Miluji matematiku, poezii, hudbu, výtvarné umění, historii i přírodu, říká zlínský polyhistor Miroslav Černý

Vydal několik publikací. Doma v Provodově má nahrávací studio a také soukromou expozici archeologie. Spolupracuje se zvučnými jmény, například s J. A. Pitínským, Petrem Niklem nebo Františkem Skálou. „Život je něco vzácného, co bychom si měli užít, neměli bychom být otroky forem,“ říká Miroslav Černý, který se již neodmyslitelně zapsal do historie města Zlína.

Narodil se jako výtvarník s potřebou muzicírovat. „Vždy jsem střídal polohu hudební s výtvarnou produkcí a často převažovala malba nad kytarou. Pár výstav mých obrazů je toho důkazem.“

Pak ale přišla doba, kdy již nestíhal oba obory, a tak se začal specializovat především na hudbu. „Není ale důležité, zda jsem více hudebník, výtvarník, archeolog, výrobce nástrojů, pedagog nebo milovník brouků. Zájem o různé činnosti a bádání jsou přeci člověku přirozené. Já miluji matematiku, poezii, hudbu, výtvarné umění, historii i přírodu.“

V jeho životě je naprosto zásadní improvizace. Od prvního okamžiku, kdy se setká s jiným člověkem, improvizuje. „Potkávám se s ním očima, hlasem. Je to stejné jako na pódiu, když hraji s hudební skupinou. Improvizace je propojení se s druhými tak, aby to, co vychází ven, dávalo smysl. Není to lehký obor, ale já jsem si jej zamiloval.“

Životním mottem Miry Černého je slogan „Nikdy se nevzdávej!“, jenž pochází z úst jeho přítele Jana Pivečky, podnikatele ze Slavičína. „Strávil jsem s ním dva roky v jeho nadaci. Ke svému mottu měl vydanou pohlednici s obrázkem žáby, jejíž hlava je již v krku čápa, ale zároveň žába drží čápa pod krkem, takže čáp nemůže žábu spolknout. Povídal jsem mu Pane Pivečko, vy jste teda dobrý, vy máte takové dlouhé prsty, kontakty, a tak vám všechno vychází. Ale co máme dělat my, kteří dlouhé prsty nemáme? A on mi na to řekl Mirku, tak o tom napiš! A tak já jsem napsal: Jsou žáby, které sedí a pláčou a nechají se pojídat. Jsou žáby, které si stěžují. Ale jsou také žáby, které bojují, a těm nadělil Pánbůh dlouhé prsty.“

Mira Černý výtvarník

Jako chlapec chtěl být malířem. Miloval příběhy o malířích. Ztotožnil se s Paulem Gauguinem, chtěl kreslit jako Michelangelo. „Později na vysoké škole jsem se stal výtvarníkem. Ano, dostal jsem i cenu za kresbu v celostátní soutěži. Ale tehdy se celý cyklus obrazů ztratil. Až později jsem se dozvěděl, že to byla práce tajné bezpečnosti. Sice se mi ztrácely hudební nahrávky a výtvarné věci, ale mohl jsem nadále pokračovat ve studiu na vysoké škole.“

Výtvarnou činnost neopustil a i svou poslední vydanou publikaci nazvanou Pod zlínským rynkem, kterou zasvětil Zlínu, ilustroval. Stejně jako všechny své další knihy.

Mira Černý muzikant

„A když jsem nemaloval nebo nekreslil, tak jsem hrál na kytaru, housle, mandolínu, violoncello a na všechno, co bylo po ruce, a tak jsem se stal hudebníkem. Lidovým, amatérským, ač noty znám.“ Mira Černý má vystudované dva cykly klasické kytary, ale specializoval se na etnické hudební nástroje i na nástroje historické. „A tak jsem se stal alternativním hudebníkem se skromným nahrávacím zařízením.“ Doma v Provodově má skutečné domácí nahrávací studio, které mu pořídil zlínský mecenáš Vladimír Vančura. „Díky němu jsem mohl posledních sedm let pracovat. Jinak nahrávám ve studiu Ivo Viktorina v Městském divadle. A velmi mě tam ten čistý zvuk baví.“

Miroslav Černý spolupracuje s mnoha českými hudebníky. Jejich souznění by se mělo odrazit v projektu Almanach, kde se setkají legendy české folkové scény. Jde o zvučná jména, jako jsou Jan Vodňanský, Vladimír Merta, Oldřich Janota, Vladimír Václavek, František Skála, Petr Nikl, Petr Maria Lutka či Milan Lovec Bílovský. „Kromě tohoto projektu spolupracuji i s několika hudebními soubory. V budoucnosti bych chtěl uzavřít rozpracované projekty. Letos vychází troj-LP s Františkem Skálou, Petrem Niklem a skupinou Tři buzuki. Potom budu slavit šedesátiny a chtěl bych již pouze sklízet plody své práce.“

Hudební vydavatelství Kabinet Records, které se specializuje na produkci menšinových žánrů jako jsou punk, alternativa, hardcore, crust nebo elektronika, vydalo ke konci roku 2022 jeho sólovou desku Surrealistická opera Frankenstein. „Jde o sběr vážné hudby za několik posledních let, kde hrají nezávisle dva symfonické orchestry. Je to velmi alternativní hudební projekt, který každý jen tak nezkousne. Můj dobrý kamarád František Skála však má tuto hudbu rád a vytvořil mi k desce originální grafický list, litografii v omezeném nákladu sto kusů. Jsem rád, že se to dobře prodává. Jinak pracuji neustále. Vezmu do ruky violoncello, violu či kytaru a mám dojem, že to má smysl. A nemusí to být ani hudební projekty.“

Hudebních těles, ve kterých bohém Mira Černý účinkoval nebo která vedl, bylo podle jeho slov asi dvacet. „Nikdy nezapomenu na skupinu Někde jinde, se kterou jsme vyhráli národní Portu. Pak přišly další kapely. Dodnes například funguje undergroundový soubor Nadstandard. Hraji také ve vernisážové skupině Milana Lovce Bílovského z Kyjova. Skupina se jmenuje Černý lovec a v obsazení jsou troje bicí a basová kytara.“

Další skupinou, se kterou všestranný muzikant hraje, jsou Tři buzuki Petra Nikla. Složil pro kapelu hudbu, text a melodii vytvořil Petr Nikl. „Skupinou, se kterou hraji nejčastěji, je Třaskavá směs Františka Skály. Zde alternuji violoncello, violu a elektrickou kytaru. Moc mě to baví. S některými hudebními talenty si sedíme jako hrnec na zadku, s některými navazuji složitější hudební vztah, s některými spolupráce funguje a s některými ne. Přesto je mám všechny rád. Nesmírnou ctí je pro mě spolupráce s Vladimírem Franzem, českým hudebním skladatelem, který občas zavítá i ke mně domů. Ale těch talentů je mnoho. Celé desítky. A jak vypadá naše spolupráce? Vždy je to o lidském kontaktu. Když si s kolegou porozumíme, jdeme nahrávat.“

Miroslav Černý je také známý jako autor scénické hudby. Stal se dvorním skladatelem Jana Antonína Pitínského. Skládal hudbu pro jeho pět posledních představení, která jsou dodnes živá.

„Ve Zlíně jsme uvedli před pár lety představení Rok na vsi. Myslím si, že každá hudba by měla být scénická. Ale to máte těžké. Dnes je hudba často považována za zvukovou kulisu, ve všech obchodech na mě chrčí anglické písně. Ale já jsem národ Zdeňka Lišky, hudebního skladatele, který v našem městě vytvářel filmovou hudbu pro Karla Zemana a další. Tato hudba nás ovlivňovala po celé naše mládí. My jsme také národ Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a blízký je nám i Igor Stravinský. Všechno slovanská poetika. A tak bych šetřil s hudbou, vyslechl si její hluboké poselství, které je tak vzdálené našemu povrchnímu vnímání. Ano, trochu se opravdu na dnešní kulturu zlobím. Protože je prefabrikovaná. Posloucháme balast, který vznikl nánosem tisíců kapel, které hrají uniformně a mě už to nebaví a nezajímá. Tak hledám nové formy, nové cesty. Bez toho to nejde. Umění vždy mělo tu funkci a moc vytvářet nové možnosti.“

Mira Černý organolog

Hudební nástroje zbožňuje. Zároveň se cítí být i výrobcem těchto nástrojů. V jeho dílně jich vzniklo bezmála dvacet. Jde o strunné (zejména drnkací) hudební nástroje z různých geografických oblastí a historických období. Tyto nástroje používá při tvorbě a nahrávání převážně scénické a filmové hudby. Miroslava Černého můžeme bez nadsázky nazvat organologem, tedy odborníkem, který zkoumá hudební nástroje z hlediska historického vývoje, akustických a mechanických vlastností, konstrukčních technik i hudební praxe. „Jako výrobce nástrojů jsem se sebou spokojený. Vytvořil jsem více než patnáct replik historických nástrojů ve své dílně a další v houslařské dílně Pavla Celého ve Zlíně. Dva nástroje jsou vystavené v Ústavu národní lidové kultury ve Strážnici. Nástroje hrály a mě zároveň zajímala jejich výroba, estetika dřeva i výtvarný ráz nástroje.“

Mira Černý archeolog

Doma v Provodově vlastní soukromou expozici archeologie. V ní nashromáždil na stovky artefaktů, které vidělo více než dva a půl tisíce návštěvníků. Mezi objevenými je i sedm tisíc let starý předmět nalezený mezi pravěkými střepy v Rackové, který zobrazuje geometricky stylizovaný obličej „Prazlíňana“.

Podle Miry Černého nálezy ze Zlínska jasně dokumentují bohatý a dlouhodobý vývoj Zlína. Právě na Zlínsku se prý lidé usazovali už od doby lovců mamutů a v mladém pravěku téměř kontinuálně.

„Člověk je na zemi tisíce let, vždy po něm zůstávají artefakty a právě těmi jsem se zabýval. Tak chápu antropologickou potřebu člověka vyjadřovat se krásou. Proto jsem založil muzeum a vydal několik popularizačních publikací. Prohlídky se vždy realizují tak, že u mě někdo zazvoní a já jdu do expozice povídat o artefaktech třeba dvacetičlenné skupině.“

Výstava je zaměřena na krajinu Provodova, která je podle slov Miroslava Černého mimořádná. Nejlepší nálezy však již přenechal Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

„Projekt vznikl z potřeby vystavit svoji sbírku, kterou jsem vytvořil s žáky Základní školy v Želechovicích a občany Provodova. Ti nasbírali celé desítky artefaktů. Postupně se z výuky dějepisu stala vášeň a vychovali jsme tak několik mladých archeologů.“

Originálního archeologa z Provodova baví historie od mládí. „Zajímá mě především pravěk. V něm vidíme kořeny člověka, v něm vidíme starou, prastarou estetiku. To jsou ty ikony, ty plastiky, kresby a designy, které vytvářely kultury před námi. Tam jsem fascinován.“

Mira Černý milovník brouků

Když byl chlapec, byl zcela pohlcen úžasným designem brouků, které tehdy sbíral. „Nechápal jsem tehdy ještě, že ty drobné tvorečky zabíjím. Sbíral jsem je jako známky. Tak, jak mě učil můj dědeček. A sesbíral jsem jich několik tisíc. Už tehdy jsem si říkal, že není nic krásnějšího než tihle brouci. Žádný výtvarný obraz či socha nejsou tak krásné, jako jsou krovky brouka střevlíka. Dodnes se mi o tom zdají sny.“

Milovník brouků kapitolu svého entomologického života uzavřel v devadesátých letech, kdy věnoval svoji sbírku střevlíkovitých brouků muzeu ve Zlíně.

Mira Černý pedagog

Chodby gymnázia na Lesní čtvrti několikrát proměnil už jako tamější pedagog na pár měsíců ve výstavní síň. Po životopisné výstavě o Františku Bartošovi a výstavě fotografií Hanzelky a Zikmunda zde bylo ke zhlédnutí i několik expozic z archivu Muzea jihovýchodní Moravy.

Například výstava z výzkumů Karla Pavlištíka, českého muzejního a vlastivědného pracovníka, etnografa, folkloristy, tanečníka, choreografa, scenáristy a jedné z vůdčích osobností listopadové revoluce na Zlínsku.

Sám absolvent tohoto zlínského gymnázia zde učí dodnes. „Měli bychom pociťovat štěstí z každého dne. Není-li tomu tak, je něco v nepořádku. Vidím, že správně je to tehdy, když cítím lásku. A to je také moje motto. S láskou mě nic netrápí. A nejde jen o lásku mezi mužem a ženou, matkou a dítětem, ale mezi lidmi navzájem, láskou k práci i láskou k životu a tak dál. A to je třeba předávat dál. Když učím, tak na to myslím.“

Mira Černý a jeho Černé večery

„K večerům Mirka Černého v Alternativě, takzvaným Černým večerům, se již vracet nebudu. Ty večery měly svoji podmanivou atmosféru. Vždy jsem pozval umělce, který za to stojí. A těch pořadů nebylo málo, bylo jich třicet. Vždy jsem s umělcem povídal, přemýšlel, doplňovali jsme se a měl jsem velké štěstí, že těch třicet ikon české kultury účast přijalo.

Velmi zblízka se tak diváci setkali třeba s Bolkem Polívkou, Petrem Sísem, Ivou Bittovou nebo Vladimírem Franzem. Já sám jsem na těch setkáních duševně rostl. Vidím to dnes zcela zřetelně. Ale již jsem vyčerpal zásobu svých oblíbenců, se kterými spolupracuji, a tak jsem cyklus Černých večerů ukončil. To ale neznamená, že se nebudeme potkávat dál.“

Miroslav Černý

● Narodil se v roce 1965.

● Hudebník, skladatel, učitel, etnolog, organolog, historik, výtvarník, ilustrátor, ochránce přírody a krajiny a sběratel.

● Absolvoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Masarykově univerzitě v Brně.

● Působil jako pedagog ve škole v Želechovicích, jako lektor v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, v Nadaci Jana Pivečky ve Slavičíně a na filmové škole ve zlínských ateliérech. Jako pedagog na Gymnáziu Zlín – Lesní čtvrť působí dodnes.

● Je autorem několika odborných i autorských výstav a popularizačních publikací, které i sám ilustroval (např. Odkryj zem, otevři čas, Hudební nástroje strunné drnkací, Zlín mýtický a historický, Pod zlínským rynkem – Cesty do minulosti Zlína, Chvála Zlínu, Ze starého Zlína, Hudebníček).

● Významnou inspirací pro jeho uměleckou činnost se stala krajina, v roce 1999 spoluzaložil občanské sdružení na ochranu krajiny, zvláště proti stavbě velmi vysokého napětí přes Provodov.

● Zabývá se rovněž organologií, provozem a stavbou historických i alternativních hudebních nástrojů, je popularizátorem archeologie.

● Před revolucí se pohyboval v prostředí undergroundu zlínské a brněnské hudební scény, je autorem hudby k několika divadelním hrám či filmům. V této oblasti spolupracuje např. s J. A. Pitínským, Petrem Niklem nebo Františkem Skálou.

● Jeho velikou láskou je rodina a milovaná žena Jana, se kterou přivedl na svět pět dětí: dvě děvčátka a tři chlapce.