Z Kaktusového údolí až do geotermální pustiny: Když ti léčitelka přelepí prasátka náplastí

Než opustíme Chile, přemýšlím nad tím, co chci kolegům z této expedice ještě tady v Chile ukázat. Na co jsem zapomněl při poslední výpravě. Trvalo to asi dvě minuty. Jak jsem na to mohl zapomenout!

Kaktusové údolí, to je to místo s nádherným horským trekem vedoucím kolem říčky Puritama. Byl jsem zvědavý, co na tento cca čtyři hodiny trvající trek po skalních blocích říčky řeknou. Než se do něj vydáme, musím se nadopovat dalšími léky. Nadávám si, že jsem fakt úplně pitomý, že jedu takhle daleko v takovém zdravotním stavu. Záda mě bolí tak, že už nezabírají ani injekce. Andrej mi nabízí, jestli nechci vyzkoušet místní indiánskou léčitelku a její formu akupunktury. Jsem tak zoufalý, že chci vyzkoušet všechno, a abych se přiznal, zajímalo mě také, jak taková procedura probíhá a taky jsem chtěl poznat, jak vypadá místní obydlí zevnitř. Ne hotel, ne turistický bungalov, ale tradiční místní bydlení. Podařilo se to domluvit. Beru osušku, s Adamem jdeme do auta a nabíráme Andreje u něj doma. Po cca patnácti minutách jízdy jsme u oploceného obydlí sestávajícího ze dvou obdélníkových domků.

Krov je postavený z kaktusového dřeva, podobně jako téměř všechny dřevěné prvky staveb tady v Atakamě. Objekt je čistý, velmi pěkně upravený. Ani jsem vlastně nic jiného nečekal. Přichází mladá indiánka, ptá se mě španělsky, co mě trápí. Andrej mluví anglicky jak já valašsky, překládá a překládá. Po pěti minutách uléhám na provizorní lehátko. Lehám na záda v elastických trenýrkách, takových boxerkách. Jsou vzorované, poskládané z desítek kreslených prasátek. Asi bych to tady nepsal, kdyby to nemělo nějakou pointu. Paní nebo slečna léčitelka mi mačká body na opačné straně, než která mě bolí. Dost bolestivě mi mačká body na levém chodidle a pak si nachystá několik jehel a malinké kamínky velikosti peprmintových antiperlí. Než začne jehličky aplikovat do ohybu levého ucha, poprosí Andreje, jestli by mi přes trenýrky nemohl přehodit osušku, že ji ty prasátka na nich nějak pohoršují. Místo prasátek na trenýrkách tak z ničeho nic může slečna vidět ve stejných místech znak SK Slavia Praha. V uchu mám zapíchnuto pět jehliček a chvíli relaxuju v polospánku. Mezitím mi léčitelka jehly vytáhne a do míst vpichu mi zatlačí pět malých kamínků a přelepí je náplastí. Když odcházím, tak mi při loučení říká, abych si ucho v místech, kde jsou kamínky, mačkal. K mému překvapení kamínky pod náplastí vydrží až do konce pobytu.

Vyrážíme zhruba tři hodiny před západem slunce. Mirka si na výpravu vedoucí exponovaným horským terénem bere sandály!! Všiml jsem si toho asi po patnácti minutách chůze, chtěl jsem jí dát pořádný „kartáč“, protože dostupnost v případě úrazu není úplně jednoduchá a ohrozit průběh expedice, když mám sám problém se zády, mi připadá zbytečné. Neřekl jsem nic. Ivan mi půjčil svoje karbonové trekingové hole a já tak mohl s tou příšernou bolestí zad absolvovat tuhle nádhernou stezku.

Kolem menších vodopádů a kaskád jsme došli na místo, kde Andrej ukázal výpravě, kam mají dojít, jako vedoucího skupiny určil fotografa Zbyňka a řekl, že za chvíli bude zapadající slunce barvit do oranžova krajinu a obrysy kaktusů budou v této „filmové“ produkci vyrobenou přírodou hrát hlavní roli. To neměl říkat, protože jak se ukázalo později, vysvětlovat zrovna Zbyňkovi s foťákem za větší desítky tisíc korun, kde má skupinu dovést, bylo naprosto zbytečné.

„Hlavně tam nechoďte úplně potmě, protože se můžete lehce ztratit.“ Zatímco velení skupiny převzal Adam, já s Andrejem jsme se vydali po okraji horského hřebenu nad kaňonem s pěším trekem zpět pro auta. I tohle bylo pro mě velké dobrodružství. I protřelý cestovatel Andrej místy váhal, jestli jdeme dobře. Jak jsem hledal už skoro potmě stopy, kudy jít, tak jsem zapomněl i na bolesti zad. Bylo to takové fakt dobrodružné takhle bloudit, při tom myšlenky na skupinu, za kterou neseš odpovědnost, a to jsem ještě netušil, že Zbyněk nechal skupinu na pospas. K autům jsme došli zhruba za hodinu a potmě jsme pak dojeli pro ostatní. Už si zvykám, že jak Zbyněk fotí, jde pro něj vše ostatní stranou. Vzpomněl jsem si hned na to, jak jsem zvracel pod El Tatiem a potřeboval jsem dost rychle dolů a Zbyňa „empaticky“ vytáhl několikrát foťák a mačkal spoušť tak dlouho, dokud jsem ze sebe nedostal veškeré žaludeční šťávy. Po návratu z túry jsme se ještě stavili do hospody něco zobnout a pokecat o dnešní výpravě.

K mému překvapení se většina shodla na tom, že to bylo pro ně zatím to nejlepší, co zde prožili. Jejich pocity přesně popisují ty moje, které jsem zde vnímal před dvěma lety. Každý nový zážitek tady totiž přebije ten předchozí svojí krásou a intenzitou. Nesedíme dlouho, ráno vstáváme velmi brzy, musíme ještě sbalit věci na tři noci v Bolívii a trošku nabrat síly na čtyři dny ve vysokých nadmořských výškách. Ta nejnižší bude přibližně 4 300 metrů nad mořem.

Budíček je něco málo po čtvrté hodině ráno. Potřebujeme být velmi brzy na hraničním přechodu mezi Chile a Bolívií. Ten je také velmi vysoko nad mořem a tak jsem v očekávání, co s námi udělá tahle nadmořská výška v dalších dnech. Jedeme větší dodávkou, takovým minibusem. Sjíždíme z asfaltové silnice. Stojíme ve frontě dodávek před budovou, ve které se nachází Chile Complejo Fronterizo Hito Cajón. Hraniční kontrola na chilské straně.

Zajímavé místo. Než projdeme kontrolou, naši průvodci nám nachystají snídani. Teplý čaj, rozpustné kafe, pečivo, salámy, ovoce a mnoho dalších dobrot. Ve výšce 4 650 metrů jsme v očekávání, co nás čeká na druhé straně hranice.

Dodávka nás veze k bolívijské hraniční kontrole. Musíme vystoupit, projít ručním odbavením a přeložit věci do velkých terénních offroadů. Naše kufry jdou na střechu, já jedu v autě s Adamem, Zbyňkem, Ivanem, bolívijským indiánem, který řídí naše auto, a místním průvodcem. Ve druhém autě pak je Andrej, Mirka, Iveta, Vlasta a Libor plus řidič. Musím sedět vepředu, jinak bych to s těmi zády nedal. Vlasta mi dala ještě ráno injekci do zadku a i přesto trpím jak kůň. Ovšem jen do chvíle, než se objeví sopka sopek Licancabur a její sousedka s Balkónem bratrů, na kterém jsme byli s Tomášem Tóthem při natáčení seriálu Světem na kole. Ten pohled je tak plastický, tak 3D, že je to fakt těžko popsatelné. Ještě projíždíme další kontrolou, tentokrát zřejmě související se vstupem do národního parku.

Jmenuje se Národní rezervace Andské fauny Eduardo Avaroa a nachází se v provincii Sur Lípez. Je nejjihozápadnějším regionem Bolívie a je zároveň nejnavštěvovanější chráněnou oblastí země. V Bolívii jde o nejvýznamnější chráněné území. Návštěvu Bolívie začínáme u dvou nádherných jezer. Nesou název Lagune Verde a Laguna Blanca. Tedy Zelené a Bílé.

Kontrast těch barev vodních ploch a okolní krajiny je prostě neuvěřitelný. Fotíme, fotíme a fotíme. Při první ze stovek kochacích chvilek tady v Bolívii se nás průvodce ptá, jak se cítíme, a nabízí nám ke žvýkání listy koky.

Úplně happy asi nikdo z nás z té nadmořské výšky není a tak všichni sežmouláme v dlaních pár lístků a po rozkousání si je dáváme mezi zuby a dáseň. Nevím, jestli by mi bylo hůř, kdybych to neudělal, ale na cestě nádhernou horskou krajinou Bolívie mi špatně nebylo, i když ta výška byla cítit velmi. Od jezer se přesouváme do místa, které místní nazývají restaurací. Je to takové zajímavé místo, Evropan by si asi restauraci s místem, kde se dá koupat v termální vodě, představoval jinak. Funguje to tak, že si koupíte vstupenku na koupání, stojí to, jak se u nás říká „nula nula prd“. Můžete se převléknout v takovém menším čistém objektu a pak koukat z vody do úchvatné krajiny. Slunce je taky velmi zrádné. Jste vysoko, blízko pěti kilometrům výšky, a když nejste namazaní a nemáte na hlavě nějakou čepici, tak si dost zahráváte. Jeden z nás, Libor, úplně nevzal za své doporučení na kšiltovku na hlavě a používání opalovacího krému s vysokým faktorem. Právě tady začaly jeho zdravotní problémy, zvýšená teplota, rýma, bolest hlavy.

Restaurace je takový pojem nepojem. Nedá se to tak úplně pojmenovat. Musíte si zarezervovat místo v některém z objektů, které disponují jídelními plastovými stoly se židlemi. Obsluhou není personál objektu, ale naši průvodci z auta. Ti zároveň chystají jídlo, které mají nachystáno v termoboxech v autech, kterými jedeme. Flákota hovězího masa je super chutná, k tomu sušená zelenina. Pijeme vodu pouze ze zakoupených barelů. V Bolívii je nám doporučeno používat vodu z barelů jak k pití, tak třeba i k čištění zubů. Až na jednoho nejmenovaného Ivana toto doporučení všichni dodržují. V nadmořské výšce kolem 4 800 metrů se pohybujeme velmi dlouho, několikrát se dostaneme přes 5 100 metrů a na posádce je vidět, že úplná pohoda z hlediska pocitů únavy a malátnosti to není, ta výška je fakt poznat. Naštěstí máme slíbeno, že nocleh bude někde pod kótou čtyři tisíce. Než k němu dojedeme, čeká nás ještě návštěva dalšího úchvatného místa, jehož název je Sol de Mañana.

Cestou k němu projíždíme Pouští Salvadora Dalího, která je známá také jako Dalího údolí (Valle de Dalí). Jde o extrémně neúrodné údolí, které je naopak extrémně krásné vizuálně. Vyznačuje se krajinou, jež připomíná surrealistické obrazy Salvadora Dalího. Kousek od sebe vidím skalní objekt ve tvaru slona, přesně ve stylu malířského génia. Nádhera.

To místo má zase světové nej. Sol de Mañana neboli Ranní slunce je jedno z nejvýše položených geotermálních polí se sirnými prameny na světě, naši průvodci říkají, že je úplně nejvýše položené. Rozkládá se na ploše 10 km², ve výšce 4 800 až 5 000 m n. m. Nachází se při cestě směrem na Salar de Chalviri. Stejně jako chilské El Tatio patří k vulkanickému regionu Altiplano-Puna.

Oblast se vyznačovala intenzivní sopečnou činností, jejíž výsledkem je velké množství sirných pramenů. Nejedná se o gejzíry, ale o bahenní jezera nebo parní bazény s vroucím bahnem. Byly učiněny i pokusy o jejich průmyslové využití na konci 80. let, ale ukázaly se jako neekonomické. Dozvuky vulkanické činnosti se projevují stále unikající tlakovou párou z některých zemních otvorů, viditelnou v dopoledních hodinách až do výše padesáti metrů. To my nevidíme, protože zde přejíždíme až odpoledne. Bublající pestrobarevná jezírka občas vystřikují proudy vřící vody a bahna a celé okolí je nasyceno sirným zápachem. Mezi prameny sirné vody a bublajícím bahnem se pohybujeme velmi opatrně. Vzpomínám na Kamčatku, kde jsme s Tomášem navštívili místní geotermální pole a dobře si pamatuju, jak nám místní kluci říkali, že musíme chodit v rozestupech jen po značených chodníčcích, abychom se nepropadli pod křehkou půdní skořápku a neskončili jako uvařené kusy masa.

Místo je to opravdu úchvatné, vlastně jsem zatím neviděl nic, z čeho bych nebyl unešený. Vždycky když jsem někde venku, tak úplně vypnu a díky tomu, že nemám signál na mobil, se dokážu i oprostit od pracovních starostí. Jedeme dál…

Kam? O tom v dalším čísle Patriotu.