Petr Houšt: zpěvák, kapelník, hrdý Straňan

Devětatřicet let je členem vavříny ověnčené dechové hudby Straňanka, z toho jednatřicet roků stojí v jejím čele jako kapelník. Dvě desetiletí působí jako vedoucí mužského pěveckého sboru S. E. N. ve Strání, jehož se stal v roce 2002 zakladatelem, a aby toho nebylo málo, je každoročním organizátorem straňanského festivalu dechových hudeb i tamních setkání pěveckých sborů.

Navíc byl patnáct let v čele Charity Uherský Brod a k tomu ještě zvládl vystudovat dvě vysoké školy.

Abychom mohli spatřit tu pestrou paletu vašich aktivit, musíme zabrousit hlouběji do minulosti, až do vašeho rodiště na jihu Moravy, do Hodonic u Znojma. Jak vzpomínáte na své dětství?

Pocházím ze sedmi dětí a jsem ze všech sourozenců nejmladší. Mezi mnou a nejstarším bratrem byl věkový rozdíl dvacet dva let, což nám ale nebránilo, abychom se měli stejně rádi, jako kdybychom byli k sobě věkově blíž. Rodina na mě měla obrovský pozitivní vliv. Nežili jsme chudobně, ale skromně. Rodičům jsme vykali a vzpomínám, že jsme je například žádali: „Maminko prosím vás kupte nám někdy v obchodě máslo.“ A ona odvětila: „Na co nám bude máslo, máme přece kačení, husí i vepřové sádlo.“ A já jí říkám: „No, ale my bychom chtěli zkusit to máslo.“ Takže ne chudobně, ale skromně. „Mami, kupte nám někdy třeba Gothajský salám.“ A ona: „Na co? Ve špajzce přece visí uzené, jsou tam škvarky, máme toho málo?“ A já na to: „No nemáme, ale my bychom chtěli zkusit něco normálního, co v tom obchodě je, pár koleček obyčejného salámu.“ Nebo. „Mami, kupme si válendy.“ A ona jen zakroutila hlavou. „Na co, však každý rok vytáhnete staré strožochy, vyhodíte z nich drcenou slámu, naplníte je čerstvou slámou, celý dům zavoní, spí se vám na tom špatně?“ Jenže já jsem chtěl spát i trošku moderněji. Do svých dvanácti jsem spával na strožochu. Televizi jsme měli také až v mých dvanácti letech. Naši žili skromně a vedli nás ke skromnosti, tím pádem si já hodně věcí vážím, jsem tak vychovaný.

Vyučil jste se prodavačem, ale následně jste si doplnil maturitu a posléze jste se pustil i do studií na vysoké škole a dnes se pyšníte hned dvěma vysokoškolskými tituly...

Já jsem nemohl studovat na střední ekonomické škole, kam jsem chtěl původně jít, protože byl tatínek kostelníkem a předsedou lidové strany v Hodonicích. Nebral jsem to ale jako nějakou perzekuci. Říkal jsem si, že se půjdu někam vyučit a mé sestry byly vyučené prodavačky, tak jsem šel na prodavače průmyslového zboží do nábytku. Tu profesi jsem měl rád a když jsem se přestěhoval do Strání, dělal jsem tam vedoucího prodejny v Jednotě. Po revoluci jsem začal podnikat v obchodní činnosti. Trvalo to šestnáct let, zaměstnával jsem deset lidí. Mám úctu k lidem, kteří pracují v obchodech. V roce 1996, ve svých téměř čtyřiceti letech jsem si dodělal středoškolské vzdělání s maturitou. V pětačtyřiceti jsem začal studovat Vysokou školu ekonomickou, dodělal jsem si bakaláře a řekl si, že to už stačí, ale kamarádi a přátelé mě přesvědčili, abych to dotáhl do konce, a tak jsem tu školu završil inženýrským titulem.

Pak začaly studovat vaše děti a vy jste se k nim přidal.

S nejmladší dcerou Petrou jsem vystudoval magisterský titul na Vysoké škole pedagogické - učitelství ekonomických předmětů. Ve svých padesáti jsem dodělal první vysokou a o tři roky později druhou vysokou. No a dcera Eva mi před třemi lety dala k Vánocům dar. Zaplatila mi pohovor a vstupní poplatek na doktorát na pedagogickém vzdělávání. Tak jsem to zvládl v době covidové, obhájil jsem rigorózní práci a vloni v září jsem úspěšně toto řízení absolvoval, získal jsem titul doktor pedagogiky a definitivně skončil s veškerým studiem, poté, co jsem si mezitím udělal MBA, management v sociálních službách. Přesto všechno se tituly nehonosím. Žádný titul nás nedělá výjimečnějšími a lepšími. Je to pouze předpoklad k tomu, abychom díky vzdělání mohli být lepšími pracovníky. Vážím si lidí, kteří něco umí. Jsem ale přesvědčený, že by člověk měl mít zájem se vzdělávat.

Jak vás osud vlastně zavál na moravsko-slovenské pomezí, do největší vesnice Zlínského kraje, do Strání?

Straňané byli zvyklí jezdit na brigády. Kromě jiných oblastí, jezdili také na brigády k nám do Hodonic, do zemědělského družstva, hlavně o prázdninách na sklizeň okurek, ovoce, do vinohradů. Moje pozdější žena dokončila střední školu a 1. září měla nastoupit do práce, takže aby nezahálela doma, jela si přivydělat do Hodonic do družstva. Sbírat okurky. Jeden můj kolega a kamarád jim to odvážel traktorem do Fruty do Znojma a měl zrovna nějaké narozeniny, které slavil a pozval mě do sklepa s tím, že tam bude mít Straňanky. No a takto to dopadlo.

Váš vřelý vztah k muzice vás nasměroval do čela Dechové hudby Straňanka. Jste jejím kapelníkem a přitom nehrajete na žádný hudební nástroj…

Musím přiznat, že jsem kapelníkem z nouze ctnost. Náš kapelník skončil v roce 1990, vzal to po něm na rok náš kolega a muzikant, ale když zjistil, kolik je s tím práce, tak kapelníka přestal dělat a po něm už to nikdo nechtěl vzít. To víte, třináct muzikantů, zpěváci, zvukař, to je hotová malá firma. Autobus objednat, domluvit honorář, poslat plakáty, takové ty běžné manažerské činnosti, nikdo se k tomu neměl. Tak nakonec jsem se s velkou opatrností přihlásil, že bych alespoň to základní udělal. Tak to tedy v roce 1991 naložili na mě. To jsem tam působil osm let a už mi to zůstalo až do dneška. A abych nebyl úplně za blbce, tak jsem se ve čtyřiceti přihlásil na ZUŠ do Hradiště. Tam jsem v té době byl asi nejstarším žákem, platil si školné a tři roky jsem se učil hrát na křídlovku, abych se naučil něco z teorie. Abych něco nasál a nebyl z těch not úplně paf. Nakonec jsem za tuto výuku byl rád.

Kromě kapelničení jste ale ve Straňance především na pozici zpěváka...

Na podzim 1983 mě oslovili, že nemají zpěváka, že mají jen dvě zpěvačky. Straňanka mně totiž hrála na svatbě a kluci z dechovky mě tam slyšeli, jak s kamarády zpívám. A řekli: „Ten Petr nezpívá špatně, zavoláme ho na zkoušku.“ A tak jsem se do Straňanky dostal.

Časem pod vaším vedením zvítězila Straňanka v celostátní soutěži Zlatá křídlovka – to bylo v roce 2008 a o rok později se stala mistrem Evropy dechových hudeb. To jsou pozoruhodné úspěchy…

Předtím už dvakrát vyhrála Polka fest, což byla hodně populární televizní soutěž. Tak jsme kapelu šperkovali, šperkovali, až do toho stádia, že se nám podařilo Zlatou křídlovku vyhrát. Mistrovství Evropy bylo rok poté poprvé v ČR. Předtím se konalo v Německu, v Rakousku, v Belgii, Holandsku. Říkám, chlapi, do Prahy to přece daleko není – muzikanti totiž neradi cestují. Tehdy jsme byli v laufu, měli nacvičeno, tak jsme zkusili tu Prahu dát a dali jsme ji. Povinné skladby řádně nacvičili, poctivě se připravili a ono to vyšlo. Zážitek to byl úžasný, protože vyhlašování bylo u Křižíkovy fontány v nádherném prostředí i s hymnou. Ještě jsme navíc, krom celkového vítězství, vyhráli v té nejvyšší kategorii profesionálních hudeb. Byl to velký úspěch a doposud z té doby půlka muzikantů v kapele hraje. Od tehdejšího hejtmana Zlínského kraje jsme dostali vyznamenání druhého stupně za vzornou reprezentaci Zlínského kraje, prostě paráda.

Ve Strání jste rovněž vedoucím pěveckého sboru S. E. N. (Senioři energijú nabití). Co je podle vás těžší ukočírovat, dechovku nebo pěvecký sbor?

Každopádně dechovku. Tvoří ji převážně profesionální hráči, ale v tom to není. Mužský pěvecký sbor vystupuje podstatně méně než dechovka, je to sdružení bývalých folkloristů, kterým už sice nohy neslouží, ale hlasy ano. S. E. N. jsem ve Strání založil v roce 2002, jsem rád, že se zaužíval a je tam populární i ten název.

Přiznejte, kterou písničku máte nejraději?

Žádnou takovou nemám. Bavilo mě zpívat písničky z Podluží například od Fanoša Mikuleckého, ale takové se na Strání nezpívají, a tak jsem si musel k těm ze zdejšího kraje hledat cestu. Dnes už rozeznám bohatství, které v těch zdejších písničkách je. Strání, Horňácko, Kopanice, balady, paní Grycová. Jen jsem se je musel naučit poslouchat.

Určitě existuje celá řada hitů, kterých se posluchači dechovek při vašich koncertech se Straňankou dožadují. O jaké šlágry bývala anebo stále ještě je výrazná poptávka?

V současné době je to asi valčík Holuběnka od Jiřího Zmožka, předtím to byla například Falešná frajárka od Blahoslava Smišovského, Zahrada Moravy od stejného autora, apod. Když ale někde hrajeme, často chtějí lidé slyšet skladby od Jana Slabáka. Na východním Slovensku jsme měli dokonce ve smlouvě, že jim tam budeme hrát pouze písničky od Jana Slabáka, kterých máme naštěstí v repertoáru dost, proto nebyl žádný problém, vaše přání je naším rozkazem. Jinde zase nechtějí abychom třeba hráli orchestrální skladby. Nároky posluchačů bývají různé. Někteří nechtějí abychom hráli moderní, muzikálové melodie. Požadují ryzí dechovku, polku, valčík, chtějí si zazpívat.

Jak vnímáte Straňany jako muzikanty a jací jsou podle vás povahově?

Já jsem si Strání zamiloval. Všichni, celá moje rodina v Hodonicích o mně ví, že já jsem tady ve Strání doma dávno, i když Hodonice mám v srdci pořád. Toho nádherného pohledu na Strání do údolí, při sjezdu z Hrabiny, toho se člověk nenají. To já zpomalím, podřadím si na trojku a kochám se.

Jinak ano, Straňané jsou lidé plní energie, výborní muzikanti a zpěváci, impulzivnější, to platí i pro Březovou a Kopanice kolem. Já jsem si mezi nimi našel spoustu přátel a kamarádů a stal se ze mě straňanský patriot, byť to pro některé Straňany nebude tou úplnou pravdou, pro ty holt budu vždy přiženěný a náplava od Znojma. To mi ale nevadí, patří to k názorovým rozdílům. Snažím se obci něco přinést. Vedu dechovku, pěvecký sbor jsem zde založil, už dvacet let pořádáme Festival dechových hudeb i Setkání pěveckých sborů. Cestu k místním mi neskonale usnadnila muzika. Straňané mě překvapili také tím, kolik v sobě mají moudra. Z našich chlapů v mužském sboru kolikrát padají takové perly, glosy situací a událostí, jaké jsem nikde jinde nezažil.

Ve svých 63 letech uzavíráte jednu životní kapitolu, patnáct let v čele Charity Uherský Brod, kde jste řídil 225 zaměstnanců. Jaké to je odcházet po takové době z čela fungující organizace?

Trochu smutné. Patnáct roků je dlouhá doba a za tu dobu jsme udělali spoustu kvalitní práce, ale také navázali mnoho pěkných vztahů. Já jsem měl štěstí na spolupracovníky a téměř se všemi mám kamarádský a možná až přátelský vztah… Takže ano, odcházení je smutné, ale takový je život. Moje maminka říkávala, že pán Bůh ví, co dělá, tak se tím řídím a vím, že na Charitu budu vzpomínat v dobrém. Se spoustou lidí se budu potkávat, ale už ne s oslovením pane řediteli, paní kolegyně, ale jako přátelé. Chtěl jsem pracovat dál, i když v Charitě mi to nebylo zřizovatelem umožněno, což respektuji, jen mě trochu zamrzely ty okolnosti, které mé ukončení provázely, nicméně nejsem z toho špatný, protože něco končí, aby něco jiné mohlo začít. Hledám si ale ještě uplatnění. Chápu, že pro někoho může být limitující můj věk. Mám domluveno, že bych od příštího roku mohl učit na UTB dva předměty z managementu, ale nabízím se dál, účastním se výběrových řízení. Čekám na osobní pohovory. Souhlasím s názorem, že věk je pouze číslo.

Petr Houšť

• Narodil se 14. 6. 1958 ve Znojmě.
• Vzdělání vysokoškolské, zakončené tituly PaedDr. (doktor pedagogiky), Ing. (řízení firem, ekonomika, management, marketing), MBA (řízení a management v sociálních službách).
• Profesní kariéra: 1976-1983 prodavač, zástupce vedoucího skladu, 1983–2000 vedoucí prodejny, 1991–2006 OSVČ, 2007-2022 ředitel Charity Uherský Brod.
• Je ženatý, s manželkou Veronikou (60 let) vychovali dvě dcery Evu (39 let) a Petru (30) a jednoho syna Vojtěcha (35).
• Mezi jeho záliby a koníčky patří rodina, zejména pak vnuci Vojtíšek, Leontýnka a Verunka, dechová hudba Straňanka, mužský pěvecký sbor S.E.N., četba, dokumenty.