Stoletá tradice, to je závazek, říká hlavní akcionář stavební skupiny PSG Juraj Surovič

Před téměř čtyřiceti lety usedl Juraj Surovič v Bratislavě do vlaku a zamířil do Slušovic, aby se hlásil v tehdejším království Františka Čuby jako potenciální zaměstnanec. Na Zlínsku už s malou přestávkou zůstal, aktuálně je hlavním akcionářem stavební skupiny PSG, která vloni oslavila stoleté výročí.

Kdy a kvůli čemu jste se naposledy vytočil, rozčílil, rozzuřil? Jak často se stává, že nejste úplně v komfortní zóně?

Celý život se setkávám s různými životními situacemi, okolnostmi a událostmi a snažím se složité věci rozdýchávat a mít nadhled. Ne vždy se to samozřejmě podaří. Dřív jsem nedokázal být úplně trpělivý, to se postupem času změnilo. Teď říkám, že umím čekat, ale zase ne dlouho. Rozčílí mě spousta menších věcí, třeba na silnici se mi to stává pravidelně. Řidiči jezdí čím dál bezohledněji. Dnes má auto skoro každý a je to bohužel znát.

Co v byznysu? Tam občas nezvýšíte hlas?

Věřte mi, nikdy nekřičím nebo zbytečně nezvyšuji hlas. To se nestává. Na nějakou takovou situaci si nepamatuju. Po těch letech mě život naučil, že negativní emoce vůbec nepomáhají. Právě ve vypjatých situacích je klid a nadhled klíčový. Pokud takové situace nezvládnete a nemáte je pod kontrolou, tak dáváte najevo vlastní neschopnost a nahráváte druhým na smeč. Třeba v komunikaci s úřady, tam vám občas opravdu nic jiného než obří trpělivost nezbývá. Myslím, že si tím prochází všichni podnikatelé. Náš byznys je v tomto ještě složitější, protože pro stavby potřebujete spoustu povolení, razítek a někdy je to skutečně obtížné.

Máme AI, moderní éru, digitalizaci všeho. To se to s těmi razítky vážně nelepší?

Myslel jsem si, že výpočetní technika, počítače a umělá inteligence všechno urychlí a usnadní. Ale ono to tak bohužel úplně ve všech směrech není. Některé záležitosti, které dříve trvaly měsíce, teď trvají roky.

V čem je problém?

Dnes často klademe někdy až velký důraz na ochranu všeho okolo nás, což je bezpochyby důležité. Zdá se mi, že někdy ale zapomínáme na to, že přirozenou součástí vývoje, ať už lidské společnosti nebo přírody, byla vždy i iniciativa, soutěživost a snaha o pokrok. Mám pocit, že se někdy až příliš obáváme vyčnívat nebo přinášet odlišný pohled. Přitom právě odvaha něco tvořit, posouvat věci dopředu a nést za to odpovědnost byla vždy hnacím motorem vývoje.

Narodil jste se na Slovensku, jak jste se vlastně dostal do Zlína?

Moc nescházelo a nikdy jsem se tady neocitl. V roce 1968 jsme byli s rodinou na dovolené v Jugoslávii. V srpnu. Byly mi tehdy čtyři roky. Samozřejmě si to nemůžu pamatovat, ale z vyprávění rodičů a fotek vím, že jsme tam tehdy museli zůstat asi o týden déle, protože se kvůli invazi vojsk zavřely hranice. Otec tam chtěl zůstat napořád, maminka ale byla proti a nakonec zavelela k návratu. Mockrát potom doma řešili, že jsme tam měli zůstat. Můj příchod do tohoto krásného kraje souvisí s časopisem Mladý svět.

Co vás v něm tak zaujalo?

Byla tam reportáž na několik stran o Slušovicích. Studoval jsem tehdy v Bratislavě na strojní vysoké škole v pátém ročníku. Mladý svět vyzpovídal velké osobnosti tehdejší slušovické éry, mimo jiné třeba Ivo Pavlíka, ředitele hotelu Všemina, byly tam i další příběhy. Mě to obrovsky zaujalo. I díky rodinné výchově jsem měl v sobě zakořeněnou snahu být aktivní, něco podnikat, prostě něco dokázat. Několikrát jsem intenzivně zvažoval, že emigruju. Coby vrcholový sportovec (závodní lyžař, pozn. redakce) jsem měl možnost cestovat do zahraničí, měl jsem možnosti na západě zůstat. Mohl jsem srovnávat, vnímat a nasávat čistý rakouský vzduch, viděl jsem, že lidé jsou pozitivnější, aktivnější, prostě jiní. Ale rodinu jsem opustit nechtěl. Strašně rád bych to vydání, díky kterému tady sedím, ještě někde našel nebo od někoho získal. Ten materiál v Mladém světě mě vyprovokoval k akci.

Jaké?

Zaujala mě v tom článku jedna zásadní věc. Autor popisoval, jakým způsobem Čubovi lidé nabírají nové zaměstnance. Ti museli projít jakýmsi zkušebním kolečkem po jednotlivých provozech celé společnosti. Byla to vícekolová selekce, která ověřovala nejen odborné znalosti, ale i motivaci, výkonnost, schopnost týmové práce a odolnost vůči tlaku. Prošli jím jenom kvalitní lidé. Tak jsem ještě před dokončením vysoké školy zvedl telefon a zavolal tam. Oni mně nejdřív řekli, že mi dají vědět, potom jsem to několikrát urgoval, nic se nedělo. Ale když jsem jim pokoj nedal, tak mě nakonec pozvali a já jsem tam ještě před ukončením vysoké škole vyrazil. Sedl jsem na vlak a pak přesedl na autobus.

Takže jste ono vyhlášené kolečko nakonec prošel?

Ano. Ubytovali mě v nově vybudovaném areálu v Dešné a poslali na ono „kolečko”. Postupně jsem prodával v obchodech Quatro, to byla obdoba Tuzexů, ve kterých se prodávalo luxusní zahraniční zboží, nebo jsem doplňoval regály. Poté jsem byl na počítačích na Nových Dvorech, ve Vizovicích v dnešním závodě KOMA, kde se tehdy vyráběly maringotky, v míchárně krmiv v Lípě i na strojních závodech v Zádveřících a na Veselé. Seznámil jsem se s řadou výrobních provozů i mnoha inspirativními a zajímavými lidmi.

O jaké době se vlastně přesně bavíme? Kdy se tento příběh vašeho příchodu do Zlínského kraje a Slušovic odehrál?

Měl jsem obrovskou kliku, trefil jsem tu nejlepší možnou dobu, bylo možná za minutu dvanáct. Bylo to přesně kolem roku 1987, kdy ještě Slušovice šlapaly. Pracoval jsem tam poté i na začátku devadesátých let.

A naplnilo ono slušovické kolečko a následná práce tamtéž vaše očekávání?

Ne ve všech směrech. Hodně věcí jsem vnímal i kriticky. Celý život jsem náročný na sebe, ale i na druhé. A viděl jsem velmi brzy, že ne všichni lidé kolem Františka Čuby mají schopnosti na pozice, které zastávali. Někde hrály roli známosti a kamarádi. To jsem nenesl úplně dobře. Byl jsem mladý, viděl jsem, co by se dalo zlepšit. Dokonce jsem Františku Čubovi napsal osobní dopis, ve kterém jsem mu navrhl asi tři okruhy pro zlepšení. Jedna z těch věcí třeba byla návrh na zavedení čárových kódů na zboží. Chtěl jsem mu to osobně představit.

Jak reagoval? Nevyhodil vás? Potkal se s vámi?

Nevyhodil, ale osobní setkání se neuskutečnilo, delegoval to na nějakého náměstka, pak to propadlo níž. Vlastně se to trochu minulo účinkem. Klasicky to skončilo tak nějak do ztracena ve smyslu, že mladý vystrkuje růžky, on se časem uklidní. Ale žádné klacky mi nikdo pod nohy neházel.

A uklidnil jste se?

Ani moc ne. S věkem se pojí aktivita, snaha zlepšovat se, byl jsem v pětadvaceti plný elánu. Věděl jsem, že hodně věcí by se dalo dělat jinak, třeba i proto, že jsem ze svých cest do světa s lyžováním viděl, že některé věci prostě v zahraničí fungují. Byl jsem o nich přesvědčený a nechtěl jsem se smířit s tím, že nedostanou zelenou jen proto, že se někomu nechce dělat změny.

Potkal jste se někdy tváří v tvář s Františkem Čubou?

Bývalo pravidlem, že se s každým novým zaměstnancem potkal a seznámil osobně. Postupem času byl ale pracovně tak zaneprázdněn, že na tento zvyk už neměl příliš prostor, takže já jsem s ním osobní audienci neměl. Míval se svými náměstky a řediteli podniků každou neděli osobní schůzky. Jednou jsem dostal pozvání také, takže tam jsme se potkali.

Jak jste nesl rozpad slušovického impéria?

Měl jsem Čubu jako velkého vizionáře, schopného podnikatele. Bohužel se všechno změnilo po revoluci. Pamatuju si na velkou schůzi v zádveřickém motorestu, z mého pohledu se ke změně režimu nepostavilo tehdejší vedení a František Čuba úplně dobře. Já jsem ho vnímal jako člověka, který umí číst realitu a vidí do budoucnosti, takže jsem byl logicky hodně zklamaný.

Pro vás osobně se ale nakonec rozpad Slušovic ukázal jako pozitivní změna, ne?

Zůstal jsem tam ještě asi dva roky, končil jsem jako zástupce ředitele výroby v Zádveřicích. Pak přišla divoká privatizace a jeden z podniků řídil můj kamarád, který mě vzal jako obchodního zástupce pro Slovensko, kde jsem pomáhal budovat síť obchodů. Po pár letech ale došlo k utlumení, expanzní plán se moc nezdařil. Pak jsem ještě podnikal v oblasti prodeje kancelářské techniky a jako hoteliér. No a pak přišel zlomový moment při rekreačním lyžování v Rakousku.

Povídejte.

Byli jsme s rodinou na dovolené. Moje manželka se přátelila s dcerou pana Rudolfa Skaunice, který tam tehdy vzal na lyžování vnoučata. Po večerech jsme společně diskutovali o životě, podnikání, politice a všem možném. Padli jsme si do oka a on mi řekl, že kdybych se někdy chtěl vrátit do Zlína, tak by byl rád, kdybychom mohli něco dělat společně, protože se mu líbí mé názory a způsob mého přemýšlení. Na Slovensku byznys nijak nekvetl, tak jsme se asi po třech letech rozhodli s manželkou vrátit do Zlína. Přihlásil jsem se k panu Skaunicovi a nastoupil do dceřiné společnosti, která měla na starosti konsolidaci akcionářské struktury PSG.

Cesta k vaší současné pozici hlavního akcionáře obrovského kolosu ale byla ještě předlouhá.

To ano. Do PSG jsem přišel v polovině 90. let a postupně jsem se od developmentu dostal na pozici obchodního a následně i generálního ředitele. Dvakrát jsem musel společnost provést náročnou konsolidací, aby vůbec přežila. Poprvé to bylo na konci 90. let, kdy bylo PSG po privatizaci rozkouskováno na asi dvacet pět dceřiných společností a ty bylo třeba konsolidovat. To byl na první pohled nerealizovatelný úkol a beru to jako jeden z klíčových milníků v novodobé historii firmy. Proces trval několik let, museli jsme řešit minoritní akcionáře, kterých bylo kvůli kupónové privatizaci tisíce. Nakonec zůstalo pět akcionářů, vy jste byl mezi nimi. A jejich počet se postupně dál zmenšoval. První změna se odehrála po 11. září 2001. Ještě v pěti jsme seděli v hotelu ve Vyškově a s nevěřícností sledovali televizní zpravodajství, běžely tam záběry z teroristického útoku na World Trade Center v New Yorku. Několik týdnů poté se počet akcionářů snížil poprvé, v následujících letech proces pokračoval. Vždycky to bylo po vzájemné dohodě, věci byly jasně dané a nastavené. Nakonec jsme zůstali s Rudou Skaunicem jen dva. Měl už přes osmdesát, když jsme se domluvili, že PSG převezmu.

Takže to byl pro vás osobně člověk, jemuž jste ve svém životě nejvíce vděčný?

To bezesporu. I proto mi tady v kanceláři visí jeho velký obraz. Setkání s ním, to je bez diskuse nejzásadnější a nejdůležitější moment mého života. Věřil mi, byl mým mentorem. Bohužel již není mezi námi, ale dodnes mu tam nahoru děkuji za šanci, kterou mi dal, je pro mě pořád vzorem. Dodnes, když si s něčím nevím rady, tak se zastavím u tohoto obrazu a ptám se: co bys dělal ty?

Odpovídá?

Jo, odpovídá. A ne vždy tak, jak chci. To berte samozřejmě s rezervou. Vždycky vzpomínám na jeho způsob práce, komunikace s lidmi, hodnoty, které ctil a prosazoval. Vzal jsem si od něho třeba to, že když se s někým dohadujete, tak není důležité vždycky vyhrát nebo mít poslední slovo. Protože v ten moment možná vyhráváte, ale časem můžete ztratit mnohem víc, než v tu danou chvíli získáte. Jedno momentální vítězství se vám časem může vrátit s negativními dopady jako bumerang. Občas vůbec neuškodí ustoupit a nechat si s nadsázkou řečeno v zásobě ten pomyslný patron pozitivní energie do budoucna.

Byl to právě Rudolf Skaunic, který měl největší zásluhu na rozmachu společnosti v první dekádě tohoto tisíciletí?

Jednoznačně, ale velké zásluhy mají také další osobnosti společnosti. Za rozmachem v zahraničí stál Ivan Veselý, výraznou stopu zanechal i další tehdejší akcionář Zdeněk Jakubec a v posledních letech především Richard Matějík. V knize o historii společnosti, kterou jste vydali u příležitosti stého výročí založení PSG, je zmínka o těžkém období v souvislosti se zakázkou v Rusku. Nebyla to vydařená zakázka. Při stavbě elektrárny Poljarnaja došlo k pochybení na straně investora. Projekt zamrzl, stavba se nedokončila, a protože se změnily i další okolnosti a skončila podpora České exportní banky, nemohli jsme dál stavět v zahraničí. Firma tedy musela projít radikálním zmenšením. V jednu chvíli jsme byli dokonce smířeni s tím, že padne do konkurzu, a připravovali jsme se na konec. Podrželi nás ale partneři, ke kterým jsme se vždy chovali s úctou. Dostali jsme předem zaplacenu jednu významnou fakturu, postupně získali další prostředky a díky tomu vybředli z nejhoršího.

Jaké to mělo dopady?

Nebylo to příjemné, hledali se viníci, mělo to velké ekonomické škody, stálo nás to nakonec stovky milionů korun a bohužel také naši dlouho budovanou reputaci. Byla to nejtěžší éra společnosti. V Rusku jsme tím okamžikem skončili, já sám už tam nikdy nepoletím. Problém byl v tom, že jeden z investorů byl oligarcha vyznamenaný Putinem a na toho vina za nepovedenou stavbu padnout samozřejmě nemohla.

Poslední roky nasvědčují tomu, že jste se z nejhoršího dostali. Nepřemýšlel jste kvůli problémům v Rusku, že firmu položíte a odejdete?

Cítil jsem zodpovědnost vůči Rudovi Skaunicovi, všem zaměstnancům a celé historii firmy. Díky výchově a sportu jsem zvyklý se s překážkami prát, vydržet a spolehnout se na tým. Jsem hrdý, že jsme všechna těžká období přestáli. Jsou léta, kdy se daří, poté může přijít období, kdy se daří méně. Naše stoletá historie nám ale říká, že nejdůležitější je nezpanikařit.

Stoletou historii nemá úplně každá firma, v kraji takových opravdu moc není. Jak velká odpovědnost je navazovat na odkaz Tomáše Bati?

Obrovská. Prapůvod je právě u Bati. Společnost vznikla v roce 1924 jako stavbařská divize obuvnického koncernu Tomáše Bati ve Zlíně. Baťovo stavební oddělení zajišťovalo výstavbu všech druhů staveb, od továrních budov a firemních prodejen přes obytné domky, školy a hotely až po silnice a železnice. Naši předchůdci doslova postavili Zlín, jak ho dnes známe. Je to velký závazek. Závazek vůči zaměstnancům, investorům, partnerům a také k předkům. Nikdy bych si netroufl srovnávat se s Tomášem Baťou. Ale jsem rád, že můžeme být jeho pokračovateli.

V jaké kondici aktuálně společnost je? Jak velký kolos to je, kolik zaměstnává lidí, jaké obraty tvoří? Co je hlavním byznysem PSG?

Řekl bych, že je PSG v dobré a zdravé kondici. Obratově se celá skupina pohybuje kolem tří miliard, ročně realizujeme desítky různě velkých zakázek. Převážně působíme v Česku, něco málo stavíme na Slovensku. Aktuálně máme už přes čtyři stovky zaměstnanců. PSG stojí na dvou silných nohách, dvou hlavních společnostech. První z nich je PSG Construction, která je generálním dodavatelem staveb na klíč, ať už průmyslových objektů, staveb občanské vybavenosti nebo bytových objektů. Druhou společností je PSG a. s., která vyrábí a dodává železobetonové prefabrikované konstrukce. Tato firma patří k absolutní špičce a podílí se na největších a nejsložitějších zakázkách v oblasti prefabrikace v Česku i na Slovensku. Pořád ale rosteme a pracujeme na vlastní soběstačnosti. Vloni jsme založili společnost PSG Tech, která se specializuje na technická zařízení budov, letos vznikla naše vlastní projekční kancelář PSG Projekt.

Vloni jste oslavil šedesátku. Jste pořád aktivní v každodenním chodu společnosti? Chodíte do kanceláře denně?

Aktivní jsem, ale řízení už převzal můj syn Peter. Vím, že i moje doba v operativním řízení je už pryč, a chci, abychom byli i nadále efektivní a byli štikou ve stavařském českém rybníce. Já jsem v tuto chvíli v roli hlavního akcionáře a předsedy dozorčí rady. Do každodenního procesu nezasahuju, samozřejmě se se mnou syn občas radí. Ale má volnou ruku a jsem rád, že se mu daří. Snažím se být napomocen. Předat kontakty a vazby, které budujete dlouhá léta, nejde ze dne na den.

Kde vidíte budoucnost firmy?

Minulost mě poučila, že nějaké velké plánování na spoustu let dopředu není efektivně vynaložená energie. Rázem se všechno může změnit, aniž byste měl možnost to nějak zásadně ovlivnit. Vzpomeňme covid. Máme ale samozřejmě vypracovanou dlouhodobou strategii a směr, kterým chceme jít. Naší vizí je realizovat odvážné stavby a náročné technologické celky, na kterých můžeme ukázat naši přidanou hodnotu.

Čím kromě péče o svého psa Harveyho po předání denní exekutivy vyplňujete volný čas?

Samozřejmě se věnují přítelkyni, hodně času si dokážu najít pro sport. V mládí jsem absolutně nesnášel vytrvalostní sporty, byl jsem docela slušný sprinter, ale když jsme měli běžet Cooperův běh na dvanáct minut, tak jsem šíleně trpěl. S přibývajícím věkem jsem pochopil, že v byznysu je právě houževnatost, výdrž a vytrvalost rozhodující. Možná i díky tomu jsem se aktuálně docela zakousl do vytrvalostní cyklistiky i turistiky.

Co si mám pod tím představit?

Když sedíte na kole dvacet čtyři hodin, tak prostě musíte překonat bolest, nechuť pokračovat, musíte překonat sám sebe. Závody na stovky kilometrů, to jsou obrovské výzvy. Jeden takový jsem prožil před třemi lety, závod ze Splitu do Břeclavi, 1 200 kilometrů v sedle, šílené počasí, zima, déšť, podcenil jsem jídlo... Ani jsem nevěděl, že jedu. A po 800 kilometrech jsem skončil. To byl můj první ultratrailový cyklistický závod, od té doby každý rok něco podobného absolvuji. Na dno jsem si sáhl také při výšlapu na Mont Ventoux, ikonickou horu Tour de France.

Mluvíte o klubu Cinglés du Mont Ventoux, do kterého patří každý, kdo zvládne vystoupat tři různé silniční trasy na vrchol během jediného dne?

Každé ze stoupání je výkonem samo o sobě a zdolání všech tří výjezdů za den je považováno za bláznovství. My jsme zvládli na vrchol během jednoho dne vyjet až šestkrát.

Nějaké další podobné sportovní zážitky?

Nedávno jsem poprvé vyzkoušel Otrokovickou stovku, ultratrailový závod pro vytrvalce v malebných Buchlovských kopcích, který v PSG podporujeme jako generální partner. Po dvaceti kilácích jsem si říkal, že dalších osmdesát prostě nemůžu dát. Prožil jsem spoustu krizí, ale překonal je. Došel jsem s pár puchýři, pár nehtů šlo dolů. Trvalo mi to téměř třiadvacet hodin. Docela úsměvné bylo, když se mě na trati ptali další závodníci, kolikátou svoji stovku jdu, a já jim odpovídal, že první. Závod absolvovali i dva moji synové, byli trochu rychlejší. Hlavní ale je, že jsme do cíle dorazili všichni tři.

Sport ale určitě není jediná náplň vašeho času. Nedávno jste představil svůj nový projekt Prospect. Coby hlavní investor chcete ve Zlíně postavit multifunkční objekt doplňující náměstí Práce v duchu Baťových architektů za miliardu korun.

Podívejte (ukazuje na skříň), tady mám jeho maketu. Prospect nabídne nejkvalitnější kanceláře ve městě pro úspěšné zlínské firmy, nájemní bydlení, tříhvězdičkový business hotel a vyhlídkovou terasu na střeše. Věřím, že podobný projekt má šanci na úspěch, že ho lidé vezmou za svůj.

Má stát miliardu. Vy jste hlavním investorem. Nejdete do velkého podnikatelského rizika?

Prospect není jen byznysová záležitost. Návratnost takového projektu je v nejlepším případě dvacet let. Já jsem projekt Prospect nikdy nebral jako záležitost, která mi má jen přinést peníze. Mým cílem je především nastartovat proměnu Zlína a změnit přemýšlení o zdejší architektuře. Mám rád baťovskou architekturu, ale Zlín se nemůže stát skanzenem. Naopak se musí zatraktivnit pro mladé lidi, aby tady zůstávali a neodcházeli z regionu pryč. Zlín o sobě říká, že je městem neomezených možností. Tak je pojďme naplnit.

A nějaké další vize nebo plány máte?

Jednou z mých velkých vizí pro příští roky je zapojení do vzdělávání mladých lidí. Byl bych strašně rád, kdybych přispěl k tomu, že tady ve Zlíně budou mít mladí lidé možnost se kvalitně vzdělávat. Má to pro mě ještě hlubší a větší význam než třeba projekt Prospect. To sice bude krásná budova, ale mít možnost ovlivnit osudy mladých lidí tím, že jim pomůžete k lepšímu vzdělání, přispějete k jejich formování, jejich patriotismu, aby mohli růst pod rukama kvalitních pedagogů a přebírat od nich vědomosti a hodnoty, to je můj velký sen.

Vidím tady zase návaznost na Tomáše Baťu a jeho Školu práce. Pletu se?

Nepletete. To byl skvělý projekt, není potřeba vymýšlet něco nového, když máme v historii města dobře fungující příklad. Pokud bych byl aktivní v nějaké formě vzdělávání mladých lidí, tak by to určitě bylo na podobných principech. Chci věřit tomu, že pokud podpořím vzdělání schopných mladých lidí, tak někteří z nich si budou vážit, že dostali příležitost, budou se do tohoto regionu vracet a budou vnímat potřebu to městu a regionu oplatit.

Je v tom třeba i částečně nějaká nedůvěra ve státní školství?

Nepoužil bych slovo nedůvěra, školství je v Česku určitě kvalitní a snese srovnání se zeměmi vyspělé Evropy. Ale vezměte si aktuálně příklad umělé inteligence. Ta se rozvíjí šílenou rychlostí. Než státní školství schválí nějaké základní osnovy, jak k AI přistupovat v rámci vzdělávání, tak už její vývoj bude o ohromný kus dál. Soukromá škola jistě dokáže na takové výzvy moderní doby reagovat pružněji.

Máte jasnou představu, co by taková moderní škola měla dětem předávat?

Možná ještě důležitější cítím potřebu debatovat s rodiči. Protože mě trochu leká úzkostlivost rodičů v poslední době. Děti se vozí všude auty, přestávají být samostatné, při každém malém pádu je od malička jenom zvedáme. Obávám se, že za deset, patnáct let toto může přinést nemalé problémy. Takže základem je na takovou školu přijímat žáky a studenty, jejichž rodiče budou akceptovat, že škola není jen od toho, aby dětem pomohla projít životem, ale aby je připravila na život se všemi jeho aspekty. Aby děti věděly, že je nikdo nebude pořád jen zvedat, aby byly sociálně adaptabilní se vším všudy. Aby byly odolné, sebevědomé a nezkolabovaly při prvním nezdaru nebo problému. Možná jsem trochu naivní, ale věřím, že se to povést může.

Mají tyto vaše myšlenky už nějaké konkrétnější obrysy?

Ano, mají, ale zatím o nich ještě blíže mluvit nemohu. Jednám o propojení s již existující školou, ale dokud to nedotáhneme do konkrétní podoby, tak ještě s dovolením nebudu podrobnější.

Vraťme se v závěru ještě zpět k PSG. Sice už společnost řídí váš syn, ale určitě máte představu, kam by se měla ubírat?

Naše skupina se postupně rozrůstá a usilujeme o to, aby tento trend pokračoval i do budoucna. Je naší dlouhodobou strategií rozšiřovat portfolio našich služeb, abychom získali konkurenční výhodu, byli více soběstační a flexibilní. Byl bych velice rád, kdyby se nám podařilo naše portfolio rozšířit například o zemní práce, případně střechy nebo opláštění. Cílem je zkrátka disponovat vlastními kapacitami pro hrubou stavební výrobu, abychom mohli investorům nabízet vyšší přidanou hodnotu. Jsem rád, že jsme se synem Peterem v této vizi zajedno.

Vyprávění jsme začali na Slovensku, nemáte touhu se tam ještě vrátit?

Jsem tady rád, nikam se nechystám. Prožil jsem tu drtivou většinu svého aktivního života, Zlín považuji za svůj domov, nehodlám se stěhovat nikam do tepla. Naopak se těším, že budu u toho, jak porostou vnoučata a budu sledovat, jak se synům a dceři daří v našem společném podnikání v rámci rodinného holdingu ZSF.

JURAJ SUROVIČ

● Narodil se 21. 2. 1964 v Žiaru nad Hronom.

● Vystudoval Strojní vysokou školu technickou v Bratislavě.

● Má dva syny, Jana a Petera. Oba jsou aktivní v rodinném holdingu. Dcera Klára v letošním roce končí studium na univerzitě v Londýně.

● Ve volném čase se věnuje cyklistice, lyžování, v posledních letech také skialpiningu.

● Spoustu času mu zabere péče o psa Harveyho, jehož často bere i do kanceláře a na pracovní jednání.

Úspěchy skupiny PSG v posledních letech

● Hlavní cena v soutěži Stavba roku 2019 Zlínského kraje za stavbu výrobního závodu pro firmu Hirschmann Czech ve Vsetíně.

● Čestné uznání v soutěži Stavba roku 2020 Zlínského kraje za realizaci Vodního světa ve Velkých Karlovicích.

● 1. místo v soutěži Fasáda roku 2023 v kategorii rekonstrukce za realizaci multifunkčního domu OKO ve Zlíně.

● Hlavní cena v celostátní soutěži Stavba roku 2023 za realizaci multifunkčního sportovního centra KAPKA resort ve Lhotě u Vsetína.

● Hlavní cena v soutěži Stavba roku 2024 Zlínského kraje za stavbu vývojového a produkčního sídla společnosti CROSS Zlín.