Stanislav Dostál: Návrat mezi elitu. Se Zlínem opět v první lize

Ligovou premiéru mezi muži si brankář Stanislav Dostál odkroutil v roce 2008, stálou oporou letenského týmu se stal o šest let později. Mezi tyčemi zažil úspěšné roky Zlína v uplynulé dekádě, které samozřejmě podtrhl fantastickými výkony, a lví podíl má také na nedávném postupu týmu z Baťova města mezi tuzemskou fotbalovou elitu. S klubovou věrností sobě vlastní už proto nenápadně vyhlíží další sezonu.

Jaké jsou v tobě pocity po stěžejním zápase s Opavou, ve kterém jste si zajistili postup zpět mezi tuzemskou fotbalovou elitu?

Je to rozhodně krásná náplast na veškeré to obrovské zklamání, z něhož jsem se po loňském sestupu dlouho oklepával, nicméně si myslím, že mi ještě ani pořádně nedochází, co se nám podařilo. Mám velkou radost z toho, jak náročnou práci jsme odvedli, protože druhá liga rozhodně není snadná soutěž, a těším se, až to pořádně oslavíme.

Čemu přisuzuješ ten obdivuhodný výkon vašeho týmu, který byl v letošní sezoně nedostižný?

Především je třeba říct, že se sešla vynikající parta, která za každých okolností držela při sobě. Nebyl mezi námi nikdo, kdo by kazil týmovou atmosféru nebo kdo by se naštval, když zůstal sedět na lavičce, zkrátka – všichni jsme táhli za jeden provaz. Nemluvě o tom, že nálada v kabině je vždycky lepší, když se na hřišti daří a jsou dobré výsledky. Pokud se prohrává, výraznou roli pak hraje psychika.

Dá se ten loňský sestup považovat za nejtěžší chvíle tvé dosavadní bohaté kariéry?

Zcela jednoznačně. Jeden sestup jsem sice zažil jako mladý kluk krátce poté, co jsem nastoupil do zlínského „áčka“, ale tehdy mi to ještě nedocházelo. V loňském roce jsem to pochopitelně prožíval mnohem intenzivněji, přece jenom jsme za sebou měli hezké roky, během nichž jsme se v lize drželi, a dokonce jsme zažili i spoustu krásných úspěchů v čele s vítězstvím v českém poháru a následným postupem do skupiny Evropské ligy. Velmi mě mrzelo, že jsme to nezvládli a museli jsme nejvyšší soutěž opustit. Kdo podobné sportovní chvíle zažil, moc dobře ví, o čem mluvím.

O brankářích se vždycky hovořilo jako o specifických osobnostech, pravděpodobně i proto, že velká tíha v zápasech leží právě na nich. Jak se udržuješ v psychické pohodě?

V první řadě se snažím na fotbal absolutně nemyslet a pokud je to možné, všechno, co s ním souvisí, nechávám na stadionu. To je základ. V těch nesnadných časech okolo sestupu mi samozřejmě hodně pomohla rodina, radost mi dělala malá dcerka, která taky hraje fotbal, a pak i manuální práce – dodělávali jsme dům, hodně věcí jsem si obstaral sám, tudíž jsem byl myšlenkami úplně někde jinde.

Potrpíš si na předzápasové rituály? Jak moc se měníš před tím, než vyběhneš na trávník?

Dlouho jsem si na rituály potrpěl, ještě před nějakými pěti lety jsem jich měl celkem dost, nicméně postupně se mi daří je odbourávat. Během covidu jsem prožíval těžší období, všechno se mi seběhlo tak nějak dohromady, tudíž jsem se rozhodl, že navštívím sportovního psychologa. A dobře jsem udělal. Návštěva odborníka mi pomohla ve vícero věcech, včetně těch zmíněných rituálů. Nakonec jsem dospěl k názoru, že čím víc rituálů člověk dodržuje, tím silněji je ve své hlavě svázaný. Dneska mi zbývají poslední dva, na které snad brzy taky dojde...

Do jaké míry tě dokážou rozhodit pokřiky z protilehlých fanouškovských táborů?

Obecně se snažím pokřiky z tribun nevnímat, beru to tak, že k fotbalu patří. Mám však jednu nedávnou příhodu ze zápasu v Plzni, kde už situace překročila jakousi únosnou mez. Na tribuně byl malý chlapec se svým tatínkem, který mi vulgárně nadával tak dlouho, až jsem to nevydržel a zareagoval na něj. V tomto případě mi jeho chování přišlo už dost hloupé a nepatřičné.

Pomineme-li tuto nepříjemnou zkušenost, tak mě zajímá, zda máš pocit, že během těch let, co se fotbalu profesionálně věnuješ, se stává jeho fanouškovské prostředí kultivovanějším. Jak to vnímáš?

Řekl bych, že ano, ačkoliv pseudo trenéři na tribunách zůstávají stále. Opravdu mám ale pocit, že fotbalové prostředí je lepší, a to i díky práci jednotlivých klubů, které na slušnost na tribunách neustále apelují, protože společným cílem všech je jedna podstatná věc, a sice aby na stadiony chodily celé rodiny s dětmi. Věřím, že v tomto směru to půjde neustále nahoru.

Pokud by ses měl jako brankář charakterizovat, jak by to vypadalo? V čem spatřuješ svou silnou stránku?

To je celkem těžká otázka. Vždycky jsem byl vzhledem ke své výšce považovaný za malého gólmana, tudíž jsem měl v mnoha ohledech rezervy a bylo potřeba, abych na nich zapracoval. Během své kariéry jsem toho musel zlepšovat opravdu hodně včetně vnímání taktiky, komunikace s hráči na hřišti, kopací techniky a sbírání centrů. K tomu všemu jsem levák, takže bylo potřeba, abych se zaměřil i na zapojování pravé nohy. Naštěstí jsem měl kolem sebe vždycky skvělé trenéry, ať už to byl Ota Novák nebo Martin Juřička. Pokud bych měl dneska vypíchnout nějakou svou silnější stránku, tak rozhodně zmíním chytání na čáře, to mi šlo odjakživa, reflexy mám odmalička skvělé, a pak již zmíněné mluvení s hráči. Jak mi kdysi řekl Víťa Baránek: „Když budeš s klukama víc mluvit, nemusíš tolik chytat.“ A měl pravdu!

Osobně vidím velkou přidanou hodnotu také ve tvé věrnosti zlínskému klubu. Čím je ti sympatický? Co tě v Baťově městě stále drží?

Asi je potřeba přiznat, že kolikrát to jednoduché nebylo a vážně jsem uvažoval o tom, že zkusím své štěstí jinde, koneckonců určité zajímavé nabídky mi na stole přistály, avšak nakonec vždycky z nějakého důvodu nedopadly. Taky je pravda, že jsem jakýkoliv přestup nikdy nechtěl lámat přes koleno, a to ani v momentě, kdy jsme sestoupili nebo když se mi příliš nedařilo a trenéři mě posadili na lavičku. Postupem let jsem navíc pochopil, že zlínský klub mi dal obrovskou příležitost, mnohokrát mě podržel, proto se mu to snažím určitým způsobem vracet. Republiku jsem už projezdil křížem krážem, takže můžu i nepatrně posuzovat – Zlín vnímám jako velmi krásné město, ve kterém se mi dobře žije a na které jsem opravdu hrdý.

Jak se sžíváš s pojmem klubová legenda, jak už tě mnozí fanoušci nazývají?

Na to si nezvyknu asi nikdy. Pořád se považuji za mladého kluka, i když občanka a zejména pak roky, které mám ve Zlíně odchytané, už říkají přece jenom něco jiného. Každopádně, legendou by měl být člověk až v momentě, kdy skončí kariéru, a já doufám, že toto se mě ještě netýká.

Než se dostaneme k tvé ligové premiéře, zajímá mě, zda jsi chtěl být fotbalistou už od dětství. Měl jsi to podobně jako spousta jiných hráčů, že přes fotbal zkrátka nejel vlak?

Kdepak, původně jsem se věnoval plavání pod vedením pana trenéra Čejky. Pak jsem nastoupil na zlínskou sportovní školu a když se mě maminka zeptala, jakému sportu bych se chtěl věnovat, odpověděl jsem jí, že hokeji. Jelikož ale hokej patřil mezi finančně náročné sporty, nemohli jsme si ho dovolit, proto jsem se dal na fotbal. Volba vyplynula z dané situace a dneska jsem za ni samozřejmě rád.

Táhlo tě to od samého začátku rovnou do brány?

Ne, až do žáků jsem byl v poli na pozici levého obránce. Z ničeho nic se nám ale zranil brankář, takže jsem si v Carrefouru koupil rukavice a na tréninku prohlásil, že to zkusím v bráně. Trenéři na mě nejprve hleděli, jestli to myslím vážně, nicméně já se nedal a opravdu jsem nejbližší turnaj odchytal. A v bráně jsem už zůstal...

Mezi muži jsi debutoval v roce 2008. Ve věku sedmnácti let, čtyř měsíců a devatenácti dní ses stal historicky nejmladším brankářem první české ligy, dokonce jsi o dva týdny překonal rekord Petra Čecha. Vzpomínáš si ještě na svou premiéru ve zlínském A týmu?

Vzpomínám si na ni naprosto přesně, nedokázal jsem si zavázat ani tkaničky u kopaček, jak jsem byl v danou chvíli nervózní. Pravdou je, že na lavičce mužů jsem sedával už od nějakých šestnácti let, zejména pokud se někdo z kluků zranil nebo z nějakého důvodu vypadl, nicméně zápasovou realitu jsem si absolutně nedovedl představit. Když nastala, propadl jsem velké vnitřní panice. Běžela sedmá minuta zápasu, Alda Kořínek dostal červenou a nebylo zbytí, musel jsem do brány. Paradoxně mě uklidnil až gól, který jsem dostal z penalty, protože v tu chvíli jsem pochopil, že nemám co ztratit.

Stabilní jedničkou ses však stal až v sezoně 2013/2014. Bylo těžké vybojovat si své stálé místo v sestavě?

Určitě, protože v dorostu tenkrát byla spousta šikovných brankářů a pochopitelně, že všichni na místo mezi muži pomýšleli stejně jako já. Někteří skončili kvůli zdravotním problémům, jiní dali přednost škole, případně práci, protože ve druhé lize to finančně žádná sláva nebyla, tudíž se dá říct, že díky tomu, že jsem vytrval a makal, tak jsem se prosadil.

Netrvalo dlouho a se Zlínem jsi zažil v roce 2015 postup do nejvyšší soutěže a následné úspěšné časy klubu v uplynulé dekádě. Co považuješ za největší úspěch, ať už týmový nebo individuální?

Za největší úspěch stoprocentně považuji vítězství v českém poháru – dnešním MOL Cupu roce 2017 a následný přímý postup do skupinové fáze Evropské ligy, což byla skvělá třešnička na dortu. Co si budeme povídat, Zlín patří mezi provinční kluby a pokud má možnost hrát nejenom proti ostřílené Spartě, Plzni či Slavii, ale také proti skutečným velkoklubům jako jsou Kodaň nebo Moskva, tak je to fotbalový svátek. To nadšení, které tehdy v kabině panovalo, bylo neopakovatelné. Škoda, že nám to pak úplně nevyšlo, co se výsledků týče, ale nedá se nic dělat.

Vraťme se zpátky na česká hřiště. Co pro vás bude důležité pro příští sezonu, kdy budete dokazovat, že do nejvyšší soutěže patříte?

Musíme se vyvarovat veškerých zbytečných chyb, bude třeba striktně dodržovat taktiku a každý zápas na sto procent odmakat. Nejvyšší soutěž je mimo jiné náročná na fyzickou zdatnost hráčů, kterou za žádných okolností nesmíme podcenit, a oproti národní lize se zásadně liší taky v kvalitě zakončení. Uděláš-li v Plzni nebo na Spartě chybu, soupeř tě okamžitě potrestá, proto bude třeba, abychom si vytvářeli šance a hlavně, abychom je proměňovali. Teď si ale v prvé řadě dám od fotbalu na pár dní úplný oraz, protože ač se to nezdá, uplynulá sezona byla skutečně náročná a ten tlak, který na nás byl vyvíjen, byl poměrně velký.

Máš ještě nějaké sportovní přání, které by sis rád splnil?

Mám, protože bez motivace by nemělo smysl v kariéře pokračovat. Pokud se nepletu, tak se Zlínem se nám v nejvyšší lize podařilo dosáhnout šestého místa, proto bych byl rád, kdybychom to minimálně zopakovali, ideálně pak, kdybychom to ještě vylepšili. Zkrátka, rád bych ještě nakoukl do nejlepší tuzemské šestky, to bych považoval za úspěch.

STANISLAV DOSTÁL

● Narodil se 20. června 1991 ve Zlíně.

● Český profesionální fotbalový brankář, odchovanec a hráč moravského klubu FC Trinity Zlín, do A-mužstva se dostal v roce 2008.

● Dne 15. listopadu 2008 se stal v dresu Zlína v zápase proti SK Sigma Olomouc (remíza 1:1) ve věku sedmnácti let, čtyř měsíců a devatenácti dní historicky nejmladším brankářem 1. české ligy, o dva týdny překonal rekord Petra Čecha.

● Nastupoval za české reprezentační výběry U18 a U19.