​Znám Hradiště lépe než taxikáři, říká historička Blanka Rašticová

Vystudovala odbornou historii. Déle než čtyřicet let pracovala ve Slováckém muzeu. A nikdy nechtěla učit. Roli „učitelky“ na sebe přesto dobrovolně bere. „Hradiště je nejlepší místo pro život, dýchne na vás. Kdybych se odsud musela odstěhovat, byla by to jedna z nejhorších věcí, které mě můžou v životě potkat,“ říká Blanka Rašticová přesvědčivě.

Je někdo, kdo ví o Hradišti něco, co nevíte vy?

Samozřejmě, kolegové z oboru. Doktor Jiří Čoupek a doktorka Jaromíra Čoupková. Manželé, kteří celý profesní život strávili v archivu a zpracovávali prameny. Dohromady jsme docela fajn trojka, vzájemně si vypomáháme, konzultujeme. Oni určitě o Hradišti vědí víc, než vím já. Akorát, že oni to umí napsat, ale ne prodat. Dostávat to k veřejnosti formou, kterou jsem zvolila já, popularizovat historii, to jim moc nejde, ani po tom asi netouží.

Zatímco pro vás je to koníček?

A krásná práce. To začnete u malých dětí. Nejdřív u těch svých. Chodíte s nimi po městě, a když už jdete na procházku, ono vám to prostě nedá, řeknete jim něco o tomhle, pak zase o něčem jiném. Pak vás napadne, že by se to dalo říkat i dětem ve škole. Nabídnete jim to, muzeum to podpoří a s těmi dětmi přicházíte na nové a nové myšlenky. Děti vám položí takové otázky, že vás to nutí jít dál a dál. Když ohnete mladé stromky, jdete i na ty starší. Nejdřív opatrně, žádná velká sláva. Zájem se ale postupně zvyšuje a stává se z toho ten koníček.

Na rovinu. Většina lidí nevnímá historii jako něco, co je nadchne. Kdy se vám stalo, že jste se do historie zamilovala?

Mě lákala nejdřív medicína. Jenže jsem úplně tupá na přírodní vědy. A moji rodiče měli zase sen, že bych jednou mohla pracovat v diplomatických službách. Takže mě vedli k jazykům, a proto jsem ze Zlína, kde jsme žili, jezdila do Hradiště, do školy s výukou jazyků. A tam jsme na dějepis dostali paní profesorku Alenku Gronesovou. Osobnost, kterou generace Hradišťanů znaly. A vědí, jak vypadala. Velké boty, pár vlásků na hlavě, téměř neviděla. Byli jsme pitomí a smáli se jí. Ale jen do momentu, než promluvila a začala vysvětlovat látku. Od té doby jsme ji už všichni pozorovali s otevřenou pusou. Tam se to stalo, tam jsem se zamilovala do historie.

Nechtěla jste historii raději učit?

Nikdy. Vím, je to paradox. Ale hlásila jsem se na odbornou historii, učit jsem fakt nechtěla.

Ještě k tomu ohýbání. S kým je to těžší, s dětmi, nebo s dospělými?

S dospělými. Děti jsou nesmírně vnímavé. Když s nimi pracuji, provádím je po městě, jsem pro ně cizí tvář. A to je výhoda. Navíc se usmívám, můžu si dovolit být trošku komediant. U dospělých musím být serióznější. Je to s nimi těžší i proto, že někteří už na prohlídky přicházejí s nějakou vlastní představou, kterou si vytvářejí na internetu. Něco si přečtou, ale někdy málo přemýšlejí nad původem těch informací.

Například?

Třeba jsem se od účastníků prohlídky dozvěděla, že Prostřední ulice spojovala dvě náměstí. To je v pořádku. Náměstí, které postavili Kunovjané, a náměstí, které postavili poddaní velehradského kláštera. Ti obyvatelé se prý neměli rádi, proto byla ulice místem častých šarvátek. A proto je také ulice tak úzká, aby se v případě potyček dala snadno přehradit. A podobné nesmysly! Třeba o podzemních chodbách vedoucích z města na Velehrad. Umím takovým těm broukům pytlíkům vysvětlit, že to bylo jinak, a oni většinou ze zdvořilosti ke starší paní dají pokoj, ale pak to ventilují v diskusích právě na internetu.

Máte to při prohlídkách města tak, že nemůžete rezignovat na odbornost, ale zároveň potřebujete vnímat skupinu a přizpůsobit se jí?

Přesně. Jako průvodci na hradech. Třeba u františkánského kostela nemůžu všem povídat podrobně o jeho historii, o vyhnání františkánů. Místo toho raději zvolím příběh o tom, jakou měli františkáni smůlu třeba na přírodní živly, kvůli kterým byl už téměř dostavěný kostel rozbořen kroupami velikými jako holubí vejce. Prostě pracuji s takzvanými špeky. Jinak bych dělala medvědí službu. Profesoři na fakultě nám vždycky říkali, že se nesmíme zpronevěřit profesi tím, že bychom nepsali nebo neříkali pravdu. To, co vyčtete v pramenech, můžete zajímavě interpretovat, ale pravdu musíte zachovat. A toho se držím.

Vy jste do Slováckého muzea přišla v roce 1976. V době, kdy se v něm zakládalo historické oddělení. Musela jste historii někdy ohýbat?

Nastoupila jsem za reálného socíku do muzea, jemuž šéfoval člověk, který byl původně náčelník Sboru národní bezpečnosti. Strana ho poslala do muzea dát do pořádku kádrovou situaci. Dělali jsme výstavu k událostem z února 1948, protože jsme museli. U takových výstav nám vždy přišli na kontrolu lidé z ideologického oddělení strany. Na jedné fotce objevili člověka, který později emigroval. Průšvih. Fotograf pak přes noc tužkou dělal z emigranta křoví, říkal tomu americká retuš. Nebo jsme chystali výstavu k prosincové generální stávce z roku 1920. Vytvořili jsme slepou mapu a do ní pomocí puntíků zaznamenali ohniska stávky. Přišla komise a řekla, že puntíků je málo, že jich musíme udělat víc. Tehdy jsme si dupli, že nebudeme prznit historii, což se těm dědečkům moc nelíbilo, ale ustáli jsme to.

Jste za těchto okolností citlivější na to, když se někdo pokouší měnit historii města? Narážím na váš spor se zakladatelem holdingu Synot Ivo Valentou, který před hotel v centru města umístil sochu mnicha a spojil ji se zavádějící legendou na pamětní desce.

Mnich, to byla kauza! Média požádala mě a Jiřího Čoupka o vyjádření k soše františkánského mnicha, který měl v roce 1334 díky svým modlitbám ochránit Uherské Hradiště před vpádem uherských nepřátel. No je to nesmysl, kočkopes. Socha mnicha má vousy. V době, ke které to vztáhl pan Valenta, mniši mít vousy nesměli. A mnich, který se modlí při vpádu nepřítele sám uprostřed města? Blbost! Když Uhři napadli Hradiště, všichni, kdo měli ruce a nohy, byli na hradbách. A kdyby tady tou dobou nějaký potulný mnich byl, což se klidně mohlo stát, nemodlil by se uprostřed města. Šel by na hradby a modlil se tam. Aby ho lidi viděli, aby je tou modlitbou podporoval. Na to všechno jsem opravdu citlivá.

A stojí vám za to jít v takovém případě na barikády?

Přiznám se, že jsem sbírala grafiky s Donem Quijotem. Vždycky mně byl blízký svým zaujetím, umanutostí. To donquijotství v sobě mám.

Uherské Hradiště. Město založené na obranu proti Uhrům. Provázela jste už někdy Maďary?

No jejda. Minimálně ty z partnerského města. Na ten název se mě samozřejmě ptali. Říkala jsem jim, ať se ničemu nediví, že jejich předkové byli naši nepřátelé. Po mnoho století. Morava přece nejčastěji čelila nájezdům z Horních Uher. Maďaři to brali a chápali. Kdo tomu moc nerozumí, bývají návštěvníci z Čech. Nejčastěji se hned na úvod ptají, jestli slovo Uherské v názvu města znamená, že Hradiště bylo někdy součástí Uher.

Říkám si, jaké to je, být jedním ze tří obyvatel města, kteří o něm vědí nejvíc?

Já nad tím nepřemýšlím. Protože vím, že nic nevím. Čím víc studuji, čím víc jdu do pramenů, tím se víc a víc učím. Dřív by mě rozčilovalo, že něco nevím. Dnes nad tím umím mávnout rukou, to je výhoda stáří. A zároveň si opravdu uvědomuji, jak málo toho pořád vím. Ale jsem ráda, když mě lidé potkávají na ulici, u lékaře a spojují si mě právě s prohlídkami města. Těší mě, že dělám něco pro lidi. A vlastně hodně taky pro sebe, protože v tom musí být kousek exhibicionismu, co si budeme povídat.

Znáte hradišťské ulice lépe vy, nebo místní taxikáři?

No já, samozřejmě! To nesouvisí jen s historií, ale také s mým tatínkem. Učil mě pozorovat. A já jsem to nenáviděla! Když jsme spolu někam šli, pořád se mě ptal, čeho jsem si všimla. Jaké stálo na rohu auto a podobně. Při cestách ze Zlína k babičce do Uherského Ostrohu jsem musela vždy říct následující zastávku. Dnes vím, že jsem se díky tomu naučila pozorovat, vnímat, zajímat se. Staví se nová část města, já se tam jdu podívat, zapamatuji si terén, a protože jsem v názvoslovné komisi města, zapamatuji si i názvy nových ulic. Navíc mě hodně baví soudobá architektura. Takže vyrážím do ulic, pro sebe hodnotím nové stavby, a tím si topografii města stále opakuji.

Do Hradiště jste přišla ze Zlína. Čím si vás Hradiště získalo? A kdy se to přihodilo?

Na rovinu, vůbec se mně sem nechtělo. Měla jsem pocit, že z velkého města jdu na malou vesnici. Ale zmizelo to během měsíce. Ve Zlíně ve škole jsme neměli žádnou velkou partu, ale tady byli studenti v mém věku úplně jiní. Okamžitě jsme se dali ve třídě dohromady a vytvořili skvělý kolektiv, který se schází dodnes. Takže to zamilování probíhalo nejdřív přes lidi, ne přes město. Potom navíc přišlo druhé zamilování, do mého muže. A už to bylo.

Čím je Hradiště atypické?

Toho je! Je to město, které pořád, a to nemyslím pejorativně, žije stylem menšího úřednického města. Všichni se tady známe. Má to své pro i proti. Pro je vzájemné chování, jakási maloměstská morálka, i když vím, že to v roce 2025 zní možná divně. Myslím to v tom nejlepším možném slova smyslu. A pak je tu srdce na dlani. Vstřícnost. S podobně vstřícnými vztahy lidí jsem se setkala v německém Mayenu, v partnerském městě Hradiště. Nejsem sociolog, ale mám pro to své vysvětlení. Podle mě je to tím, že obě města leží ve vinohradnickém kraji.

Jiné příklady?

Už samotný vznik města. Od všech ostatních královských měst se Hradiště liší okolnostmi svého založení. Když chtěl Přemysl Otakar II. v pohraniční oblasti založit město, které bude současně pevností, musel vybírat strategicky vhodné místo. A vybral stejné jako jeho předchůdci už v 9. století, totiž Svatojiřský ostrov. Jenomže to krásné místo, které se mu tak líbilo, mu nepatřilo. Patřilo velehradskému klášteru. A i když byl Přemysl svrchovaným pánem království, na cizí půdě stavět nemohl. Takže se musel domluvit s klášterem.

Ještě nějaká specifika Hradiště?

Jedno negativní souvisí právě se způsobem založení. Ulice v historickém jádru města, stejně jako ulice, které po polovině devatenáctého století vznikaly na obvodu někdejší vnější hradby, jsou úzké, nepraktické. A je těžké to nějak řešit, protože to město prostě nezbouráme a nepostavíme znovu. Ke zvláštnostem patří i to, že Hradiště je úřednickým městem. Už v barokní době bylo krajským městem, sídlil zde krajský hejtman, od poloviny devatenáctého století i krajské úřady. Bylo městem, které nepotřebovalo průmysl. Je fajn, že jednotlivé a nevelké průmyslové závody i proto vznikaly pouze na obvodu města, ne v centru.

Všechny zásahy do podoby města nebyly ideální. Který považujete za nejméně šťastný?

Na prvním místě určitě panelák ve Františkánské ulici. Nepřestane mě mrzet ani příliš hmotný finanční úřad v Otakarově ulici. Nepřestane mě mrzet zbourání starého Hradiště, mezi ulicemi Otakarova a Jindřicha Pruchy. I když vím, že by ta dnešní podoba byla stejně jiná, protože nízké přízemní domky už by lidem nevyhovovaly. Ale mělo to svoji krásnou atmosféru. Mrzí mě i ubytovna bývalého Letu Kunovice v Dlouhé ulici, to jsou zásahy z doby socialismu. A v novodobé historii jsem se dlouho musela smiřovat s rezidencí Zelný trh v centru města. Ne proto, že by se mně ten dům nelíbil. Naopak, ze strany od Zelného trhu vhodně uzavřel vykousnutou díru v centru města, vadí mně ale pohled z Mariánského náměstí. Vedle barokního domu taková stavba! Vím, že nemůžeme stavět v barokním stylu, ale vadí mně jakási chaotičnost fasády, jsou tam minimálně tři tvary oken.

Když to otočím, které místo máte v Hradišti nejraději?

Jsem zavilý antimilitarista, přesto mám nejraději místo, které bylo určené k boji. Je to jeden z bastionů barokního opevnění města a je součástí ulice Na Baště. Ráda tam vodím návštěvníky a vysvětluji jim, proč Hradiště zůstalo nedobyto. Nejen kvůli statečným měšťanům, ale také proto, že mělo dobře postavené a koncipované hradby.

Zvláštní. Lidé často mívají nejoblíbenější místo ve městě spojeno třeba s prvním polibkem, s nějakým zážitkem, vy ho máte spojeno s historií a s hradbami.

Když se s manželem seznámíte na chmelu v severních Čechách, je to složitější. Ale ulici Na Baště mám ráda i proto, že je tam úžasný klid. A nejlepší je to v červnu, když k tomu ještě voní lípy.

Má Hradiště nějakou osobnost, se kterou byste se chtěla potkat? Opravdu hodně chtěla?

Josef Schaniak mladší. Než on začal stavět, zůstávalo město jakoby sevřené v hradbách. Schaniak dal Hradišti jeho podobu, postavil měšťanské domy. On udělal z Hradiště krajské město, srdce Slovácka, centrum regionu. Navíc během neskutečně krátké doby dokázal postavit domy, které nemají dodnes žádné problémy se statikou. Obdivuhodné, když víme, že máme pod sebou pohyblivé písky. Jedenáct měsíců mu trvalo, než postavil gymnázium. Novorenesanční, mohutná budova se třemi křídly, na břehu řeky Moravy a dosud žádné problémy se statikou. Za deset měsíců postavil velkou polikliniku, umíte si to dneska představit?

Proč mám chtít přijet do Hradiště? A proč v něm mám žít?

Prožít si město a okolí, na to vám ani týden nebude stačit. Seznámit se s městem, vžít se do genia loci, to chce procházet se po něm, seznamovat se s ním, s památkami. Ale ne stylem, že vlevo vidíte něco a vpravo zase něco, půjdeme dál. Chce to zažít i kulturní aktivity, Hradiště zkrátka je kulturní město. Plus nejbližší okolí, než projdete třeba jen archeologické lokality. Vezměte si kolo, nakoukněte do sklepů v Mařaticích. Vyjeďte do okolní krajiny a zastavte se u křížů, u soch svatých, u božích muk, čtěte si nápisy. A proč tady žít? Hradiště je variabilní město. Je pro mladé i pro seniory, jako jsem třeba já, pořád máte kam jít. Vždycky mě zamrzí, když si přečtu, že nejlepším místem pro život ve Zlínském kraji jsou Otrokovice. Nic proti nim, ale je to Hradiště. Má všechno. A že nemáme ta velká nákupní centra? Nepotřebuji je, stejně se v nich vždycky ztratím.

Práce v muzeu, komentované prohlídky, autorství knih. Co vás bavilo nejvíc?

Ode všeho něco. Nejtěžší je pro mě to psaní. Nikdy jsem neuměla psát slohovky a nemám dar pera, na rozdíl třeba od Luďka Galušky. Nacpu tam suchou větu, ale vím, že to není ani moc záživné, ani moc čtivé. Prohlídky, to je jiná. Ty budu dělat, dokud budu chodit. A jediné, co mně teď hodně chybí, je práce v muzeu. Byla úžasně variabilní. Práce se sbírkovými předměty, to byla taková radost! Lidé sami přicházeli a muzeu něco nabízeli, my jsme zase sami cíleně vyhledávali předměty. Když jsem chystala výstavu historického spodního prádla, to byla taková paráda! Na začátku jsem toho měla docela málo, dala jsem inzerát do novin a už to jelo. Nádherné noční kabátky, vyšívané noční košile, měšťanský textil z přelomu devatenáctého a dvacátého století, svatební souprava mlynářovy dcery z Kunovic.

Úžasné.

Ještě mě moc těšilo, když nám lidé darovali pohlednice. To je totiž úžasný zdroj informací. Díky tomu, že jsem se zabývala stavebním vývojem města, dokázala jsem časově určit i nedatované pohlednice. S přesností na deset, někdy i na pět let. Podle některých detailů, protože jsem se tím neskutečně bavila. To byla krásná práce a ta mně chybí, nemám už zdroje, nedostávají se ke mně nové informace.

Máte v souvislosti s Hradištěm nějaké nesplněné přání?

Už mnoho let. Dočkat se úpravy Masarykova náměstí, aby se během stavebních prací objevily aspoň pozůstatky základů kostela svatého Jiří. Bojím se, že se toho už nedočkám. Jednak kvůli financím, chápu, že je to drahé, a také kvůli záchrannému archeologickému výzkumu. Při nedůtklivosti dnešních lidí si neumím představit, že náměstí bude rok nebo i dva rozkopané.

BLANKA RAŠTICOVÁ

● Nositelka Ceny města Uherské Hradiště a čestná členka Asociace muzeí a galerií ČR.

● Vystudovala historii a archivnictví.

● Popularizuje město a jeho historii tematickými komentovanými prohlídkami.

● Déle než 40 let pracovala ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, byla vedoucí jeho historického oddělení.

● V letech 1990–2012 organizovala ve Slováckém muzeu mezinárodní vědecké konference s agrární tematikou.

● Autorka nebo spoluautorka těchto knih: Zmizelé Hradiště, Uherské Hradiště, Agrární strany ve vládních a samosprávných strukturách mezi světovými válkami, Bílé Karpaty – turistický průvodce, Zemědělství na rozcestí 1945–1948, Regionální zvláštnosti politiky agrární strany v období první Československé republiky, Monografie obcí (Kunovice, Velehrad, Vážany, Podolí, Popovice, Uherský Brod, Uherský Ostroh).