadla na hlavu. Chátrající objekt postupně zčásti zabydleli bezdomovci a Lidový dům byl jen malý krůček od toho, že si jej vezmou do parády bagry. Záchrana přišla za pět minut dvanáct. Rekonstrukce spolkla 100 milionů korun a divadelníci si na sebe ušili bič. Téměř dvoumilionový rozpočet, který zčásti pokrývá provoz Lidového domu, musí každoročně zdvojnásobit. Což v případě herců, kteří mají divadlo pouze jako koníček, není zrovna jednoduché. „Pět let se nám to daří. Víme, že když vsadíme na dobrý titul a téma, o diváka nepřijdeme,“ říká Rejman.

I za covidový rok 2020 se podařilo v Lidovém domě uskutečnit pětačtyřicet akcí, což je až trojnásobek toho, co před pětadvaceti lety produkovalo NKVD (Nezávislé vsetínské komorní divadlo). Aby si dům na sebe alespoň částečně vydělal, zajišťuje vedení souboru v průběhu sezony produkci dalších představení – těch, které si samo vybírá, nebo titulů, jež přiváží agentura. Program doplňují místní partneři, kteří pomáhají plnit podmínky uvedené v exkluzivní smlouvě, již šéf divadla před pěti lety s radnicí uzavřel.

Jen za poslední rok navštívilo kulturní akce v Lidovém domě kolem sedmi tisíc diváků. Minimálně dva a půl tisíce z nich zavítalo na tituly místních divadelníků. Na co nejvíc slyší vsetínské publikum? Tohle je pro Pavla Rejmana stále jedno z velkých tajemství. Vyprodaný je Dejdar s Lábusem, ale i veškeré inscenace, které vznikají pod taktovkou kmenových režisérů včetně něj. Místa v prvních řadách mizí v předprodejích do týdne, což jasně svědčí o tom, že Vsetíňáci naprosto zřetelně milují divadlo. „Myslím, že současnost na amatérství nebo profesionalitu vůbec nehraje. Buďto divadlo své publikum má, nebo ho nemá,“ míní Rejman.

Vlastní stálé obecenstvo si Vsetínští nejlépe ověřili během rekonstrukce divadla, kdy se na půl roku přesunuli do podzemí hotelu Vsacan. Sklepní prostory proměnili na psychiatrickou léčebnu, kde se osmdesát návštěvníků stalo součástí dramatu Přelet nad kukaččím hnízdem. Neexistovalo jeviště, neexistovalo hlediště – jen tvrdé židle, z nichž sledovali diváci představení pouhých několik desítek centimetrů od hlavních hrdinů. Přesto, nebo možná právě proto musel soubor chystat tuhle provizorní scénu bezmála třicetkrát. Formanovou klasikou, které se následně chopilo i Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, zahajoval v říjnu 2018 svou první sezonu ve zrekonstruovaném Lidovém domě. „Když jsme přišli do opraveného divadla, zjistili jsme, že po nás žádá víc. Do té doby jsme divadlo kultivovali. Najednou jsme si uvědomili, že to není žádná sranda.“

Divadlo v Lidovém domě začalo fungovat na docela jiných principech než do té doby. Proměnil se soubor a proměnilo se i publikum. S Frau Dietrich a Madame Piaf přišel do Vsetína režisér Jakub Hekl, kterému se novým žánrem podařilo oslovit v regionu diváky všech generací. Studenty těsně po škole, ale i osmdesátileté návštěvníky, kteří mají obě hlavní aktérky ještě v živé paměti.

Minulý rok uvedli divadelníci dvě celovečerní premiéry, obě přitom trvají bezmála tři hodiny. Kromě Amadea ztvárnili oblíbenou komedii dell'arte Sluha dvou pánů, pod jejímž zpracováním je podepsaný právě Rejman. Na prknech Divadla v Lidovém domě v ní sám exceluje jako prohnaný sluha Truffaldino.

Nové inscenace přinesly divadlu spolupráci s renomovanou výtvarnicí Milenou Dubšíkovou, původem Vsetíňačkou, která žije v Barceloně. V případě Amadea si navíc herci vyzkoušeli, že umí pracovat i na dálku. Vyplatilo se přilít do souboru novou krev a využít grant nově vzniklého Nadačního fondu Josefů K., jenž zaštiťuje brněnská JAMU. Známý titul se hlavním hrdinům podařilo nazkoušet během tří letních měsíců, což považuje principál za průlom. A zatím všechno napovídá tomu, že kostýmy z doby Josefa II. jen tak neodloží. Od uvedení Formanova stejnojmenného filmu ověnčeného osmi Oskary uplynule letos 40 let, což je pro Vsetínany příležitost představit nové divadelní pojetí Amadea také v Kroměříži. „Byli bychom rádi, kdyby se to povedlo,“ dodává Rejman.

A co dál?

O známé tituly v moderním pojetí podle něj valašské publikum ani letos nepřijde. Nabízet nový způsob zpracování témat a her, který mapuje aktuální dění ve společnosti, je podle šéfa divadla jedna z cest, jak přilákat lidi za kulturou. Styl, který nastavili ve Vsetíně před mnoha lety, je nyní jasně vidět i u zavedených scén. „Všichni bojují o diváka. Nikdo z nás si dřív nedovedl představit, že by jeden člověk vyprodal se stand-upem O2 Arénu. Možná Mirek Donutil v době své největší slávy? Je otázka, jestli by to vůbec chtěl. Jestli není zajímavější jezdit po regionech a dělat show v menším stylu,“ přemýšlí vsetínský principál.

Inspirovat se jezdí na Letní Shakespearovské slavnosti i na řadu míst v regionu. Baví ho sledovat, jak vnímají umění mladí lidé, a rád se podívá na bardy, jejichž výkony vnímá jako malý zázrak. Múza ho políbí nejčastěji večer. Sedne k laptopu a do noci přepisuje scénáře stylem sobě vlastním.

Letos se chystá zprovoznit v divadle malý sál a přinést tak obecenstvu další druh zážitku. Klubová představení pro fajnšmekry. „Dvě stě padesát míst na hlavním sále nás trochu limituje. Jsou chvíle, kdy nedokážeme uspokojit poptávku po některém z titulů,“ připouští Rejman.

Oslovit se chystá další nové režiséry a herce, rozšířit chce také spolupráci s výtvarníky. V systému blokového hraní, který se souboru dosud osvědčil, hodlá pokračovat také v dalších letech. Nazkoušené tituly bude mít na programu až do doby, kdy o ně budou mít zájem samotní diváci.

Plánů je spoustu. Odhalit je však vsetínský principál Pavel Rejman plánuje postupně. Roční plán dramaturgie totiž v těchto dnech teprve vzniká. „Tohle je zatím jedna z mála svobod, kterou si jako amatérský soubor můžeme dopřát. V okamžiku, kdy budeme mít nalajnovaný program na tři roky dopředu, což nás zřejmě brzy čeká, se změny zvládají mnohem hůř. Jenže není jiné cesty,“ podotýká šéf divadla.

Hudba je buď dobrá, nebo špatná, tvrdí v Amadeovi postava Salieriho. To stejné podle něj platí i pro divadlo. Buďto funguje, nebo nefunguje. Diváci chodí, nebo nechodí. „A v těchto absolutních hodnotách se člověk neustále pohybuje a nejsou to jen prázdná hesla. Buďto můžeš dělat divadlo jako zábavu, anebo jej musíš dělat pořádně. A tohle rozhodnutí už máme za sebou,“ dodává Pavel Rejman.

Přesto jsou okamžiky, které zrežírovat nedokáže, ani nechce. Čtrnáct dní před premiérou celý Přelet přeobsazoval a několikrát hodil ručník do ringu. V průběhu dvou dekád dvě hry nedokončil a třetí musel kvůli autorským právům z programu stáhnout. Priority pro další období má ale jasně dané. „Co ti pomůže nahoru, následně tě srazí dolů. Na to už doplatilo spoustu menších scén. Chtěl bych proto nastoupit cestu, jak převést tohle divadlo do své nové existence, která by měla souviset i se změnou fungování v divadle. Chtěl bych, aby soubor tu změnu přežil.“

Divadlo v číslech

● 22 – tolik celovečerních premiér připravilo Divadlo v Lidovém domě ve Vsetíně od roku 2002.

● 4000 – tolik stálých návštěvníků ročně má v současné době vsetínské divadlo.

● 100 – na tolik milionů vyšla rekonstrukce Lidového domu, budovy z 30. let minulého

století, o jejíž záchranu usilovalo vedení souboru Divadla v Lidovém domě ve Vsetíně.

● 150 – tolik let od první premiéry ve Vsetíně si připomněli místní divadelníci před třemi lety, připravují bulletin mapující historii souboru.

PAVEL REJMAN

● Je mu 56 let, narodil se ve Vsetíně.

● S manželkou Gabrielou má dceru a syna, se kterými žije ve Zděchově. Z prvního manželství má dva dospělé syny.

● Sedmnáct let pracuje jako redaktor regionální televize.

● Začínal ve vsetínském Kohútku, v mládí bavil publikum krátkými etudami po celé republice. Vybíral do klobouku a pouliční divadlo si vyzkoušel na poutích. Dlouho se učil, jak si říct o peníze.

● Téměř třicet let principál, režisér a herec Divadla v Lidovém domě ve Vsetíně.

● Pod jeho taktovkou vznikly inscenace jako Světáci, Limonádový Joe, Manželský poker a mnohé další.

● Jako herce ho aktuálně můžete vidět jako Salieriho v Amadeovi či jako Truffaldina ve Sluhovi dvou pánů. Ztvárnil také postavu McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem.