Zlínský soudce Josef Holcman oslavil sedmdesátku a chystá novou knihu

V sedmdesáti jede pořád na plný plyn. Věk si nepřipouští, píše nové knihy, aktivně se zajímá o divadlo, folklor, slivovici i vinařství. Známý zlínský soudce Josef Holcman vydal vloni román Třetí cesta, jen krátce předtím měla ve Zlíně derniéru divadelní hra Osobní poplach, jež vznikla podle jeho knihy.

„Můj syn říkal, ať pořád nepíšu vážné národopisné věci a ať si udělám i nějakou srandu. Tak jsem se rozhodl, že hlavní hrdinové Třetí cesty pojedou na koňském povoze,“ komentoval zatím svoji poslední knihu Holcman.

Při příležitosti jeho březnových 70. narozenin ho překvapila návštěva z jeho alma mater. Rozhovor, který vznikl pro univerzitní portál, se svolením autorky i rektorátu přetiskujeme v plném znění.

Z čeho máte právě teď radost? Na čem pracujete?

Že moji synové jdou ve šlépějích našeho rodu. Na čem pracuju? Pracuju a potím se u toho, píšu hru pro Bolka Polívku o starci, jehož životním snem bylo létat vlastní silou a za komunistů bojoval za svobodu přistávání. Jinak se bavím psaním vinařských příběhů pracovně nazvaných Kacířské vinobraní. Já totiž, když dopoledne s kamarády ve sklepovém údolí zvaném Vinohrádky pokoštuju litr ryzlinku rýnského, krále vín, tak se cítím být neviditelným.

Vyrůstal jste ve Skoronicích, v samém středu moravského Slovácka. Nakolik vás tento váš původ ovlivnil?

Myslím, že zásadně. V padesátých a šedesátých letech ta vesnice žila svým staletým rytmem a já jsem se s celou rodinou i vesnickým společenstvím zúčastňoval rituálů rodinných i obecních. O pohřbech jsem nosil křížek v čele průvodu, a když jsme vycházeli s nebožtíkem z kostela za zvuku zvonů a do toho bubeník z dechovky bouchl na buben, bum, bum, bác, tak jsem byl hodně maličký, a tak si formoval respekt k životu i smrti. Do toho svatby s průvodem do kostela, křtiny po starých zvycích, magické pouťové procesí, detonace barev a pohybů o hodech, slavnosti hospodářské jako dožínky nebo Zarážání hory, tedy vinobraní s pitím burčáku a čtením artykulí horenského práva. A to není zdaleka všecko, můj otec hrál a režíroval ochotnické divadlo, vedl hasiče, a to všecko šlo v tom namáhavém pracovním roce jakoby nad námi, svítilo nám to na cestu tak, že jsme měli z práce a střídání čtyř ročních období radost. Na jaře jsme postavili falický symbol – máj, a tak jsme nenápadně od nejútlejšího věku vklouzli do toho „zabíjačkového“ kotle, v němž se vařily charaktery a vztah k práci i odkazu předků. Měli jsme rádi a obdivovali vesnické figurky, které dokázaly sešněrovat dědinu, a považte, domy se nezamykaly ani na noc.

Aktivně jste se účastnil Jízdy králů. V čem je tak jedinečná?

Je to jeden z mála fragmentů, který nám tu ze selských dvorů zůstal – barevný klepot podkov. A jdu proti názorům vzdělaných etnologů, že jde o druhý život folkloru. Ne! Jízdu králů kontinuálně předvádíme ve Skoronicích od roku 1943, kdy ji po půlstoletí nečinnosti obnovil můj otec s kamarády ročníku narození 1925, v původním provedení a v původním prostředí. To je dvacet osm koní a kolem nich dvacet krojovaných bývalých jezdců, kteří krotí ty divočejší koně a kolem těch bývalých jezdců je zase dvacítka děvčat v krojích a řada návštěvníků či diváků v krojích taky přijde, včetně dětí. Čili ta obec se na jeden den promění v tóny, pohyby a barvy, a vůbec nás nezajímají učené teorie, z čeho jízda vznikla. Sedlák by byl na své půdě otrokem, kdyby neměl koně. A kůň z něj jednou za rok udělá krále! Jízda králů je obřad, při němž otcové posadí svoje syny na koně a řeknou: „Chovej se jako chlap!“ Pořád je to pro mě vzrušující propojení nevinných koní, kteří nebyli vyhnáni z ráje, a odvážných krásných jinochů, kteří se do toho ráje na pár hodin vracejí. A já, skoro sedmdesátiletý, se k nim nenápadně přidávám, když na chvilku shodím syna z jeho koně, vyskočím si na něj, stoupnu do sedla a zařvu: „Hýlom hálom!“ A z toho stoje skočím zpátky do sedla a roztrhnu si u toho gatě. A to diváky zajímá nejvíc, takové události si dobře pamatují.

V čem jsou tradice důležité pro jednotlivce a pro společnost?

Vědomé uchovávání tradic může být kompasem v dnešní rozvichřené společnosti. Lidé mají rádi rituály a jejich opakování, a to platí nejen u folkloru. I městské aglomerace si tvoří svoje obřady, protože cítí, že člověk by se neměl řítit po úsečce, kterou přetínají dvě zásadní čárky, tedy narození a smrt. Přece musí být cosi mezi tím a já si dokonce myslím, že náš život není úsečka, ale přímka, která jde za nás i před nás. No, a na té přímce se lidé zastavují a všední život si zpříjemňují slavnostmi, ať už tradičními, nebo nově vzniknuvšími. Přesvědčivě o tom píše brněnský muzikant a redaktor Jirka Plocek v Zápiscích potulného lidopisce, protože píše nejen o lidech, ale i o tom, co nás obklopuje, hory, vody, lesy a stráně, které taktéž jsou na té naší přímce zastaveními, jež nám dokáží život zpříjemňovat.

Právnickou fakultu Masarykovy univerzity jste začal studovat v 70. letech v době normalizace. Proč právě práva?

Tehdy to byla ještě Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, protože za socialismu bylo vyslovení jména Masaryk na hraně trestního stíhání. Já jsem původně měl jít studovat Vysokou školu zemědělskou, ale abych pravdu řekl, mně se nechtělo studovat vůbec nic. Jednak jsem nechtěl odejít z rodné vesnice a hlavně: v roce 1970, kdy jsem maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole, což byl od roku 1948 asi pátý nenormální název pro normální gymnázium v Kyjově, jsem sledoval se strachem i odporem, jak pookupační orgány KSČ profesorský sbor vyčistily od „protisocialistických živlů“. A tušil jsem, že totéž se děje na vysokých školách. Můj otec, zapálený písmák a historik, mně v naději, že podrží selský grunt v nás, když už kolem nás byl zlikvidovaný, radil, abych se stal notářem – a hrabal se v té půdě aspoň papírově – a k tomu byla nutná ta právnická fakulta. Vzali mě tam na odvolání.

Jaká byla tehdy na fakultě atmosféra?

Byl jsem nadšeně překvapený, že ještě v roce 1972 profesor Radimský třeba na semináři před patnácti studenty zkritizoval Husáka jako kolaboranta; taky potom už dlouho neučil. Většina vyučujících tehdy měla za sebou prvorepublikové vzdělání, a to bylo znát. Profesor Urfus nás hodně naučil ze základních pojmů římského práva, které platí dvě tisíciletí. Ale zas předmět vědecký komunismus nám přednášel nějaký tajemník z okresního výboru KSČ, a to byly takové bludy, že jsem to mohl přečkat jedině tak, že jsem si je zapisoval, a v roce 1995 vyšly v knížečce s názvem Jazyk v sádře. Ta politizace fakulty se projevila po roce 1973, kdy ji také vyčistili.

A jaký byl kolektiv studentů?

S většinou studentů jsem si rozuměl, ale stačil jeden, aby otrávil bydlení na kolejích všem ostatním. Řekl nám, že pokud budeme na tranzistorovém rádiu poslouchat Hlas Ameriky, tak to oznámí na vedení fakulty. Myslím, že je soudcem dodneška.

Stal jste se soudcem se zaměřením na rodinné právo. Jak se během vaší soudcovské kariéry rodinná problematika proměnila?

Já jsem byl původně notářem a tím jsem chtěl zůstat. Jenže mě vedoucí tajemník okresního výboru KSČ nechal z Hodonína vyhodit do Zlína, tehdejšího Gottwaldova, a pak ještě do Prostějova. Do Zlína jsem se mohl vrátit pod podmínkou, že se stanu soudcem opatrovnického oddělení, kde se odehrávají emočně nejvypjatější spory, a ty nikdo soudit nechtěl. Já myslím, že rodinná problematika se nijak výrazně neproměnila.

Je to pořád souboj rozvádějících se rodičů o děti a majetek…

Někdy jako by to splývalo. Kdesi jsem četl, že muž a žena si nemohou rozumět, když každý chce něco jiného: muž ženu a žena muže. Ale co se výrazně změnilo, je zákon. Nový občanský zákoník se snaží tak podrobně upravovat všechny možné životní situace, až je pro laika nesrozumitelný a nepřehledný. Zdokonalil například střídavou péči o děti, která ovšem může fungovat pouze tam, kde se rodiče dohodnou. Ideální by bylo, kdyby rodiče dětem pořídili byt a tam se v péči o ně střídali. A zažívali si peklo stěhování týden co týden místo dětí. Tento názor jsem publikoval a slízl jsem si od unie tatíčků řadu sprostých invektiv.

Vedle své právní profese se věnujete také divadlu a literatuře. Co vás k tomu vedlo?

Práce režiséra je podobná práci soudce. Ale v tom to nebylo. Jak už jsem říkal, můj otec byl vesnický režisér, a tak mě tahal na zkoušky a později postavil do role chasy a zbrojnošů s kluky stejně starými. Byla to pro nás sranda, v Noci na Karlštejně jsme se málem pozabíjeli halapartnami, v Našich furiantech jsme tancovali a výskali, jak jsme chtěli. Proto mně nikdy otec nesvěřil hlavní roli, hrál jsem jenom křoví, sluhy.

Pak vás v roce 1978 vyhodili z Hodonína do Gottwaldova…

Moje první cesta z notářství vedla k dramaturgovi Divadla pracujících Mirkovi Plešákovi. Ještě týž večer jsem už zkoušel divadlo, protože kdosi onemocněl. Tak jsem se vypracoval, že jsem za dva roky v Královském honu na slunce podával Luborovi Tokošovi meč. Kdybych měl odpovědět striktně na vaši otázku, tak to šlo jaksi samovolně, divadlo mě táhlo jako možnost vypustit z hlavy řešení problémů za jiné a myšlenky na to, jak odůvodním spravedlivě ten který rozsudek. Dnes, kdy jsem půldruhého roku v důchodě, tak zjišťuju, že případy soudů nezletilých dětí spravedlivě rozsoudit vlastně nelze. Dítě ztrácí při rozvodu rodiče jako rodinu, tak jak to chcete rozsudkem zdůvodnit?

A ta literatura?

Psal jsem si na psacím stroji značky Zeta zápisky ze školení a pak perličky ze soudů, ale nikdy jsem to řádně nevydal. Výjimkou byly v roce 2003 Sváry a podle této předlohy se také v Městském divadle Zlín hrála dvě sezony hra. Tragikomedie. Spíše jsem ale začal psát jakési etnografické záznamy lidových slavností z mojí rodné obce Skoronice a nakonec z toho vylezla beletrie – první kniha Týden co týden, v roce 2001. A od té doby, když skončím jednu knížku, tak už mám rozepsanou druhou. Ale bacha si dávám: já to nehrnu každý rok. Román Osobní poplach jsem psal dvacet sedm roků. Na každé svojí knize jsem strávil minimálně deset let. Akorát poslední věc, Stoletý mládenec, musel být napsán za pět měsíců, abych to stihl do oslav stého výročí Slováckých roků v Kyjově loni v srpnu.

Jakým způsobem se vaše profese soudce, herce a spisovatele vzájemně ovlivňovaly?

Já nevím, ale musím být upřímný. Prostě jsem se nezabýval jednou činností celý den či týden a střídal jsem to. Herectví není mojí profesí, od roku 1994 do roku 2017 jsem nestál na jevišti. To až režiséři Dodo Gombár v mojí hře Vivat Trnkobraní a Břeťa Rychlík v Osobním poplachu mě donutili tam znovu vlézt. Mojí profesí je spíš vinaření.

Jste autorem úspěšných divadelních her a řady knih, například Cena facky, Osobní poplach, Karel chodí po zemi. Často se ve svých dílech vracíte do období 50. let, což jistě souvisí s těžkou zkušeností vaší rodiny.

Já jsem se s tím vyrovnal hrou Lámání chleba, která se hrála ve Švandově divadle od roku 2017 do roku 2019. Ale popravdě řečeno, rodiče nás netahali do svých existenčních strastí. Ani můj dědeček, který byl 6. ledna 1949 zatčen a na Cejlu mučen i elektrickým proudem, o tom se mnou nikdy nechtěl mluvit. Jednoduše řečeno: jednoho dne k nám na dvůr přišli soudruzi a vzali si koně a krávy a stroje. O deset let později jsem se na právnické fakultě v předmětu družstevní právo učil, že rolníci dobrovolně sdružili svůj majetek do jednotných zemědělských družstev. Tím se to všechno vysvětlilo, jak říká poručík Columbo.

Myslíte si, že je temná doba komunismu dnešní společností dostatečně reflektována? Dokázali jsme se se svou vlastní minulostí řádně vyrovnat a poučit se z ní?

Však to vyplývá z mých odpovědí. Nebo ne? Na to není univerzální odpověď. Materiální křivdy nenapravíte. Nevyrovnali. Důkazem budiž skutečnost, že jsou prezidentem republiky vyznamenáváni bývalí komunističtí ministři a že spolupracovník Státní bezpečnosti, jejíž aprobací bylo bít a vydírat občany a hrabat se v jejich hlavách, mohl být premiérem. Sebereflexe je vzácná bylina. Zabývám se jí v knize Třetí cesta, která je před vydáním ve Větrných mlýnech.

Jaká jiná témata vás ve vaší tvorbě inspirují?

Víno. Ta cesta k němu od jara do zimy.

A co vaše právnická profese a dlouholetá zkušenost soudce?

Nejsem si jistý. Kdybych nebyl právník, tak bych se stejně vracel k historii, obyčejům a tradicím. Při mém vzdělání mě těší, že v roce 1990 jsem mohl pomáhat lidem při restitucích a rehabilitacích, ty jejich drsné příběhy nezapomenete do nejdelší smrti.

Josef Holcman

Narodil se 6. března 1952 v Kyjově.

Vystudoval právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Působil u okresního soudu v Hodoníně, od roku 1978 žije ve Zlíně, kde pracoval jako soudce. Věnoval se především rodinnému právu.

Byl hercem a vedoucím Malé scény Městského divadla Zlín.

Ve své literární tvorbě zpracovává především slovácké tradice a obyčeje, vzpomíná na své předky i na své dětství.

Mezi jeho nejúspěšnější knihy patří povídkový cyklus Cena facky a román Osobní poplach, obě byly také převedeny na divadelní jeviště.

Zatím poslední Holcmanovou knihou je Třetí cesta, která vyšla na konci loňského roku.

V rodných Skoronicích se stará o vinohrad i folklorní tradice. Podílí se na tom, aby jízda králů byla zapsána jako součást kulturního dědictví UNESCO.