​Stále oceňuji, co ve Zlíně Tomáš Baťa vytvořil, říká Eva Jiřičná

„Stále oceňuji všechno to, co ve Zlíně Tomáš Baťa vytvořil. Ať už přednáším kdekoliv na světě, nikdy neopomenu zmínit významnost Bati samotného, stejně jako nezapomínám vysvětlit, co město Zlín ve své době znamenalo,“ říká v exkluzivním obsáhlém rozhovoru první dáma světové architektury, která v baťovském městě strávila intenzivních prvních pět let svého života a coby architektka se v něm zasloužila například o současnou podobu Kongresového centra nebo Vzdělávacího komplexu Univerzity Tomáše Bati.

Paní Jiřičná, jaké jsou pro vás návraty do Zlína?

Víte, člověk by si možná mohl myslet, že za tu neskutečně dlouhou dobu, co jsem ve Zlíně zejména kvůli minulému režimu nebyla, na své rodné město zapomenu, nicméně opak je pravdou. Když jsem se do Zlína v létě roku 1990 vrátila, měla jsem pocit, jako by tolik let snad ani neuplynulo. Pamatovala jsem si všechno, co jsem tady jako malé dítě zažila…

Můžete nějakou ze vzpomínek zmínit? Co vám okamžitě vyvstane na mysli, když dojde na Zlín řeč?

Je toho spousta. Stále dovedu s naprostou jistotou dojít do ulice, ve které jsme s rodiči bydleli, můžu vás provést budovou Malé scény, zavedu vás na místo, kde se prodávala zmrzlina, stejně jako vám ukážu, kde jsem krmila rybičky, když jsme chodili tatínkovi naproti do továrny, nebo odkud jsme sledovali, jak bombardují Zlín a jak plameny šlehaly vysoko nahoru. Taky si pamatuji, jak vypadal tehdejší Společenský dům, Památník Tomáše Bati i první trolejbus, na jehož stupátku jsem seděla. Vím, kde jsem si hrála se svými kamarády, a vím, kde bydlel esesák, který měl holčičku a ta nám všem kradla hračky, takže jsem ji jednoho dne pořádně zatahala za cop a snažila se jí vyčinit, protože nikdo jiný se jí netroufal dotknout, ale mně to bylo jedno. Nechápala jsem souvislosti, což neplatilo o mých rodičích, kteří kvůli mé spontánnosti celou noc nespali a čekali, kdy je seberou. Zkrátka, rodné město je rodné město, a to z hlavy dostanete jenom stěží.

Přijde mi až neuvěřitelné, co všechno si z dětství pamatujete, a přiznám se, že já bych dal jenom stěží dohromady nějaké vzpomínky z prvních pěti let svého života.

Možná, že si všechny ty události z dětství i z následného dospívání pamatuji proto, že pro mě byly nebývale silné, intenzivní a v mnoha ohledech i vyhrocené, zejména během války. Každopádně, ať už to bylo jakkoliv, přála bych si, aby mi tyto vzpomínky zůstaly navždy. Shodou okolností, když jsem včera jela s panem řidičem z letiště ve Vídni, tak jsme si cestou do Zlína povídali a během té debaty jsem zjistila, že si dokonce vybavuji i konkrétní básničky nebo písničky, které mi zpívala maminka, případně všechny moje moravské tety.

Nemůžu se nezeptat na všude přítomnou baťovskou stopu, díky které je Zlín výjimečným městem. Jak ji vnímáte?

Zjednoduším-li to, tak můžu odpovědět, že s Baťou jsem prakticky vyrostla. Nebylo snad jediného dne, kdy by tatínek Tomáše Baťu necitoval, nemluvě o tom, že díky němu rodiče v podstatě započali svou společnou životní cestu. Měli krásné manželství, do Zlína přišli jako mladý pár a tatínek se okamžitě přihlásil na inzerát, ve kterém hledala firma Baťa architekta. Později mi vyprávěl, že se Baťovi představil jako architekt Jiřičný, na což se mu dostalo velmi stručné odpovědi: „Já jsem švec Baťa“. A tento zážitek způsobil jediné – od onoho okamžiku už tatínek nikdy nepoužil jakýkoliv titul a přiznám se, že jsem ho v tomto ohledu následovala, mám to úplně stejně. A zajímavá je pak ještě jedna věc…

Povídejte.

Vyrůstala jsem v údobí války, v době, kdy řada lidí přemýšlela, zda přežije, a ve Zlíně se tehdy scházeli, respektive schovávali lidé, kteří nemohli plnohodnotně fungovat v Praze, ať už se bavíme o architektech, malířích, sochařích nebo špičkách z dalších oborů. Pro rodiče to bylo velmi důležité období jejich života a pravděpodobně to mělo určitý vliv i na mé dětské vnímání.

Napadlo vás později, když už jste byla uznávaná architektka v zahraničí, že se nejednou do Zlína vrátíte i pracovně?

Kdepak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu ve Zlíně, který pro mě nikdy neztratil svoji důležitost, cokoliv stavět…

Jak na vás působí současný Zlín?

Stále oceňuji všechno to, co ve Zlíně Tomáš Baťa vytvořil. Ať už přednáším kdekoliv na světě, nikdy neopomenu zmínit významnost Bati samotného a jeho neskutečnou moudrost a schopnost vychovat celou generaci baťovců, stejně jako nezapomínám vysvětlit, co město Zlín znamenalo, že se jedná o jediné moderní město, které vzniklo mezi dvěma světovými válkami a ve své době se dokonce pyšnilo druhou největší budovou v Evropě v podobě takzvané jedenadvacítky. Mimochodem, když jsem začínala jezdit po světě, tak jsem se často setkávala na nejrůznějších místech s lidmi od Baťů, dokonce v Austrálii jsem se potkala i s těmi, kteří seděli v kanceláři s mým tatínkem. To bylo něco neuvěřitelného. Ale zpátky k otázce – ten dávný ohromný význam ve městě stále cítím, stejně jako je nesporné, že tady i nadále pracují velmi schopní lidé, kteří vybudovali velké, světově významné společnosti, jako jsou například firma Tescoma nebo oční klinika Gemini. Genius loci ze Zlína nikdy nezmizel.

Občas se setkávám s názorem, že Baťa by Zlín už dávno přestavěl. Že by nedopustil, aby tady stály totožné budovy jako před více než devadesáti lety. Co si o tom myslíte?

To je těžká otázka, na kterou pravděpodobně nemám jasnou odpověď. Vzpomeňme významného architekta Corbusiera, který přijel do Zlína proto, aby Baťovi poradil, jak stavět velkoměsto, a Baťa mu tehdy řekl, že musí nejdřív naučit ševce, jak mají v tom městě šít boty, že až potom se může pustit do jeho nejrůznějších nápadů. Vezměte si, že kupříkladu baťovské domky byly postaveny z laciných materiálů na deset let jako určité provizorium, avšak půl Zlína v nich pořád žije. Pochopitelně, že si je lidé všemožně upravují a zateplují, ale využívají je. Troufám si říct, že kdyby Baťa mohl pokračovat ve svém díle, asi by dneska Zlín vypadal úplně jinak, byla by to úplně jiná historie. Nicméně máme, co máme, jedná se o jakousi památku, stejně jako můžeme kdekoliv jinde narazit na památky z doby gotické či z doby funkcionalismu a člověk by měl přemýšlet, co z toho všeho je důležité zachovat a co je nutné předělat. Život jde dál.

Jakým způsobem by se mělo přistupovat k revitalizaci Zlína?

To je další těžká otázka. Vzpomínám si, že od prvotního prezentování našeho projektu nynějšího Kongresového centra a přilehlého rektorátu Univerzity Tomáše Bati uplynulo mnoho let, než nám povolané osoby definitivně povolily postavit budovy, které nejsou pravoúhlé. A to podotýkám, že jsme se pravoúhlým stavbám absolutně nevyhýbali. Snažili jsme se zachovat konfiguraci písmene ypsilon, což byl velmi důležitý urbanistický počin zlínských architektů, ovšem tím, že jsme se rohem dostávali do blízké silnice, tak jsme budovu prostě zaoblit museli. Nemyslím si však, že by to Zlínu jakkoliv uškodilo. Další budovy, jako třeba Fakultu humanitních věd, už jsme ve zmíněném zlínském urbanismu nechali, ale zase nejsou postaveny z typických červených cihel.

Vybavíte si, kdy vás architektura pevně lapila do sítí? Čím si vás získala?

Architektura mě lapila do sítí až v momentě, kdy jsem poprvé vstoupila na ČVUT v Praze. Než se tomu ale stalo, toužila jsem studovat chemii, což se mi nepovedlo kvůli tomu, že jsem se nepohodla s mým tehdejším učitelem, který měl v chemickém oboru problém se ženami obecně. Chemii jsem milovala, snad můžu říct, že jsem jí i rozuměla, ovšem dotyčný pedagog čekal na správný moment a když jsem mu nedovedla popsat jakousi součástku vysoké pece, tak na mě řval, že mi jedničku u maturity nedá. Okamžitě jsem mu odpověděla, že udělám maturitu z fyziky, jenomže záhy jsem zjistila, že pokud odmaturuji pouze z fyziky, nemůžu studovat chemii. Tak jsem si začala hledat něco jiného. Všichni mi tenkrát říkali, že architektura není pro holky, proto jsem se zatnula a ze svého mladistvého trucu si řekla, že se prosadím.

Co je podle vás nejpodstatnějším kritériem pro to být dobrým architektem?

Můžeme polemizovat nad tím, kolik by měl mít dobrý architekt pochopení, kolik by měl mít talentu a kolik času by měl obětovat práci, nicméně nejpodstatnější je vždycky přístup dotyčného člověka k tomu, co dělá. Architektura je jakýsi přechod mezi uměním a vědou, a ačkoliv by se měl architekt orientovat mezi oběma obory, pořád musí myslet na to, že v první řadě vytváří v určité formě životní prostředí pro ty, kteří ho budou ve výsledku užívat. To je základní princip architektury. Musíte mít srdce a musíte mít rád lidi. Všechny monumentální stavby a ikonické budovy jsou krásné na pohled, ale pokud nemají srdce, tak je jejich budoucnost značně limitovaná. Myslím si, že každý architekt by měl být originál, měl by zapálit pomyslný oheň v hlavách všech svých spolupracovníků a doufat, že tento oheň pak společnými silami přenesenou i na konkrétní uživatele daného objektu.

Od roku 1968 jste začala budovat kariéru v Anglii. Bylo náročné prorazit ve velkém světě? Čemu přisuzujete, že se vám to podařilo?

Popravdě vlastně nevím, jestli se mi to podařilo. Do Anglie jsem v šedesátých letech odjela proto, abych se naučila jazyk a abych získala nějaké zkušenosti ze svého oboru. Chtěla jsem vypozorovat, jak se dělají věci jinde, protože za komunismu jsem u nás neměla absolutně žádnou šanci pracovat na nějakých významnějších projektech. Najednou jsem ale dostala možnost vyrazit ven a pracovat na budovách, což byl můj sen, účastnit se procesů, v rámci kterých se něco staví. Brala jsem to však tak, že se za rok vrátím domů.

Jelikož vám ale československé úřady zabránily v návratu po srpnové okupaci v roce 1968, tak už jste v Anglii zůstala.

A udělaly mi ohromnou službu, protože následných dvaadvacet let, kdy všichni moji českoslovenští kolegové nemohli dělat prakticky nic smysluplného, jsem intenzivně pracovala. Nemohla jsem se vrátit domů v době, kdy mi umíral otec, kdy jsem se rozváděla a kdy jsem věděla, že se musím uživit, stejně jako jsem se snažila uživit i svého mladšího bratra, který se dobrovolně rozhodl, že se už do vlasti nevrátí, avšak byla to právě práce, která mi dodávala ohromnou sílu. Zaměstnávala mě myšlenkami, které mě odváděly od všech těch každodenních problémů.

Dodejme, že jste se proslavila díky interiérům londýnských módních obchodů a butiků. Jak na své začátky v zahraničí vzpomínáte?

Spadají do velmi důležitého období v rámci určité historie. Anglie byla strašlivým způsobem zničená druhou světovou válkou a první poválečná generace, která se snažila postavit nové budovy v duchu toho, jak se stavělo před válečným konfliktem, byla najednou nahrazena mladými lidmi, kteří vyšli z vysokých škol, měli chuť věci měnit a toužili přispět k lepší budoucnosti. Tito mladí lidé začali odhodlaně bojovat s anglickým konzervatismem i s anglickou tradicí a já jsem měla tu možnost být u toho. Najednou jsem se mohla podílet na změně životního prostředí ve velkém městě, jako je Londýn. Mimochodem, podobné to bylo po revoluci i u nás – když jsem přijela v roce 1990 do Prahy, nebyl tam jediný slušný obchod, ba co víc, chyběl jakýkoliv příjemný prostor navržený architektem, ve kterém by si lidé jen tak poseděli, ve kterém by se setkávali a debatovali.

Prozraďte, jaký byl váš úplně první projekt, na kterém jste v Anglii pracovala?

Budovali jsme přístav, ve kterém se lil beton do moře, aby se mohly postavit takzvané kesony, vlnolamy a vytvářet umělá půda. Na tomto projektu jsem strávila deset let, avšak právě díky němu jsem se naučila jednat se statiky, všemožnými odborníky a pochopila jsem, v čem spočívá práce v týmu i co architektura jako taková obnáší. V momentě, kdy jsem se dostala k obchodům, o kterých jsme se bavili, už jsem velmi dobře věděla, co je to hrubá stavba, plovoucí podmínky nebo viadukty.

Bylo pro vás určitou satisfakcí, když u nás byly vaše projekty po sametové revoluci pozitivně přijaty, ať už odbornou či laickou veřejností?

Nemluvila bych o satisfakci. Nikdy jsem nechtěla, aby můj příjezd do Česka, respektive Československa, připomínal dědečkovu hlášku, a sice že „husa přeletěla moře a přistála jako husa“. Neměla jsem v sobě pocit, že se jednoho dne vrátím do své rodné země a začnu v ní cokoliv měnit. Ovšem stalo se a té možnosti se mi dostalo. Prvním projektem, na kterém jsem v devadesátých letech pracovala, byl interiér v budově Franka Gehryho, v takzvaném Tančícím domě v Praze. Zajímavostí je, že k soutěži na interiéry této budovy nebyl vyzván nikdo jiný než zahraniční architekti a naše navržená kancelář to vyhrála. Pravdou ale je, že tak nějak jsem si myslela, že tímto projektem to pro mě končí…

A neskončilo. Naopak, rozjela se celá ta dodnes trvající série vašich projektů.

Například v tu samou dobu, tedy ve druhé polovině devadesátých let, jsem pracovala na oranžérii v Královské zahradě na Pražském hradě. Byli jsme vyzváni, zda bychom nechtěli přestavět starý skleník s rozpadajícím se sklem, ve kterém pak Václav Havel pracoval na svých spisech, protože tam byl vlhký vzduch a on se tam cítil skrze své zdravotní komplikace pohodlně. Vybavuji si, že právě při této příležitosti jsem si vzpomněla na takzvané zlaté české ruce…

Co tím myslíte?

To, že předválečná a samozřejmě i poválečná ohromná pracovní schopnost tuzemského člověka byla pryč. Neustále jsem pořád dokola slyšela: „Paní, to nejde. Příčka? To nepůjde. Rovný strop? Kdepak, to není možné.“ Skutečně nic nebylo možné, a tak jsem odpovídala: „Dobře, nevadí, přivezu si někoho z Anglie.“ Jenomže v tu chvíli zase prosáklo na povrch české furiantství ve stylu: „Cože? Někdo z Anglie nám bude říkat, jak mám udělat rovný strop? To ne, my to uděláme líp než Angličani!“ Naštěstí už je to pryč. Už to neplatí. Postupně se u českých řemeslníků zase probudila jejich síla a pokud jsem k tomu jenom nepatrně pomohla, jsem za to ráda. Dneska můžu říct, že máme dostatek kvalitních lidí, kteří dokáží skvěle pracovat na světové úrovni a podílí se na našich projektech kupříkladu ve Francii, v Americe nebo v Austrálii.

Na který ze svých projektů jste nejvíc hrdá a proč?

Na ten příští, co bude následovat, a ještě o něm nevím…

A je naopak nějaký, který byste zpětně udělala jinak? Stává se vám, že s odstupem let cítíte, že byste svůj dřívější projekt nejraději přepracovala?

Ano. Přepracovala bych všechno. Kdybych měla tu možnost, s radostí bych se do toho pustila…

Žijete ve Velké Británii, často cestujete nejenom do Zlína, ale taky třeba do Prahy, Paříže či New Yorku. Jste neuvěřitelně pracovně vytížená. Co vás dobíjí? Kde berete neustálou sílu a odhodlání tvořit dál?

Co bych dala za to, kdybych na tuto otázku dokázala odpovědět. Popravdě? Nemám tušení. Moje maminka vždycky říkala, že se člověk nemůže dívat na ty, co jsou na tom líp, že je potřeba dívat se na ty, co jsou na tom hůř – proto, když jsem unavená, tak přemýšlím nad tím, jak jsou asi zničení ti, kteří už nemají tolik sil co já. A pak je potřeba dodat, že jsem neustále mezi mladšími a velmi schopnými lidmi, což má své výhody, a že skutečně ráda pracuji, takže představa, že bych neměla co dělat, nedej bože že bych měla jít do penze, mě strašlivě děsí. Nikdy bych nechtěla zažít okamžik, kdy budu ráno sedět doma a přemýšlet, co podniknout, jak zabít čas, abych nemusela počítat hodiny a minuty, než půjdu zase do postele.

Na závěr se ještě přece jenom vrátím ke Zlínu. Kam byste vzala neznalého návštěvníka města?

Těch více jak pětadvacet let, co do Zlína jezdím, spávám na Interhotelu Zlín. Ten sice nemá zrovna mnoho památečních detailů, které si vybavuji ještě z dob, kdy se hotel jmenoval Společenský dům a chodila jsem do něj s tatínkem na besídky nebo s maminkou k holiči, ale ta cesta od něj k továrně a pak do centra města je pořád stejná. Mám ráda i procházky po třídě Tomáše Bati k budově Malé scény, kam mě rodiče brali s sebou na nákupy a teta Márinka do biografu. Zmíněné cesty zahradním městem, které Baťa skvěle vymyslel, mám opravdu ráda. A neznalého návštěvníka bych určitě vzala i na jedenadvacítku, aby to Baťovo město s továrnou viděl pěkně pohromadě a pochopil ho v širších souvislostech.

EVA JIŘIČNÁ

• Narodila se 3. března 1939 ve Zlíně.
• Patří k nejvýraznějším českým architektům současnosti a s jejími díly se lze setkat po celém světě. Všeobecnou známost jí přinesly zejména interiéry londýnských a newyorských módních obchodů a butiků.
• V Česku patří mezi její nejznámější realizace interiér Tančícího domu, sídlo Britské rady v Praze, Oranžérie na Pražském hradě, hotely Maxmilian a Josef, interiéry pražského kostela sv. Anny nebo lávka pro pěší v Brně.
• Ve Zlíně jsou podle jejích návrhů realizovány Kongresové a Univerzitní centrum a také budova Fakulty humanitních studií.
• Za svůj přínos architektuře a designu získala mnohá ocenění, mezi jinými například titul Královský průmyslový designér nebo Řád Britského impéria za přínos interiérovému designu.
• Byla také zvolena členkou Královské akademie umění, uvedena do Americké síně slávy a jako jediná žijící architektka se dostala do knihy Století designu – Průkopníci designu 20. století.
• Je předsedkyní Sdružení architektů v Londýně a členkou Královského institutu britských architektů. Má dva architektonické ateliéry – v Londýně a AI Design se sídlem v Praze, který založila s architektem Petrem Vágnerem v roce 1999.