Kapela Premier slaví třicet let s Hrobařem

Hrobař se stal úspěšnou písní opravdu takřka přes noc a ten úspěch byl neuvěřitelný. „Paradoxní je, že jsme si to všechno museli odedřít až zpětně po tom šíleném kolotoči. Humbuk odezněl a my jsme najednou museli začít makat a nastalo několikaleté hledání nejen kapelní tváře, ale třeba i ideální sestavy,“ zamýšlí se během povídání kytarista kapely Jarda Mikoška, kterého okamžitě doplňuje zpěvák Jarda Bobowski: „Kdysi dávno mi Radek Pastrňák ze skupiny Buty řekl: ‚Ty jsi ten Hrobař, že? To budete mít, chlapci, těžké, to budete mít těžké. Ale nic si z toho nedělejte, zázraky se dějí.‘ Hrobař samozřejmě zůstane rovnítkem ke kapele Premier. Byl to velký hit, tenkrát se hrál všude, ale nelitujeme toho, že ho máme. Stále nás baví.“

Co ve vás skutečnost, že letos uplynulo už dlouhých třicet let od vydání nesmrtelného Hrobaře, evokuje? Jak to prožíváte?

Mikoška: Osobně si to obrovsky užívám, nejenom proto, že za sebou máme moc pěknou sérii letních koncertů po velkých festivalech, a těším se, co všechno nás ještě čeká. Ohlédnu-li se však nazpět, tak musím říct, že je vlastně obdivuhodné, že jsme to ustáli a zůstali při sobě, protože ne vždycky to mezi námi bylo snadné a láskyplné.

Bobowski: Taky jsem moc rád, že jsme to všechno vydrželi, i když to nebylo vždycky nejrůžovější. Mám radost, že pokaždé zvítězil zdravý rozum, hodili jsme za hlavu osobní neshody a dokázali dál táhnout za jeden provaz.

Jak na vás reagují lidé, kteří nepatří mezi vaše skalní fanoušky? Čas od času se totiž vždycky objeví někdo, kdo vás bere jako obyčejnou zábavovou kapelu mající jeden jediný hit.

Mikoška: Myslím si, že už to není tak žhavé, jak se může zdát. Někdy v roce 2016 jsme se vydali na cestu, v rámci které jsme se definitivně vymanili ze zábav, přestali se zaměřovat na náš domovský kraj a začali víc objíždět hudební kluby. Bylo to dobré rozhodnutí, bohužel naši strategii trošku zabrzdil covid, ale s tím nic nenaděláme, nebyli jsme jedinou kapelou, která musela měnit plány. Jedeme dál.

Bobowski: Je důležité si uvědomit, že už v devadesátých letech jsme nebyli pouze regionální kapela hrající na zábavách. Vždyť od určitého okamžiku jsme hrávali víc v Čechách než na Moravě. Jezdívali jsme, jak se v Čechách říká, parkety.

Trápilo vás někdy to zmíněné tvrzení, že jste zlínská zábavová kapela?

Bobowski: Určitě nás to v jisté době trápilo. Nechtěli jsme být v žádné zábavové škatulce, ale záhy jsme pochopili, že jisté lidi nepřesvědčíš, ať už uděláš cokoliv. V mnoha ohledech je to boj s větrnými mlýny a dneska už na to sereme.

Mikoška: Ve zmíněné škatulce jsme zůstávali, i když jsme se vydatně snažili tvořit vlastní muziku, což je škoda. Zároveň ale nepopíráme, že nás dlouhou dobu čas od času bavilo nějakou tu zábavu odehrát, protože to byl jasný a zaručený výdělek peněz, na kterých byli někteří členové kapely závislí, muzikou se živili.

Co se stalo, že jste si řekli „dost, půjdeme jiným směrem a vyhneme se veškerým zábavám“?

Mikoška: Hodně nás k tomu nabádali fanoušci. Psali nám, že nechápou, proč hrajeme něco, co nás nebaví, když máme tolik vlastních písniček, které se jim líbí. Najednou jsme si uvědomili, že mají pravdu.

Bobowski: Nemluvě o tom, že už jsme byli skutečně vyčerpaní ze všech těch zábav, na kterých musíš hrát dlouhé hodiny a mnohdy pro značně společensky unavené publikum. V jeden moment jsme se kolektivně rozhodli, že raději budeme hrát míň, ale na akcích, které mají smysl a kam můžeme přijet s hodinovým programem složeným z čistě autorských věcí.

Vaší první oficiální desky se prodalo 25 000 kusů, výpravný klip k titulní písni běžel ve všech televizních hitparádách a o Premieru bylo najednou slyšet všude. Co to s vámi udělalo?

Bobowski: Tenkrát jsme to brali jako samozřejmost, protože jsme byli opravdu mladí a nerozvážní. Najednou jsme se ocitli na úplném vrcholu, ze kterého jsme mohli sledovat svět. Nicméně nebýt Hrobaře, tak kapela určitě nefunguje tak, jak funguje. Byl to skutečně důležitý milník v naší hudební kariéře.

Mikoška: Je taky důležité zmínit, že doba, ve které Hrobař vyšel, byla úplně jiná. Neexistovaly sociální sítě, nekonaly se obrovské festivaly, jaké se konají dnes a první hudební ligu hrála Lucie a Kabát. No a my jsme z ničeho nic začali koncertovat po celém Česku a Slovensku. Bylo to naprosto úžasné.

Vzpomenete si, co vám běželo hlavou, když jste z rádia poprvé slyšeli vaši písničku?

Mikoška: Já si spíš vzpomínám na jednu velmi humornou událost, která se odehrála v době, kdy měl premiéru klip k písni Hrobař. Do pořadu Snídaně s Novou nás šli reprezentovat Jarda Bobowski a ještě tehdejší bubeník Pavel „Car“ Ivanovský. V momentě, kdy měl Jarda v přímém přenosu začít představovat kapelu a samozřejmě i klip, tak bouchl do Pavla a pošeptal mu, ať hovoří, že jaksi nemůže mluvit…

Bobowski: Není se čemu divit, vždyť to byl náš úplně první rozhovor v televizi. Naštěstí Pavel byl starší a zkušenější, tak to zvládl bravurně a se ctí. Tenkrát mě zachránil. Ale v dalších pořadech už jsem samozřejmě mluvit musel.

Shrneme-li to – můžeme říct, že v devadesátých letech razil Premier heslo „sex, drogy a rock’n’roll“?

Mikoška: Určitě!

Bobowski: Dnes už to zní sice jako klišé, ale k tehdejším rokům to heslo opravdu patřilo. Byl to jeden velký večírek.

Najde se něco, čeho zpětně litujete? Vnímáte určitý moment, který nasměroval Premier jinam, než jste si představovali?

Mikoška: Ano, takových kroků byla celá řada. Kapela šla neuvěřitelnou rychlostí nahoru, prostřídala se v ní celá řada lidí a logicky se uskutečnilo i několik špatných rozhodnutí, protože jsme v tom velkém světě neuměli chodit a ani jsme za sebou neměli zkušený management.

Bobowski: Tehdy nám lecjaké rozhodnutí přišlo přirozené, ovšem dnes pochopitelně víme, že jsme se vydali špatným směrem.

Co nastartovalo váš sešup dolů?

Mikoška: Myslím si, že to byla produkčně špatně udělaná deska Brutal Karneval, kterou jsme nahráli společně s Terezou Pergnerovou. Za Premierem tehdy stálo pop-rockové publikum, které tento počin absolutně nepochopilo a humorné album plné coververzí prostě nepřijalo. Tento krok je podle mě zásadní a zlomový.

Bobowski: Určitá část fanoušků nás zavrhla a šli jsme dolů. Horko těžko jsme to pak napravovali a dokazovali, že jsme to mysleli jinak, že to byl skutečně pouhopouhý fór.

S devadesátými lety jste se však rozloučili hodně povedenou deskou S radostí blesku. Proč se vám nakonec nepodařilo navázat na úspěšné časy okolo Hrobaře?

Bobowski: Měli jsme za sebou náročné roky, které se na nás hodně podepsaly. Byli jsme unavení a najednou jsme dospěli do fáze, že už jsme nemohli pokračovat dál. Prostě to nešlo, každý jsme chtěli něco jiného.

Mikoška: Jsem ale přesvědčený, že kdyby zmiňovaná deska S radostí blesku byla komerčně úspěšná, čemuž chybělo fakt málo, tak to zvládneme a nerozpadneme se. Bohužel to nevyšlo.

Mám pocit, že novou krev do žil vám nalila až deska Hlasolamy z roku 2018, která Premieru do určité míry vrátila i dlouho hledanou tvář, je to tak?

Bobowski: Pokud to tak vnímáš i ty, tak jsme jenom rádi. Nechci říkat, že jsme se vrátili k punku našeho mládí, nicméně v něčem to přece jenom asi bude pravda. V období, kdy Hlasolamy vznikaly, jsme konečně našli ten správný zvuk a vytyčili směr, kterým se chceme po těch předchozích letech občasného tápání ubírat.

Mikoška: V podstatě se zase držíme jasných kytarovek se značně syrovým zvukem a nijak výrazně už neexperimentujeme.

V čem je dneska největší síla kapely Premier?

Mikoška: Kapela se rozhodně poučila ze všech předchozích přešlapů a momentálně má možnost činit veškeré kroky svobodně, bez jakéhokoliv kalkulu a dohledu vydavatele, což je naprosto stěžejní.

V poslední době si dáváte hodně záležet na veškeré prezentaci, ať už se bavíme o komunikaci na sociálních sítích, pestrých videoklipech nebo třeba lyrics videích, kterými podporujete vypuštěné singly. Jak máte v kapele rozdělené úkoly?

Bobowski: Co se týče sociálních sítí a dalších mediálních záležitostí, tak to všechno má na starosti tady kolega Jarda Mikoška. Naučil se v tom postupně chodit, proto je to čistě v jeho režii. Nicméně je pravda, že role máme v kapele rozdělené celkem dobře…

Mikoška: Úkolů, které je potřeba neustále řešit, je pochopitelně celá řada. To by jeden člověk neměl šanci zvládnout. Jarda Bobowski vymýšlí, jak by mohly vypadat playlisty, a navrhuje, co by se mělo hrát a co už třeba naopak ne. Od toho se pak odvíjí i veškeré zkoušky kapely. Baskytarista Dan Hrnčiřík se zase stará čistě o booking koncertů a na benjamínkovi kapely bubeníkovi Danu Wolczikovi leží kompletně celá technická příprava koncertů.

V jaké kondici je kapela Premier v rámci své třicáté sezóny? Ptám se z toho důvodu, že aktuální sestava hraje už třináct let a je historicky nejdéle fungující.

Mikoška: Stále si držíme standardně dobrou kondici. Vždyť každý z nás je velký životní optimista a to je základní kámen úspěchu…

Bobowski: Beze srandy je zcela zásadní, aby si kapela rozuměla po lidské stránce. Jedině tak spolu může plnohodnotně, a hlavně dlouhodobě fungovat. U nás se to daří, snažíme se respektovat jeden druhého, a i když to občas zaskřípe, tak jsme stále na jedné lodi.

Mikoška: Vždycky se nakonec nějak domluvíme, protože víme, že chceme, aby kapela fungovala pokud možno co nejlépe.

Co všechno v souvislosti s třicátým výročím od vydání Hrobaře připravujete?

Mikoška: Chystáme speciální výroční koncert na domácí půdě, který proběhne 23. září na platformě u budovy 14|15 Baťova institutu v rámci Dne Zlínského kraje. Stěžejním bodem tohoto koncertu, a vlastně i celého letošního roku, bude křest knihy mapující kompletní historii naší kapely. A co je zajímavé, vůbec poprvé fanouškům a čtenářům představíme celý příběh Premieru, který se začal psát už v sedmdesátých letech, což možná málokdo ví…

Bobowski: Třešničkou na dortu by pak měly být i dva nové singly, které se chystáme do konce roku nahrát a pořídit k nim nějaký videoklip, takže kromě čtiva bude i nová muzika z naší dílny.

Zmiňujete, že historie Premieru se začala psát už v sedmdesátých letech. Uvědomili jste si během tvorby knihy, jakou sílu a tradici má příběh vaší kapely?

Bobowski: Určitě to vnímáme, osobně jsem se díky vznikající knize dozvěděl informace, o kterých jsem neměl ani ponětí. A věřím, že obzvlášť silně historii Premieru vnímá náš baskytarista Dan Hrnčiřík, protože jeho otec kapelu založil a na různých pozicích, ať už muzikantských nebo manažerských, s ní prožil víc jak dvacet let. V podstatě se dá říct, že je to taková rodinná značka.

Mikoška: Moc se těším, až si tu kompletní historii v klidu přečtu, protože stále se ke mně dostává celá řada nejrůznějších střípků, které jsou pro mě úplné nóvum. Máme za sebou fakt zajímavý příběh a myslím, že čtenáři se mají určitě na co těšit.

Které období, samozřejmě z těch, kterých jste se účastnili, byste si dali s chutí znovu?

Mikoška: Já bych si vybral dvě období, avšak chtěl bych mít už dnešní zkušenosti a rozhled. Znovu bych si dal éru okolo Hrobaře a pak taky měsíce, kdy jsme usilovně pracovali na desce S radostí blesku, protože tehdy jsme zažívali fakt velkou jízdu, a to jak po hudební stránce, tak té lidské.

Bobowski: Já naprosto souhlasím. A klidně bych si to dal znovu celé, ale jak říká Jarda, s dnešními zkušenostmi.

Dokážete říct, co vám Premier dal a naopak vzal?

Mikoška: Dal mi hudební rodinu, spoustu přátel a nespočet zážitků. Vzal mi obrovské množství času a s nadsázkou dodávám, že i kus zdraví.

Bobowski: Mně dal třicet let nádherného rokenrolového života, o kterých budu vyprávět ještě v domově důchodců. A co mi sebral? Pravděpodobně první manželství, které v období největší slávy Premieru zkrachovalo, s čímž souvisí i skutečnost, že jsem se tehdy nestaral o svou dceru tak, jak bych měl, protože jsme byli pořád někde na cestách.

Co byste popřáli Premieru do dalších let?

Bobowski: Zdraví. Když budeme pořád při síle, tak bude kapela fungovat a pokračovat dál směrem, který si vytyčila.

Mikoška: Zároveň bych kapele popřál, ať dělá i nadále zajímavé věci, které budou nás i lidi bavit.