Vánoce na Svatém Hostýně

Vánoce jsou na Hostýně vždycky krásné, pro kněží ovšem velmi náročné. Stromky, větší betlém, přichází sem více lidí než do vesnického kostelíka. I větší provoz má ovšem své kouzlo. Bílé Vánoce se sněhem jsou ale i na Svatém Hostýně v posledních letech spíše výjimkou.

Chystáte ve vánočním čase nějaké změny, novinky?

Nechystáme, vše bude probíhat tak, jak jsou lidé zvyklí a jak se na to těší. Rodiny s dětmi i dospělí se chodí dívat na náš velký betlém, který byl už loni opatřen projektorem noční oblohy. Opět budou v bazilice i velké vánoční stromky, které podtrhují vánoční atmosféru.

Čím se liší váš Štědrý večer oproti tomu, jak ho prožíváme my ve svých rodinách?

Co se týče slavení Vánoc v naší komunitě, tak je to podobné jako v rodinách. Sejdeme se u slavnostní večeře, která probíhá v poklidném duchu. Půlnoční vánoční mše je na Sv. Hostýně už řadu let z dobrých důvodů zrušená, takže nemusíme sledovat čas a chystat se.

Věříte na Ježíška?

Ano, věřím! (Úsměv) Jako dítě jsem věřil i na toho Ježíška, který nosí dárky, jehož jste asi měla na mysli. Dodnes si pamatuji na tu traumatizující chvíli, kdy mi rodiče řekli, že dárky nenosí tak úplně Ježíšek, ale oni.

Co byste si přál, aby si poutníci a návštěvníci odnesli z vánoční návštěvy Svatého Hostýna?

Ambicí každého kostela je, aby lidé zakusili předchuť nebe. Aby jim to zprostředkovalo vyšší potěchu, kterou nám dává Bůh. Přál bych si, aby se tady lidé nadechli Boží vůně a takto posíleni se mohli vrátit do toho starostmi obtíženého každodenního života. Aby si na chvíli odpočinuli, viděli něco krásného, uvědomili si Boží lásku, která k nám přichází v osobě toho malého betlémského dítěte. Aby díky návštěvě Svatého Hostýna načerpali síly a sami se stali pro druhé zdrojem radosti.

Hostýn je i turistický cíl. Určitě občas narážíte na lidi, kteří nevědí, jak se v kostele chovat. Trápí vás to?

Netrápí, spíš někdy udivuje. Je to ale věc, která se dá očekávat. Jsme rádi, že lidé, kteří nebyli vedeni k chození do kostela, možná na Svatém Hostýně uvidí nebo zažijí něco nového. Pokud muži nevědí, že si mají v kostele sundat čepici, dá se to vyřešit zdvořilým upozorněním.

Na Svatém Hostýně tradičně vítají lidé Nový rok na mši svaté v bazilice. Je to alternativa k tomu nezřízenému veselí všude kolem?

Určitě. Hostýnská bazilika je místem, které dává lidem možnost oslavit příchod nového roku ve větším klidu a pokoji. Klidu, který je na Silvestra vskutku obtížně dosažitelný, protože mnoho lidí má, nevím proč, potřebu vstupovat do nového roku velmi hlučně. Mně osobně ten hostýnský způsob velmi vyhovuje a naštěstí je zatím v bazilice na vrcholu kopce slyšet méně hřmotu než v jiných kostelích uprostřed měst.

Vy jste přišel na Svatý Hostýn z Brna, takže asi můžete srovnávat?

Centrum Brna nebylo z hlediska hluku příliš komfortní, příroda, les a ticho mi vyhovují o něco více. Ocitl jsem se zde po službě vysokoškolským studentům, což byla také velká změna. Poutníci sem směřující jsou v průměru vyššího věku, i při započítání mladších ročníků a rodin s dětmi. Obecně je tady mnohem menší okruh stálých lidí, ale i tomu se dá dobře přizpůsobit. Je tu na druhou stranu velké množství poutníků, turistů a neustále též různých řemeslníků, lidský kontakt mi rozhodně nechybí.

Byla to vaše volba, nebo jste sem byl vyslán?

Přišel jsem na přání řádového představeného. Svatý Hostýn má ve správě už od konce 19. století jezuitský řád Tovaryšstva Ježíšova. Ten, kdo je jako já členem řádu, se může snadno na Svatém Hostýně ocitnout jako řadový člen duchovní správy nebo právě jako rektor baziliky a představený komunity.

Poutní místo nemá farnost, takže kdo tu komunitu tvoří?

Vytváříme si ji sami. Je nás tu šest, pět kněží a jeden řeholní bratr, plus technický asistent z Bystřice pod Hostýnem, to je jádro duchovní správy. Pak jsou tady tři řeholní sestry svatého Kříže, které zajištují provoz baziliky, květinovou výzdobu, pomáhají s úklidem, to je důležitá součást obyvatelstva. Také je tu instituce Matice svatohostýnské s několika zaměstnanci, kteří pracují v poutních domech a spravují hostýnský areál. I s nimi v širším smyslu vytváříme určité společenství. Pravidelně se setkáváme s ministranty, varhaníkem, lidmi z okolí, kteří pravidelně docházejí na bohoslužby. Ale je pravda, že to vytváření komunity je hlavně na nás kněžích.

Jak těžké pro vás bylo změnit působiště?

Já osobně nemám problém se aklimatizovat nebo změnit bydliště a působiště. Navíc v době mého příchodu na Svatý Hostýn se vyměnila polovina komunity, po roce přišly další obměny. Nebyly zde tedy žádné letité vztahové struktury, do kterých bych musel pracně pronikat, vše se utvářelo nově. Od začátku jsem se tu cítil dobře.

Vy jste přitom sloužil i na tak zvláštních místech, jako je Aljaška. Otevřel vám pobyt v Americe nové obzory?

O Americe už toho v době televize, filmu a internetu víme hodně, nebyl jsem překvapený. Ale je samozřejmě rozdíl mezi tím, když člověk něco vidí na obrazovce a když může na tom místě pobývat. Tři měsíce jsem žil s původními obyvateli Aljašky v malé vesničce Alakanuk, kde jsem sloužil jako jediný kněz. Byl to každopádně intenzivní zážitek a zajímavá životní zkušenost. Ve zbytku devítiměsíčního pobytu v USA jsem poznal civilizovanější kraje, například severozápadní pobřeží. Jsem za tuto zkušenost vděčný a často se k ní ve vzpomínkách vracím.

Už vás to zase táhne jinam, nebo byste na Svatém Hostýně ještě rád zůstal?

Je pravděpodobné, že dříve či později dojde zase k nějakým přesunům, jak je u nás dobrým zvykem. Určitě bych tady ale rád ještě nějaký čas pobyl, protože po dvou a půl letech jsem se dostatečně rozkoukal, navázal nějaké pracovní i osobní kontakty a kdybych měl v dohledné době odejít, bylo by mi to trochu líto. Mám nějaké představy, co užitečného by se tu ještě mohlo udělat. Na druhou stranu, že bych tady chtěl strávit celý zbytek života, to si netroufám říct. Rád získávám nové zkušenosti a poznávám nová prostředí.

Takže teď, když vidíte na obzoru Svatý Hostýn, máte pocit, že jste doma?

Ano. Často jezdím po dálnici z Brna a už znám místa, odkud začíná být vidět. Někdy se ztrácí v mlze, jindy je viditelnost výborná. Vždycky pookřeju, když vidím Hostýn na obzoru.

Zdaleka je vidět i větrná elektrárna vedle hostýnské rozhledny, která od začátku budí vášně. Jaký je váš názor?

Můj názor se asi shoduje s většinou poutníků, kteří vnímají, že architektonicky ani zvukově elektrárna s tímto místem nijak zvlášť neladí. Na druhou stranu, jde o obnovitelný zdroj energie a jeho propagace na Hostýně má určitý symbolický smysl. Pro Matici svatohostýnskou je elektrárna zdrojem příjmů, které umožňují o areál lépe pečovat, takže to má význam i ekonomický. Kdybych byl postaven před otázku, zda elektrárnu zrušit nebo ponechat, měl bych potíže se přiklonit na jednu či druhou stranu. Ale ten problém se vyřeší sám, protože elektrárna už přesluhuje a povolení pro výstavbu nové patrně nebude vystaveno, památková kritéria jsou dnes přísnější.

Stejnou kontroverzi vzbuzuje i parkování na Svatém Hostýně. Očekáváte nějaké zásadní zlepšení situace?

Je to opravdu letitý problém, aut i pohodlnosti přibývá. Věřím, že situace se trochu zlepší teď po rozšíření parkoviště za poutními domy a využíváním nové přístupové cesty. I tak narážíme na protichůdné potřeby těch, kteří sem přijíždějí. Máme stížnosti od lidí, kteří se sem potřebovali dostat a nedostali, a na druhou stranu si někdy poutníci stěžují na velké množství aut, která leckdy nevhodně parkují a areálu na kráse určitě nepřidávají. Není lehké vymyslet, jak umožnit příjezd co největšímu počtu lidí s nějakým pohybovým handicapem a zároveň zamezit tomu, aby byl Svatý Hostýn jedním velkým parkovištěm. Ale nějak se to řešit musí.

Pořád se tady ale dají najít místa ke klidnému rozjímání. Co třeba opravená Jurkovičova křížová cesta?

Velice se mi líbí a je skvělé ji vidět těsně po restaurování. Ještě zbývá opravit zbytek kamenných podest a stupňů, které jsou někde v nepříliš utěšeném stavu. Ale poté, co byly opraveny architektonické prvky a mozaiky jednotlivých zastavení, působí opravdu krásně. Návštěvníci mají historickou příležitost vidět celou Jurkovičovu křížovou cestu s mozaikami Jano Köhlera ve stavu, ve kterém možná ještě nebyla. Protože původní výstavba trvala tak dlouho, že při jejím dokončení v roce 1933 už možná byla první zastavení v horším stavu, než jsou nyní.

Prokoukla i kaple sv. Jana Sarkandra. K čemu bude sloužit?

Kaple se proměnila z Popelky v princeznu. Po renovaci interiéru je nyní opravena fasáda, krov a střecha. Ta bude ještě dva roky „zrát“, než se bude moci natřít na původní červenou barvu. Po letech neutěšeného stavu, kdy dokonce chvíli sloužila i jako skladiště stavebního materiálu, se kaple otevře jak pro prohlídky, tak i pro příležitostné náboženské dění. Tuto péči si rozhodně zaslouží. Vždyť je přestavbou jedné ze tří původních kaplí, které tu stály ještě před výstavbou baziliky; tato zde byla od roku 1658. A její jádro je tudíž nejstarším poutním objektem na Svatém Hostýně.

Blíží se čas Vánoc, jež mají být svátky klidu a míru. Jak ho ale v tomto světě zahlceném špatnými zprávami najít?

V tom se opravdu radí těžko. Na druhou stranu křesťanství připomíná, že náš pobyt na tomto světě je věcí relativní a že všeho, i těch těžkých věcí a nepříjemností, je nejen do času, ale mohou nám sloužit i jako pomyslné schůdky do radostnější věčnosti. Už jen takováto změna perspektivy pomáhá těžkosti a bolesti lépe snášet. Určitě také můžeme regulovat množství informací, které konzumujeme a zpracováváme. Když je jich moc a velká část je negativních, udolá to i silnější povahy. Přemýšlejme, čemu se otvíráme a co si pouštíme do života. A pak určitě pomáhá, když my sami aktivně vytváříme dobré prostředí a děláme druhým lidem radost. To pak zpětně zvětšuje náš lepší pocit ze života. Budování dobrých vztahů je určitě cestou, jak žít i v tomto složitém světě o něco radostněji.

Máte pro rok 2024 nějaké osobní předsevzetí?

Chci chodit dříve spát, což se mi ne vždycky daří. Ale díky programu bohoslužeb a zpovědí na Svatém Hostýně už jsem se víceméně naučil usínat nejpozději do půlnoci. Každý rok si také dávám obecné předsevzetí, že se v nadcházejícím roce budu snažit co nejméně marnit drahocenný čas. Tak se o to znovu pokusím.

Ladislav Nosek

• Narodil se v roce 1975.
• Superior, duchovní správce a rektor baziliky na Svatém Hostýně.
• Rodák z Jihlavy vystudoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně.
• Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1999 a po dvouletém noviciátě v Kolíně studoval filozofii v Krakově a poté teologii na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě.
• Studia zakončil postgraduálním studiem systematické teologie ve Frankfurtu n. M.
• V roce 2009 byl v Brně biskupem Vojtěchem Cikrlem vysvěcen na kněze.
• Poté působil až do září 2015 jako farní a školní kaplan v Praze. Třetí probaci vykonal v americkém Portlandu a tři měsíce pobýval v Alakanuku na Aljašce.
• Od května 2016 působil ve funkci studentského kaplana a kaplana mezinárodní anglojazyčné komunity v Brně.
• Po pěti letech se v květnu 2021 přestěhoval na Svatý Hostýn.

Svatý Hostýn

• Hora Hostýn má dva vrcholy. Na nejvyšším místě (735 m. n. m.) na severní straně stojí nejstarší rozhledna na Moravě s kaplí Svatého kříže (1897).
• Rozhledna je vysoká 15 metrů a nahoru vede 59 železných schodů. Vedle rozhledny stojí větrná elektrárna.
• Na druhém, západním temeni se nachází poutní chrám s titulem bazilica minor, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Stojí v nadmořské výšce 718 m. n. m., je tedy nejvýše položenou sakrální stavbou na Moravě.
• K bazilice vede schodiště dlouhé 242 metrů a tvoří ho 250 schodů z pískovce a žuly.
• Pověst o hostýnském zázraku připomíná, že Panna Marie s Ježíškem držícím svazek blesků pomohla ve 13. století zahnat tatarské nájezdníky. Také nechala na Hostýně vytrysknout pramen vody, aby zachránila žíznící obyvatele, kteří se zde schovali. Proto je zde uctívána jako „Vítězná ochrana Moravy“.
• Více informací najdete na www.hostyn.cz.