Stanislav Devátý: Disident, kterého nezlomil ani režim, ani čas

Stanislav Devátý, pocházející ze Zlína, kde stále žije, má za sebou léta pronásledování, hladovek a pobytů za mřížemi. Spoluzaložil Společenství přátel USA a šířil nezávislé informace i protirežimní tiskoviny všeho druhu. Patřil mezi signatáře Charty 77, dokonce se stal jejím prvním mimopražským mluvčím, a přátelil se s Václavem Havlem.

Za svůj významný přínos v boji za svobodu, spravedlnost a demokracii a osobní statečnost při obhajobě lidských práv a svobod obdržel další ocenění. Tentokrát advokát Stanislav Devátý získal Cenu města Zlína za rok 2024. Trofej z broušeného českého křišťálu ve tvaru zlínského mrakodrapu převzal na radnici ve čtvrtek 3. dubna, symbolicky v den narození Tomáše Bati.

Co na skutečnost, že jste obdržel Cenu města Zlína, říkáte? Máte radost?

Mám radost, ale abych pravdu řekl, docela mě to překvapilo. Když mi z magistrátu volali, že jsem na cenu města navržený a ptali se, zda ji přijmu, pídil jsem se po tom, kdo za tím vším stojí, až jsem zjistil, že v tom mají prsty kamarádi Josef Holcman, Bedřich Koutný a Pavel Jungmann. Okamžitě mi bylo jasné, že za takové situace cenu odmítnout nemůžu.

Jaký je vlastně váš vztah k městu, ve kterém jste se narodil? Jak Zlín vnímáte?

Vždycky jsem byl zlínský patriot a pro město jsem se snažil dělat maximum možného, zejména v dobách disentu. Byl jsem skutečně pyšný na to, že jsem Zlíňák. Po revoluci jsem však ze Zlína na nějakou dobu odešel. Působil jsem v Praze, napřed jako federální poslanec, poté jako ředitel Bezpečnostní informační služby, ve které jsem strávil zhruba čtyři roky, a se svým rodným městem jsem ztratil kontakt.

Jak statečné bylo město Zlín v dobách předlistopadových?

Je potřeba říct, že ve Zlíně bylo vždycky obrovské množství disidentů i lidí, kteří disidentskou činnost podporovali. Když jsme po listopadu 1989 našli v archivech Státní bezpečnosti její regionální záznamy, které pro tehdejší režim monitorovaly veškeré „nezákonné“ činnosti, byl jsem překvapen a zároveň mile potěšen, když jsem si přečetl, že Zlín byl považován za druhé nejsilnější místo odporu, a to hned po Praze.

Patříte k lidem, které charakterizuje slovo odvaha. Aktivně jste se podílel na pádu komunismu v Československu v době, kdy většina národa mlčky čekala na vyšší moc, která totalitní režim svrhne. Měl jste v sobě povahu revolucionáře odjakživa?

Řekl bych, že snad ano. S určitými problémy jsem se potýkal už ve škole, protože ne všechno jsem si nechal líbit. Měl jsem na věci a dění okolo svůj názor, tudíž je velmi pravděpodobné, že jakýsi vzdor jsem v sobě měl odmalička. Popravdě ale nevím, kde se ve mně vzal…

Kdy nastal zásadní zlom a v dobách vlády minulého režimu jste si řekl, že je třeba něco dělat, nesedět a konat, aby se věci daly do pohybu?

Měl jsem kolem sebe starší kamarády, s nimiž jsem pravidelně vyrážel na několikadenní vandry, a jelikož všichni z této party byli silně protirežimní, postupný odpor proti komunistům se ve mně přirozeně formoval. Zásadní zlom však nastal v roce 1968, v momentě, kdy vypukla okupace. Byl jsem tehdy v létě zrovna na chmelové brigádě poblíž hranic s východním Německem a pamatuji si, jak jsme 20. srpna v noci kolem jedenácté hodiny sledovali projíždějící tanky a obrněné vozy. Bylo to pro nás něco nepochopitelného a svým způsobem šíleného s ohledem na určité společenské uvolnění, které do té doby panovalo. Z ničeho nic, doslova ze dne na den, nastala totální změna a začala doba normalizace. Moje nenávist k režimu kulminovala.

Vybavíte si váš první vážný konflikt se Státní bezpečností?

Jeden z prvních skutečně ostrých střetů jsem zažil v roce 1969 během velké manifestace pod zlínským Obchodním domem, kde jsem vůbec poprvé dostal pendrekem. Další konflikt pak proběhl zhruba o rok později, a to ve zlínské restauraci Družba, kam jsme pravidelně chodili. Na Štědrý den ráno jsme tam s klukama hráli na kytary, když naši pohodu narušila jakási parta bolševiků, která zavolala policii. Nejprve přijeli čtyři uniformovaní chlapi, soudě dle jejich rozjařenosti zjevně opilí, a pustili se do nás obuškama. Následovala rvačka, do které se však záhy zapojily čerstvé posily čítající asi dalších deset policajtů. Naštěstí se mi podařilo vyškubnout, a protože jsem bydlel jenom kousek, utekl jsem domů. Na nic jsem nečekal, sbalil jsem si usárnu, vyrazil mimo Zlín a vrátil jsem se raději až po Novém roce. Nicméně jak jsem se zpětně dozvěděl, několika kamarádům se bohužel uniknout nepovedlo, policie je pozatýkala a tak strávili Vánoce v cele.

Můžete popsat, jakým způsobem disidentská komunita ve Zlíně fungovala? Jak jste se dostávali k cenným informacím a kontaktům?

Ještě než vznikla Charta 77, jsme se pravidelně scházeli ve zlínské hospodě U Turečka, kde jsem shodou okolností pracoval. Založili jsme dokonce takzvaný Cosmos klub, ve kterém nás bylo v dobách jeho největší slávy asi sto dvacet stejně smýšlejících. Vedli jsme si knihu, řádně jsme platili členské příspěvky a pořádali jsme různé akce, v rámci nichž jsme si sdělovali, co je nového. Taky jsme si vyměňovali zakázanou literaturu i všemožné tiskoviny, které jsme mnohdy hodně složitými způsoby rozmnožovali a šířili dál. Perličkou je, že někteří členové našeho klubu hráli dokonce fotbalovou ligu za Cosmos Tureček, což pochopitelně neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti, zejména pak v okamžiku, kdy se nám podařilo navázat kontakty s jedním rakouským týmem, který k nám jezdil.

Co se dělo po vzniku Charty 77?

Navázali jsme kontakt s Prahou, a to celkem intenzivně. Velkou zásluhu na tom měli Ivan Lamper a Jarda Spurný, kteří pocházeli ze Zlína a později se stali tvářemi časopisu Respekt. Stejně tak jsme si vybudovali vazbu na Polsko, kde vznikla opoziční skupina Polsko-československá solidarita. S polskými disidenty jsme se scházeli v horách – v Beskydech nebo v Jeseníkách, vždy u jiného hraničního patníku, a vyměňovali jsme si batohy plné knih, textů a mnohdy i techniky. Koneckonců, na základě těchto dobrých vztahů jsem se po mém odsouzení v srpnu roku 1989 mohl ukrývat právě v Polsku.

Proslulou se stala vaše forma „pasivního odporu“, která spočívala v tom, že s policisty a členy StB jste se nebavil a při zatčení jste si lehal na zem. V čem spočívala výhoda tohoto odporu?

Bylo to překvapivé, na něco takového policajti nebyli zvyklí. Vždycky, když ke mně přišli – tradičně se slovy: „Pane Devátý, půjdete s námi!“ – tak jsem nelenil, odpověděl jsem, že pokud mě chtějí, ať si mě odnesou, a lehl si na zem. Jak jsem později zjistil, dospělo to až do takové fáze, že policajti mezi sebou losovali, kdo mě pojede sebrat, protože nikomu z nich se se mnou nechtělo tahat. Přece jenom, měl jsem tehdy přes sto kilo. Na jedno zatýkání nikdy nezapomenu a může za to celkem profláklý estébák s knírkem, který je dobře rozpoznatelný na televizních záběrech z Národní třídy ze 17. listopadu, kde vybíhá zpoza štítů a hlava nehlava mlátí všechny okolo. Říkali jsme mu „varlatář“, protože během policejních zákroků vždycky cílil na intimní partie lidí, a jinak tomu nebylo ani v okamžiku, kdy se mě snažil odvézt na stanici, avšak nemohl mě zvednout ze země. Jakmile použil svůj hnusný trik, myslel jsem, že vyletím z kůže…

Přemýšlel jste někdy nad tím, co všechno může vaše disidentská činnost způsobit, respektive, jaké dopady na váš život může mít? Vnímal jste strach o svou osobu, případně o své blízké?

Víte, narozdíl od takzvaných osmašedesátníků, tedy komunistů, kteří byli v roce 1968 vyhozeni ze strany a do disentu víceméně posláni, se naše generace pro disidentskou činnost rozhodla dobrovolně a se všemi možnými riziky. Uvědomovali jsme si, že to jednoduché nebude. Věděl jsem, že mě jednou musí zavřít, a taky že zavřeli. Mezi roky 1987 až 1989 jsem byl vězněný v podstatě každých čtrnáct dní.

Mimochodem, jak to vnímali vaši blízcí?

O svoji první rodinu jsem přišel v roce 1980. Společně se ženou a malou dcerou jsem měl tenkrát vyrazit do Jugoslávie, avšak nedostal jsem potřebné povolení a tím pádem nikam neodcestoval. Žena s dcerou už v zahraničí zůstaly, přes známé se pak dostaly do Ameriky, kam se natrvalo přestěhovaly. Dceru jsem viděl až po listopadové revoluci…

Co se vám honilo hlavou, když jste na tom byl zdravotně velmi špatně po jedné z vašich dalších hladovek, které jste držel během pobytu ve vězení, a hrozilo, že se z toho už nedostanete?

Jednalo se v pořadí už o třetí hladovku v poměrně krátké době, kterou jsem vyhlásil v momentě, kdy mě sebrali za pokračování v trestné činnosti. Akorát jsme dávali dohromady spolu s Jirkou Křižanem, Vaškem Havlem a Sašou Vondrou dokument Několik vět. Zhruba po dvou dnech za mřížemi jsem se rozhodl, že přestanu i pít. Celé to trvalo jedenáct dnů a zpětně musím uznat, že to byl celkem extrém i s ohledem na to, že jsem za sebou měl předchozí dvě hladovky, kdy ta první trvala třicet dní, ta druhá devatenáct dní a opravdu jsem si od bolševiků nevzal ani kůrku. Skončil jsem na jednotce intenzivní péče, kde u mě ve dne v noci seděl policajt a sledoval, jak jsem na tom. Bylo to se mnou vážné a jakmile zjistili, že mi přestávají fungovat ledviny, byl jsem z vězení propuštěn, protože mě nechtěli mít na svědomí. Zhubl jsem nějakých třicet kilo.

Zeptám-li se napřímo – byl jste přesvědčený, že klidně položíte za svobodu i život?

Takto jsem nad tím přemýšlet nemohl. Častokrát to opravdu byla velmi těžká hra nervů a bylo potřeba se pokud možno co nejvíc držet v relativním klidu. Psychika hrála důležitou roli.

Konec komunismu jste neprožil v Československu, ale v Polsku, kam jste v září 1989 přešel hranice a do prosince se skrýval u přátel ve slezské Vratislavi. Chápu-li to správně, byla to jediná možná záchrana před dalším vězením?

Přesně tak. V srpnu 89 jsem byl odsouzen k dalším dvaceti měsícům vězení a bylo nutné řešit, co dál. Těžko říct, jak bych další pobyt za mřížemi zvládl. Dokonce se ke mně dostala petice, ve které mě lidé žádali, ať už vzhledem ke svému zdravotnímu stavu v hladovkách nepokračuji, pokud půjdu znovu do vězení. Vzpomněl jsem si na naše dobré vztahy s polskou stranou a díky pomoci Petra Uhla se podařilo dojednat schůzku v horách, na kterou mě doprovodil Pavel Jungmann se svojí tehdejší manželkou. Všechno proběhlo zdárně, Poláci si mě převzali, avšak sotva jsme sešli dolů a nasedli do auta, okamžitě nás stavěla hraniční služba…

Takže ani v tomto případě jste o dramatické chvíle neměl nouzi.

Šlápli jsme na to a začala honička á la Chicago 1930. Naštěstí se nám podařilo ujet a já se mohl ukrýt v lese. Postupně jsem se dostal do Wroclawi, kde jsem přebýval až do začátku prosince 1989. Zajímavé však je, že i tam mě jednou vypátrali, ačkoliv jsem skoro vůbec nechodil ven a pokud už jsem někam vyrazil, byl jsem maskovaný. Nicméně lidé, u kterých jsem bydlel, si všimli, jak kolem domu někdo opakovaně chodí a místo si fotografuje. Takže jsem se pro jistotu přestěhoval do jiného bytu.

Mrzí vás, že jste se nemohl účastnit listopadového dění roku 1989 v Praze, potažmo ve Zlíně?

Nemrzí, naopak si myslím, že to byla určitá výhoda, protože jsem nebyl absolutně ničím ovlivněný a na veškeré události jsem se díval s potřebným odstupem. Po návratu do Prahy mě ale šokovala skutečnost, kolik se najednou vyrojilo všemožných lidí, kteří přesvědčeně tvrdili, že proti režimu bojovali, přitom to absolutně nebyla pravda.

Na začátku devadesátých let jste byl jmenován do funkce náměstka Federální bezpečnostní služby a posléze do funkce ředitele její české nástupnické organizace BIS. Byla to pro vás určitým způsobem satisfakce?

Státní bezpečnost mě léta pronásledovala, mlátila, ničila a najednou jsem se stal šéfem tajné služby. Vždycky s nadsázkou říkám, že něco takového by nevymyslel ani Václav Havel. Pravdou je, že se mi do toho ale vůbec nechtělo. Byl jsem ve Federálním shromáždění za Občanské fórum a usedl jsem také ve vyšetřovací Komisi 17. listopadu, proto tak nějak z logiky věci padlo rozhodnutí, že budu nejprve náměstkem ředitele Federální bezpečnostní informační služby a po jejím rozpadu v prosinci 1992 i ředitelem nově vzniklé Bezpečnostní informační služby. Pár estébáků jsem tam ještě potkal, ale netrvalo dlouho a prostředí se definitivně pročistilo. Oproti Německu, které vyhodilo nežádoucí lidi z východu a nahradilo je lidmi ze západu, jsme měli jednu nevýhodu, a sice že jsme změny na určitých postech nemohli provést s takovou rychlostí, protože jsme adekvátní náhradu neměli. Ve funkci jsem skončil v únoru 1997 a začal se věnovat právničině, kterou jsem si po revoluci dostudoval.

Řada lidí dneska veřejně prohlašuje své zklamání ze směru, kam se Česká republika pětatřicet let po revoluci ubírá. Zároveň mám pocit, že se ve společnosti vytrácí určité hodnoty, nemluvě o pošlapávání odkazu Václava Havla. Jak aktuální situaci vnímáte?

Samozřejmě, že se v politickém směřování naší země najdou věci, se kterými nesouhlasím, to je ale určitý úděl demokracie. Vždycky nadneseně říkám, že totalitní režim nastolíte za dva dny, ale vybudovat skutečně fungující demokracii trvá podstatně déle. Po listopadu 89 jsem to odhadoval na jednu generaci, dneska už vím, že jsem se spletl a budou k tomu potřeba minimálně dvě až tři generace. Pravdou pak zůstává, že by mě nikdy nenapadlo, že v čele naší republiky budou komunisté, ať už je řeč o prezidentu Zemanovi nebo estébákovi Babišovi. Ano, také současný prezident patřil do stejné „branže“, nicméně u něho je to přece jenom něco jiného, ten si s režimem zase tolik nezadal. Zároveň mě trápí, že světu vládnou nebezpeční psychopati počínaje Muskem a Trumpem, o Putinovi nemluvě. Ale snažím se zůstat optimistou a říkám všeho do času. Doufejme, že všechno dobře dopadne.

STANISLAV DEVÁTÝ

• Narodil se 8. června 1952 ve Zlíně.
• Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pracoval jako technik-elektrikář i programátor v několika státních podnicích, včetně JZD Slušovice.
• Český advokát, bývalý disident, signatář Charty 77 a politik.
• Po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za ODS, v letech 2016 až 2020 zastupitel Zlínského kraje.
• V letech 1992–1996 byl ředitelem Bezpečnostní informační služby (BIS).