Zdravotnický záchranář Josef Bělaška relaxuje na vrcholcích hor
Čtyři desítky evropských vrcholů zdolal se svými přáteli Josef Bělaška z Valašských Klobouk, na hřebenech a ledovcích vyfotil tisíce fotek.
Autor: Dalibor Glück, archiv Josefa Bělašky
Pro zdravotnického záchranáře byly horské túry nejprve únikem před stresem i pacienty. Dnes jsou pro něj hřebeny životní láskou a vášní. Nikdy nezapomene vzít fotoparát.
Magazín PATRIOT přináší formou osobní zpovědi jeho poutavé povídání o cestování, horách, alpských dobrodružstvích, krásných zážitcích i nebezpečných chvílích, které v Alpách s přáteli prožil.
„Začínali jsme jako spousta mladých. Na čundrech. Od patnácti. Sjezdili jsme celou republiku. Úplná klasika, spacáky, karimatky, spali jsme ve stanech nebo pod širákem, objeli jsme celou zemi. Spousta lidí, kteří cestují po světě, zapomíná na to, jak krásné je Česko a kolik má nádherných míst.
Později jsme se začali bavit o výpravě do USA. Letěli jsme tam na celý měsíc. V New Yorku jsme si půjčili auto, sjeli Ameriku od východu na západ a z Los Angeles se vraceli domů.
Pořád nás lákaly hory. Začali jsme podobně jako spousta amatérů na menších horách v různých státech. Bulharsko, Slovensko, Německo, Norsko. Většinou jsme vybírali nejvyšší hory v jednotlivých zemích. Hory mi učarovaly.
S jídlem roste chuť, takže jsme se odvažovali na stále vyšší a vyšší kopce, náročnější trasy a výstupy. Nakoupili jsme nějaké vybavení, mačky, skoby, lana, cepíny, absolvovali lezecké kurzy, nabrali zkušenosti, načetli různé knihy, co nás ve velkých horách může čekat a vyrazili na první výlet na ledovec.
Zvolili jsme Breithorn na švýcarsko-italském pomezí, který patří mezi nejlehčí alpské čtyřtisícovky. I když to není těžká hora, podmínky byly docela náročné. Jeli jsme tam totiž v březnu, takže jsme zažili víceméně ještě zimní podmínky, spali jsme na ledovci ve výšce těsně pod čtyřmi tisíci, poprvé jsme všichni zažili bolest hlavy z nedostatku kyslíku, bylo mínus dvacet, foukalo. Ale byl jsem z toho unešený, nadšený. Kamarádi také. Strašně nás to nakoplo. Věděli jsme, že takové zážitky budeme chtít opakovat. Pak už jsme jezdili pravidelně. Od roku 2016 jsme absolvovali řadu nádherných výprav.
Vyrážíme čtyřikrát až pětkrát za rok, délka se vždycky liší podle toho, kam jedeme. Pokud třeba do rakouských Alp, které jsou blízko, tak nám někdy stačí i dva dny, na švýcarské hory pak potřebujeme třeba i týden. Problémem je čas. Všichni máme rodiny, práci, já jsem ve Valašských Kloboukách zastupitel, radní, mám docela náročné zaměstnání zdravotnického záchranáře, narodilo se nám miminko, prostě času se mi nedostává tolik, kolik bych horám rád věnoval.
Z každé cesty si dělám osobní reporty, ať už v podobě psaných záznamů nebo fotek.
Foťák nosím vždycky. Když jdete na nějaký náročný výstup, takový fotoaparát se vám zvláště ve vyšších nadmořských výškách pronese a vy si řádně máknete. Ale pro mě je to radost. Fotit krásy kolem nás, fotit kamarády. Nejsem žádný profesionální fotograf. Bez lítosti to přiznávám. Ale na horách dokáže i amatér zachytit krásné momenty, byla by věčná škoda je nemít jako vzpomínku na tato naše dobrodružství.
Věřte mi, za každou fotkou se skrývá příběh. Lidé na nich možná vidí jen „něco", pro nás aktivní aktéry je za každou fotkou spousta emocí, silný příběh, věci, které se staly před, během i po focení. Není krásnější pocit, než si někdy vzít takovou fotku do ruky a celý příběh si v hlavě zopakovat.
Na hory jsme začali jezdit ve třech lidech. To je minimum, které potřebujete, kdyby se náhodou jednomu něco stalo, kdyby se zranil nebo ho postihly nenadálé zdravotní problémy. Jsme osobní přátelé, vyhovíme si, věříme si. Postupem času se na nás nabalovali další lidé a přátelé, třeba letos v létě nás jelo do Alp deset. Díky pěti letům zkušeností už jsme schopni třeba i začínajícím poradit, ukázat vhodné trasy, zajímavé hřebenovky.
Čím mě hory lákají? Každý člověk by měl mít nějaký cíl, něco před sebou. Hory jsou samozřejmě kromě rodiny a práce náplní mého života. Slovy legendárního Reinholda Messnera chci vyjít tak vysoko, abych dosáhl dna svého já. Díky horám se přinutím k tréninku, ke sportu, díky nim mám v životě systém, mám se na co těšit. Hory odhalí, jaký člověk je. Teprve, když se dostanete do složitějších a krizových situací, tak opravdu poznáte jací jste, odhalí vaše pravé já i vašich přátel. Musím říct, že v tomto máme skvělou partu. Zvládli jsme na horách i těžké chvíle a dokázali jsme se navzájem podržet, povzbudit. Jen jednou jsme měli negativní zkušenost, kdy s námi byl jeden kluk, který nezapadl, nebylo to ono, hory ho okamžitě odhalily.
Dvakrát jsme se dostali do opravdu kritických situací. V prvním případě jsme šli ve čtyřech lidech na Piz Bernina, což je čtyřtisícovka, nejvyšší vrchol Východních Alp. Oproti předpokladům jsme nestihli časový plán a museli jsme na ledovci přespat. Ráno přišla vichřice, viditelnost byla nízká. Ale dokázali jsme se vrátit.
Úplně nejsložitější moment jsme pak prožili letos v srpnu, když jsme lezli na Dufourspitze. To je se svými 4634 metry nejvyšší hora Švýcarska, druhá nejvyšší hora Alp a druhá nejvyšší hora Evropy. Tam jsme udělali velkou chybu, spolehli jsme se na předpověď počasí, podle kterého mělo být minimálně dopoledne hezky. Vstávali jsme už ve dvě v noci, abychom stihli vrchol dopoledne, ale bohužel, potvrdilo se, že počasí v takových horách je nevyzpytatelné.
Při návratu nás zničehonic trefila bílá tma. Neviděl jsem ani na špičku vlastní boty. Šli jsme zrovna přes obrovské ledovcové pole s velkými trhlinami. Každý krok byl nebezpečný, nebyli jsme schopni ani poznat, jestli jdeme správným směrem, teprve až při došlapu jsme poznali, jestli jdeme dolů nebo nahoru. Tento kritický úsek bychom normálně zvládli maximálně za hodinu, šli jsme ho šest hodin. Už jsme byli připraveni, že budeme muset vysekat pod nějakým převisem místo pro nocleh. Trápila nás také únava, byli jsme na nohách asi šestnáct hodin nonstop.
Nakonec se na nás usmálo štěstí, na pár sekund se viditelnost trochu zlepšila, takže jsme to nebezpečné pole překonali. Vzápětí ale přišla šílená bouřka, byla přímo nad námi, se spoustem železa na sobě jsme byli na skalách jako hromosvody. Jen jsme intuitivně hledali úkryty pod skalnatými převisy. Naštěstí jsme nezmatkovali, byli jsme dobrý tým. Do chaty jsme dorazili celí promáčení, promrzlí a unavení. Vydat se na vrchol byl tehdy trochu risk, nevyplatil se nám.
Walliské Alpy jsem si zamiloval. Tam se rádi vracíme a určitě ještě vracet budeme. Je tam spousta hor kolem čtyř tisíc metrů, neuvěřitelná panoramata, výhledy, krásné hřebenovky, úžasné trasy. Dostat se na jejich vrcholy, to už není žádná procházka. Samozřejmě nejsme profesionální lezci, ale už to nejsou kolikrát výzvy pro úplně amatéry. Byli jsme tam dosud asi pětkrát, pořád tam máme co objevovat a co vylézt.
Podobný vztah mám třeba k Tatrám. Právě tam jsem zažil asi vůbec nejkrásnější moment při našich výletech za horami. Byl to výstup na Ľadový štít, třetí nejvyšší vrchol Slovenska. Je zcela po právu označován za možná nejkrásnější vrchol Vysokých Tater. Výstup na něj není vůbec jednoduchý, my jsme ho šli v zimě, ne úplně klasickou trasou. Měli jsme TOP počasí, viděli jsme z hřebene celé Tatry, nádherně zasněžené, prostě paráda. Nic krásnějšího jsem asi na horách neprožil.
Tyto naše společné výpravy jsou pozitivní i v tom, že nejsou nikterak drahé. Nejsme nároční, na přespání nám stačí stan nebo obyčejná chata. Některé cesty nás stojí vlastně jen benzín a jídlo. Beru to tak, že někdo dá peníze na dovolenou v Egyptě, my si plníme životní sny právě takto. Rozhodně to nijak dramaticky nezatěžuje rodinný rozpočet.
Jedinou větší položkou bylo pořízení výbavy, do které jsme každý samozřejmě museli nějaké peníze investovat. Ale byl to jednorázový výdaj, ty provozní nejsou velké.
Kdybych měl zvládnout všechny vrcholy, na které bych se chtěl podívat, potřeboval bych asi sedm životů. Žádné velké cíle si nekladu, ale jeden vysněný přece jen mám. Chtěl bych alespoň jednou v životě slézt sedmitisícovku.
Na himalájské velikány nemyslím, to už je jak výkonnostně, tak i třeba finančně úplně jiná liga. Ale slézt nějakou krásnou velehoru třeba v Pamíru, to bych dokázat chtěl. A troufl bych si na to. Věřím, že třeba do tří, čtyř let to není úplně nereálné. Přítelkyni jsem slíbil, že když se mi ta sedmitisícovka podaří, hned si ji vezmu.
Tak doufám, že nebude proti, až jednou pro takovou výpravu přijde správná chvíle."
Josef „José” Bělaška
