Nejnovější zprávy: Obchvat u Luhačovic má ochránit léčivé prameny. Budovat se začne v roce 2030 Ostrožská jezera lákají k rekreaci a koupání. Jsou ale zdrojem pitné vody

Kultura

"Herectví není úplně top finanční obor," říká herečka Slováckého divadla Tereza Novotná

Desítky rolí má za sebou Tereza Novotná, stálice hereckého souboru Slováckého divadla. Po dvaceti šesti letech aktivního hraní si víc a víc uvědomuje, že divadlo byla správná volba.


Autor: archiv Slováckého divadla

Její otec byl známý cyklista Jiří Mikšík. Logicky tíhla ke sportu. Vzala to přes sportovní gymnastiku k moderní a poté, co babička nevydržela trápení jejího těla a duše, byla „odhalena” jako velký talent na sportovní střelbu. Tereze Novotné ale něco pořád scházelo – něco, co nacházela při tanci a zpěvu ve folklorním souboru a dramatickém kroužku.

„Holt jsem chtěla dostat ze sebe ven přetlak! V sedmé třídě jsem doma jen oznámila své rozhodnutí zkusit přijímací zkoušky na konzervatoř. A přijetí potvrdilo maminčina slova, kterými provázela celé moje dětství: To bude komediant,” říká herečka.

V jednom z vašich rozhovorů jsem si přečetl, že bojujete s vysokým tlakem. Už jste našla recept, jak ho snížit?

Ano, ve spolupráci s paní doktorkou se boj s vysokým tlakem daří. Bohužel už se neobejdu bez léků. V náročném pracovním programu nemám čas řešit, jestli by pomohlo víc česneku nebo něco jiného. Takže každé ráno jeden prášek a jde to.

U divadla jste od roku 1998. Šestadvacet let, to už vydá na hezkou řádku rolí. Máte přehled, kolik jich vlastně bylo?

Nemám, ale na půdě bych našla něco, z čeho by se kus kariéry dal spočítat. Část záznamů mi dělával pravidelně dědeček, který nedbal zákazu při představeních pořizovat videa nebo fotky. Prostě si tam seděl, občas fotil a pak mi z toho dělal krásné koláže. Dělával to i na konzervatoři, takže díky němu nějaký archiv dřívějších dob mám. Taky jsem si třeba občas něco vystřihla z novin, ale to už teda nedělám.

Sledujete někdy záznamy svých představení?

Zásadně se nedívám, dokud je nějaká hra stále na repertoáru, dokud mám roli pořád v sobě. Mám trochu strach, že by mě to mohlo zavést úplně někam jinam, že by mi to mohlo obrátit perspektivu z hereckého pohledu na pohled divácký. A ten můj divácký při pohledu na sebe sama je velmi, velmi kritický.

Takže starší hry si občas pustíte? Co to bylo naposledy?

Teď nedávno byla dcera nemocná, tak jsme si spolu pustily jednu pohádku, ve které jsem hrála možná před patnácti, šestnácti lety. A to bylo v pohodě. Úplně v klidu jsem se zvládla s ní na to podívat. Právě z těchto důvodů si z nostalgie pořád nechávám starý notebook, který má ještě možnost přehrát DVD.

Před DVD to byly ještě kazety VHS. Máte doma nějaké?

Samozřejmě, těch mám taky spoustu. Opravený přehrávač mám pořád na půdě. Mám na kazetě jednu delikatesu. Když jsem hrála v Olomouci, spadla jsem při představení do orchestřiště. Stalo se to téměř na začátku, asi v patnácté minutě. Zahučela jsem dolů přímo na zadek, ale ve chvíli dopadu jsem věděla, že následovat bude i hlava. Měla jsem těžký otřes mozku, od té doby mám občas potíže s páteří. A to jsem ještě měla kliku, den předtím uklidili z toho orchestřiště pulty a židličky, já se jako zázrakem ze tří a půl metru trefila mezi dva reflektory.

Takže se nedohrálo.

Ne. Křičela jsem a sténala tak hlasitě, že si diváci museli myslet, že umírám. Byl mezi nimi jeden lékař, který mi poskytl první pomoc, pak přijela sanitka. Hned vyhlásili konec představení. Byl to mezi mými kolegy hodně oblíbený záznam. Kamarád režisér trval na tom, že to musí vidět, byl to šílený, neskutečný křik. Musela jsem si zacpávat uši. On sám pak říkal, že to nebyl úplně dobrý nápad se na to dívat.

Vraťme se k vašim rolích. Kolik jich bylo? A hlavních?

To se asi spočítat dá, já v tomto smyslu ale žádné přesnější seznamy nemám. Možná, že ke stovce jich už moc chybět nebude. A hlavní role? To už nevím vůbec. Já si mnohdy vážím a cením víc role, která je krásná, ani nemusí být hlavní. To zásadní pro herce je, co mu daná role přinese, čím ho obohatí.

Kolik kolegů, které jste tady v roce 1998 potkala, zůstalo dodnes?

Moc jich už není. Bohužel. Konkurz jsem dělala v roce 1998 s Davidem Vaculíkem, vzali nás do angažmá oba. Pak tu byl ještě Martin Vrtáček, Vladimír Doskočil a určitě i někteří lidé z technického zázemí. Asi o rok později byl větší příliv nových lidí, z nichž tu někteří dosud jsou.

Takže jste matadorka souboru, řečeno v pozitivním smyslu slova.

To asi jo. Aktuálně jsem tady nejstarší žena v dámském souboru.

Na kterou ze svých rolí vzpomínáte nejvíce?

Dovolte mi aspoň dvě. Určitě bych zmínila Ibsenovu Noru a potom roli Laury ve Skleněném zvěřinci. V těchto představeních se podařila výjimečná symbióza setkání režiséra a herců, povedlo se spojení role samotné s pochopením postavy. Prostě tehdy vzniklo puzzle, které bych si vystavila v obýváku.

Objevila se někdy role, kterou jste nesnášela a hrála ji mimo svoji komfortní zónu?

Takto z placu si ji konkrétně nevybavím, určitě ale i takové byly. Člověk si pak připadá, že nechodí do divadla, ale do práce, do fabriky k pásu. Na hraní si ale vždycky hledám něco pozitivního, většinou úspěšně. Každá hra a každá role mají svoji vlastní škálu radostí, některá více, jiná méně. Obecně ale můžu říct, že mi moc neseděly role naivek, sžít se s rolí naivní ženy pro mě není jednoduché.

Co televizní role?

Nějaké zkušenosti mám, ale spíše jen epizodní, v podstatě štěky. Výraznější roli jsem měla při seriálu Rozsudek ostravského studia, kde jsem hrála státní zástupkyni. To je asi moje největší televizní stopa. I když, jeden rok jsem byla na obrazovce téměř denně. Pro společnost Euronics jsme s kolegou Tomášem Šulajem natočili komerční televizní reklamu. Točila se ve Zlíně, šlo o klasický scénář – rodina, máma, táta, děti, rodinná pohoda. To je pěkná vzpomínka, hlavně na chvíli, kdy na účet dorazil honorář.

Jste pamětnice, takže bilanční otázky jsou jistě na místě. Která hra za všechna ta léta byla podle vás tady ve Slováckém divadle úplně nejlepší? Nebo spíše, která vás nejvíce zasáhla?

To je strašně složitá otázka, na ni se ani dobře odpovědět nedá. Bijí se ve mně pocity herce z jeviště a zároveň pohled diváka z hlediště. Třeba při muzikálu Jesus Christ Superstar jsem si mnohokrát říkala, že bych strašně moc chtěla vidět toto představení zvenku, jako divák. Což by ale znamenalo, že bych v tom nemohla hrát. Silné byly pro mě i některé scény ze Cyrana z Bergeracu a z aktuálního programu je pro mě osobním hereckým zážitkem inscenace Vosa, kterou hrajeme na naší Malé scéně.

V letech 2001–2004 jste působila v Moravském divadle v Olomouci. Co vás tehdy přimělo odejít z Hradiště a proč jste se zase vrátila?

Měla jsem touhu nebo nutkání vyzkoušet ještě jiné divadlo, hrát někde jinde. Udělala jsem do Moravského divadla v Olomouci konkurz, tehdy tam šéfoval režisér Peter Gábor. Po třech letech mi po nástupu nového uměleckého šéfa neprodloužili smlouvu. Měla jsem ale štěstí, Igor Stránský mě vzal zpátky do Slováckého divadla. Tehdy nebylo místo v souboru, takže jsem rok dělala inspici s povinností herce, pak jsem se do souboru vrátila. Této zkušenosti nelituju, byla zajímavá a myslím, že pro mě osobně i velmi přínosná. Poznala jsem divadlo z více stran.

Další nabídky jít hrát do jiného divadla jste poté neměla?

Ne, ani jsem neměla nikdy žádný důvod to řešit. Měla jsem poblíž babičku s dědečkem a sestru s její rodinou, to bylo pro mě důležité. Po odchodu z Olomouce jsem byla vděčná, že jsem zpátky v Hradišti. Tři roky se mi hodně stýskalo. Já jsem tady na Slovácku moc ráda.

Narodila jste se ale v Brně. Je dvacet šest let dostatečná doba, aby člověk mohl říci, že je místním patriotem?

Měla jsem období, kdy mi v něčem nebylo Brno milé. Čím jsem ale starší, tak se do některých míst v rodném Brně ráda vracím. Ale rozhodně to pro mě není aktuálně impuls k tomu, abych se tam vrátila natrvalo. Teď jsem doma tady.

V roce 2014 jste byla za roli v psychologickém dramatu Nora režiséra Martina Františáka nominována na Cenu Thálie 2013. Nemrzí vás zpětně, že jste nominaci nakonec neproměnila?

To vůbec. Já jsem tam už jela s tím, že šance dostat Thálii není velká, už jen nominace byla dostatečnou odměnou. Navíc jsem asi dva týdny po návratu z vyhlašování otěhotněla s druhou dcerou, což jsem brala jako dostatečnou satisfakci, moc jsem se na miminko těšila. Možná v ten sobotní slavnostní večer a následující den jsem něco jako mrzení cítila. Ale opravdu mi věřte, že už z nominace jsem byla hodně překvapená a poctěna, navíc kamarádka Terka Vilišová, která ten rok Thálii získala, byla nominovaná podruhé za sebou, takže se dalo vytušit, že ji tentokrát dostane ona.

Takže jste si ten večer užila?

No to teda ano. Předchozí roky jsem vždycky sledovala televizí přenos a představovala si, že tam třeba jednou v Národním divadle budu sedět já, a najednou se to opravdu dělo. Byla jsem tam s rodinou, kamarády, hodně jsme se nasmáli, bylo to nezapomenutelný zážitek.

Který moment za celou éru působení tady v Hradišti byl pro vás úplně nejsložitější?

Jednoznačně doba covidová. Byla strašně dlouhá, postihla nás všechny a nebylo to vůbec příjemné. Samozřejmě mě mrzelo i neprodloužení smlouvy v Olomouci, ale to rychle přebolelo. Pozitivní ale na covidu bylo to, že jsem se utvrdila v přesvědčení, že jen těžko najdu práci, která by mě víc naplňovala a bavila. Hraní mi chybělo opravdu hodně.

Máte raději komediální hry, nebo vážnější kusy?

Moje babička by řekla nadrobit. Když přijde komedie, tak si hraní užívám, ale zároveň už se těším na nějakou vážnější roli. Můj asi nejoblíbenější žánr je tragikomedie, kdy se to střídá. Zažívám to v inscenaci Vosa. Ta sice žánrově patří spíše do thrilleru a zpočátku se zdálo, že tam moc příležitostí ke smíchu nebude, ale je jich dost a diváci je dokáží rozpoznat a reagují.

Lze vás zařadit do nějaké „škatulky“, prostě role, které vám režiséři nejčastěji svěřují?

Nynější šéf Lukáš Kopecký mi asi dvakrát řekl, že jsem univerzální, což je vlastně lichotivé. A když se podívám na svůj repertoár, tak bych řekla, že moje role tomu jeho hodnocení odpovídají. Jsem za to ráda, člověka to nevede k nějaké stagnaci nebo vyhoření.

Nikdo nechce být Luďkem Sobotou, že?

Možná jen Luděk Sobota.

Na které režiséry ráda vzpomínáte, kdo vám nejvíc dal?

Podobné otázky jsou záludné v tom, že člověk nechce na někoho zapomenout nebo vynechat, aby to pak druhého nemrzelo. Ale pokud opravdu někoho jmenovat musím, tak často vzpomínám na profesora herectví z konzervatoře, herce Milana Vágnera. Byl to první člověk, který mi ukázal, jak postavě porozumět, jak o ní přemýšlet. No a zásadní bylo pro mě i setkání s režisérem Zdeňkem Duškem při Skleněném zvěřinci.

Aktuálně je na repertoáru Slováckého divadla jedenáct představení s vaší účastí. Pokud byste měla čtenáře na některé z nich pozvat, které by to bylo?

O Vose jsme už mluvili, určitě bych doporučila i Monument pro Hradiště, kde hraju Hanu Benešovou.

Běžný divák asi nemá úplně přesnou představu, co všechno práce divadelního herce obnáší. Jak vypadá váš standardní časový program?

V tom je herecká práce nevyzpytatelná. Může se stát, že dostanete hlavní roli a pak musíte být na všech zkouškách dnes a denně. Ve dnech, kdy nehrajeme představení, mohou zkoušky zabrat až sedm hodin. Také záleží, jestli hrajete třeba během víkendu.

Samotná představení, to je pro herce povinnost být na místě alespoň hodinu předem, když se hraje muzikál nebo přípravou náročnější kus, tak i dvě hodiny, protože se musíme například rozezpívat, nastavit mikroporty. Speciální je třeba Láska, smrt a vzdor od Emila Františka Buriana. Tam máme hodinu a půl před představením korepetice, je tam náročné líčení, hodinu potom ze sebe ve sprše dostáváme nánosy bílé barvy.

Jak práce v divadle vašeho formátu herce uživí?

Co jíst mám, kde složit hlavu také. Nejsem náročná. Ale abych z otázky úplně neutekla. Divadlo dneska v Česku zcela jistě nedělá nikdo kvůli penězům. Ani v Národním. Tam mají tabulkové platy jako my. Možná jsou na tom lépe herci v některých komerčních divadlech. Ale to, že herectví není úplně top finanční obor, to nám říkali už na škole. Takže jsem věděla, do čeho dobrovolně jdu. Byla jsem na to připravená. Vždycky si říkám, že když holt člověku přestane plat stačit, musí se umět nějak zařídit. Nikdo nás k tomu, abychom divadlo hráli, nenutí.

Závěrem si dovolím trochu osobnější otázky. Vaše dcery se jmenují Marika a Dorota, což nejsou úplně obvyklá jména. Za tím musí být nějaký příběh…

Mariku mám proto, že jednu slečnu tohoto jména pamatuju ze svých dětských let. Tragicky v osmnácti zemřela a já jsem měla od té doby v hlavě vzpomínku na tu krásnou Mariku, její obraz mi prostě zůstal v hlavě. Když jsem pak někde slyšela to jméno, vždycky mi zarezonovalo. Pak jsem už v dospělosti potkala jednu krásnou buclatou holčičku, které maminka říkala: Maričko. A já jsem věděla, že moje první dcera bude Marika. A Dorotka, to je tak trochu zásluha mé sestry. Ona to jméno strašně moc chtěla, kdyby měla holku, ale má dva kluky. Takže Dorota byla v rodině volná. Měli jsme pro druhou dceru dvě jména, Rozárku a Dorotku. A starší Marika rozhodla.

Stává se vám občas, že když jdete po Hradišti, tak lidé nějak reagují a poznávají vás? Pochválí vás občas za výkony na pódiu?

Někdy jdu městem, zamyslím se a začnu si třeba zpívat roli nebo opakovat text, dcera mě pak tahá za rukáv, abych toho nechala, a já jí říkám: Dory, oni přece ví, že se to musím naučit. Ale samozřejmě mě občas lidé poznají, třeba prodavačka, když krájí salám, pozná už můj hlas.

Které vlastnosti v pozitivním i negativním smyslu vás nejvíce charakterizují?

Řekla bych o sobě, že umím být empatická. A snad některým lidem i nápomocná. Čeho bych ubrala, to je jistý druh přecitlivělosti. Ta může být pro herce nějakým způsobem přínosná, ale v civilním životě je to spíše na škodu. Snažím se s tím pracovat, ale moc mi to tedy nejde.

V září vám bude čtyřicet šest. Role princezen jsou historií. Jak se s tím srovnáváte?

Zaplaťpánbůh, že to tak je. Role princezen nebo mladých naivek, ty k mému naturelu nikdy moc neseděly. Já už se na toto období těšila. Vůbec mi to nevadí, spíš naopak, beru to jako přirozený vývoj. Měla jsem období, kdy jsem měla pocit, že už nejsem mladá, ale cítila jsem, že nejsem ještě ani zralá. Teď bych řekla, že už se to konečně potkává, přicházejí role odpovídající věku i zkušenostem. Za poslední roky už mám tady v Hradišti pár kvalitních rolí vdov. (smích)

Co vás čeká v nejbližších týdnech? Chystá pro vás divadlo nějaký bonbónek?

V květnu jsme začali zkoušet hudební komedii s živou kapelou s názvem Zapeklitě. Přímo pro Slovácké divadlo ji napsali Pavel Drábek a Ondřej Kyas. Režie se ujme Lukáš Kopecký a světové premiéry se diváci dočkají 22. června 2024.

Když nehrajete, nezkoušíte nebo se neučíte texty, co děláte? Jak nejraději trávíte volný čas?

To jsem si myslela, že přijde na řadu dřív. Mám totiž docela pikantního, ne úplně obyčejného koníčka.

Jsem vážně zvědavý.

Chodím značit turistické trasy. Už roky obdivuju, jaký je v Česku unikátní systém značení, asi vůbec nejlepší v Evropě. Na vlastní kůži jsem v Itálii pocítila, že když nejsou značky dobře vidět, chybí nebo jsou spíš orientační, že je to problém. Takže jsem registrovaná v Klubu českých turistů, pravidelně dostáváme „své“ trasy, které musíme projít, přemalovat znovu barvy trasy, aby byly dobře viditelné, a nahlásit případné chybějící nebo třeba značky, které nejsou na ideálném místě.

A to vás opravdu baví?

Maximálně. Dlouhé roky jsem žila v přímém kontaktu s přírodou a do lesa jsem utíkala v těžkých časech během covidu. Prostě jdete, každou značku zkontrolujete, přemalujete, máte krásně čistou hlavu, ideální relax. Beru to i jako občanskou výpomoc. Značky mnoho let sloužily při výpravách mně, tak teď jim to vracím.

A když tedy nemalujete v lese nebo nehrajete v divadle, tak se bavíte čím?

Chodím relaxovat do kavárny, ne na kafe, ale za pult. Normálně obsluhuju v kavárně Srdéčko, kterou v Traplicích provozují Iva Chvílová a její partner Honza Jurčík. Už jsou vyhlášení široko daleko, Ivča si téměř všechny zákusky sama peče, dělá to skvěle. Stává se z toho mekka pro turisty, v okolí nic podobného není a já tam občas ráda jezdím pomáhat. Přijeďte ochutnat.

TEREZA NOVOTNÁ

  • Narodila se 24. září 1978 v Brně.
  • Vystudovala brněnskou konzervatoř, působila v Moravském divadle Olomouc a ve Studiu Hořící žirafy.
  • V angažmá Slováckého divadla je od roku 1998.
  • Je držitelkou několika ocenění – Slovácký Oskar, Největší z pierotů a nominace na Cenu Thálie a Cenu Alfreda Radoka.
  • Ve Slováckém divadle má za sebou desítky rolí, včetně hlavních.
  • Vychovává dvě dcery, Mariku a Dorotu.
  • Mezi její záliby patří příroda, pomáhá udržovat značení turistických tras, obsluhuje v kavárně Srdéčko v Traplicích.

Současné role Terezy Novotné ve Slováckém divadle

  • Hana Benešová (Pavel Molek / Monument pro Hradiště)
  • sbor (Emil František Burian / Láska, vzdor a smrt)
  • Matylda von Zahndová, psychiatrička (Friedrich Dürrenmatt / Fyzikové)
  • Heather (Morgan Lloyd Malcolm / Vosa)
  • Chůva (William Shakespeare / Romeo a Julie)
  • Lolo (Jiří Brdečka, Vratislav Blažek, Pavel Kopta, Jan Rychlík, Vlastimil Hála / Limonádový Joe)
  • Státní zástupkyně (Ferdinand von Schirach / Teror)
  • Ramona (Pavel Šrut, Vendula Borůvková / Lichožrouti)
  • Soul girl (Andrew Lloyd Weber, Tim Rice / Jesus Christ Superstar)