ZOO

Do zoo v Lešné už chodíme s Izabelkou tak často, že bychom mohli provázet návštěvníky. Ona přesně ví, která zvířata následují po sobě, a já zase přesně vím, že se domů nikdy nevrátíme bez nového plyšáka. Což dělá z našich výletů zážitek podobný návštěvě Ikei – tam taky nikdy nezůstanete jen u toho, pro co jste přišli. A taky to vždycky končí u masových kuliček s kaší.

Vždycky začínáme rejnoky. Děti je krmí, ale Izabelka se jich bojí, obdivuje jen ty malé. Říká jim mimina. Žirafy už jsou jiná kategorie – ty už dokonce s chovatelem i krmila. Jen já pokaždé trpím tím, že „jejich majestátní pohled“ je doprovázen méně majestátním odérem. Izabelka to ví a babičkám vysvětluje, že dědovi vadí smrad u žirafy.

Hyeny jsou pro nás záhadná stvoření. Snad nikdy jsme je neviděli běhat – pokaždé jenom spí. Začínám podezírat zoo, že jsou to jen makety. Největší přístavní povaleči celé zoo.

Jednou jsme byli svědky brutální hádky opičí rodinky a Izabelka mi to připomíná dodnes: „Dědo, pamatuješ, jak se ty opice rvaly?“ U surikat trávíme času až moc – ty malé zvědavé potvůrky si hrají prakticky metr od dětí a vnučka je sleduje jako televizní seriál.

Sloni jsou pro nás svatá zastávka. Tam vždycky stojíme a mlčíme. Oni jsou prostě velkolepí. Jenže mlčení dlouho nevydrží – hned nato už řešíme, kde najdeme „papíra“. To byl legendární moment: Izabelka chtěla vidět tapíra, ale pořád tvrdila, že musíme jít „na papíra“. Já mezitím pátral po stánku s kancelářskými potřebami.

Zahrada má i svá úskalí. Jednou se Izabelka málem vykoupala v japonské zahradě. Myslela si, že šlape na krásný zelený koberec, jenže to byla vodní plocha pokrytá rostlinami, které koberec jen imitovaly. Naštěstí jsem ji zachytil včas, takže ve vodě skončila jen jedna noha.

K našim klasikám patří tučňáci, obdiv k obřímu buvolovi, kterému společně říkáme „náš obr“, a tradiční fotky na dřevěných zvířatech. Nesmím zapomenout na kozí výběh – po pěti návštěvách už Izi krmí kozy jako profesionálka. My využíváme této vzácné chvíle k tomu, abychom zase nakrmili malého bratříčka Vašíka. Všichni jsou spokojení – kozy dostaly granule, Vašík Kendamil, dcera kafe, vyhráli všichni.

Jednou z našich oblíbených atrakcí je obrovský trychtýř, do kterého pustíte minci a ona se dlouze kutálí, až nakonec spadne dolů. Skvělý vynález – hlavně pro pokladnu zoo. Izi mi tam vždycky vyluxuje všechny drobáky a já pak u kafe platím pětistovkou.

No a závěrečný kopec… to je vždycky malé drama. Izabelka se nikdy nemá k tomu, aby ho vyšlapala po svých. A tak se ze mě pravidelně stává šerpa. „Dědo, na krk!“ A já poslušně nesu a při tom doufám, že aspoň konečně uvidíme jaguára, jak se koupe v malém jezírku u skla. Zatím jsme to štěstí neměli.

Vzpomínek z návštěv zoo máme opravdu hodně. Izi nám vždycky připomene, že právě tady pánovi spadl klobouk mezi opice, že tygři baštili obrovský kus masa nebo že orli měli ke snídani mrtvé bílé myši. To jsou momenty, které se vryjí do paměti.

Finále pravidelně patří majestátním lachtanům a vydrám, jejichž křik vám občas trhá uši. Vše uzavírá plyšák. Bez něj prostě neodejdeme. Naposledy to byl malý šedý sloník.

Izi byla letos možná nejčastějším návštěvníkem zahrady v Lešné. A počítám, že příští rok to jiné nebude. Příští rok budu chytřejší. Koupíme v březnu permanentku.