Vstane legendární chata Tesák z popela jako bájný Fénix?
Turistická chata Tesák byla desítky let neodmyslitelnou zastávkou všech, kteří mířili do Hostýnských vrchů. Když tato ikona lehla popelem, zpráva o ničivém požáru šokovala tisíce lidí.

Autor: Dalibor Glück, Aleš Hochman
Posezení v útulném interiéru chaty Tesák mezi stovkami vlaječek pro turisty, lyžaře i běžkaře bylo takřka nedílnou součástí jejich výprav do blízkosti Hostýna.
Pro majitele legendární chaty Miroslava Nakládala nemohla přijít větší pohroma. V pětasedmdesáti letech během jediné noci plameny sežehly vše, čemu obětoval většinu svého aktivního života.
Při pohledu na doutnající spáleniště tekly slzy nejen jemu, ale také jeho manželce i synovi Miroslavovi, který řízení rodinného podniku postupně přebíral po svém otci.
„Moje úplně první vzpomínky na Tesák si ani přesně neumím vybavit. Já jsem za taťkou na chatu chodil od čtyř let. Ale určitě byly spojené s lyžováním nebo jak jsem chodil prosit do kuchyně o smažák. Jakmile jsem byl starší, pomáhal jsem v kuchyni, s úklidem, prostě co bylo potřeba. Už ve čtrnácti jsem prodával ve stánku na zahrádce. Tajně jsem si tam zařídil točené pivo a úplně se to chytlo,” vzpomíná Miroslav Nakládal mladší.
Při rozhovoru pro Magazín PATRIOT několik dnů po požáru působí nesmírně vyčerpaně. Jeho otec víceméně rezignovaně. Je to pochopitelné. V chatě oba trávili veškerý volný čas po desítky let.
Senior už síly na obnovu nemá. O to víc ale věří synovi, že to dokáže. Že najde vnitřní sílu. Že dokáže sehnat dost peněz. Miroslav Nakládal starší chce věřit snu, že se ještě dožije okamžiku, kdy v nové chatě Tesák přivítá opět poutníky a nabídne jim některou ze specialit místní kuchyně. Mimochodem, i zdejší kuchař tady pracoval více než než třicet let.
Rodina se semkla. Nevzdala. Rozhodnutí postavit chatu od základu novou padlo už několik dnů poté, co spáleniště opustili poslední hasiči. Víru v lepší zítřky Nakládalovým dodala také obrovská vlna solidarity od lidí z blízkého okolí a vlastně všech částí republiky.
Nezapomenutelné vzpomínky z Tesáku mají desítky tisíc lidí z Česka. Za první dva týdny vyhlášené sbírky na stavbu nové chaty se vybral téměř milion korun. Potřeba bude samozřejmě mnohem víc, ale Miroslav Nakládal má jasno. Chatu postavíme!
Ale pojďme popořádku.
Průvodcem tímto příběhem vám budiž Miroslav Nakládal mladší, jeho otec i další osobnosti, kterým není chata Tesák lhostejná.
Příběh legendy Hostýnských vrchů začal ve třicátých letech minulého století, kdy ji dělníci postavili u zbrusu nové spojnice Hané a Valašska. Horská sedla, která byla do té doby přístupná jen pěším, se tak otevřela dalším návštěvníkům. Bylo logické, že se v krátké době u silnice objevila restaurace, která krmila hladové žaludky a žíznivé krky nejen řidičů, ale i prvních lyžařů, běžkařů a turistů.
Miroslav Nakládal starší pracoval na Tesáku coby kuchař od sedmdesátých let. Chata tehdy patřila pod RAJ (národní podnik Restaurace a jídelny pozn. redakce). Po převratu si vzal chatu do pronájmu, na začátku devadesátých let ji pak společně s dalším partnerem odkoupili.
Hosty vítal každý den včetně svátků, sobot a nedělí. Z 365 dnů v roce vynechával jediný. Štědrý den patřil samozřejmě rodině. „Tesák byl, je a bude moje srdcová záležitost. Proto jsme chatu kupovali. Oheň nám všechno vzal a zničil,” říká Nakládal starší.
Chata Tesák měla silný genius loci
Patřila mezi místa, u kterých se lidé tajně modlí, aby zůstala, jaká jsou. Aby se neměnila. Navzdory tomu, že je vydatně nahlodal zub času, že dřevěná podlaha na mnoha místech trochu vrže, že okny občas do vyhřáté místnosti profoukne ledový vítr, protože ne všechna dobře těsní.
Na polévku, čaj s rumem, grog, smažák, kuře s rýží, plněné papriky tu pravidelně chodily zástupy od nepaměti. Turisté, lyžaři, táborníci, věřící poutníci cestou k Hostýnu, motorkáři, zastavily se i rodinky, jen projíždějící kolem. Tisíce lidí se na svahu příznačně nazvaném Cvičák v blízkosti chaty učily lyžovat.
Možná úplně nejlépe popsala výjimečný genius loci chaty na Tesáku její obdivovatelka a pravidelná návštěvnice Eva Mikešková.
„Hostýnky pláčou. Odešla legenda. Dřevěná kráska na kamenném trůnu se sněhobílým náhrdelníkem a tyrkysovou korunou. Bolí to, nemělo se to stát. Jako by vám ukradli kus dětství, kus života. Stará chata, zázemí všech turistů, lyžařů, výletníků, neochvějná jistota v nejistých dobách. Stála tam 84 let, přežila světovou válku, kdy se kolem střílelo v krutých osvobozujících bojích. Odolala gastronomickému šílenství, zvyšování cen i kontrolám hygieniků. Retro se vším všudy. Jídelní lístek, co se desítky let nezměnil. Prostě tam přijedeš a dáš si stejné jídlo, jako sis objednal za mlada. Ten samý číšník, ta samá nepopsatelná atmosféra, ten odér, ty zvuky vrzajícího dřeva… Start nebo cíl toulek po Hostýnkách, kdy se zapomíná na čas… Srdcovka lidí ze širokého okolí,” napsala Eva Mikešková na sociálních sítích.
Miroslav Nakládal mladší obětoval chatě téměř vše. S výjimkou jediného roku, kdy pracoval ve společnosti zabývající se výrobou trubiček pro dialýzu ve zdravotnictví, byl v chatě na hřebeni téměř nonstop. Strávil v ní tisíce hodin.
„Zpočátku jsem spíše pomáhal, pak jsme se o práci dělili, poslední roky, jak otci ubývaly síly, jsem toho začal řešit více. Ale byl tam pořád. Kdyby taťka přestal, tak by mu to spíš uškodilo. Střídali jsme se, víkendy jsme tady bývali oba. Otec řešil zboží a zásobování, já spíše provoz, opravy, funkčnost a podobně,” říká Miroslav Nakládal mladší.
Bez tesáckého řízku maximálně měsíc
Pokud si někdo myslí, že provoz chaty Tesák je byznyz na zázračné zbohatnutí, šeredně se plete. Není to tak. Nakládalovi po celá desetiletí drželi tradici a původní atmosféru. Dřevěný interiér, vlaječky, trvalé menu, prostě klasika. Zcela úmyslně pomíjeli fakt, že se horská střediska stále častěji proměňují v ultramoderní prosklená střediska s vířivkami, wellnessovými centry, saunami, kulinářskými a gastronomickými novinkami. Chtěli prostě mít svoji tradiční chatu takovou, jak ji v devadesátých letech začali provozovat.
A turisté na to slyšeli. „Chodili pořád. Většina z nich se ráda opakovaně vracela. U mnohých z nich jsme věděli přesně, co máme v kuchyni nebo za barem připravovat, jen jsme je viděli ve dveřích. Jeden z našich přátel, lékař, vždycky říkal: Vy máte štěstí, že bez toho vašeho tesáckého řízku vydržím maximálně měsíc. Pan doktor tady u nás uspořádal i oslavu životního jubilea. A takových bylo mnoho. Řekl bych, že hodně lidí tady držela třeba i nostalgie, spojená se vzpomínkami na lyžařské kurzy nebo letní tábory. Na nich prožili silné momenty, emoce a proto se tu rádi vraceli,” říká Miroslav Nakládal mladší.
Obrovský boom nových návštěvníků hřebene Hostýnských vrchů přišel krátce poté, co nedaleko vyrostla nová rozhledna Kelčský Javorník. Ta přitáhla do regionu tisíce nových turistů, z nichž řada nevynechala ani chatu Tesák.
„To byl velký zlom, kdy jsme měli především o víkendu opravdu hodně práce, plná restaurace nebyla výjimkou. Covid nás samozřejmě stejně jako všechny ostatní podnikatele v gastronomii a restauratéry výrazně poškodil. Zavření chaty jsme využili k opravám a změnám, na které v běžném provozu nezbýval čas. Vybrousili jsme a natřeli dřevěné podlahy i okna, zrenovovali původní židle, natřeli venkovní plochy, připravili nové lavičky i stoly na venkovní zahrádku. V plném nasazení byla celá rodina až do oné noci v závěru ledna,” popisuje Miroslav Nakládal.
Ranní úsvit odkryl zkázu
Byl to právě on, kdo oheň postřehl jako první. V chatě už byl po zavírací době pouze on a jeho strýc, který rodině s provozem občas pomáhal. Rychlost, s jakou začaly plameny Tesák požírat, byla děsivá.
„Kontroloval jsem, jestli jsou všude zhasnuta světla, v horním patře jsem uslyšel hukot. Patro už bylo v totálním fajru. Okamžitě jsem zavolal hasiče, vytáhl strýce z pokoje, zkoušel do chodby fouknout hasičákem, ale to nemělo smysl. Chtěl jsem tam jít, chtěl jsem se pokusit oheň uhasit, ale nešlo to. To bych tam zůstal. Rychle jsem ještě vzal synovo elektrické autíčko, motovou pilu a pár ubrusů, do kterých jsem zabalil strýce, aby nemrzl, protože jsem ho ven vytáhl jen v trenýrkách a tričku. Nikomu nic takového nepřeji zažít. Ještě jsem vypnul elektřinu a hlavní přívod plynu. A potom už jsme jen bezradně a zoufale čekali na příjezd hasičů. Doufal jsem, že shoří střecha, ale třeba chatu ještě zachráníme. Hasiči chtěli ještě v noci taťkovi, coby majiteli, zavolat. To jsem ale zatrhl. Řekli jsme mu to až ráno, když už bylo po všem. Na jeho reakci nikdy nezapomenu. V první chvíli tomu nevěřil. Pak následovaly slzy,” líčí Nakládal.
Kombinace ohně, větru, starého dřeva v chatě, nedávno natřených podlah i oken se ukázala být pro chatu Tesák, postavenou v roce 1934, smrtící. Hasiči dělali všechno možné, ale plameny byly silnější. Ranní úsvit ukázal krutou pravdu. Chata padla.
Nakládalovi propadli zoufalství, beznaději, smutku a pocitu zmaru. Pohled na ruiny byl pro jejich psychiku devastující. První hodiny a dny po požáru byly plné slz. Neubránil se jim nikdo.
Tsunami lidské solidarity
Ničivý požár nezasáhl pouze Nakládalovy. Na sociálních sítích reagovaly tisíce lidí. Dodávali majitelům slova útěchy, povzbuzení a především vyjadřovali pevnou víru, že požárem nic nekončí. Shořelo Národní divadlo a taky dnes stojí, psali. Pomůžeme. Finančně i vlastníma rukama. Přispějeme. Chata Tesák se nesmí stát definitivní minulostí. Vlna solidarity a podpory byla vskutku nebývalá.
Směřovala především k Miroslavu Nakládalovi mladšímu. Ten pochopil, že se ve věku krátce před čtyřicítkou musí pokusit o nemožné. Zachránit odkaz svého otce a celé rodiny.
„Nechápali jsme, co se děje. Ozývaly se stovky lidí i firem s nabídkami pomoci. Během jediného dne jsem měl snad osmdesát telefonátů. Když jsme uklízeli trosky, pomohly desítky dobrovolníků. Prostě přijeli, vystoupili z aut, oblékli montérky a dřeli. Přerováci začali sbírat nové vlaječky, aby prý, až postavíme novou chatu, mohl interiér okamžitě vypadat jako ten původní. Už jich mají stovky. Začaly chodit peníze, firmy nabízely zdarma svoje služby. Dovezli nám tady buňku, kuchyňku se šatnou, stánek, záchody. Vlilo nám to do žil novou krev. Rozhodli jsme se, že se o zázrak pokusíme,” dodává Miroslav Nakládal.
Jak silná je solidarita lidí, se mohl autor textu přesvědčit na vlastní oči. Během rozhovoru s oběma Nakládalovými se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Přišli manželé Pokorní, jejich sousedé a přátelé. Oběma mužům podali ruku, popřáli hodně sil, na stůl položili bez jakýchkoliv okolků bílou obálku. „To máte od nás na novou chatu,” popřáli, po krátkém rozhovoru se rozloučili a odešli.
Miroslav Nakládal po chvíli obálku otevřel. Pohled na deset tisíc korun, které v ní byly, ho dojal k pláči. Pohled na pětasedmdesátiletého muže, kterak mu padají slzy jako hrachy a on se dojetím celý třese, byl opravdu neuvěřitelně silný moment.
Vstane Tesák jako bájný Fénix?
Jestli budou peníze od pojišťovny a veřejná sbírka vyhlášená obcí Rajnochovice na novou chatu stačit, to zatím Miroslav Nakládal mladší netuší. V jednom má ale naprosto jasno. I kdyby lidé poslali na novou stavbu miliony, rozhodně na hřebeni nebude stát žádná moderní chata s wellnessem nebo vířivkami.
„To ani náhodou, nic takového, zcela tuto možnost vylučuju. Pokud se nám to podaří, bude tu kopie naší původní chaty. Se vším všudy. Jedině snad obvodové zdi budou z cihel. Ale dřevěné obložení, sloupy uvnitř, stoly, židle a samozřejmě i ty vlaječky, to všechno tady bude znovu. Interiér chci jako kompletní imitaci. Přes to nejede vlak. Lidé by nám neodpustili, kdyby to bylo jinak. Kvůli nim to musí být stejné. Už jsem oslovil výborného architekta, který pochází z Rajnochovic, aby nám pomohl. Okamžitě se dal do práce. Samozřejmě musí být nová chata funkční, musí odpovídat požadavkům současné doby. Odpady, vytápění, protipožární opatření, prostě všechno. Ale vizuálně bude stejná. Musí to tak být. Věřím, že se nám to může podařit,” dodává Miroslav Nakládal.
Požár zlikvidoval prakticky všechno. Na spáleništi zůstala jediná konkrétní připomínka původní podoby. Mramorová deska s nápisem chata Tesák a informací o nadmořské výšce, která visela před chatou na dřevěném sloupku. Desku Miroslav Nakládal pečlivě opatruje. Je přesvědčený, že ji brzy vrátí na její původní místo. Na věrnou kopii dřevěného sloupu, po kterém často lezl coby čtyřletý capart.
Pokud by měl mít tento (zatím) tragický příběh happyend, měl by být v ideálním případě takový, že Miroslav Nakládal ve společnosti otce, maminky a manželky budou všichni společně na vlastní oči sledovat, kterak se k oné mramorové desce snaží vyšplhat zatím nejmladší pokračovatel rodiny.
Tříletý klučina se samozřejmě jmenuje Miroslav Nakládal.