Nejnovější zprávy: Obchvat u Luhačovic má ochránit léčivé prameny. Budovat se začne v roce 2030 Ostrožská jezera lákají k rekreaci a koupání. Jsou ale zdrojem pitné vody

Fotografie

Robert Goláň svými snímky promlouvá s lidmi na okraji

Robert Goláň je fotograf zádumčivé ryzosti obyčejnýchvvěcí a lidí. Potkáte ho nejspíš rozvážně kráčejícího se svým fotoaparátem lehce přehozeným přes rameno. Lovec okamžiku.


Autor: archiv Roberta Goláně, Pavel Kotrla

V hledáčku svého objektivu nehledá vsetínský rodák Robert Goláň mainstreamovou dokonalost. V nedokonalosti příběhů svých lidiček, které hledá na okraji cest a v zanikajících samotách, nachází moudrost jejich života. Ve svých snímcích zastavuje na okamžik jejich čas, dokud úplně nezmizí.

Co je gró vaší tvorby? Lidé, krajina...?

Je to asi propojení všeho. Fotka je pro mne jakýsi kontakt s životem. Mám osobní nutkání jej pozorovat zúženě přes hledáček fotoaparátu. Nechci zastavit daný okamžik. Je to spíš o tom sám se zastavit a najít si v životě skulinku, která mi snad odpoví, zda jsem našel právě to, co jsem chtěl právě dnes najít. Takže je to asi touha vést jakýsi dialog mezi lidmi a s životem. Tohle mě nutí jít a dívat se.

Máte své oblíbené snímky?

Je jich několik. A nemusí to být snímky, které se líbí všeobecně. Když se na ně dívám, pořád si přesně pamatuju, kde a jak vznikly. Mám v paměti většinou i jména a příběhy lidí, kteří na snímcích jsou.

Zdá se, že vaše fotografie diváka přímo nutí ptát se po příbězích, o kterých chcete vyprávět...

Jednoduše dokumentuju lidi, krajinu a okamžiky, které mě oslovují. Mám pocit, že to není nikdy ukončené. Je to neustálý proces přijímání věcí, jejich zpracování a dialog s nimi.

Jak přistupujete k tvorbě jednotlivých fotografií?

Nepoužívám teleobjektivy. Podvědomě asi ctím klasický postup a kompozici, ale vědomě s tím pracuji pouze tam, kde vím, že by jakási dekompozice věci ublížila. Snažím se, aby byly věci, které fotím, ve snímku umístěné čitelně. Okolí je pro mne také důležité, ale ne tak podstatné. Buď je to nějaká akce lidí, nebo výřez skutečnosti s nějakým pro mne zajímavým detailem. Pracuji s přirozeným světlem. Nepoužívám příliš technické zlepšováky jako třeba filtry. Využívám filmy spíše s vyšší citlivostí. Důležité je mít v negativu všechny informace, které z fotek potřebuji dostat. Snažím se ostřit a nevybírám si. Fotím všude i v mizerných podmínkách, čímž můžou fotky získat i zajímavou náladu.

Už jste to naznačil, doplním tedy, že stále fotíte klasicky na film...

Už jsem měl několikrát pocit, že je to přežité, že už bych se měl modernizovat. Měl jsem i doslova sbaleno s tím, že už si definitivně pořídím nějaký úžasný stroj a zařadím se tak do moderního proudu, ale nakonec jsem se vždycky vrátil. Analog je sice zdlouhavý, ale pro mě je to pořád řemeslo, které bych tam chtěl cítit. Fotkou se neživím, nemusím proto fotit věci, které vyžadují spoustu materiálu, a nemusím využívat techniku, kterou potřebujete, když fotíte například svatby a podobně. Tam bych si opravdu pořídil digitál a opravdu bych to fotil tím. Bylo by to jednodušší, rychlejší a kvalitnější, co se týče nějakých zásahů.

... a zůstal jste věrný černobílé fotografii.

To stoprocentně. Kvůli tomu, že jsem byl na čas bez ateliéru, mám už alespoň pořízený skener, takže už si vyvolané negativy prohlížím na monitoru, což je v tuto chvíli posun. Je to pohodlnější. Navíc, známým a přátelům už posílám fotky tímto způsobem na e-mail. Nemusím tedy nutně tisknout a vyvolávat.

Kdy jste začal s focením?

Poprvé snad v raném dětství. Rodiče měli fotoaparát Smena, se kterým jsem zkoušel první snímky. Faktická fotka přišla už kolem dvanáctého roku ve skautu. Tehdy to byl utajený skaut pod turistickým oddílem. V klubovně jsme měli i fotokomoru a vyvolávali si fotky z akcí. Intenzivně jsem začal s focením v devadesátých letech.

Vaše snímky jsou ve velké většině tvořeny v plenéru. Co ateliérová tvorba, ta vás neláká?

Vždycky jsem hledal možnosti reportážní fotografie. Především v začátcích jsem vyhledával raději akčnější věci. Ateliérové, řekněme statické focení mě nikdy moc nezajímalo, i když i dnes je součástí mé práce.

Co výstavy?

První výstava proběhla v roce 1999 ve Vsetíně. Tam vznikl asi základ toho, jak bude má tvorba vypadat. Zpočátku to byly především snímky přátel, lidí, se kterými jsem se stýkal a podobně. Pak se začala nabalovat i další témata.

Co se dnes dostává nejčastěji do vašeho hledáčku?

Těch okruhů je více a vlastně se navzájem doplňují a prolínají. Třeba má srdcovka bylo téma starousedlíků, které vlastně končí, protože starousedlíci v podstatě vymizeli. Fotil jsem také téma nazvané Romské cesty. Jedná se o triptych zabývající se životem především vsetínských Romů – Exodus, Pavlačák a Romské cesty. Pak mám cykly jednotlivých osobností kulturního života tady ve Vsetíně a okolí. Jsou to třeba sochaři Miroslav Machala nebo nedávno zesnulý Pavel Drda. Pak se zabývám ještě portréty a tématy v cyklu Člověk a krajina, Okraj a Člověk na okraji. Tady nejde o lidi, kterých by se měl člověk bát. Spíše jsou to lidé, kteří se nezařadili svým žitím do mainstreamového způsobu života. A to je právě to, co mě zajímá. Člověk, který se snaží vytvářet hodnoty a ctít je. Není příliš ve vleku věcí okolo. To je podle mne zajímavé fotograficky i lidsky.

Zabýváte se také knižními ilustracemi.

V loňském roce to byla kniha MiPo, cyklus, který je o kamarádu Miloši Požárovi, který se kdysi pohyboval v kulturním dění Vsetína. Jako první vznikla malá monografie ve vydavatelství Malina. Původně to měl být katalog k mé výstavě v Galerii V Poschodí ve Vsetíně. K putovním výstavám Romské cesty pak vznikla v nakladatelství Klenov Pavla Kotrly také stejnojmenná knížečka. Pro Diakonii jsem pak ilustroval knihu Slovíčko nakonec. Velmi zajímavá pro mě byla také práce na publikaci Sami na samotách. Jádro těch ilustrací vyšlo z cyklu Starousedlíci, které fungovalo jako samostatná výstava. Byla to edice, kterou vydávalo sdružení Soláň. Jsou tam texty Dalibora Maliny a je to úžasné v propojení obrazu a textu. Tak citlivé propojení jsem do té doby nezažil.

Vím, že ani letos neopustíte ilustrátorské řemeslo...

S Kubou Chrobákem připravujeme k publikaci jeho básně z poslední doby. Je to můj kamarád, který se ze Vsetína přestěhoval do vesničky Lužná. Je jí inspirován a ovlivněn tak, že vytvořil jakýsi základ pro básnickou sbírku. Dohodli jsem se, že do Lužné začnu jezdit a zdokumentuju ji. Je to vesnice v pěkném prostředí. Vznikl tak soubor, který jsem nabídl nejenom Kubovi, ale i vedení obce. Kniha by mohla vyjít ve druhé polovině roku. V srpnu nebo v září bychom knížku chtěli přivézt do Lužné už hotovou. Jmenovat se bude Pánbůh se nejspíš musel narodit v Lužné.

ROBERT GOLÁŇ

● Narodil se v roce 1971 ve Vsetíně.

● Vystudovaný a praktikující stavař.

● Absolvoval na Lidové konzervatoři Ostrava v oboru fotografie.

● Je ženatý, má dvě děti.

● Fotografování se věnuje od roku 1993, od roku 1999 vystavuje a publikuje své práce v různých časopisech.

● Specializuje se na dokumentární fotografii, reportáže, portréty osobností a velkoformátové fotografické koláže.

● Jeho výstavy jsou typicky charakterizovány černobílými fotografiemi, které si sám zvětšuje nebo tiskne.

● Své práce prezentuje nejčastěji ve formě fotografických cyklů, které se tematicky vzájemně propojují. Patří mezi ně cykly Starousedlíci, Ateliery, Zeď, Člověk a krajina, MiPo.

● Jeho fotografie doprovázely řadu výtvarných publikací a katalogů. Vydavatelství Dalibor Malina vydalo v roce 2011 první publikaci, která představuje průřez jehotvorbou. Česká televize natočila dokument o jeho práci v roce 2011. V roce 2013 vydalo nakladatelství Klenov knihu s názvem Romské cesty. Ilustroval fotografiemi knihu Jana Davida Slovíčko nakonec, vydanou v roce 2014. V roce 2014 vyšla kniha Sami na samotách, kde jeho fotografie doprovází text od Dalibora Maliny.

Fotogalerie