Nejnovější zprávy: ​EXPEDICE Z101 aneb tři roky v Africe ve stopách Hanzelky a Zikmunda ​Muzeum vystavuje lampu z Titanicu. Nabízí ji k prodeji

Společnost

JAKO DOMA: Matematik, který chtěl hrát fotbal

Francis Atiso věří, že když si něco v životě ze srdce přejeme a cílevědomě za tím jdeme, tak se to prostě musí podařit. Podobně prý smýšlí většina obyvatel Ghany, která jako první na africkém kontinentu získala v roce 1957 nezávislost a stala se tak příkladem pro ostatní země.


Autor: Vladimír Pryček

Francis má životního optimismu a zdravého, byť pokorného sebevědomí na rozdávání. Profitovat z toho můžou studenti The Ostrava International School, kde na druhém stupni učí matematiku. Na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně zároveň usiluje o doktorát. Zkoumá pozitivní i negativní vlivy zahraničních investic na pracovní prostředí ve firmách.

Poprvé jsem Francise potkal v ostravském Expat Centre Music Clubu, kam se přišel jen tak podívat. Zpočátku působil plaše, ale zhruba za hodinu se už odvážil do mikrofonu zazpívat Sunshine day od skupiny Osibisa. Podobně uvolněně probíhal náš rozhovor, který jsme vedli v autě na cestě k Žermanické přehradě, u níž náš fotograf objevil skvělé místečko k focení, protože Ghana je přece přímořský stát s dlouhým pobřežím v Guinejském zálivu.

Po cestě jsme ale špatně odbočili do slepé ulice v Lučinách a narazili na krásně upravený trávník fotbalového stadionu, kde se právě místní mužstvo připravovalo na trénink. Z Francise vypadlo, že si vždycky přál hrát fotbal, ale už v útlém mládí se musel rozhodnout mezi sportem a vzděláním. Na základní škole mu šla matematika, kterou učitelé podávali hravým a záživným způsobem. Živit se fotbalem je složitější, vysvětluje, a podaří se to jen malému procentu sportovců.

Spontánně zastavujeme a jdeme udělat pár fotek na stadion. Je vidět, že to Francis s balónem umí. Ihned navazuje kontakt s místními hráči a ptá se, jestli někdy může přijít „na konkurz“. Kapitán ho srdečně zve na úterní a čtvrteční tréninky. Vzápětí nám dochází, že to byla právě Ghana, která nás v roce 2006 rozdrtila na mistrovství světa v Německu. "To se tehdy u nás dlouho do noci slavilo," vzpomíná Francis.

Majitel drahých teleobjektivů mezitím nervózně pozoruje zapadající slunce, protože k molu v Soběšovicích je to ještě několik minut cesty. Nakonec zdárně dorazíme i tam, ale nádherné záběry jsou draze vykoupeny pádem fotografa do vody. Třikrát zdárně překročil řetěz od lodi, ale napočtvrté na něj v profesionálním zápalu zapomněl. Co všechno díky této rubrice nezažijeme! Celá epizoda naštěstí skončila bez újmy na zdraví či technice, a my můžeme pokračovat do ostravské restaurace Hogo Fogo, kde si u baru a sklenky vína dávám dohromady chybějící střípky mozaiky.

Francis má celkem osm sourozenců, z toho čtyři vlastní. Je nejmladším synem otce tesaře a matky, která celý život na ulici prodává vlastnoručně vyrobené jídlo. Dělá to velmi dobře, protože právě její příjmy výrazně přispěly k tomu, že všechny děti měly kde bydlet, co jíst a mohly řádně chodit do školy. Nejoblíbenějším pokrmem od maminky je okrová polévka, prozradí mi Francis. Chvílí pátráme v online prostředí, co to vlastně je.

Nejedná se o barvu, ale rostlinu, která je u nás prakticky neznámá. Jedlý ibišek, zjistím nakonec na Wikipedii. "Maminka nikdy nechodila do školy," říká Francis, přestože si to hodně přála. Také kvůli ní bral malý Francis školu tak vážně. Už jako malý žák dokázal na třídních schůzkách tlumočit rozhovory mezi maminkou a italskou paní učitelkou, sestrou Marií z katolické školy Dobrého pastýře, kam chodil. "Maminka neuměla anglicky, a sestra Marie zase neovládala místní dialekt."

Po jedné takové schůzce mu maminka řekla něco, co ho ovlivnilo na celý život. I kdyby nevydělala dost peněz na školné, raději by prodala všechny své šaty a cennosti, aby mohl dále studovat – tak byla pyšná na jeho pokroky ve škole. Ta slova ho naplnila vnitřním klidem a radostí. Energii z nich čerpá dodnes.

Ve svém rodném Kumasi, druhém největším ghanském městě vystudoval aplikovanou matematiku, a poté na univerzitě působil jako asistent i přednášející. Vždycky si přál cestovat. Do té doby procestoval pouze rodnou Ghanu a sousední Togo, v jehož hlavním městě bydlí část rodiny. Podal tedy přihlášku na pozici doktoranda na několik světových univerzit, a nakonec se rozhodl pro Zlín.

Dnes bydlí a učí v Ostravě a do Zlína dojíždí na konzultace. Náš region na něj působí přátelsky, lidé jsou, na rozdíl od Brna otevření. "V Brně mnohem více lidí mluví anglicky, ale jako by nechtěli navazovat kontakty, ani pro nezávazný hovor," říká. "V Ostravě je to naopak, anglicky zde hovoří méně lidí, ale snaží se komunikovat a poznat vás blíže."

Co bude dál? Česká republika se mu líbí, ale touha cestovat možná časem převáží. A na stará kolena by se opět chtěl vrátit domů do Ghany. "Doma je tam, kde jsou vaše kořeny a rodina," uzavírá.

FRANCIS ATISO

Narozen: Kumasi, Ghana

Jak dlouho žiju v MS kraji: Dva měsíce, ale už dva roky v České republice (Brno, Zlín)

Co se mi nejvíce líbí: Ochota zdejších lidí pomoci, když je požádáte

Co se mi nejvíce nelíbí: Stereotypní postoje některých místních obyvatel

Nejoblíbenější místo: Žermanická přehrada (díky našemu focení)

Nejoblíbenější české slovo: víno (možná díky návštěvě Hogo Fogo)

Pokud budete cestovat do Ghany, doporučuji navštívit: národní park Mole, vodní safari, Elmina beach resort, Bunso Eco Park a jezero Bosomtwe. To je jen

několik z mnoha úžasných míst k návštěvě. Více tipů najdete na Facebookové stránce mého nej lepšího přítele: Go Ghana Tours.

Můj kousek Ghany: Ghana je pro mě symbolem či majákem míru a naděje pro mladé Afričany. Ghana má velmi živé a mladé obyvatelstvo, které prokazuje odolnost při nejrůznějších ekonomických neúspěších a vždy si najde důvod ke smíchu a dobré náladě.