Valašsko nikdy neopustím, říká klavíristka Veronika Baslová
Když před více než dvaceti lety poprvé zabrnkala doma ve Valašské Bystřici na klavír, nemohla Veronika Baslová ani tušit, že jednou bude hrát před stovkami posluchačů skladby nejslavnějších světových autorů. Nicméně stalo se.
Autor: Ivan Dostál
Její umělecký růst formovaly velké osobnosti české hudby. Nejprve profesorka brněnské konzervatoře Eva Horáková, poté na Akademii múzických umění v Praze jeden z nejznámějších českých klavíristů Ivan Klánský.
Začátky lásky k pianu ale položila původem ukrajinská učitelka hudby Ludmila Hužvajová už na Základní umělecké škole v Rožnově pod Radhoštěm. To ona rozpoznala v sedmileté dívence Veronice Baslové velký talent.
„Snažila se mě vést opravdu důsledně. Poznala mnohem dřív než já, že klavír může být mojí životní cestou. Jiní kantoři by možná úsilí vzdali, protože ne ve všem jsem v počátcích byla ideální žačkou, ona ale vydržela. Je to vynikající klavíristka, byla docela přísná, ne vždycky to bylo růžové, ne vždycky jsem měla potřebnou chuť cvičit. Až po čase jsem pochopila, že to se mnou myslí jen dobře. Díky ní jsem poznala, že klavír pro mě může být celoživotním zdrojem pozitivních emocí a radosti,“ říká Veronika Baslová.
Máte v krvi uměleckou DNA?
Pocházím z Valašské Bystřice, spoustu času v mládí jsem trávila u prarodičů ve Velké Lhotě. Muzikantské geny v rodině máme. Maminka je z Trusinova rodu, ve kterém byli a jsou vynikající hudebníci, ať už třeba houslistka Irenka Zátorská nebo například varhaník Jeník Trusina. Pradědeček z tatínkovy strany byl zase výborným trumpetistou. Moje sestra hraje na housle.
Proč právě klavír?
To je prosté. Měli jsme ho doma, maminka v mládí hrála. Už jako malé dítě jsem si občas zabrnkala. V šesti jsem začala chodit do umělecké školy a dostala se právě k paní Hužvajové. Ale teprve ve dvanácti, třinácti jsem začala brát klavír opravdu vážně.
Pamatujete si na onen zlomový moment?
Samozřejmě. Tehdy jsem byla na svých prvních soutěžích. Na jedné z nich jsem v krajském kole získala druhou cenu, což mě obrovsky namotivovalo do další práce, do cvičení. To byl moment, kdy jsem si řekla, že se budu klavíru věnovat pořádně. Začala jsem cvičit opravdu intenzivně a dostavily se první úspěchy na celostátní úrovni – 2. místo z Prague Junior Note v letech 2008, 2009, 2010. Ve škole mě bavily různé předměty, ale mou osudovou láskou se stal klavír, a tak jsem v roce 2010 po úspěšném zvládnutí přijímacích zkoušek nastoupila na Konzervatoř Brno.
Kdy začali vaši učitelé vnímat, že mají před sebou opravdu kvalitní potenciální „materiál“?
Během konzervatoře se mi věnovala paní profesorka Eva Horáková, můj druhý osudový pedagog. Dala mi toho strašně moc. Během studia jsem se účastnila řady soutěží, v letech 2011 a 2013 jsem například získala na mezinárodní Brněnské klavírní soutěži první cenu. I díky její pomoci a jejímu vedení jsem se po absolvování konzervatoře dostala na Hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění do Prahy do třídy legendy českého klavíru Ivana Klánského. Všichni tři, které jsem jmenovala, mi dali ohromně moc. Jsem vděčná, že jsem u nich mohla studovat. Jsou to kapacity ve svém oboru.
Jste s nimi dodnes v kontaktu?
Ano a doufám, že budu nadále. Sedli jsme si také lidsky, takže se s nimi moc ráda potkávám. Pan profesor Klánský byl nedávno hostem mého koncertu ve Valašské Polance. Dokázal si najít čas, přestože měl velmi nabitý itinerář. V pondělí 17. října hrál v Rudolfinu v Praze, hned v úterý ráno se vypravil na Valašsko, kde jej čekal ve dvou dnech velmi bohatý program – koncerty, masterclassy a přednášky (ZUŠ R. p. R., ZUŠ VM), pobyt v našem krásném regionu zakončil právě ve Valašské Polance, kde se mu moc líbilo. Hned ve čtvrtek jej však čekal další koncert, tentokrát v Paříži. Byla to pro mě ohromná pocta a čest, že přijel. Je to úžasný pedagog, vynikající člověk, to, že jsem u něho mohla studovat, je sám o sobě velký úspěch, do jeho třídy se moc klavíristů nedostane.
To od něho jste převzala lásku k Chopinovi?
Je pravda, že nejraději hraju Chopina a asi je to skutečně ovlivněno i tím, že profesor Klánský je uznávaným českým specialistou na tohoto autora. Vede k tomu i své žáky, u mě se to prostě potkalo. Chopinova hudba, to je esence čistoty, upřímnosti, je velmi bohatá na emoce. Člověk si v jeho tvorbě najde všechno. Ostatně, právě jeho Klavírní koncert jsem hrála na svém absolventském koncertu v rámci konzervatoře v Besedním domě v Brně.
Kolik tam tehdy bylo posluchačů?
Sál byl úplně plný, přišlo možná i přes pět stovek lidí. Zatím jsem nehrála před početnějším publikem. Koncert se povedl a já jsem zakrátko mohla nastoupit k panu profesoru Klánskému.
Je pro vás nějaká konkrétní skladba nebo partitura osobní srdcovkou?
Jednu takovou mám. Není to Chopin, ale Mendelssohnův první klavírní koncert. Poprvé jsem ho slyšela možná ve dvanácti, už tehdy mě jeho krása ohromila. Říkala jsem si dlouhá léta, že bych si ho někdy ráda zahrála. Povedlo se mi to až v pátém ročníku na fakultě, kdy jsem měla možnost dílo provést s Moravskou filharmonií. Byl to nádherný zážitek.
Jsou naopak skladby nebo autoři, které nehrajete úplně ráda?
To není úplně jednoduchá otázka, protože každý slavný autor má svá specifika a v každém lze najít krásu klasické hudby. Ale pokud bych měla skutečně říci jedno jméno, tak asi Johanna Sebastiana Bacha. Jeho díla velmi ráda poslouchám, jsou nádherná. Ale co se týká interpretace, tak je to docela oříšek. Jsou tam vícehlasy, je poměrně složité jeho skladby mentálně uchopit a správně zahrát.
Máte za sebou řadu koncertů. Který byl pro vás nejsložitější?
Vloni jsem dokončila studium v Praze a na absolventském koncertu jsem hrála sólový, asi sto minut dlouhý recitál. Vybrala jsem si hodně náročný, ale krásný repertoár. Zazněly dva velmi obtížné cykly – Chopinova Preludia op. 28 a Musorgského proslulé Obrázky z výstavy. Úvod večera patřil Mozartově Sonátě A dur. Moc ráda na koncert vzpomínám, i když to byla velmi náročná zkouška a příprava si žádala měsíce cvičení. Vše bylo nutné odehrát zpaměti.
Zažila jste během koncertů chvíle, kdy jste vypadla z role, kdy se vám něco nepovedlo?
Určitě ano. Tomu se asi nevyhne nikdo.
Jak umělec v takové chvíli reaguje?
Základní pravidlo je prosté. Ať se děje, co se děje, musíte koncert dohrát. Tím se řídím. Několikrát se mi opravdu stalo, že přišel jakýsi náhlý blackout, ani ne ztráta paměti, člověk se prostě ztratí. Ale umím s tím pracovat. Důležité je pokračovat, nedostatek zamaskovat, hlavně se tím nenechat ovlivnit a hrát dál. V sále to samozřejmě někdo pozná, ale ne nutně všichni. Nikdy se mi nestalo, že bych koncert nedohrála. Je nezbytné hrát dál se stejnou chutí a elánem.
Míváte před koncerty trému?
Asi by nebylo dobré, kdybych trému neměla. Je lepší, když se objeví, člověk pak nic nepodcení. Pracovat s tím se pořád učím. Mám speciální metody. Opravdu nejtěžší jsou momenty těsně před nástupem na jeviště. To se snažím trochu hýbat, ne jen pouze sedět. Dělám třeba dřepy (smích). Rychlý nástup adrenalinu po příchodu na jeviště pak organismus tolik nezaskočí. Jakmile začnu hrát, tréma zpravidla rázem mizí. U klavíru už jsem ve svém živlu.
Váš projev při hraní je dynamický, je znát, že emoce opravdu prožíváte. Máte ve světě hudby nějaké vzory, které vás inspirují?
Ty emoce jsou přirozené. Každý hudebník si hledá vlastní cestu, není to o napodobování, maximálně o inspiraci. Pro mě je takovou personou argentinsko-švýcarská klavíristka Martha Argerich. Ta prožívá hudbu s obrovským temperamentem až rebelantstvím. Je neuvěřitelná. Dnes je to sice už paní v letech, bylo jí osmdesát, ale pořád koncertuje. Už ne tolik sólově, ale stále hraje v komorním obsazení, je hrozně živelná, od jejího klavíru s nadsázkou řečeno létají jiskry. Vyhrála celou řadu soutěží, jejíma rukama prošla řada velkých osobností, když ji člověk sleduje, tak vidí jasně, jak nádherná může hudba být a kolik pozitivních emocí a prožitků dokáže posluchačům předat. Nesnažím se ji kopírovat, ale beru ji jako úžasný zdroj inspirace.
Kolik koncertů jste už odehrála?
Já jsem v tomto hrozná. Žádné přesné záznamy si nevedu. Vloni jsem měla ve Valašské Polance čtyři koncerty, na jeden z nich přijel i profesor Klánský, hrála jsem tu také se svojí sestrou. Koncerty jsem měla i ve Valašském Meziříčí, Rožnově a Velké Lhotě. Obecně se držím spíše tady na Valašsku. Pokud hraju někde mimo region, tak spíše jako doprovod dalších sólových hráčů.
Nabídku pokusit se o opravdu „velkou“ sólovou dráhu jste neměla?
Nějaké nabídky jsem dostala, ale mě nejde „přesadit“ jinam. Zapustila jsem tady na Valašsku tak hluboké kořeny, že si nedokážu představit, že bych žila někde jinde. Já jsem tady spokojená, velký koncertní svět mě neláká natolik, abych svůj rodný kraj opustila.
Jaké tedy máte před sebou vize ohledně budoucnosti?
Žádné velikášské. Chci se dál zlepšovat, klavír je moje celoživotní cesta, kterou neopustím. V současné době učím na uměleckých školách v Rožnově pod Radhoštěm a Valašském Meziříčí, určitě budu mít sólové koncerty. Klavír sice není součástí velkých orchestrů, takže uplatnění je v tomto ohledu asi složitější, ale zase máme velké využití jako doprovodný nástroj mnoha nástrojů nebo třeba pěveckých sborů. Tam je velký prostor, tam vidím svoji cestu.
Není to příliš malá ambice?
To si nemyslím. Cítím, že moje místo je tady na Valašsku. Mým snem je, aby klasická hudba nebyla jen pro pár vyvolených, chci, aby na koncerty chodili obyčejní lidé, poznali tak krásu vážné hudby a nebáli se toho. Se současnou životní fází jsem spokojená, učení malých dětí mě baví, stejně jako korepetice a občasné sólové koncerty. To mě naplňuje.
Jak opatrná jste na své ruce a prsty?
Jako každý klavírista velmi opatrná. Před dvěma lety jsem měla úraz na snowboardu, po kterém jsem šest týdnů nemohla hrát. Nakonec jsem ruku naštěstí rozcvičila a dala do pořádku, ale opatrnost je základ. Žádným pracím se nevyhýbám, jen si prostě dávám víc pozor.
Na prkně jste od té doby stála?
Ne a na svah vyrazím už jen na lyžích.
Co všechno vlastně musí umělec během cvičení trénovat? Co třeba fyzická kondice: je pro klavíristu důležitá?
Klavíry jsou konstruovány hlavně pro muže, my ženy to máme kvůli fyzické konstituci a menším rukám trochu složitější. Ale bojujeme s tím statečně. Fyzička je samozřejmě důležitá, hodinový sólový koncert dokáže hodně vyčerpat. Podstatná je i paměť, na té pracuji od počátku studia nové skladby. Většinou se věci učím zpaměti rychle. Při samotné interpretaci je základem soustředěnost a maximální ponoření do díla.
Kolik času vlastně zabere, než se interpret naučí zpaměti třeba hodinový part?
Nejdříve je nutné uchopit skladbu kompaktně. Seznámím se s notovým zápisem, zkoumám formu skladby. Vytvářím si opěrné body, které posléze spojuji do delších úseků. Následuje práce na detailech, poté je třeba cítit a hrát skladbu jako celek, ale tentokrát už se všemi drobnostmi, které jsme během práce na detailu nacvičili. Nastudování je vždy individuální. Je rozdíl, když se snažíte nastudovat skladbu, kterou dobře znáte, kterou jste slyšel mnohokrát. V případě nových, méně známých autorů je to vždycky složitější. Pokud mám nacvičit zcela nový hodinový part, může příprava v takových případech zabrat i měsíce tvrdé práce. Musí fungovat sluchová paměť, ale i hmatová, vizuální, logická.
Jaká jste učitelka?
Spíše přísnější. Každého pedagoga výrazně ovlivní ti, kteří ho v jeho vývoji vedli. Byť si stejně jako já při hraní každý hledá vlastní cestu, nejde se bránit vlivu vlastních učitelů. Já v tomto nejsem jiná.
Víte už, jaké koncerty vás čekají letos?
Tento rok mám velké plány. Hlavním motivem mého programu by měl být cyklus tří koncertních večerů, který uspořádáme ve Valašské Polance u příležitosti 130. výročí návštěvy této vesnice Leošem Janáčkem. Ten při svých cestách za lidovou písní v roce 1893 navštívil místního cimbalistu Jana Míčka. Opět přijede profesor Klánský, posluchačům představíme Janáčkovu tvorbu, mimo jiné uslyší skladbu Pohádka, která je jedinou Janáčkovou skladbou pro violoncello a klavír, možná bude i nevážný koncert s cimbálovkou. Určitě mě čeká také řada korepeticí jiných hudebníků, v těchto případech je to ale hodně nárazové, žádný konkrétní program teď na začátku roku ještě v tomto směru nemám. Vím ale, že bych měla doprovázet skvělé dětské pěvecké sbory Mibidizo a Minidizo, které ve Valašském Meziříčí vede Eva Ježíková. S nimi se možná podaří i nějaké cesty do zahraničí.
Kde sama sebe vidíte za deset let?
Budu dělat maximum, abych se zlepšovala ve vlastní interpretaci a předávání svých zkušeností v roli učitele. Sama se sebou nebudu nikdy spokojená, pořád je co zlepšovat, pořád se mám kam vyvíjet. V okamžiku, kdy bych měla pocit, že není třeba se zlepšovat, by to byl konec. K vlastní spokojenosti nemusím mít v sálech tisíce lidí. Doufám, že za deset let budu pořád tady na Valašsku. Žádné větší ambice nemám, chci jen, aby hudba dělala radost mně, mým blízkým i všem lidem, kterým budu hrát. Na koncertech jde o předávání pozitivní energie, pozitivních emocí. Já čerpám od posluchačů a věřím, že jim to dokážu vracet. Že ta energie proudí oběma směry. Taková oboustranná výměna je tím, proč hudbu dělám, proč hraju.
Veronika Baslová
