Ze špičkového lyžaře Karla Raaba se stal po covidu umělecký kovář

„Nechodil jsem na žádnou uměleckou školu, jen jsem měl v sobě silný pocit, že bych mohl. Pořád nechápu, kde se to ve mně bere,“ říká pětačtyřicetiletý zámečník, jehož kovové výtvory se staly na Rožnovsku turistickou ikonou. Auta přibržďují, cyklisté sesedají z kola, aby si prohlédli prohnutou dámu nebo anděla v nadživotní velikosti, které vznikly pod rukama svého času jednoho z nejlepších sjezdařů v Česku.

Ještě před pětadvaceti lety byste mu fandili na mistrovství světa ve francouzském Megéve. Dnes je jedním z mála na světě, kdo vyrábí snowscooty. Lyže s řidítky, které se na svahu chovají jako silniční motorka. Divoký adrenalin na nich zažívá herec Michal Kavalčík nebo Albert Čuba, majitel ostravského divadla Mír a další tisícovka sportovců napříč kontinenty. Japonci jsou do nich zbláznění a ve Francii zažívají neskutečný boom. Pro většinu Čechů je však i po třinácti letech, co mu Karel Raab dělá promo, snowscooting sport spíše okrajový. „Takovou reklamu, jako má Jarda Jágr s elektrokoly, v televizi holt nemá,“ komentuje s úsměvem Raab. „Jenže kdyby se snowscootů chopili giganti, tak bych o ně zas přišel. Takže jsem v uvozovkách rád,“ dodává a vystrkuje při tom ze dveří dva německé ohaře.

V garáži podél levé zdi visí na stojanech kovové rámy, které čekají na svou příležitost. První zákazníci se ozvou nejdřív v říjnu. Do té doby tráví Karel stovky hodin u železného ponku, kde svařuje branky, ploty, ale i třímetrové sochy z kovu nebo drobné miniatury do dlaně. Na zakázku? Minimálně. Tvrdý byznysmen z něj nikdy nebude. „V mojí dílně to není o soustruzích. Chci, aby tam byla vidět lidská ruka, aby to mluvilo.“

V zapomenutém údolí pod Pustevnami, v domě, kde originální vzhled mají židle i lžíce na boty, před vámi sedí muž, který miluje své psy a slepice a touha tvořit ho zatím neopouští. Umělec s tělem sportovce, v němž stále dřímá soutěživost, ale i obava o to, jak zaplatit složenky, když se rozhodnete dát přednost milovanému Valašsku před ruchem velkoměsta. Setkal se se závistí i obdivem a tvrdí o sobě, že je introvert. Za sedm let, co zde bydlí, ale zatím nelitoval. „Když vidím svoje vrstevníky, jak se vozí v drahých autech, ale jsou od rána do večera v práci, říkám si, že tohle já nechci. Mám hrozně rád přírodu, zvířata a když vyjdete večer na balkon a z lesa vás pozoruje srnka, je to něco neskutečného,“ nadšeně popisuje Raab.

Z profesionálního lyžaře umělecký kovář? To je docela rarita.

Chtěl jsem být v něčem dobrý a v lyžování jsem nebyl extra dobrý. Svým způsobem jsem ho nenáviděl. Mám za sebou evropský pohár i mistrovství světa, ale kdo ví o čtvrtém člověku v republice? Jezdil jsem závody, které nikoho nezajímají, a to mě hrozně trápilo. Nakonec jsem se vysvobodil zraněním. Po dlouhé rekonvalescenci už mě táta do lyžování nenutil. A já řekl: wau!

Kolik vám tehdy bylo?

To mi bylo asi jednadvacet a já si říkal, co asi budu dělat v zimě? V tom mi kamarád poslal odkaz na snowscooty: Nekoupíme si to? Řidítka s lyžemi vypadala dobře, jenže nejlevnější jsem našel za pětadvacet tisíc, což bylo v té době pro mě nereálné. Tak jsem si řekl, že si je zkusím udělat. Rozdělil jsem snowboard na přední a zadní lyži, udělal rám a vyrazil na kopec.

Zní to punkově. Jak se vám jelo?

Snowscoot se chová úplně jinak, než předpokládáte! Zjistíte, že vás to divně přetáčí, ale nakonec jsem mu dal čas a později zkusil dát svůj výrobek na Bazoš. Najednou se pár lidí ozvalo, že by ho koupili. Tak jsem se domluvil s firmou na výrobě profesionálních lyží a v roce 2011 se dal na snowscooty. Když všichni prodávali za pětadvacet, já je nabídl za směšných deset nebo dvanáct tisíc. Na konci první sezony jsem prodal padesát kusů, dnes už je to celkově něco kolem tisícovky.

Jak s tím vším souvisí sochy z kovu? Raab Original?

Byznys se snowscooty je kolísavý. Nejvíc jsem jich prodal za sezónu devadesát a za covidu vůbec nic, takže jsem byl v létě rád za každou branku. Dlouho jsem pracoval v rodinném zámečnictví, ale nakonec jsem od táty odešel. Chtěl jsem tvořit něco originálního, odmalička mě to bavilo. Ale jsem samouk a začátky nebyly jednoduché.

Veškeré originály máte zveřejněné na webu. Kterým z těch výrobků jste si udělal největší radost a proč?

Vždycky to poslední dílo, které dokončíte, z toho jste nejvíc unešená. Pak přijde nová věc a zjistíte, že to vás baví nejvíc. Takže postupně všechny. Teď je to třeba Beskydská Venuše.To je ta prohnutá dáma, kterou jsem tvořil z recyklátů. Použil jsem na ni staré matky, klíče, nářadí a líbí se mi, že je tematicky navázaná na dnešní dobu. Příkladem toho, že lze dílo, co se vzhledu i materiálu týče, možné pojmout úplně jinak.

To muselo být šrotu. Kde jste ho sehnal?

Něco jsem měl, protože když jsme se sem nastěhovali, byly tady plné sklepy. Část jsem sehnal na Bazoši, ale řeknu vám, je to problém. Starý šrouby dnes nikdo neprodává. Jezdím i po vrakovištích, sběrnách šrotu, ale tam je to dost o velkém odpadu a malý propadne na dno, takže je dost těžké se k němu dostat.

Jaké množství šroubů je potřeba na dvoumetrovou dámu?

Hodně. Zvážené to nemám, ale z první lakovny mi po týdnu volali, že ji nemůžou nalakovat, protože by se jim prověsily závěsy. Tak jsem musel shánět náhradu. Může vážit kolem tří set kilo. Samozřejmě ji neuděláte ze všeho, co máte. Použijete třetinu a dvě třetiny vám zbydou. Takže mám znovu doma kýble plné šrotu, které jsou momentálně k ničemu, ale třeba z nich zase něco vytvořím.

Popišme si, jak taková socha od prvotního nápadu vůbec vzniká.

Chtěl bych vidět, jak přijde myšlenka do hlavy. Protože najednou mi tam někdo něco pošle, uvidím celý obraz, ten většinou hodím na papír a nechám kolem něj chodit ženu a děti. Jestliže kolem něj projdou a ani si ho nevšimnou, tak se to asi líbit nebude. Ale většinou je to tak, že děcka přijdou a řeknou: Wau, taťko, co to je? Tohle je první motor, který mě nastartuje, že by to mohlo být dobré.

To je pak záruka toho, že vás třeba měsíc neuvidí?

Nejste daleko od pravdy! Potom už je to o tom, jít do dílny, zhotovit drátěnou kostru ze svařených drátů a začít ji oplétat recyklátem nebo materiálem, který na ni použiju. Všechno je to o svářečce a brusce. Kostra se většinou trošičku mele – trefíte levou stranu a pravá vám utíká, takže jdete tři kroky dopředu a dva kroky zpět.

Kolik času jste na Beskydské Venuši strávil?

U této poslední sochy byl zápal takový, že jsem se ráno probudil, obstaral děti a už jsem přemýšlel nad tím, jak budu pokračovat dál. Když jsem pracoval u otce v zámečnictví, pořád jsem koukal na hodiny a pořád to neubíhalo. Tady je to právě naopak. Najednou zjistíte, že je venku tma. Nakonec jsem ji dělal každý den od rána do večera asi čtyři měsíce.

V přepočtu na peníze jsou to stovky tisíc korun. Kdo vám je dá?

Prakticky nic z toho, co vidíte, nedělám na zakázku. Mě to baví. Teď mám třeba výstavu v Horní Bečvě, kde mám u školy vystaveného anděla, tak možná se něco prodá, uvidíme. Na světových webech budí moje výtvory ohlas, ale tady neznám nikoho, kdo by byl ochoten takovou sumu zaplatit. Vždycky je to spíš na pokrytí materiálu, někdy ani to ne. Jo, zahradní architekti by ode mě sochy koupili, ale za deset tisíc, a za sto padesát je prodali. A takhle to dělat nemůžu. Musím se taky uživit.

Byznys se snowscooty tolik nefrčí?

Letos nebyl sníh a prodej spadl o dvě třetiny. Navíc nemám takové promo. Přitom snowscoot je úžasná alternativa pro lidi, kteří mají poraněné koleno, pokřivenou páteř nebo špatnou kyčel a myslí si, že už se nikdy na lyže nepostaví. Žádná znouzectnost.

Existuje mezi oběma obory nějaká provázanost? Inspirace?

Jsou to nebe a dudy. Skáčete z adrenalinu, když se naklápíte do zatáček, a přijedete splavení do prostoru, kde vám nikdo žádné stopky nemačká. Jenom chcete, aby se vám to na konci líbilo.

Vraťme se tedy k umění. Když si od vás kovovou sochu koupím, jak dlouho mi vydrží?

Jak dlouho žije železo. Některé věci dělám v povrchové úpravě rzi, ale prodal jsem nedávno sedícího muže jedné architektce, která měla strach, že se jí za dvacet let rozpadne, tak jsme ho nechali povrchově ošetřit. Bál jsem se, že když ho nechám přelakovat, bude z něj kýč, ale nakonec má přírodní odstín, který vydrží doživotně.

Prozradíte, za kolik jste sedícího muže prodal?

Ještě jsme mu dodělali podstavec a dohodli se na sto tisících. Dali jsme ho na příhodné místo, až pojedete na Pustevny, tak si ho všimněte. Muž sedí na Prostřední Bečvě na rohu domu, kde má paní chatu, a v její sbírce je i velká socha Kitzbergera, což je pro mě velká pocta.

Kladete důraz na detaily. Jste puntičkář?

Jak v čem. Jestli mě něco baví, ať už je to socha nebo písnička na klavír, chci, aby to bylo, jak to cítím nebo jak to má být. Když dělám snowscooty, kluci jsou dost náchylní na jakýkoliv detail. Jsme malá firmička, která prodává do světa, takže jsem strašně vděčný za to, když mi někdo pošle fotku ze svahu a napíše, že je to pěkné. Tam je ta preciznost. Ale pak jsou věci, na kterých mi tolik nesejde.

Na čem pracujete teď?

Nedávno jel okolo jeden známý, jestli bych mu neudělal plot. Většinou když si někdo něco objedná, tak mu dám přednost, protože zaplatí penězi, které nebudou jen na materiál. Takyse nedá tvořit furt. Najednou zjistíte, že se vám vybíjí baterky a potřebujete pauzu.

V Beskydech žijete sedm let. Jak se vám tady líbí?

Skvěle. Je tady nádherná příroda, která v Brně nebyla. Popůvky měly původně pět set obyvatel, ale najednou je z nich obrovský satelit, kde nepotkáte pomalu ani myš. Kdežto tady se na vás kouká srnka a neuteče. Když vám káně rozcupuje v kurníku slepici, vidíte i její krutost. Myslím, že jsem to měl udělal dřív.

Kdy se cítí umělec nejvíc svobodný?

Když může. Když mu nikdo neříká, jak to má být, a může se projevit tak, jak chce.

„Jediné, o co se snažím, je zůstat v souladu,“ zmiňujete na svém webu. Jak je podle vás těžké dnes zůstat v souladu?

Když vám nejde o to, abyste byla milionář, je to přirozené. Soulad s myšlenkami a s tím, co ke mně přichází, neodmítám a snažím se to přijmout. Věci k nám přicházejí z určitého důvodu, nikdy ne jen tak. Zkusím to a ono to vychází. To je pro mě ten soulad.

KAREL RAAB

● Narodil se 14. května 1979 v Brně, nyní žije s rodinou v Prostřední Bečvě na

Valašsku.

● Vystudoval Střední odborné učiliště Královopolská strojírna Brno.

● Deset let pracoval jako zámečník ve firmě svého otce, třináct let je OSVČ a vyrábí

snowscooty.

● Umělecký kovář a designér samouk, který svá díla prezentuje na webu

www.raaboriginal.com

● Miluje adrenalin, ještě do loňského roku trávil většinu letní sezony na kolech downhill a BMX, po četných úrazech vyměnil sjezd a skoky na kolech za běh a procházky do přírody se svými psy.

● S manželkou Simonou vychovávají tři děti, dvojčata Christien a Charlotte (10 let) a Caroline (9 let), s nimiž tráví většinu volného času.