Tomáš Kupčík obnovil tradici pivovarnictví a lázeňství v Rožnově pod Radhoštěm
Tomáš Kupčík je vystudovaný bohemista a psycholog, kterého živí sny, vize a podnikavost. Před lety rozjel v Rožnově pivovar s wellnesem. Navázal tak na historii lázeňství, kterými byl Rožnov ve své době věhlasný.
Autor: Ivan Dostál
Pokud by se našel smělec, který by se snažil napsat knižní příběh o Tomáši Kupčíkovi, musel by se dlouho rozhodovat, zda na stránkách vdechne život pohádce, dobrodružnému příběhhu nebo hrdinskému eposu. Každopádně by jistě stvořil poutavou knihu. Takovou, kterou odložíte až po přečtení odložíte až po přečtení poslední stránky.
O jeho prababičce by se mohla napsat love story. Byla by o tom, jak se před více než sto lety jedna hraběnka zamilovala do obyčejného sládka. A navzdory protestům rodiny si ho vzala. Nebyl by to ale dokonale napsaný příběh o milencích, kdyby se v něm neobjevil dar velký jako láska sama. Hraběnka svému sládkovi koupila pivovar. V Rožnově pod Radhoštěm. Ano, ten, který zásoboval tmavým Čertem císařský dvůr Habsburků.
Tomáš Kupčík je inspirativní člověk. Vystudovaný bohemista a psycholog, kterého živí sny, vize a podnikavost. Navíc se zabývá východními filosofickými směry a vyznává komplexní přístup medicíny k člověku.
Vystudoval jste jazyky, psychologii, máte doktorát z psycholingvistiky. Řekněte, jak se z vás stal majitel pivovaru a lázní v Rožnově pod Radhoštěm?
Narodil jsem se do rodiny, která pivovar až do roku 1948 vlastnila. Moje praprababička hraběnka Anna Camel von Hardegger jej koupila v roce 1912 jako dárek svému manželovi Albertu Málkovi, a to od barona Rothschilda. Pan Málek byl sládkem v pivovaru v Želetavě, který Hardeggerům patřil. Paní hraběnka se do něj zamilovala, vzala si ho a z vlastního věna koupila pivovar. Společně jej zrekonstruovali v moderní podnik, který se stal po válce významným pivovarem na Moravě, a konkurenci dost vadil. Komunisté ho ale v roce 1948 znárodnili, přičemž technologii včetně stovek ležáckých sudů převezli do Přerova. Budovu nám vrátili v roce 1992. Přes čtyřicet let na humnech sídlila sodovkárna Nealko, v patrech na sýpkách se čistily a skladovaly travní semena firmy Osevy a z pivovarských sklepů se stal centrální sklad zeleniny. Přišli jsme o prosperující podnik, a zpět jsme získali prostory, které byly naprosto zdevastované, a do nichž zatékalo. Když jsme stáli uvnitř a podívali se nahoru, viděli jsme nebe. Vtipné na tom bylo, že přestože jsme v roce 1948 přišli o hodně, v roce 1992 jsme zpět získali málo. Bylo mi dvacet let, a tak jsem se rozhodl odjet do Německa, abych vydělal peníze. Sice jsme nevěděli, co si s budovou v takovém stavu počít, jasné nám ale bylo, že ji musíme zastřešit. Pracoval jsem v nadnárodních společnostech Lidl a Rossmann na postu šéfa nákupu. Když si na tu dobu vzpomenu, cítím pořád ten stres, stres, stres. Než jsem se vrátil do Česka, to už jsme barák zastřešili, odjel jsem si ještě do Kanady doplnit vzdělání, vystudoval jsem tam obchod a marketing.
Věděl jste už tehdy, že budete podnikat v pivovarnictví?
Byla to touha. Mám za sebou pět generací sládků, historie rodiny je s pivovarem spojená. V tom baráku jsem se narodil. Prožil jsem dětství mezi stroji sodovkárny, prarodiče tady pracovali v Osevě. Jsem s pivovarem propojený. Takže, ano, věděl jsem, že by bylo přirozeným vyústěním s ním něco udělat, něco v něm vybudovat. Nenapadlo mě ale, že bychom tady mohli ještě někdy vařit pivo. Neměli jsme na to peníze.
Přesto jste se pivovarníkem stal.
Byl to náhodný sled událostí, které se vzájemně propojily ve výsledný obraz. Ten vidíte dnes. Je za tím dvanáct let dřiny společně s mým společníkem a všemi našimi úžasnými zaměstnanci, ale nemohlo se to odehrát jinak. Na plátně mého života se nemohl odvinout jiný film. Převyprávím vám počátek toho příběhu. Letěl jsem na stáž do Petrohradu, dodělával jsem si tehdy doktorát. A když jsem v letadle usnul, přišla ke mně prababička, která v té době už nežila, a řekla mi, že pivovar musím obnovit. A že přestože to tak nevypadá, nic tomu zatím nenasvědčuje, povede se mi to. Poté jsem se probudil a bezmyšlenkovitě sáhl po časopisu aerolinek, který jsem otevřel na stránce s článkem o pivních lázních v Chodové Plané. A v té chvíli mi došlo, že do toho půjdu. Přestože nemám peníze, přestože nevím jak, půjdu do toho. Zhruba týden poté se mi z ničeho nic ozval člověk, kterého jsem neznal, že bychom se mohli setkat, že má pro mě zajímavou nabídku. Dnes toho člověka zná každý, je to Honza Kučera, donedávna místostarosta Rožnova. V té době se zabýval psaním grantů z unijních dotací. Řekl mi, že se za měsíc bude vypisovat grant na renovaci starých prostor, které souvisejí s obnovou tradic. A najednou nás napadlo, že bychom mohli ve městě obnovit společně s pivovarem i tradicí lázeňství. Všechno do sebe zapadlo. Během jednoho týdne. To je začátek pohádky, která stále trvá. Problém na počátku ale byly peníze. V rodině žádné nebyly. Mám ale štěstí. Vyložil jsem svůj sen kamarádovi, s nímž jsem se přátelil od mého prvního zaměstnání. V té době pracoval ve vývoji v koncernu Seliko. Když jsem domluvil, bylo na něm vidět, že je z mé vize nadšený. Řekl, s tebou do toho půjdu. Společně jsme nashromáždili všechny peníze, které jsme měli, půjčili si od rožnovských podnikatelů, a podařilo se nám nashromáždit přesnou polovinu toho, kolik činil grant. Opravili jsme malou část budovy, koupili varnu, vybudovali pivovar s hospůdkou, otevřeli pivní lázně.
Jak je to dlouho, co jste uvařili první pivo? A jaký druh to byl?
První pivo jsme uvařili před dvanácti lety. Dědeček nám jako sládek předal své receptury, a původní značky si nechali schválit patentovým úřadem. Děda trval na tom, abychom vařili světlou jedenáctku Rožnov, polotmavou třináctku Rothschild, která se tu vařila odnepaměti a tmavou třináctku Čert, kterého jsme kdysi dodávali na císařský dvůr Habsburků. Nyní vaříme dvacet druhů piv, ale samozřejmě nejsou dostupná všechna najednou. V zimě se vaří silnější šestnáctky, v létě pak lehčí spodně kvašená moderní piva. Asi to děláme dobře, každoročně získáváme za piva ocenění.
Kolik piva ročně uvaříte?
Kolem dvou tisíc hektolitrů. Ale polovina produkce jde do lázní. Jsme malý pivovar.
Kde všude mohou lidé vaše pivo koupit?
Bohužel, nebo bohudík jenom u nás. Nestíháme totiž vyrábět.
Uvažovali jste, že byste expandovali?
Ozvali se nám z Ameriky a z Anglie, že by měli zájem o brand Rothschild. V těchto státech je to strašně populární jméno. My na to ale nemáme kapacitu. A představa, že tu značku pronajmeme nějakému obrovskému pivovaru, který bude denně chrlit statisíce lahví piva, a my to nebudeme mít pod kontrolou, je pro nás nepředstavitelná. Navíc víme, že velké pivovary nikdy nedokážou kvalitu udržet. Tak jsme si řekli, že do toho nepůjdeme. Chceme, aby to bylo jen naše pivo, prodávalo se jen u nás, aby bylo exkluzivní. Tím jsme výjimeční. Prostorem a jedinečností piv. Ale samozřejmě nám to pohladilo ego.
Otevřeli jste pivovar zároveň s pivními lázněmi?
Ano. S prvním uvařeným pivem jsme obnovili i tradici lázeňství. Hodně se nám líbí, že kádě napouštíme pivem, které si sami uvaříme. Tohle totiž nikde jinde nedělají. Podnik jsme postavili na poctivém koupání v pivu. Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když pomyslím na to, že jsme obnovili tradici lázeňství. Zvlášť když si představím, že v Rožnově v pivovaru se už čtyřicet let před Priessnitzem koupali střídavě v teplé a studené vodě. To je neuvěřitelné, tohle místo si přitáhlo zpět to, co už tady kdysi dávno bylo.
Byl o lázně zájem od počátku? Slyšeli na to lidé?
Ano. Měli jsme ale zase velké štěstí. Protože když jsme otevřeli, ozvali se nám ze Seznamu, že zahájili kampaň, během níž mají na hlavní straně celý den prezentovanou firmu, a prodávají její vouchery. To ještě nebyla vůbec známá věc, to byl úplně začátek voucherů. A my byli v pilotním programu. Během toho jediného dne se o nás dozvěděla celá republika. Volalo nám tisíc lidí denně. Jsme Seznamu strašně vděční za to, že v nás uvěřili.
Jak probíhají procedury?
Nejdříve jdou naši hosté do aromaterapie, kde dýchají půl hodiny čisté bylinky, dostanou peelingové rukavice, dostanou krýgl kvasnicového piva a ještě, aby se nenudili, jim pouštíme audioprogram o jogínském dýchání. Protože jsem vystudoval psychologii a zajímám se o východní nauky, snažil jsem se do procedur „nacpat" trochu alternativy, ale opravdu velmi, velmi jemně. Pak naši klienti odcházejí do dřevěných nebo ručně tepaných měděných kádí, kde je čeká koupel v horkém černém pivu. Na obličej, dekolt a vlasy dostanou masku z pivovarských kvasnic a do ruky zase krýgl piva. Po půlhodině pokračují dál. Buď jdou na zábaly z bahna, na kyslíkovou terapii nebo na masáže. Těch možností je víc.
Proč mořské lázně?
Lidé, kteří přijížděli, u nás chtěli strávit více dnů. A tak se nás ptali, co dalšího jim umíme nabídnout. Tak nás se společníkem napadlo, že když máme zemské, tedy pivní lázně, mohli bychom přidat i mořské, vzdušné. Napsali žádost o grant, a vyšlo to. Lázně jsou založeny na skutečnosti, že Středoevropanům zoufale chybí jód a bróm. Napsal jsem proto projekt na zážitkové mořské lázně s lékařským podtextem. My je ale máme primárně zaměřené spíše na relaxaci. Že léčí, víme, ale neříkáme to nahlas. Jsme hlavně o zážitku.
Popíšete nám procedury?
Nejprve usadíme hosty do místnosti, do které se vhání kyslík, ozón, bróm, jód a pára nasycená mořskou solí a bylinami. Půlhodina strávená v tomto prostředí nahradí až dva dny u moře. Poté klienti jdou do dřevěných kádí, do nichž dáváme mořskou sůl, jodobromovou solanku a mořskou řasu chlorellu, která nastartovává detoxikační procesy v těle. Součástí koupele je jemné perlení, které aktivizuje absorpční schopnosti kůže, což je nesmírně důležité, protože jód se vstřebává přes pokožku a sliznice. Pak lidi posíláme pod velké solární lampy, které vyzařují celé spektrum slunečního záření, avšak bez škodlivého ultrafialového. A poté relaxují ve speciálních hedvábných kokonech, na něž se promítají delfíni. A pak následují hydromasáže nebo naše novinka masáže zvukem.
Čím jsou kokony výjimečné?
Delfíni mají obě mozkové hemisféry srovnané. Psychology v Anglii napadlo udělat test, co se stane, když se na těla hyperaktivních dětí promítnou právě delfíni, výsledkem bylo okamžité zklidnění. Tato terapie se s úspěchem začala používat i u dospělých s neurózami.
Vy ale nabízíte víc než pivní a mořské lázně…
Ano. Zase to začalo tím, že se nás lidé začali ptát, co jsme schopni jim nabídnout, když přijedou na tři dny. Tak jsme u hotelu postavili lesní lázně, jsou tam dvě kádě, v jedné je síra a ve druhé je magnezium. Ale mám spoustu dalších tipů. Například otevřít bahenní lázně. Pár jich už v republice je, ale my bychom je chtěli postavit na péči, kterou nabízejí například v Turecku.
Máte vystudovanou bohemistiku, rusistiku, máte doktorát z psycholingvistiky, dokončujete studium jednooborové psychologie. Před jménem máte titul PhDr., za jménem PhD. Propojil jste obchod, reklamu a psychologii. Posunulo vás to v životě někam?
Odmalička jsem vídával mrtvé. A také jsem odmala viděl auru lidí. Myslel jsem si, že je to normální, ale naši mi nadávali, že si vymýšlím, takže jsem pochopil, že to normální není. Když jsem začal jezdit do ciziny, a začal potkávat zajímavé lidi, dostal jsem se jednou k člověku, který se mnou udělal mimotělní psychoterapii. Putovali jsme vesmírem a různými rovinami bytí, a já pochopil, že jsme tady jen na chviličku, jen na skok, že se převtělujeme a že stále dokola opakujeme stejné věci, než si je vyřešíme. A že se vracíme do míst, která milujeme a do těch, jichž se bojíme, abychom se mohli pohnout kupředu. Tohle je moje pravda a nikomu ji nevnucuju. Já jen hluboce toužím po tom propojit klinickou psychologii s tím, čím jsem si prošel a co si prožil v rámci různých terapií, tedy s tím vracet lidem radost a tvořivost. Protože když tohle lidem chybí, zatuhnou. Vidím přesah, který máme. Ego se bojí proměny, ale duše chce jít dál. Na tomto světě jsme jen kvůli lásce a tvořivosti. Přišli jsme si sem hrát a radovat se. Ale místo toho se zamotáváme do myšlenek, které nás přivádějí do konfliktů a obtížných situací, až najednou ucítíme, že jsme se ocitli před stěnou, a nemůžeme dál. Jedním z největších prohřešků současnosti je, že přestáváme chválit. Jen hodnotíme. Přestali jsme se na svět a lidi dívat očima fotografa, který hledá to hezké, co by mohl vyfotit. Dnes jsme všichni na sociálních sítích, které nám ukradly radost. Vystavujeme se na obdiv, abychom byli hodnoceni, aby nám ostatní záviděli. A díváme se na druhé, abychom je hodnotili, soudili. Navíc jsme strašně pohodlní. Nikdo nechce jít po cestě. Všichni v životě hledají zkratky.
Říkal jste, že máte společníka…
Ano, Jaromíra Beneše. Já jsem tvořivec. Vždycky přijdu s myšlenkou, snem, vybuchnu jako sopka. A on je ten, který tu myšlenku a sen uchopí, krok po kroku ji vystaví v realitu a předá ostatním, aby se v ní vyřádili. A já ji pak nadšeně začnu prodávat a mluvit o ní. Duch přinese informaci a duše ji stvoří. Bez něj by ta pohádka nikdy nezačala, bez něj bych to nikdy nedokázal. Zůstalo by jen u myšlenky a pocitu, že jsem pro ni nic neudělal. Jen on jí vdechl život. Vždycky říkám, že on je můj komplementární doplněk.
TOMÁŠ KUPČÍK
