Život ve válce. Každodenní realita na Ukrajině očima reportéra Aleše Fuksy

"Těžká otázka na úvod. Jeden náš známý z Charkova nám při jedné z našich misí vyprávěl příběh své sestry. Ona sedí v kuchyni činžovního bytu a hledí do mobilu. Něco si píše. Vedle ní na zemi její dvě malé děti. V ulicích Charkova spustí poplach. Ten den už poněkolikáté. Za chvíli nedaleký výbuch trochu zatřese stolem v kuchyni. Děti se podívají na svou matku za stolem a ona jen řekne: Hrajte si. O deset minut později vybuchne raketa ještě blíž, nezatřese se jen stůl, ale celý dům. Děti se opět podívají zkoumavě na svou matku a ona jen znovu zareaguje slovy: Hrajte si dál. Takto vypadá každodennost ve válce."

Zní to nepředstavitelně.

Čím blíž jsi válečné zóně, tím víc se okamžitě ztotožníš s lidmi, kteří tam žijí. Přizpůsobíš se jejich rytmu. Vytahuješ českou SIM kartu z mobilu, abys nebyl snadným terčem pro ruskou rozvědku, nahrazuješ ji ukrajinskou. Jsi pokorný na kontrolních check pointech hlídaných armádou. Byť neutíkáš při každém poplachu do krytu, stále se snažíš držet v bezpečí. Po městech poblíž bojů sice nejezdíš podle předpisů, ale mnohem rychleji, přesto dáváš přednost, a to hlavně vojenským a polovojenským vozům. Rychlost poblíž frontové linie je i odůvodněná, nikdo se nechce stát terčem pro drony okupantů. Navíc, co jsme tak vysledovali, charakteristické pro válku je právě to, že život ve válkou zmítané zemi ubíhá rychleji.

Které momenty tě zasáhly nejvíc?

Těch momentů je víc. A nemusí jít čistě o subjektivní prožitky. Emotivní je už jen to, když mezi Kramatorskem a Iziumem projíždíš vesnicemi duchů, kde jsou všechny domy srovnané se zemí nebo naprosto neobyvatelné. Napadá mě přitom jedna vzpomínka. S Jirkou Linkou ze zlínské humanitární Iniciativy Vlny solidarity jsme při jedné ze svých cest na východ Ukrajiny z Dnipru do Kramatorsku vezli našeho kamaráda Romana, který žil dlouhé roky právě v Kramatorsku a nyní pomáhá jako ukrajinský dobrovolník. Povídal mi o svém synovi, kterého i s jeho matkou odvezl včas do bezpečí do Švédska. Sám se hned vrátil na Ukrajinu a i když nemůže kvůli svým zdravotním problémům rukovat do armády, rozhodl se pomáhat alespoň jako zprostředkovatel humanitární pomoci určené z Česka do válečných oblastí Ukrajiny. Ptal jsem se ho, jak dlouho už syna neviděl. „Od začátku války,“ říkal.

Bylo mi to hloupé, ale přesto jsem pokračoval další otázkou, kdy ho zase uvidí a obejme. V tu chvíli zavládlo v naší dodávce, ve které jsme vezli mechanické postele do frontové nemocnice v Družkivce, minutové hrobové ticho, které ukončila až Romanova odpověď. „Když to dobře dopadne, tak po skončení války.“ V ten moment jsme všichni v autě věděli, že Roman myslí i na nejhorší – že válku přežít vůbec nemusí. Přál bych si, aby se spolu oba ve zdraví sešli a otec byl opět se svým synem.

Co tebe vedlo k tomu, aktivně se zapojit do humanitární pomoci na Ukrajině?

Byl to telefonát od Jirky Linky, který má za sebou více než desítku misí na Ukrajinu a předtím opakovaně absolvoval humanitární cesty do Řecka. Sháněl druhého řidiče na převoz mechanických postelí do frontové nemocnice v Družkivce a dalších darovaných věcí do Kramatorsku na Donbasu. Už dřív po vypuknutí války koncem února 2022 jsme se ale s našimi dcerkami snažili pomoci i jinak. Zajišťovali jsme bydlení, práci a jednání s úřady několika ukrajinským maminkám s dětmi.

Za poslední půlrok jsi byl na Ukrajině třikrát. Jak se od sebe tyto cesty lišily?

Bylo to v srpnu a říjnu 2024 a pak začátkem letošního ledna. Vloni jsme vyráželi do Kramatorsku na Donbas, který je nyní spolu se sousední Kostantinivkou terčem téměř každodenních raketových útoků. V srpnu jsme se ještě dostali na východní okraj Kostantinivky, pět kilometrů od Časiv Jaru, o který už tehdy usilovali po dobytí sousedního Bachmutu Rusové. Tehdy jsme pomáhali z Kramatorsku do týlového města Dnipro včas vystěhovat i Romana. Když jsme se tam pak vraceli v říjnu, jeho bytový dům stále stál, vedlejší činžák už ne. Stále přitom v těchto domech žijí lidé, kteří nemají kam jít.

Ale to jsem utekl od otázky. Cesty se lišily převáženým materiálem. V srpnu to byly hlavně mechanické postele, v říjnu jsme s Jirkou Linkou převáželi dvě vyřazené sanitky Krajské nemocnice T. Bati a letos v lednu pak jeden osobní automobil pro speciální ukrajinskou jednotku Kraken na převozy materiálu a lidí z fronty do týlových oblastí.

Chystáte už další cestu s humanitární pomocí?

Ano. Sháníme například další automobil, tentokrát jde o čtyřkolku určenou pro naše kontakty k bojové linii na východ Ukrajiny. A zároveň sbíráme další zdravotnický materiál, který bychom chtěli převézt na východ Ukrajiny. Jirkovi se navíc podařilo sehnat tisíc balistických vest, které budeme chtít převézt konkrétním vojenským jednotkám. Na vojáky se totiž velmi snadno zapomíná a bývají až těmi posledními, ke kterým míří pomoc. Lidé na tyto věci mohou přispět i přes transparentní účet Iniciativy Vlny solidarity 2402189984/2010.

Stará auta na frontě dokazují, jak velkou roli hraje improvizace. Viděl jsi ještě nějaký příklad „východního kutilství“, který tě dostal?

Ne a přiznám se, že jsem o tom ani moc nepřemýšlel. Ale jedna věc mě nenechala chladným. Není to nic nového, ale poprvé mě to dostalo. Skříňový nákladní automobil profesionálně upravený na velkokapacitní sanitku. Uvnitř skříně po stranách několik řad a pater lůžek. Sledovali jsme, jak přiváží najednou přes dvanáct různě vážně zraněných vojáků do nemocnice v Družkivce. Nedá se to popsat. Stejně jako se nedá popsat silně nasládlý zápach tlejícího mrtvého lidského masa, kterým jsou prosáklé chodby a místnosti samotné nemocnice. Přenášíte mechanické postele přes chodbu a v místnostech bez dveří vám před očima operují vojáky. Někteří lidé z nemocniční nevojenské ochranky, kteří se do té doby zdržovali hlavně venku, nám na příkaz vedení nemocnice musejí nedobrovolně pomoci, po pár desítkách sekund ale místo pomoci zvrací na chodbách hrůzou. Do stěn se zařezávají bolestivé výkřiky i uklidňující hlasy doktorek a sestřiček. Smekám před všemi zdravotníky v tamních podmínkách. I přes tyto děsivé vjemy se přitom snaží působit klidně a usměvavě. To je na nich neskutečně obdivuhodné.

Několik nocí jste strávili v Kyjevě, kde jste zažili noční bombardování. Přesto se ale vracím k tomu, co zmiňuješ i na Novinkách: „Lidé se tam snaží žít normálně i přes válku.“ Bylo něco, co tě v této „normalitě“ zarazilo, co působilo až absurdně?

Kyjev je asi sedm set kilometrů od fronty. Ale to vlastně není podstatné. Protože lidé se snaží normálně žít i přes několikadenní poplach a zvuky sirén či výbuchů raket a dronů i v Dnipru či v Kramatorsku. Tedy ti, co v Kramatorsku zůstali. Není na tom nic neobvyklého. Obchody jsou otevřené, systém funguje. V samotném Kyjevě by „turista“ nepoznal, že je válka. Když zrovna neprožije probuzení spojené s přeletem a sestřelováním dronů Šáhid a případně výbuchem balistických raket ve městě.

Sirény přestáváš časem vnímat. Když slyšíš výbuchy a spuštěné alarmy aut, tak jsi si alespoň jistý, že raketa nebo dron nevybuchl u tebe. Nejvíc znepokojivé jsou ale táhlé a hlasité zvuky nebo spíš bzučení pomalu letících iránských dronů Šáhid. Slyšíš je nad sebou nejčastěji nad ránem dlouho a nevíš, který dům kolem se stane jejich cílem.

Když raketové útoky na pár dní opadnou… Jak člověk pozná, že je ve válce?

To až při hovorech s lidmi, z nichž každý má ten svůj válečný příběh. Jedna žena nám líčila, jak musela v kleče vydržet deset dnů zavalená v rozbombardovaném domě. Jiná dívka zrovna čekala u metra na svou sestru, která dostala opušťák od své jednotky a přijela do Kyjeva přímo z bojů o Pokrovsk. To, že je válka, navíc poznáte i podle převahy počtu žen například v kavárnách. Čtyři z pěti hostů kaváren jsou ženy. Kde jsou muži, si můžeš domyslet. Říká se, že na Ukrajině už není jediného člověka, který by v telefonu neměl číslo na někoho, komu se už kvůli válce nedovolá.

Co se o Ukrajincích a jejich mentalitě v médiích nedočteme, ale ty jsi na místě jasně cítil?

Vděk. Když bereme palivo na benzinkách nebo stojíme u obchodu, a nemusí to být na východě Ukrajiny, stává se nám, že za námi přijdou lidé, podávají nám ruce a objímají nás. Protože vidí cizí státní poznávací značku a děkují, že je v tom my ze západnějších zemí nenecháváme samotné. Překvapilo mě navíc, že Ukrajinci znají Česko a Československo i jeho historii docela dobře. Když se rozpovídají, vědí, že ve své zemi nechtějí opakovat to, co se lidem v Československu přihodilo v letech 1938 a 1968. Cítil jsem upřímný vděk a zároveň odhodlání se ruským okupantům nevzdat. A to i od lidí, kteří se ještě před válkou, jak sami přiznávají, prohlašovali za proruské.

Co zůstává při rozhovorech s vojáky a dobrovolníky nevyřčeno?

Těžko se jim mluví o zemřelých blízkých či o mrtvých bratrech v boji. Když jsme nyní s Jirkou Linkou byli v Kyjevě, navštívili jsme Majdan a náměstí Nezávislosti, na kterém je takzvané moře vlaječek. Je jich tam údajně přes čtyřicet tisíc. A každá se vztahuje k jednomu konkrétnímu obránci nebo obránkyni Ukrajiny. Převládají modrožluté vlajky. Ale nechybí například ani americké, brazilské, kanadské, britské či české. Těch českých je v tomto moři už jedenáct. Jde o desetitisíce nevyřčených jmen, kterým už se jejich přátelé nedovolají.

Změnil tě pobyt na Ukrajině?

Na to v dnešní době není čas se měnit. (směje se)

Kdybys měl s sebou přivézt jednu věc, která nejvíc symbolizuje tamní realitu, co by to bylo?

Střepina.

Jak se ubránit tomu, aby tě téma osobně nepohltilo?

Na to je pro novináře jednoduchá rada. Pokud tě nějaké téma osobně pohltí, není dobré o něm psát.

Kdy sis naposledy řekl: „Tohle už je za hranou, do toho nejdu“?

V srpnu loňského roku patnáct kilometrů od ukrajinsko-ruské fronty. Domlouval jsem se v nemocnici v Družkivce s vojáky a vojenským zdravotním personálem, že nafotím přenos raněných z velkokapacitní sanitky do prostoru nemocnice. Jakmile jsem ale snímky udělal, přišel za mnou jeden zvláštně aktivní šéf nemocniční ochranky, který neměl nic společného s vojáky, ale nelíbilo se mu, co dělám. Trošku to vyhrotil. Nechtěl jsem ale dělat problémy kolegovi Jirkovi Linkovi z humanitární mise, měli jsme za sebou téměř dva tisíce kilometrů dlouhou cestu s mírně přeloženou dodávkou a pořízené fotky z foťáku i mobilu jsem proto vymazal.

Jaké to je být stará škola v době, kdy novinářem může být kdokoli s účtem na sítích?

Pořád stejné. Jen se sociálními sítěmi přibývá velké množství více či méně potřebných informací. Nebudu tu řešit polopravdy a fejky. Ale pravda je, že pro lidi je dnes náročnější se naučit třídit informace.

Dokáže tě po šestadvaceti letech v novinařině ještě něco překvapit?

Překvapilo mě, že se mnou chcete vést rozhovor.

Co bys řekl, že patří mezi tvé největší majstrštyky?

Konkrétní nebudu, nezlob se. Ale abych to odlehčil, už opakovaně mě v minulosti potěšilo „oficiální pozvání“ na výslech příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů kvůli podání vysvětlení a prosbám inspektorů, když žádali prozrazení zdroje informací u konkrétních kauz, kterým jsem se věnoval. Každé takové setkání skončilo mým vyjádřením, že v rámci zákona chráním svůj zdroj i původ informací.

Co bys jako matador poradil někomu, kdo s novinařinou teprve začíná?

Ať se nebojí vyrazit mezi lidi.

Najdeš si občas prostor si od všeho pořádně odpočinout?

V posledních týdnech relaxuji s motorovou pilou v ruce v lese za domečkem, kde žijeme s partnerkou Veronikou. S přáteli Járou a jeho ženou Pavlínkou společně chystáme dřevo na další roky na topení. Oba navíc máme stejnou lásku k lesu, protože jsme původně hajní.

Ale. Jak se vlastně hajný dostal k novinařině?

Tož jak jinak? Šel jsem na to od lesa.

To říkáš pokaždé. Ještě mi řekni, co tě v poslední době nejvíc pobavilo.

V poslední době asi derniéra Cimrmanovy divadelní hry v podání vizovických ochotníků, na kterou nás s partnerkou vzali do Vizovic naši kamarádi. Takže na dálku... díky, Anežko a Marku.

A co ti dělá radost? Co si přeješ do budoucna?

Radost je sledovat, jak rostou dcerky. Starší Rozárce teď bylo dvacet a mladší Terezce sedmnáct. Jsou zdravě umanuté a své. A do budoucna si přeji, aby se lidé měli rádi, rozdávali si radost a vzájemně se respektovali. Ať je to na úrovni jedince, společnosti či státu. Přiznávám, že mluvím i ze své vlastní zkušenosti. Ne vždy dokážu rozdávat radost.

ALEŠ FUKSA

• Narozen 11. června 1976, čistokrevný Zlíňák.
• Od roku 2006 redaktorem Právo a Novinky.cz, v letech 2005–2006 šéfredaktorem Slováckých novin, 1999–2005 redaktorem a editorem Zlínských novin. V novinářském mezičase prožil rok jako kulisák v Městském divadle Zlín.
• Mezi jeho koníčky patří hradologie, keltská kultura, cestování, sport, hory, divoká voda.
• Oblíbená hudba punk, film Interstellar a seriálová postava potížistka Sassenach.
• Životní motto: Když už nemůžeš, zaber. Teprve pak začínáš naplno žít a dýchat. Punk's Not Dead.