Nejnovější zprávy: Otrokovice plánují na čtvrtek další zásah proti komárům Starý dobrý western láká milovníky country hudby na Bystřičku

Sport

Lukáš Jasenský a jeho ​drsná expedice na K2

Pákistánská hora Chogori běžnému čtenáři asi moc neřekne. Známější je coby K2. Hora zabiják, Divoká hora nebo také Královna hor. Na začátku léta na ni vyrazil uherskobrodský horolezec Lukáš Jasenský.


Autor: Archiv Lukáše Jasenského

Žádná ze čtrnácti himalájských osmitisícovek nemá tolik nezdařených pokusů o výstup na vrchol jako právě druhá nejvyšší hora světa na hranicích Pákistánu a Číny.

Byť je K2 se svými 8611 metry o více než dvě stě metrů nižší než Mount Everest, její svahy jsou mnohem strmější a obtížnější. Dosud se na vrchol dostalo téměř pět stovek horolezců, devět desítek lidí při výstupu zemřelo. Horší „úmrtnost“ má ze všech osmitisícovek jen Annapurna.

Horolezec Lukáš Jasenský z Uherského Brodu se letos vypravil do Pakistánu s parťákem Markem Novotným. Věřil a doufal, že po loňském nezdaru na Makalu bude letos úspěšnější.

Kdyby tušil, co všechno ho v drsném pohoří Karákoram čeká, možná by raději zůstal doma.

Následující řádky jsou nejen o boji s horským velikánem, počasím, zdravím, ale především o lidské odvaze, touze splnit si svůj sen, schopnostech překonat sám sebe a v závěru také o odpovědnosti a umění uznat porážku.

Přinášíme osobní zpověď Lukáše Jasenského po návratu jeho vlastními slovy.

Po návratu z Makalu jsem se doma dával dohromady dva měsíce. S tím, že bych měl jet letos na K2, jsem moc nepočítal. Původně jsem plánoval jiné kopce, ledové obry Gashebrum I a také Gashebrum II. Byl by to ideální začátek pro seznámení s Pákistánem.

Jenže se stala tragédie, ve Švýcarsku se mi zabil parťák, se kterým jsem tuto expedici plánoval. V září se mi ozval Marek Novotný, právě s ním jsem měl jet vloni i na Makalu, on ale nakonec kvůli covidu a zaměstnání letět nemohl. Ptal se, co mám v plánu. On už ale oba Gashembrumy vylezl s Tomášem Petrečkem před osmi lety.

Navrhl jsem mu teda K2, vylézt ji byl můj sen, roky mám tuto nádhernou pyramidu vytetovanou na ruce. Marek souhlasil. Přípravu jsme jeli každý sólo, až v zimě jsme udělali několik společných tréninků.

Spousta lidí říká o K2, že je to šílená hora. Hora hor. Mě ohromila, vylézt na ní, to byl můj dlouholetý sen. Pákistán je krásný v tom, že je strašně surový a špičatý. Jsou tam nádherné skalní věže a masivy, kde podle mě v životě nestála lidská noha. Ideální pro lezce, kteří se specializují na bigwallové lezení. Já se ale věnuju klasickému alpskému lezení, ve sněhu, v ledu, ve skále.

Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli odletíme. Řešili jsme peníze, covid, válku na Ukrajině. Až týden před odjezdem padlo definitivní rozhodnutí.

Odlétali jsme v polovině června s tím, že budeme mít celý červenec na to, abychom se pokusili K2 zdolat. Předpověď počasí byla ideální, letní sezona měla být v Pakistánu suchá, bez sněhu, dva týdny mělo svítit sluníčko. Asi i proto se na K2 letos vydal rekordní počet lidí.

Letěli jsme z Prahy a tušili, že situace na letištích nemusí být po covidu úplně ideální. Obavy se rychle proměnily v noční můru. Bylo to šílené. Prodlevy, fronty, čekání, nesmyslné formuláře. Do jednoho letu nás nepustili, protože jsme neměli ID číslo a nemohli pět minut počkat, abychom si číslo vygenerovali a stáhli. Museli jsme koupit nové letenky v ceně asi sedmdesát tisíc korun. Když jsme měli letět, spadly radary.

Až na druhý den jsme letěli do Londýna. Tam byl chaos ještě řádově větší. Hotový blázinec. Zůstaly nám tam zavazadla, což jsme zjistili až po příletu do Pákistánu. Měli jsme jediný batoh ze tří. V Islamabádu jsme dostali reklamační dokument, že zavazadla přiletí zítra. Samozřejmě opak byl pravdou.

Snažili jsme se to řešit, ale bylo to jako jít hlavou proti zdi. Dovolat se na Qatar Airways nebo British Airways bylo absolutně nemožné. Házeli to na sebe navzájem, nikdo za to nemohl. Lhali, že zavazadla už jsou na cestě k nám. Provolal jsem dvanáct tisíc, nevyřídil nic. Rozhodli jsme se, že nesmíme ztrácet čas nutný pro aklimatizaci a vyrazili jsme do města Skardu, dalšího postupného bodu na cestě ke K2.

Čekala nás Karakorámská highway, legendární silnice, jedna z nejnebezpečnějších na světě, spojující Čínu a Pákistán právě přes horské pohoří Karakoram. Na některých místech má dálnice šířku třicet metrů, jinde jsou zase úseky, které jsou zamotané jak tkanička od bot. Bohužel silnice je proslulá tím, že na ní často dochází k tragickým nehodám. V průsmyku Chundžeráb dosahuje silnice nadmořské výšky 4693 metrů, což z ní činí nejvýše položenou mezinárodní silnici s pevným povrchem na světě. Na některých místech chybí únikové zóny, přitom se silnice klikatí třeba nad kilometrovými srázy, jinde je zase tak prudké klesání, že kamiony tady mají speciální únikové zóny, pro případ, že jim selžou brzdy.

Byla to neuvěřitelně náročná a zároveň krásná cesta. Konstantně destruovaná silnice. Všude kolem strmé srázy, rozeklané skály, vyprahlá země, kameny. Všude jsou vojenské hlídky se samopaly, protože jsou to radikální oblasti. Hlídky dělají turistům problémy. Neposílají si informace, takže vás klidně kontrolují třikrát na dvaceti kilometrech. A v některých místech překonáváte vodu. Jet skrz divokou bystřinu může být pěkně nebezpečné, nejedno auto to v minulosti nezvládlo. Na druhou stranu tato dálnice nabízí nádherná panoramata a jsou na ní i oázy klidu – útočiště, kde je možné dát si kafe, čaj, jídlo. Kloubí se v ní surovost, kultura a příroda Pákistánu.

Ve Skardu jsme pokračovali v naší anabázi. Zavazadla pořád nikde. Řešil jsem to i s právníkem, letecké společnosti jsem každý den bombardoval na sociálních sítích. Až pak jsme zjistili, že stejné problémy řešily ve stejné době tisíce turistů. Chtělo se mi brečet, neměli jsme daleko k zoufalství. Ztratili jsme spoustu peněz i drahocenný čas. Celkem dvanáct dnů marnosti. Po celou tuto dobu bylo na K2 ideální počasí. Bohužel pro nás to samozřejmě nemohlo trvat pořád.

Pak jsme definitivně rozhodli. Půjdeme do základního tábora K2 s tím, že potřebné vybavení koupíme nebo si půjčíme. Prostě jsme chtěli jet, nějak to dopadne, říkali jsme si.

Mikrobusem jsme se dostali až do horské vesnice Askole, odkud lezci zpravidla vyrážejí pěšky do základního tábora K2, obvykle tato cesta trvá čtyři až šest dnů v závislosti na počasí a stavu treku.

Začátek je pohodový, do kempu Jula se letos dalo dostat autem. Pak už to bylo horší, více než sto dvacet kilometrů dlouhá trasa přes tábory v Paju, Urdukas, Gore 2 opravdu není pro začátečníky. Skončili jsme v Konkordii. Většina této trasy vede po ledovci Baltoro, není to žádná pěšinka, pořád nahoru, dolů. Nemile nás překvapilo počasí, bylo tam šílené vedro a mraky komárů. Byli všude. Na ledovci je pod nohama suť, písek, místy led. Musíte si dávat pozor na každý krok. Jsou tam díry. Když do hluboké spadnete, tak už vás nenajdou. V životě jsem ale neviděl nic krásnějšího. Výhledy na hory byly ohromující.

Expedice byla od samotného začátku směsice velkých komplikací. Už před jejím začátkem jsem měl divné tušení. Dokonce jsem si říkal, že se třeba už domů nemusím vrátit. Ještě z Islamabádu jsem volal mé přítelkyni Andrejce, říkal jsem jí, že máme těžkosti. Ona samozřejmě chtěla, abychom se vrátili a neriskovali bez vybavení. To bude dobré, zlatíčko, řekl jsem jí a právě v tu chvíli se zachvěl celý hotel. Pak jsme se dozvěděli, že to bylo zemětřesení.

Samozřejmě jsem si pomyslel, jestli to není nějaké znamení. Ale pak jsme tomu přestali věnovat pozornost a soustředili se na expedici. Vybavení jsme nakonec kupovat nemuseli, dostal se k nám náhradní batoh, který nám přivezly Karolina Grohová a Kateřina Mandulová, mířící na Broad Peak.

Zdržení to bylo ale veliké. Dva dny v Islamabádu, dvanáct ve Skardu, pět dnů na treku do základního tábora, v něm pak skoro celý týden čekání na náhradní batoh z Česka. Kdybych neměl odolnou psychiku, asi bych to dávno zabalil. Ale touha dostat se na vrchol K2 byla větší.

K2 je pro horolezce velkým lákadlem. Letos se o výstup na vrchol pokoušelo přes tři stovky lidí. Ne všichni jsou skuteční horolezci, spíš bych je nazval, že jsou to vysokohorští turisté, nadšenci, influenceři. Prahnou po úspěchu, chtějí udělat co nejvíce osmitisícovek co nejrychleji.

I proto jsme si vybrali technicky náročnější trasu přes Česenův pilíř, to vše bez kyslíku a výškových nosičů – tedy jen s vlastními silami a vůlí. Dokonce jsme neměli ani vlastní lezecká lana, museli jsme spoléhat, že tam nějaké fixy po předchozích výpravách budou.

Po celou dobu našeho čekání bylo v pohoří krásné počasí. Ideální podmínky jsme promrhali pátráním po zavazadlech a marném čekání na ně. Jakmile jsme vyrazili, samozřejmě se to začalo zhoršovat. My jsme ale přesto do stěny vyrazili. Chtěli jsme prostě lézt.

Byli jsme si samozřejmě dobře vědomi, že ideální podmínky pro zdolání vrcholu rozhodně nemáme. Ze základního tábora na vrchol jsou čtyři výškové tábory. Času jsme moc neměli, protože bylo jasné, že se počasí bude zhoršovat. Museli jsme se dostat do 7400 metrů na jeden zátah. Plán byl jasný. Dostaneme se do C1 (výškový tábor), další den do C2 a C3, tam přespíme a pomažeme dolů. Pak už jen budeme čekat na dobrou předpověď pro vrcholový pokus..

Brali jsme to nejnutnější – dvoje ponožky, dlouhé merino spoďáry, péřovky, rukavice, jídlo na tři dny, věci na lezení. Do C1 jsme dorazili za tmy. Přestala mi fungovat čelovka. Měli jsme i problémy postavit stan. Nebyl náš, docela nám trvalo než jsme zjistili, kam patří jedna tyčka, přestože jsme ho dole cvičně stavěli. V té tmě, silném větru a únavě se nám to trochu popletlo.

C1, to je ministanice. Část stanu visí ze stěny. Vejde se tam maximálně jedna výprava. Před námi to právě jedna zkoušela. Jednoho horolezce však trefil kámen, zlomil mu ruku, takže to museli zabalit. Podle informací se dostali maximálně 300 výškových metrů nad úroveň ledovce.

Standardní Ambruzziho cestou jsme jít nechtěli. Agentura nám to nabízela, ale díky ideálnímu počasí tam byla letos úplná masovka. To není nic pro nás. Trasa přes Česenův pilíř je technicky mnohem náročnější. Není pro každého. Tam musí být opravdu každé zaseknutí správné. Kondice stěny je špatná. I to sekání cepínem unaví.

Toto lezení bylo nejtěžší v mém životě. I nejnebezpečnější. Neměli jsme svoje věci. Prochladli jsme. Marek dostal horečku, i když to nedával znát, dobře mu nebylo. Já měl sucho v puse, v krku mi postupně rostl knedlík. Po větrné noci jsme čekali, co bude ráno.

Samozřejmě se pokazilo počasí. Když jsme vylezli ze stanu, bylo pocitově mínus deset, mizivá viditelnost, silný vítr, padaly kameny.

Cesta z C1 do C2 vede dlouhým traverzem, na kterém naštěstí můžete využít staré fixy. Nebyl tam sníh, ale hladká skála, klouzalo to. Člověk tam musí být rychlý. Což mi stále větší problémy s krkem nedovolily. Marek byl mnohem rychlejší. Nad tím traverzem visí převislá skála, visí z ní šutry zamrzlé v rampouších. Čekal jsem, kdy mě tam něco sundá dolů. Následovalo strmé lezení vzhůru. Bylo to psychicky náročné. Byly tam takové sněhové granule. Nedrželo to.

Do C2 jsem dolezl dlouho po Markovi totálně vyčerpaný. Výškový tábor C2 je plošina pod skálou, nebezpečná, padají tam kameny. Počasí bylo úplně špatné. Byl jsem vyřízený, i třeba jen uvařit vodu byl pro mě velký problém, ale musel jsem fungovat. Zablil jsem se tam. Nejspíš mi nesedlo želé. Sotva jsem useděl, protože ta plošina je celá šikmá.

Psychicky jsem byl úplně dole. Nechtěl jsem tam v ten moment být. Nemohl jsem polknout, napít se, jak to bolelo. I následující noc byla učiněné peklo, pořád jsem se musel posunovat trochu nahoru. Ven se nám ráno nechtělo. Nulová viditelnost, neskutečná kosa. Peklo.

Bylo nám jasné, že pokračovat do C3 by byl šílený hazard. Sebevražda. Věděl jsem, že šance vylézt na vrchol je nulová. I vědomí, že mě čeká ještě cesta dolů, byla zničující. Neměl jsem žádné síly.

Museli jsme zpátky. Normálně znamená cesta dolů slaňování. Tady jsme ale museli z hory „pozpátku“ na raka. To bylo velice nepříjemné. Úseky skály pokryl průhledný led, byly to stometrové úseky v téměř kolmém ledu bez jištění. Museli jsme každý zásek cepínem zopakovat několikrát, abychom měli jistotu, že neuděláme chybu. Tady se chyby neodpouštějí. Ke všemu se mi rozběhla nějaká infekce, naběhlo mi celé horní patro, to jsem v životě nezažil. Měl jsem v tom stavu vážně naděláno v kalhotech. Lézt zpátky trvalo celý den. Marek je strašně rychlý. Mašina. Odolný fyzicky i psychicky. Já jsem byl na odpis. Musel jsem vypnout hlavu a lézt jako stroj. Na maximum. Museli jsme spoléhat i naštěstí. Lavina by znamenala náš konec. Není tam prostor někam uhnout ani před kamenem.

Když jsem se dostal dolů, byl jsem úplně v háji. Moc mi nepřidalo když jsem míjel zbytky lidských ostatků horolezce, který tam zůstal před vámi. Vlivem úbytku ledovce občas z ledu něco vyplave.

Ten týden, který jsme si nedobrovolně vybrali pro pokus slézt K2, byl docela kritický. Zemřeli tam čtyři lidé, jeden paraglidista a tři horolezci, kteří se pokoušeli slézt Broad Peak. Na K2 Ambruzziho trasou to taky padalo. Jednoho šerpu trefil kámen do nohy, měl otevřenou zlomeninu. Ten klučina, se kterým jsme na treku strávili několik dní, čekal na záchranu na práškách tři dny. Dalšího smetla říčka a o týden později ho našli v Konkordii.

První den v základním táboře ještě docela fungoval adrenalin. Druhý večer už se tělo zastavilo. Nemohl jsem pořádně dýchat, vyzkoušel jsem antibiotika. Sedlo mi to na plíce. Nemohl jsem udýchat ani pět kroků, vykašlával jsem krev. Nemohl jsem dojít na záchod. Nechal jsem si píchnout injekci, která uvolní svaly pro lepší dýchání, ale zabere jen na čtyřiadvacet hodin.

Problém je v tom, že základní tábor je v nadmořské výšce pět tisíc metrů. Takže se tam nedá regenerovat. Musel jsem se dostat níž. Možnost letět helikoptérou byla v podstatě nemožná. Nebylo ideální počasí, navíc abyste si ji mohl zavolat, musíte mít deset tisíc dolarů. Takže nezbývalo než jít celý trek zpátky do July pěšky.

Věděl jsem, že musím jít. Že kdybych zůstal, taky bych se nemusel další ráno probudit. Marek říkal, že jsem šel jak padoucnice. Všechno mi trvalo třikrát déle než obyčejně. Šel jsem jako robot. Jako po dvaceti pivech. Trvalo to dva dny. Naštěstí dolů už to není lezení, ale spíše trek.

Docela mi pomáhal Marek, když mi pořád opakoval: „Ty tu chceš umřít? Nechceš domů za ženou?“ To mě nakopávalo, takže jsem se nakonec přece jen trochu zmátořil. Natolik, že když jsme byli těsně před cílem, tak jsem řekl Markovi, že si zbytek věcí, které mi pomohl nést, už ponesu sám.