Nejnovější zprávy: Nešťastnice chtěla zainvestovat do kryptoměny. Přišla o milion korun Jarní potravinová sbírka Nadace AGEL zasytí potřebné ve Valašském Meziříčí

Kultura

Jaroslav Kneisl. Svérázný valachizátor na vlnách Českého rozhlasu

Troufl si moderovat Horňácké slavnosti ve valašském kroji. Objevuje pro zarputilé moravské Slováky krásu valašské lidové písně na vlnách Českého rozhlasu. Na Valašsku zase nekompromisně prosazuje otázku nadřazenosti Valašského Meziříčí nad ostatními městy regionu. Řeč je o svérázném muzikantovi, prezidentovi Mezinárodního festivalu cimbálu, pohotovém moderátorovi a šéfovi folklorního vysílání ČRo Brno a ČRo Zlín Jaroslavu Kneislovi.


Autor: Ivan Dostál

Rozhovor s Jaroslavem Kneislem, renesanční osobností původem z Křivého, což je osada přifařená k Valašskému Meziříčí, je jako tanec na vlnách rozbouřeného moře. Nikdy nevíte, jestli mluví vážně, nebo si dělá srandu. Třeba když zmiňuje svou osobní valašskou kolonizaci Brna i dalších míst Moravy a Česka.

Jak se vaše propagace Valašska projevuje?

Stačí, že o tom mluvím. Říkám nahlas, kde je Valašsko a co je Valašsko. Na Valašsku se zase snažím prosadit Valašské Meziříčí a mimo region pro změnu Valašsko jako takové. A v Meziříčí zase naši místní část Podlesí-Křivé.

Jste tedy Valach každým coulem…

Jsem Valach. Ale s velkým V. Kastraci jsem neprodělal, takže jsem hrdý Valach ani ne jako pastevec ovcí, ale jako obyvatel národopisného regionu Moravské Valašsko.

…a velký patriot valašskomeziříčský.

To není, že bych byl ostře vyhraněný. Prostě jsem se narodil ve městě, na které jsem právoplatně hrdý, protože je to město, které je už několik desítek let centrem umění, vzdělanosti a rodily se tady vždycky zajímavé osobnosti. Jsem opravdu hrdý na to, že jsem součástí Meziříčí, a chci slávu tohoto města hlásat dál jako pravověrný meziříčský patriot.

Nicméně váš valašský patriotismus má až nečekané nuance hraničící doslova s možností inzultace. Jako snad jediný v historii jste se odvážil moderovat legendární Horňácké slavnosti plné tamních patriotů ve valašském kroji. Jak na to pyšní obáukáři (na horňácku se namísto hlásky l vyslovuje ve slovech souhláska uo, pozn. red.) reagovali?

To nebyla odvaha. Šel jsem do toho s největší pokorou. Dělali jsme s Českým rozhlasem přenos z Horňáckých slavností. Ptali se, v čem to budu moderovat? Říkal jsem, že klidně můžu v civilu. Načež programová rada Horňáckých slavností, v níž jsou samí zástupci folklorních krúžků a obcí, řekla, že v civilu v žádném případě. Prý v kroji. Já jsem na to samozřejmě opáčil, že jedině ve valašském. Protože kroj je pro mne součást mé identity. Nepovažuji jej za kostým.

Načež půlka té programové rady se ohradila, že v žádném případě nemůže Horňácké slavnosti moderovat člověk ve valašském kroji. Samozřejmě jsem jim znovu nabídl, že budu v civilu.

A opět zasedla rada a hlasovali. Nakonec tedy těsně odhlasovali, že můžu moderovat ve valašském kroji, ale jedině pod podmínkou, že to přiznáme, že jsem dovoz. Celý ten program byl proto vedený v duchu, že jsem přespolní, který přišel na Horňácko. Ale můžu říct, že jsem skutečně moderoval hlavní program Horňáckých slavností ve valašském kroji.

A jaký byl ohlas na tento husarský kousek v publiku?

Po tlamě jsem nedostal. Asi tam po programu byly nějaké snahy a hloupé řeči, ale vyvázl jsem bez zranění.

Český rozhlas a folklor

V Českém rozhlase pracujete čtvrtým rokem, převzal jste redakci folklorního vysílání. Jaká je situace s lidovkou na vlnách našeho nejstaršího veřejnoprávního média? Mluví se často o rušení programů, které se věnují kdysi tak oblíbenému žánru…

Český, respektive Československý rozhlas má letos sto let a s folklorem je spojený už od svého založení v roce 1923. Na růžích měla lidová píseň v rozhlase dříve více ustláno než dnes a mým úkolem je, aby se těmi růžemi ustýlalo častěji. Uvědomuji si, že jsem převzal káru, kterou tlačili ti přede mnou, a na mně teď je tu pomyslnou káru aspoň trochu posunout a snažit se, aby mi ji pokud možno, obrazně řečeno, nešlohli.

V jaké kondici je momentálně redakce folklorního vysílání?

Pod mou správou je redakce a vysílání ve Zlínském a Jihomoravském kraji. Přebíral jsem ji ještě v době, kdy se vysílalo třeba i na celoploškách, tedy po celé republice. Dneska už se nevysílá. Redakci jsem si vlastně znovu založil. Abych to odlehčil, nastoupil jsem, abych zahájil valachizaci Brna. No, vlastně ji už zahájili mnozí přede mnou. Třeba Jaroslav Jurášek, Helena Červenková nebo v posledních letech také Daniel Drápala.

A jak tedy vaše valachizace pokračuje? Podle mne to znamená, že brněnská redakce dělá více nahrávek z Valašska, což byla dřív doména ostravského studia.

Je to tak. Dřív spadal valašský region spíše do toho vlivu ostravského. Navíc, Valašsko je primárně ve Zlínském kraji, takže teď patří pod moji redakci. Snažíme se, aby se víc nahrávalo i na Valašsku. Například aktuálně vznikají krásné nahrávky valašského souboru Troják z Valašské Bystřice, z čehož mám radost. Ale před nedávnem jsme třeba vysílali přímé přenosy z Rožnova či Valašského Meziříčí. Snažím se pomoci s propagací časopisu Vlastivědná revue Valašsko, které vydává Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně. Což je dle mého názoru úžasné a tématicky pestré periodikum.

Ale pozor, musím být nestranný. Děláme samozřejmě také Hradišťsko, Podluží, Kyjovsko a další. Jak se říká, hore cepy, všeho stejně.

Jaká je dnes situace ve vnímání lidové písně u posluchačů Českého rozhlasu?

Můžu hovořit nejvíc o naší spádové oblasti, což je Zlínský a Jihomoravský kraj, a je mezi nimi velký rozdíl. V Jihomoravském kraji, respektive v podoblastech moravského Slovácka, je výhoda, že tam je lidová tradice ještě živá. A pořád to nepřerušeně pokračuje dál, což na Valašsku vždy není. U nás se jedná opravdu spíše o folklorní hnutí, které vychází z činnosti folklorních souborů. Až v poslední době se znovu dostávají do povědomí nejrůznější obchůzky a tradice, které se na dědinách obnovují. Na Slovácku je to ale stále živější, takže i potleskopudnost lidové písně je větší. Také je tam víc kapel i dechovek. Fungují tam heligonkáři a interpreti na další nejrůznější nástroje, ne jenom cimbálovky. Ale je to dáno také tím, že Slovácko je rozděleno jinak geograficky. Je tam víc menších měst. Oblast je spíše zemědělská, pospolitost je větší a od toho se to všechno odvíjí.

Součástí vašeho působení na vlnách rozhlasu je také moderování programů. Kdy jste s touto činností začal?

Nepovažuji se za moderátora. Tedy nejsem ten, kterému dají text, aby ho přečetl. Nemám jazykovou ani hlasovou průpravu. Když něco moderuju, chci alespoň spolupracovat na dramaturgii a vědět, co říkám a proč to říkám. Proto nejsem moderátor, ale spíše spolutvůrce. Ale abych navázal na otázku, začínal jsem v gobelínce, tedy ve Schlattauerově kavárně ve Valašském Meziříčí. Tam jsem se rozmluvil, to bylo mé odraziště, kde jsem začal dělat pořady na různá témata a lidé na to kupodivu chodili. A vůbec vděčím tomuto místu za mnohé. Například za možnost nahlédnout také do světa výtvarného umění a především zde potkávat přátele, kterých si opravdu vážím.

Kouzelný cimbál

Pojďme se pobavit o vaší celoživotní vášni, a tou je muzika. Máte ji v rodině?

Otec zpíval v pěveckém sboru a hrával na trumpetu. Děda – malíř natěrač byl vyhlášený zpěvák na štaflích. Celá dědina vzpomíná, že když děda maloval, tak si pískal a zpíval.

Ale vám se stal osudným cimbál, o kterém tvrdíte, že je jeden z mála hudebních nástrojů, na který se dá kouzlit.

Není jediný takový hudební nástroj, ale dá se na něm kouzlit nejlépe. Vidím to na dětech, když přijdou poprvé do hodiny. Cimbál má tu výhodu, že na něm člověk může ihned tvořit. Může za to okamžitý kontakt se strunou. Dechové a smyčcové nástroje mají problém v tom, že než se dítě naučí tvořit tón, stráví nějaký čas intenzivním cvičením. Když přijde k cimbálu nebo ke klavíru, tak si může rovnou hrát a okouzlovat se.

Musím vzpomenout, že také díky vám se Valašské Meziříčí v uplynulém roce stalo na několik dní hlavním městem tohoto nástroje. Pořádali jste zde Světový kongres cimbálu.

To nebylo díky mně, ale díky České cimbálové asociaci, která je členem té světové. A jednou zhruba za třicet let na nás připadá organizování Světového kongresu, a to bylo právě vloni. Do Valmezu se sjeli zástupci z osmnácti zemí světa. Musím říct, že jenom, protože obvykle jsou to cimbalisti z dvaceti pěti zemí světa. Kvůli covidu a válce to ale bylo slabší. Ale přijeli třeba zástupci z Japonska, Singapuru, Ameriky, prakticky celé Evropy, Íránu, Izraele a dalších zemí.

Jak si stojí česká nebo možná moravská cimbálová škola ve světové konkurenci?

U nás má cimbál tu výhodu, že má základ v lidovém prostředí. Kromě toho se u nás už od padesátých let vyučuje hře na tento nástroj na konzervatoři, to máme podobné jak v Maďarsku. Abych to shrnul, česká cimbálová škola patří ve vší skromnosti k těm výrazným ve světě. U nás to jde ruku v ruce i s přesahem do klasické hudby. Může za to také fakt, že máme několik zajímavých hudebních skladatelů, kteří pro cimbál komponovali a stále komponují. Do výčtu českých skladatelů cimbálové hudby patří bezesporu například Jaromír Dadák, Vojtěch Brada, Albert Pek, Antonín Tučapský. Nebo z těch současných třeba Jan Meisl, rožnovský rodák Dalibor Štrunc či ostravák Daniel Skála.

Cimbálový festival

Letos v květnu pořádáte ve Valašském Meziříčí 17. ročník cimbálového festivalu.

Tato akce má po celou dobu dva hlavní programové pilíře. Interpretační soutěž a žánrově pestrý program s využitím cimbálu. Jedná se vlastně o soutěžní přehlídku. Má za úkol zdokonalit technickou i muzikální úroveň cimbalistů. A musím říci, že od roku 1995, kdy ta soutěž funguje, je skok v dovednostech cimbalistů obrovský. Chceme také ukázat, že cimbál je nástroj všestranný a využitelný ve více hudebních žánrech. Festival je v Evropě naprosto ojedinělou záležitostí, kde si mohou cimbalisti porovnat síly. Ačkoliv muzika není skok do výšky, přece jenom jsou tam povinné skladby a je nastavená úroveň, co interpret musí muzikantsky i technicky zvládnout.

Ze kterých zemí zde hudebníci soutěží?

Morava, Česko, Slovensko, Maďarsko… Jezdívali Bělorusi i Rakušané, kteří se specializují na starou muziku, pak Ukrajinci, Moldavci. Někdy přijíždějí soutěžit také Číňané. Na samotné soutěži je to jako ve formuli 1. Prezentují se školy, které posílají výběr svých nejlepších žáků.

Jaroslav Kneisl

  • Narozen v roce 1985 Valašské Meziříčí, žije v místní části Podlesí-Křivé.
  • Je svobodný a bezdětný.
  • Tajemník Cimbálové asociace České republiky.
  • Etnograf, včelař, zahradník, kuchař a hudební pedagog.
  • Dramaturg folklorního vysílání Českého rozhlasu Brno a Českého rozhlasu Zlín.
  • Publikuje ve Vlastivědné revue Valašsko.
  • Člen několika cimbálových muzik na Valašsku.
  • Spoludramaturg BROLNu (Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů).