Vášeň i terapie: Fotografka Hana Konečná má Zlín v oku

Věk je jenom číslo. Přichází energická žena s trekovými holemi. Za sebou má sedm operací kloubů, zlatého stafylokoka a životní lekce, které by jí mohla závidět Sandra Bullock osobně. Trochu Slečna Drsňák po sedmdesátce – navíc blond.

„Teď už to tak nejde, ale pořád se ještě spouštím na zem, klekám, lehám a vyskakuju, kam je potřeba. Hledám správné světlo a stíny a klidně se vracím na místo znovu, když tam nenajdu to, co chci. V rámci svých možností,“ přejede pohledem své černé hole a instinktivně pohladí kolena.

Tři roky vedla butik v centru Zlína. Dvacet let strávila ve zdravotnictví, dekádu v regionálním Deníku. Nikdy u toho nechyběl objektiv.

„Fotila jsem vždycky. Nejdřív na kinofilm, kdy z každé dovolené vzniklo album – což v 70. letech nebyl zrovna levný špás. Kvůli zdravotním problémům jsem pak Canon vyměnila za iPhone. Myslím, že jsou z něj fotky stejně dokonalé.“

Od historky na Svazích, kterou zmiňuje v úvodu, uplynulo přesně devět let. „Byla to náhoda. Jeden z těch mužů byl neskutečně fotogenický. Pořídila jsem tam spoustu detailů, dodnes na to vzpomínám,“ vrací se k setkání, které v ní stále rezonuje. Nikdy se na stejné místo nevrátila.

Ale vznikly další záběry. Tovární areál ve Zlíně ze všech možných úhlů a stran. Jurkovičovy vily, kroměřížské uličky nebo neobjevená zákoutí Hradiště. Všechny budí pozornost v nejsledovanější zlínské veřejné skupině na Facebooku.

„Dá se říct, že nefotím moc lidi, protože je to dvousečná zbraň. Dnes když fotíš lidi a povede se ti sebelepší fotka, měla by být schválená. A do toho se mi nechce,“ přiznává Hanka.

„Nejradši mám industriální fotky. Jsem zamilovaná do Dolní oblasti Vítkovic, tam jsem byla nesčetněkrát. Trochu mi připomíná náš tovární areál, kam ráda chodím – nejraději o víkendu, když tam nikdo není.“

Přesto jedna krátká odbočka: kdyby měla nafotit mužský akt, koho by si vybrala? „Fotografa Vana. Jeho fotky mě fascinují. A samozřejmě bych si vybrala toho nejlepšího chlapa, kterého bych mohla, protože škaredý chlap na fotku nepatří,“ konstatuje s nadhledem.

Miluje hru světla a stínu. A přirozeně klidné momenty, protože ty rychlé nestíhá. Tváře vyměnila za příběhy domů a je prý vděčná za každý lajk. „Zatím se zdá, že je to úspěšné. Lidé se pod mými snímky vzájemně propojují. Je to hrozně fajn, líbí se mi to,“ netají se.

Jsou překvapení, kdo za tím stojí? „Hodně. Ani ne tak, když mě vidí fotit, jako spíš, když něco zveřejním. A když se pak proflákne, že jsem to já.“

Talent je bonus, nikoliv podmínka. V případě Hanky šly ale geny trochu naproti.

„Mým strýcem byl vyhlášený ostravský fotograf Bohuslav Růžička, který studoval a vystavoval ve Francii a za své dílo získal celou řadu uznání,“ říká s hrdostí.

Jen pro upřesnění, plodný bohém, mimo jiné autor pojmu FAREBR (fantastický realismus), vytvořil několik set tisíc fotografií. Podle mnohých byly magické. Poslední roky svého života strávil v Luhačovicích, kde vznikla galerie, která celoživotní dílo Bohuslava Růžičky mapuje.

„Vždycky říkali, že mám kousek z něho. Ale abych se malinko stala profesionálem, až v šedesáti jsem si zaplatila pět semestrů v Ostravě na konzervatoři, kde jsem získala absolutorium z oboru Výtvarná fotografie. Hodně mi to dalo.“

Proč ne dřív?Nebyly podmínky ani finance. Ale má to prý svou výhodu. Dřív fotila všechno. Dnes už si vybírá.

Zlín ji i po letech dokáže překvapit. „Na Sokolské jsem přišla k domu, o kterém jsem si celý život myslela, že ho znám, a zjistila jsem, že je na něm pamětní deska a v zahradě obrovská lípa s cedulkou Památný strom. To mě zaskočilo, těchto dvou maličkostí jsem si nikdy nevšimla,“ přemítá Hanka.

Jen kousek od domu je sklenářství. Je na stejném místě snad padesát let, od doby, kdy poblíž místa žila. „A to mi dělá dobře, že ten svět je pořád takový, jaký má být.

Tisíce papírových vzpomínek leží pečlivě uložené v bednách v garáži. Zbavit se jich nedokáže. Každá má svůj příběh.A vznikají další. Na dovolené v Chorvatsku nebo třeba na jednom z místních hřbitovů, tam se prý vždycky vyřádí.

Vášeň i terapie. Pro Hanu Konečnou je focení obojím. „Miluju Zlín, takže mám stále co fotit. Tady jsem se narodila a tady i umřu. Nikam už nepůjdu.“

HANA KONEČNÁ

• Rodačka ze Zlína, která osmnáct let svého života prožila na samotě na Držkové, aby se před devíti lety znovu vrátila na Letnou.
• Po vyučení dokončila zdravotnické minimum a bezmála dvacet let pracovala v nemocnici jako administrativní síla. Později jako asistentka ve Zlínském deníku, vedla také butik na třídě Tomáše Bati v centru Zlína.
• Je vdova, má dvě děti a pět vnoučat.