Spacák

Čtyři měsíce, to už je věk, kdy byl jeden očekával alespoň trochu rozumný přístup k životu. Takže úkol uspat naši malou šampionku beru jako víceméně formální záležitost. Má přece jasný denní režim, večer se prostě napije mléka a usne.

Pokyny od dcery jsou jednoduché. Pochopil by je i debil. „Pět odměrek Kendamilu rozmícháš do 150 mililitrů teplé vody, ona to během pěti minut mlaskne, pak ji necháš odříhnout, pěkně se na ni usměješ, pak vezmeš tady ten speciální dětský vak na spaní, zapneš ji do něho, položíš do postýlky, dáš jí dudlík a ona v klidu usne,“ říká dcera. Zní to jako dobrý plán. Sice podobný pytel na spaní vidím poprvé, ale nemám obavy.

Co by se mohlo zvrtnout?

Jako kritická se záhy ukáže fáze pět. Tedy uložení do nočního „spacáku“. Speciální vak má dítě zklidnit, díky němu „nešermuje rukama“. Alespoň to tak prezentuje výrobce. Taková humánnější obdoba „kukel“ z čínských porodnic. Což ale malá evidentně nechápe úplně dobře.

První známky odporu se objevují už ve chvíli, kdy tento spacáček beru do ruky. Izabelka přesně ví, co ji čeká. A vůbec se jí to nelíbí.

O protestech nebyla v instrukcích ani zmínka. Naštěstí ještě nejsem před padesátkou fyzicky natolik zchátralý, abych nepřepral čtyřměsíční miminko, takže o tři minuty později Izabelka leží zabalená ve spacím vaku a míří do postýlky. Nepřetržitě dává najevo nevoli. Hlasitě. Čím dál hlasitěji.

Rezignuji. Asi ještě není unavená, dám jí ještě deset minut. Fakt bych vám přál vidět ten obličej, rozzářený nadšením, když rozepnu zip vaku a vysvobodím ji. Během vteřiny slzavé údolí střídá nádherný úsměv od ucha k uchu.

Za deset minut pokus opakuju. A Izabelka opakuje hlasitou protestní akci. Zkouším dudlík. Nefunguje. Takže opakuju rezignaci. Zvuk zipu okamžitě pláč utíná a následujících patnáct minut smích z její tváře prakticky nemizí.

To až ve chvíli, kdy přichází na řadu „do třetice všeho dobrého“. V tomto případě je to ovšem do třetice všeho marného. Pobyt v nočním vaku prostě nese Izabelka ještě hůře než já songy Kelly Family. Znovu rozjíždí hysterický řev.

Nasazuju těžký kalibr, vlastnoručně zpívané ukolébavky. Vyděšení vnučky se dramaticky zvětšuje. Přidává na volume. Teď už to není pláč, ale řev.

V testu odolnosti nervů trapně kapituluju po několika málo minutách. Rozepnutí zipu spacáku jako mávnutím Harryho kouzelné hůlky mění Izabelku z ubrečené, ukřivděné fúrie v nádherné miminko s úsměvem na tváři.

Je čas si přiznat, že tento boj prostě vyhrát nemůžu. Nemám na to.

Spací vak raději schovávám, aby ho malá ani koutkem oka neviděla. A zkouším ji uspat klasicky v náručí. Vím, že se to „někteří moderní“ rodiče nemají úplně rádi. Že zítřejší uspávání bude pro dceru možná bude kvůli zase složitější. Ale je mi to jedno. Úplně.

Izabelce je v mé náruči evidentně dobře. Za pět minut spí jako dřevo. Spící ji o pár minut později bez potíží nasoukám do toho zpropadeného vaku a ukládám do postýlky. Dceři se po jejím návratu samozřejmě nepřiznám. „Všechno v pohodě, je v pytli, žádné problémy,“ hlásím hrdě.

Přece si nějakým moderním vynálezem v podobě spacího pytle pro mimina nezkazím vztah s vnučkou už na samém začátku.