Veteráni jako rodinný koníček: Radomír Vyoral a jeho sbírka vozů Praga

Vyoralova vášeň pro veterány se stala nejen koníčkem, ale i rodinnou záležitostí, která spojuje generace a přináší (nejen) radost z jízdy v těchto historických klenotech. „Z malého koníčku to postupně rostlo, až se z toho stal obrovský kůň,“ říká s úsměvem na tváři.

V soukromém muzeu Veteran Praga Napajedla má se synem Martinem poměrně celistvou sbírku vozů a motorek této české značky. K vidění jsou skvosty jako Piccolo, Alfa či Baby. Nejstarší je červený kabriolet Alfa z roku 1922, nechybí ale ani autobus z roku 1923. Vše zároveň doplňuje stylová dílna a dobové předměty, které v muzeu dotváří atmosféru první republiky.

Jak jste se vůbec dostal k veteránům?

Přišlo to úplnou náhodou. S manželkou jsme byli na výletě na kolech u vinařství U Kapličky na jižní Moravě, kde se zrovna tou dobou konal sraz veteránů. Jedno z aut se mi tam zalíbilo natolik, že jsem ho zkrátka musel koupit. O veteránech jsem ale v té době vůbec nic nevěděl. Byl jsem jimi naprosto nepolíben, netušil jsem, o jaký model se jedná ani nic dalšího. Pouze jsem věděl, že je to česká značka Praga. Až později jsem zjistil, že jde o Piccolo 203.

Takže jste se jen tak rozhodl, že si pořídíte veterána?

Dá se říci, že ano. Šel jsem tam rovnou za majitelem, zaklepal mu na rameno a řekl, že o ten vůz mám zájem. Celé to muselo působit trochu legračně. Stál jsem před ním v cyklistickém oblečení, na hlavě jsem měl helmu a o veteránech jsem nic nevěděl. Zeptal se mě, kolik aut vlastním a v jakém jsem klubu. Řekl jsem, že žádné auto nemám, ale že se mi ten jeho veterán zkrátka líbí a rád bych ho koupil. Nechtěl ho prodat. A když už, tak raději někomu z veteránského klubu, kdo už nějaká podobná auta vlastní.

Něco mi říká, že jste se nevzdal…

Rozhodně ne. Mnohokrát jsem mu volal a snažil se ho přesvědčit. Byl jsem natolik urputný, že si pak raději změnil telefonní číslo (směje se).

Ani to vás neodradilo?

Já jsem člověk, který když si něco usmyslí, jde za tím bezhlavě. Takže jsem si sehnal jeho nové číslo a nakonec ho přesvědčil. Auto mi přivezl na slovenské hranice. A my si tak vezli domů našeho prvního veterána. Ten následně zůstal v garáži, dvakrát se umyl a třikrát se pohladil, obrazně řečeno. Netrvalo poté moc dlouho a vydali jsme se do Německa, Švýcarska a Rakouska pro další. A tak naše sbírka postupně rostla.

To mělo poměrně rychlý spád…

Veteráni mě nadchli. Z malého koníčku to postupně rostlo, až se z toho stal obrovský kůň. Navíc, pokud máte zájem o tato auta, musíte jednat rychle. Když vám někdo zavolá ze Švýcarska, musíte ihned vyrazit. Pokud chcete mít ucelenou sbírku, musíte za tím jít a stát si za tím. Nemůžete vyčkávat.

Kolik aut a motorek aktuálně čítá vaše sbírka?

Dnes má dvacet exponátů, z toho máme asi patnáct automobilů a pět motocyklů Praga. Obsahuje osobní vozy od Piccola přes Alfu a Baby až po motorky, neboť Praga vyráběla nejen osobní a nákladní automobily, ale také motocykly. Vlastníme motocykly 500BD série tři, čtyři, pět i 350OHC a zanedlouho bude po renovaci Brietfield Daněk BD 500 a tím bude sbírka motocyklů kompletní. Co se týče vozidel, nejstarší je červený kabriolet Alfa z roku 1922, Piccoly z let 1925–1933, Baby 1934 a 1935, Alfa 1929–1932 a Lady 1935. Rádi bychom v budoucnu získali ještě nějaká echt auta, jako je Grand, Golden, Mignon, ale to už je otázka velkých peněz a velkého úsilí. I přesto věřím, že v budoucnu nějaké seženeme.

Vaše sbírka je jednoznačková. Povězte, čím vás zrovna Praga tak uchvátila?

Rozhodně tím, že je to česká značka. Víte, když jsme byli na tom srazu veteránů, byla tam samozřejmě spousta zahraničních aut, ale mě to zkrátka odjakživa táhne ke všemu českému. Proto mě Praga tak moc zaujala. Navíc i díky tomu, že je naše sbírka jednoznačková, je svým způsobem výjimečná.

Jak to myslíte?

Utvořit sbírku veteránů z více značek není zase takový problém. Když se podíváte třeba na automobilku Ford, která vyráběla statisíce kusů, a pak to porovnáte s Pragou, kde se vyrobilo u některých modelů třeba jen několik nižších stovek kusů, tak je to zkrátka něco úplně jiného. A stejně tak je potom náročné shánět a sbírat veterány těchto značek.

Patříte do skupiny sběratelů, co si vyloženě užívají krásu těchto strojů a s auty nejezdí, nebo je i rád provětráte?

Rozhodně patřím do druhé skupiny sběratelů. Naše veteránská sbírka je navíc kompletně pojízdná, což je také trochu atypické mezi sběrateli, protože většina sběratelů má vyhraněné dvě tři auta a ostatní má v depozitu. My máme de facto všechna auta a motorky pojízdné, to znamená, že si vždy vybíráme, čím se projedeme. V létě, když je teplo, je to kabriolet. Když je naopak chladněji, tak bereme „uzavřené“ auto. Samozřejmě když je zima nebo prší, tak se s veterány nejezdí vůbec.

Kam nejčastěji vyrážíte? Účastníte se i srazů?

Samozřejmě. Nejraději máme srazy, které jsou ohraničené konkrétními roky výroby. To znamená, že třeba končí rokem 1945 a mladší auta tam už nejsou. To znamená, že když vyrazíme na takový sraz, ať je to u nás v České republice nebo na Slovensku, tak víme, že tam přijedeme a jsou tam veteráni, kteří jsou buď předváleční nebo těsně po válce, ale už tam nejsou moderní auta, čímž je ten sraz úplně jiný. Tohle baví celou rodinu. Rádi se u toho i oblečeme do dobových obleků a jedeme do světa (směje se).

Poměrně dost se najezdíte, i když kupujete nové veterány do své sbírky. Zmínil jste, že pro ně cestujete po téměř celé Evropě. Jak je dnes složité koupit veterána?

Je to těžké. Souvisí to i s tím, kolik aut této značky se vůbec vyrobilo, o čemž jsem mluvil před chvílí. Teď si vezměme, kolik se jich podařilo dochovat až do dneška. Sehnat Pragu, a ještě v nějakém rozumném stavu, rozhodně není snadné.

Jak takový nákup probíhá?

Nejprve si musíte ujasnit, co vlastně chcete. Jaký typ auta, jakou značku, jaký model. Potom musíte zjistit, kde se takové auto nachází a jestli je vůbec na prodej. Často to znamená cestovat do zahraničí, protože mnoho zajímavých veteránů je mimo Česko. Pak je důležité si něco zjistit o historii toho auta – jak bylo udržováno, jestli bylo renovováno a jakým způsobem. Musíte také zkontrolovat, jestli má všechny potřebné dokumenty a jestli je v dobrém technickém stavu. A nakonec samozřejmě přijde na řadu cena, která může být velmi vysoká, zvláště pokud se jedná o vzácný model. Je to opravdu náročný proces, ale pro nás nadšence je to součást celé té zábavy s veterány.

Už jste zmínil, že vaši veteráni jsou pojízdní a navíc i hezky zrenovovaní. Základní údržbu a renovace si děláte sami, nebo na to někoho máte?

Dnes jsou veškeré automobily plné elektroniky a vše je řízeno počítačem. Jenže tato stará auta mají klasické motory, to znamená zážehové. Lidí, kteří se v tom orientují a jsou schopni s tím pracovat, už moc není. Samozřejmě si některé úkony, jako je výměna oleje či nějaké drobnosti uděláme sami, ale co se týče složitějších zásahů, máme kamarády, se kterými spolupracujeme. Veterány jim předáme nebo případně přijedou sem a dva dny si s tím hrají, aby se to vše doladilo. Ti veteráni samozřejmě stárnou a když chvíli nejsou v chodu, tak může být problém je rozjezdit.

Předpokládám, že to není jen o tom, že veterána zaparkujete do garáže, ale že kromě servisu vyžaduje i další péči. Je to tak?

Rozhodně. To je ostatně jedna z nejzásadnějších věcí, na kterou většina lidí zapomíná. Každý si myslí, že koupí veterána, dá ho do garáže a je po starostech. Jenže tak to není. V garáži je častokrát vlhko, vzniká tam rosný bod a auta v takových podmínkách trpí. Stačí jen pár let a dřevěnou výdřevou proběhne hniloba, která je pod plechem veterána a následná oprava už je hodně nákladná záležitost. Proto musíte mít pro veterány nějaký domov. Tím myslím garážové stání, ve kterém je i topení. Teplota by totiž neměla spadnout pod dvanáct stupňů. Takže třeba přes zimu musíme pravidelně topit, což je vzhledem k velikosti haly, ve které máme auta zaparkovaná, poměrně nákladné. Ale je to holt koníček a ten je vždy drahý (směje se).

Na začátku jste řekl, že nejstarší auto ve sbírce je z roku 1922. Zajímalo by mě, jestli je to pro vás ten nejcennější exponát vaší sbírky, nebo které je pro vás nejvzácnější?

Tohle je asi nejsložitější otázka, jakou jsem dostal. To úplně první auto je vždy svým způsobem srdcovka, protože k němu člověk nějak tíhne, jelikož odstartovalo celou sbírku. Jenže každý veterán, ať je to auto nebo motocykl, má své kouzlo. Každý je něčím odlišný. Nejstarší vůz je taková třešnička na dortu, navíc je pěkně zrenovovaný, má dobové věci a vypadá tak, jak vypadal, když vyjel z továrny našich dědů. Nemohu však říci, že je pro nás nejvzácnější. Ke každému máme vztah, nedokážu vybrat jen jedno.

Když jsem měl možnost řídit veterána, nadchlo mě, jak je člověk propojený s autem. Cítí každý otřes, voní benzínem, vnímá každý zvuk motoru. To u dnešních moderních aut nezažijete. Jak to máte vy?

Moderní auto je samozřejmě pohodlné. Sednete, zmáčknete tlačítko a jedete. Ale pokud sednete do veterána a chcete nastartovat, častokrát zjistíte, že jste si nedolil benzín. Pak vyskočíte ven, nalijete benzín, nastartujete, zjistíte, že nesvítí jedno světlo nebo nemáte dost oleje a podobně. Je to zkrátka něco úplně jiného. Když pak jedete kabrioletem, vlají vám vlasy ve větru a krásně si užíváte jízdu, koukáte na přírodu, slyšíte klapat všechny součástky v motoru. To je ten pravý požitek.

Před několika týdny jste uspořádali den otevřených vrat, kdy se na vaši sbírku mohla přijít podívat také široká veřejnost. Jaký byl o tuto akci zájem?

Byli jsme velmi mile překvapeni. Odhadem nás navštívily asi dvě stovky lidí. Bylo to opravdu příjemné. Přišli návštěvníci všech věkových kategorií. Lidé se zajímali o naše veterány, dostali jsme na to pozitivní zpětnou vazbu, takže to hodnotíme opravdu kladně.

Plánujete něco podobného i do budoucna?

Zatím nemáme v plánu otevírat muzeum pro veřejnost, které by bylo přístupné denně, ale podobné dny otevřených vrat bychom rozhodně rádi zopakovali. Asi to nebude každý měsíc, ale třeba třikrát do roka.

Nezvažujete, že byste vaši sbírku do budoucna rozšířili i o vozy jiných značek?

Naši dědové byli opravdu šikovní a dokázali vyrobit vskutku pěkná auta – ať se bavíme o vozech Praga, Minor nebo třeba Škoda. Momentálně máme jednoznačkovou sbírku, ale myslím si, že některé z českých aut jiných značek by se tady do budoucna také mohlo objevit. Zatím tomu necháváme volný průběh.

Sbírku tedy budete i nadále rozšiřovat…

Ano, rozhodně věřím, že se ještě rozroste.

Čemu dalšímu kromě veteránů se ještě věnujete?

Jsem člověk, který nevydrží sedět na jedné židli, takže je to velmi pestré. V rodině jsme odjakživa byli všichni takoví, že jsme měli mnoho zájmů. Rozhodně je to třeba sport, fotografování, malování a mnoho dalšího. Je dobře, když člověka něco baví. Když naopak člověk jen sedí a neustále si stěžuje na politiku a všechno okolo, je to k ničemu. My jsme se odjakživa snažili stále něčemu věnovat.

A který z vašich koníčků vás nyní nejvíce naplňuje?

Myslím, že teď to jsou veteráni. Je to aktuálně asi to hlavní, co naplňuje nejen mě, ale i celou moji rodinu a tím pádem se tomu hodně věnujeme. Veteráni nás zkrátka pohltili (směje se).

RADOMÍR VYORAL

• Narodil se v roce 1960.
• Vystudoval SPŠ strojní Zlín.
• Je majitelem a jednatelem společnosti ATENA spol. s r. o. v Otrokovicích.
• Je ženatý, s manželkou Hanou má dva syny, Tomáše a Martina, který je spolumajitelem sbírky Praga.
• Celá rodina je sportovně založená (cyklistika, lyže, turistika...) a ráda čte.