Tajemství hvězd a mořských hlubin v kovu: Ondřej Oliva a jeho fascinující tvorba

Stačí zhasnout nebo počkat, až se lehce zešeří a před vámi se rozehraje neskutečné divadlo. Před sebou přitom nemáte jeviště a nesedíte v hledišti, ale stojíte v galerii a díváte se na sloup z eloxovaného hliníku s mušličkami, které vypadají jako květy. Díky optickému vláknu, které jimi vede, se rozzáří jako hvězdy na nebi. V hlavě se vám začnou honit myšlenky – dívám se na lesknoucí se moře, nebo na oblohu?

„Obojí je správně,“ uklidňuje autor díla, sochař Ondřej Oliva. „Když stojíte v oceánu, je hvězdná noc a nohou rozetřete písek na pomezí, kde se potkává voda se souší, tak písek začne svítit, svítí v něm plankton. To jsem vtisknul do této 2,4 metru vysoké sochy. A na pohled to vypadá jako mléčná dráha,“ vysvětluje vznik díla určeného do interiéru. Probleskující světýlka soše dodávají tajemný až magický nádech. Světelný efekt podtrhuje propojení přírodních a technologických prvků.

Dvaačtyřicetiletý sochař žijící na Velehradě představuje své práce po delší době na samostatné autorské výstavě v Muzeu Kroměřížska. Návštěvníci si mohou do 2. března 2025 prohlédnout na dvě desítky děl, a to starších i těch úplně nejnovějších.

K těm patří i tři monumentální, téměř čtyři metry vysoké sloupy z poniklovaného hliníku a bronzu, které vznikly v uplynulém roce. Jeden se dokonce do galerie kvůli své výšce nevešel, proto je rozdělen na dvě části. Návštěvníci by se neměli nechat zmást, že tři sloupy jsou ve skutečnosti čtyři. Nejsou, protože ten čtvrtý je jen vršek toho třetího.

„Jsou to moje nejnáročnější sochy, co se týká řemeslného zpracování a technologického postupu. Nejobtížnější a nejkrásnější. Od začátku jsem měl představu, že budou tři. Je to číslo, které funguje, třeba i z mystického hlediska,“ přemítá. Nad dotazem, jestli to může být chápáno i jako Nejsvětější Trojice, se jen pousměje: „Může být, proč ne?“ Jednou z inspirací, kterou k vytvoření této své zásadní práce načerpal, byla totiž jeho návštěva Říma, konkrétně tordovaný sloup na Berniniho baldachýnu v chrámu sv. Petra ve Vatikánu.

Při pohledu na tato monumentální díla člověka napadne, jak dlouho trvá, než vzniknou. „Předpokládal jsem, že je udělám za tři čtyři měsíce. Nakonec to bylo 10 měsíců. Bylo to opravdu náročné. Ale nechtěl jsem zvolit kompromis, že bych vytvořil jen jeden sloup. Chtěl jsem, aby člověk mohl mezi sochy vstoupit a stát se tak jejich součástí. Ne že je obejde, jak je to v galeriích běžné, ale že vejde do jejich prostoru a splyne s nimi. To by v jednom samozřejmě nefungovalo,“ říká nositel slavného příjmení.

Jméno jeho otce v uměleckém světě hodně znamená. Otmar Oliva je respektovaný sochař, který tvořil mimo jiné i pro papeže Jana Pavla II. Mohlo by se zdát, že Ondřejova cesta k sochařství tak byla jasně daná. Je však jediným z šesti sourozenců, kdo jde ve šlépějích otce.

„Určitě mě silně ovlivnilo, že když jsme se sourozenci jako malí vstávali do školy, otec už býval v ateliéru. V zimě to bývalo ještě za tmy, z okna kuchyně jsme neviděli přímo jeho postavu, ale jen ruce, jak pracují. Takže mně přišlo normální, že sochař už tak brzy vstává a pracuje, podvědomě mě to formovalo,“ vzpomíná.

Po základní škole tak zamířil na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště. Studoval kamenosochařství u Zdeňka Tománka, ale už v té době věděl, že z kamene tvořit nebude.

„Za prvé je to strašně těžká práce a za druhé, když jsem v Římě viděl Berniniho mramorovou sochu Apollo a Dafne a všiml jsem si těch lístečků, kterými prosvítá světlo, uvědomil jsem si, že už nikdo nic lepšího a dokonalejšího nemůže vytvořit,“ usmívá se.

Přesto zamířil na Akademii výtvarných umění do Prahy a dostal se k profesoru Jaroslavu Rónovi, který jej na další cestě velmi ovlivnil. Otec jej od studia neodrazoval, ale ani nijak „netlačil na pilu“, aby se sochařině věnoval.

„Jménem se nenechávám nijak stresovat. Jsem tu sám za sebe. V tvorbě se odlišuji, moje a otcovy práce nejsou zaměnitelné. Já ho obdivuji, jak se dokáže stále posunovat dál a dál. Ateliéry máme jen přes dvorek, takže o sobě víme, co kdo zrovna dělá, ale rozhodně mi žádné rady nedává. To by ani nešlo, protože tu sochu dělám já, ne on,“ má zcela jasno.

Kromě talentu po něm Ondřej zdědil i velkou pracovitost. Do ateliéru chodí, stejně jako otec, často už od půl šesté nebo od šesti a pracuje i patnáct hodin. Nejlepšími měsíci pro práci jsou pro něj duben, květen a červen. „To vstávám už se světlem. Nemusím topit a i venku je ideální teplota pro práci s voskem. V devět ráno si říkám, že mám už spoustu práce za sebou a někteří teprve začínají. S přibývajícím věkem mám ale čím dál větší problém se po osmé hodině večer hodině přinutit a jít ještě do ateliéru, ale když překonám ty dvě minuty, kdy se mi nechce, a jdu, tak je to super pocit. Neskutečně mě ta práce baví, v ateliéru jsem opravdu šťastný,“ vyznává se. S úsměvem dodává, že v neděli nepracuje, to už mu doma zakázali.

A přitom jako dítě se chtěl stát kuchařem a věnovat se gastronomii. Tři léta po sobě vařil v restauraci na pláži v Severní Karolíně v USA, takže si tímto alespoň částečně splnil dětský sen. A jídlo dokázal dostat také do své diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze. Inspiraci načerpal právě během svých pobytů v americké kuchyni.

„Vařili jsme tam často mořské plody. Hodně mě bavily struktury, barvy a vůně potravin. Bylo to všude kolem mě. Na diplomku jsem pak vytvořil velké tácy, které byly na zdi instalované jako obrazy. Na nich byli umístěni obrovští šneci a neonově osvětlené krevety,“ vzpomíná.

Jeho diplomovou práci do své sbírky zakoupila Národní galerie v Praze. Moře, mušle a vůbec vodní svět se v jeho volné tvorbě hodně odráží. „Volnou tvorbu by sochaři měli dělat, je to také to, co nás nejvíce baví. Mušle mě zaujaly v Norsku, kde jsme byli na rybách a mola byla obrostlá právě mušlemi a vodními organismy. A mě napadlo vzít něco z toho podmořského světa, který je úplně jiný než náš lidský svět, a vytáhnout to nahoru na náš svět. Vždyť třeba tady jednou moře všechno pohltí, co my víme,“ přemýšlí.

Volnou tvorbou se podle jeho názoru dá uživit, ale musí se vše dělat poctivě. „Věřím tomu, že když budu pracovat, všechny své věci udělám poctivě a dobře, tak to bude fungovat. Nevěřím, že věci, které vzniknou za pět nebo deset minut, mohou obstát – ať už v čase nebo v pohledu diváků. Proto se vše snažím dotáhnout do maxima. Umění nepotřebuje tři A4 textu k vysvětlení toho, co vidíme. Ale věřím tomu, že umění je dokonalé řemeslné zpracování té věci a že dokonalost spočívá v detailu,“ je přesvědčen.

Každý umělec živící se volnou tvorbou musí udržovat staré kontakty nejen z dob studií. Ondřej dobře ví, že kdyby zůstal v Praze, v tomto směru by měl řadu věcí jednodušších. „Tehdy jsem se samozřejmě rozhodoval, zda se vrátím na Velehrad. Vyhrálo to, že tady budu mít zázemí – bydlení i ateliér, a všechny volné peníze budu moci dávat do tvorby. V Praze bych musel za oboje platit nájem. Nechtěl jsem skončit jako řada lidí přede mnou i po mně a živit se pomocnými restaurátorskými pracemi nebo vyrábět věci u filmu,“ říká na rovinu.

Za zlomový okamžik ve své tvorbě označuje rok 2015, kdy vyhrál soutěž na fontánu do Uherského Brodu. „Když má sochař realizaci venku, ve veřejném prostoru, je to už jiný level. Je vidět, že za ním něco je, posune ho to dále.“

Jeho díla se nerodí jednoduše. „Jestli se něčeho v tvorbě bojím, tak toho, že mě jednou nic nenapadne, že nebudu vědět, co mám dělat. Své nápady si musím takzvaně vysedět. Třeba dva dny si dělám různé náčrty, skici, ale vím, že to není dobré. A až třetí den ten nápad přijde. Jsem optimistický člověk, netrpím žádnými tvůrčími depresemi, takže mi nezbývá, než že tomu všemu musím věřit a milovat to. Ale je mi jasné, že lidé jsou různí a každý to má jinak,“ uvažuje.

A co jeho práce vlastně obnáší a jak vzniká? Podle svých slov má velké štěstí, že si výsledný tvar dokáže dokonale představit ve své mysli. Připraví si skici, ujasní si proporce a dílo vytváří metodou ztraceného vosku.

„Třeba u toho sloupu s mušlemi si vše vymodeluju v měřítku 1:1 z vosku. Pomocí forem si naodlívám tvary těch mušlí, potom si udělám sloup a lepím to v ateliéru, vše je stále 1:1. Potom to rozřežu na několik částí, aby ve slévárně byli schopni to odlít. Když mi volají ze slévárny ve chvíli, kdy tam mám nějakou věc, vím, že je problém. Nejhorší je, když se jim to tam rozbije, protože tím se rozbije i ten model, žádnou náhradu nemáte. Je to velmi náročné, v jednom sloupu jsou tisíce drobných prvků,“ objasňuje. Když se vše povede, přichází na řadu broušení, svařování a finální povrchová úprava.

Díla pak mohou obdivovat návštěvníci galerií nebo zamíří k soukromému sběrateli. Ondřej Oliva už své sochy vystavoval například ve slavném římském Muzeu Maxxi, viděli je diváci v řadě českých výstavních síních, ale také návštěvníci galerií a sympózií v Bělorusku, Maďarsku, Turecku či Španělsku.

„Nejradši mívám ty poslední věci, s těmi mám největší vztah. Ale třeba nedávno se prodala socha Zakázané ovoce II, což je velké jablko z bronzu, které jsem dělal v roce 2011 a strávil jsem s tím poměrně hodně času. Bylo na výstavě po celé Evropě a teď si ho koupil nějaký sběratel ve Francii. Po třinácti letech jsem se s ním musel rozloučit. Ale jsem za to moc rád. Když se podaří prodat tak velká věc, tak vás to podnítí k další práci, je to uznání vašeho úsilí,“ je přesvědčen. Prodejní je i jeho současná výstava v Muzeu Kroměřížska.

Ve svých dílech se velmi často nechává inspirovat stromy. Pro sochu nazvanou Instant Tree Olives použil olivové dřevo, které si nechal dovézt z Chorvatska ze starých suchých olivovníků. Využívá nejen symboliky silných kořenů, ale i vlastního jména.

„Olivovník je strom, který má pevný základ. Kmen je geometrický a nahoře je rozvinutá koruna. Kořeny má hluboko v zemi, vlastně nejhlouběji ze všech stromů. Použil jsem do hliníkové struktury dřeva i bronzovou část a vytvořil jsem sochu, která má zlaté srdce. Ten strom má v sobě život. A u další sochy je to zase taková zlatá žíla – pnutí, život, který v ní tepe,“ vypráví.

Symbolický charakter má i další strom, jehož výška činí rovných 182 centimetrů. Proč právě tolik? Je to nejen výška člověka v da Vinciho kresbě znázorňující proporce lidského těla, z níž lze odvodit zlatý řez, ale zároveň také výška Ondřeje Olivy.

„Je to taková hra s divákem. Z jednoho pohledu socha vypadá jako strom s kmenem a korunou, v jiném koruna zmizí a vy vidíte jen kvádr. Návštěvníci si musí sochu obejít. Vsázím na pověstné dvě tři vteřiny, kdy vás socha v galerii zaujme a začnete ji zkoumat blíže, nebo ji minete. Já se právě tímto snažím diváka zaujmout. Lidé si také myslí, že je to dřevo nastříkané stříbrnou barvou, a až si na to sáhnou, zjistí, že jsou to odlitky kovu,“ připomíná autor, jemuž nevadí, když návštěvníci na jeho práce sahají, pokud tak činí ze zájmu a opatrně.

A symbolika do třetice – dokonalý kruh jako symbol věčnosti. Použil jej i pro realizaci Památníku smíření na náměstí sv. Anny v Holešově v roce 2020. Tvoří jej strom se třemi kořeny, které představují tři náboženské směry, jež utvářely historii města – katolický, protestantský a židovský. Hledal něco, co bylo společné pro všechna tři vyznání a našel to ve Starém zákoně – česky, latinsky a hebrejsky zde najdete nápis Miluj bližního svého jako sebe samého. A opět – musíte do toho kruhu vstoupit, abyste přišli až k soše.

I tady, jako u většiny svých soch, uplatnil kov – hliník a bronz. „Během studia i po něm jsem hodně experimentoval s materiály. Zkoušel jsem pryskyřice, laminát, beton, ale postupem času jsem zjistil, že mi strašně dlouho trvá, než ty věci udělám, vezme mi to spoustu času, energie a peněz na počáteční investici. Taky jsem si říkal, že bych chtěl, aby mé věci byly co nejvíce trvanlivé. A kov je věčný. Bronz nebo hliník sice získají časem patinu oxidací, ale to vůbec nevadí, to k tomu materiálu patří a tímto způsobem i on k nám promlouvá,“ zamýšlí se.

Do své tvorby obtiskuje zážitky z cest, fascinaci přírodou i dětské sny. Krásné vyznání si připsal ke svému dílu Siderit, což je hvězdný kámen, vyvřelina z Islandu: Touhou každého, kdo vzhlíží vzhůru k obloze a pozoruje padající hvězdy, je mít to štěstí a nakonec ve svém životě alespoň jednu na zemi najít. A teď ve svých rukou držím SIDERIT, hvězdný kámen, který mi spadl k nohám.

„Mám tuto sochu rád. Rád se dívám na hvězdy a sen najít meteorit jsem měl už od dětství. Přece každý, kdo vidí padat hvězdu, ji chce najít. Na výstavě v Kroměříži je už třetí odlitek. Jeden má sběratel v Praze, druhý se teď prodal do New Yorku. Celkem jich je jen šest. Je to velmi úspěšná záležitost,“ neskrývá potěšení.

Čemu se naopak nevěnuje vůbec, je figurální tvorba. „Prostě mi to nejde, jsou daleko lepší sochaři na figury,“ přiznává upřímně a s úsměvem. Když zhotovoval pamětní desku J. A. Bati, která visí na obuvníkově vile ve Zlíně, vyhnul se jeho zobrazení geniálním nápadem.

„Podařilo se mi sehnat skutečné boty, v nichž J. A. Baťa chodil. Ty jsem obtisknul na tuto desku. Hezky se propojilo několik myšlenek – boty jako symbol jeho podnikání a otisk nebo stopa, kterou zanechal ve Zlíně.“

Razí heslo, že není malých zakázek a každá věc je výzva. „Ke každé přistupuji zodpovědně. Pokud někde má být něco třeba 200 let, tak to ani jinak nejde. A jestli mám nějaký sen? Moc by se mi líbilo a pracovně úplně nejvíc by pro mě bylo, kdybych mohl mít sochu ve veřejném prostoru v Londýně nebo v New Yorku, kde chodí dennodenně spousta lidí a tito běžní kolemjdoucí by s ní byli v kontaktu,“ přeje si talentovaný sochař.

ONDŘEJ OLIVA

● Narodil se 25. 5. 1982.

● Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Sochařství I. Jaroslava Róny) a Univerzitu Palackého v Olomouci.

● Ke svým profesním úspěchům řadí návrh „místo setkávání“ pro město Uherský brod (2015 – 1. místo), návrh „památníku smíření“ v Holešově (2020 – 1. místo)

● K realizacím patří: fontána Tři prameny v přednádražním prostoru v Uh. Brodě (2015), Strom poznání v obci Modrá (2016), náhrobek pro Josefa Masopusta na Vyšehradě (2017), Pamětní deska J. A. Bati ve Zlíně (2018), Památník smíření v Holešově (2020) či sochařské prvky pro Les vzpomínek na Ústředním hřbitově v Olomouci (2023). Je zastoupen v NG v Praze, v soukromých sbírkách v ČR i v zahraničí.

● S manželkou Kristinou mají Karolínu a Alberta.

● Mezi jeho záliby patří cestování, silniční a MTB cyklistika, horolezectví, surfing, objevování světa a hledání dobrodružství.