Seznamte se s Martinem Juříkem - Čurdou. Majitelem slavné Zelenáčovy šopy

Na dolním konci zlínské Dlouhé ulice, těsně před vlakovou tratí, najdete meku muzikantů i pivních fajnšmekrů. Za zrodem vyhlášeného podniku Zelenáčova šopa i za jeho dramaturgií stojí Martin Juřík, kterého ve Zlíně všichni znají spíš pod přezdívkou Čurda. Bez něj by zdejší hudební život ani pivní kultura nebyly tím, čím jsou.

Letos má důvod slavit, tedy pokud mu to nepřekazí nějaká další pandemická vlna. Uplynulo 30 let od založení prvního obchůdku Zelenáčova šopa, 25 let od vzniku hospůdky a 20 let se tady konají živé klubové produkce.

„Nedokážu si představit, že bych byl jen hospodský. Hospoda samotná by mě nebavila. Na druhou stranu mi právě provozování hospody umožňuje vytvořit místo pro setkávání muzikantů a pořádání koncertů. A to, co vydělá hospoda, většinou dávám do kulturního programu. Nelákají mě exotické dovolené a drahá auta. Nutno ale říct, že důležitá je i podpora města. Bez ní bychom tak zajímavý program dělat nemohli,“ zdůrazňuje Martin Juřík.

Pro všechny hospodské i organizátory kulturních akcí byl loňský i letošní rok pohromou. Jak se ti to podařilo přežít?

Můžeš se zavřít doma a čekat, co ti stát dá. To se mi rozhodně nechtělo. Můžeš to zabalit, prodat to, jít od toho. To udělala spousta lidí z branže. Šli raději dělat do fabriky, kde mají jistotu. Já jsem si raději stoupl do okýnka, abych nepřišel o kontakt s lidmi. Proměnil jsem hudební klub na obchůdek pivních specialit. Jednu dobu jsem měl na skladě 120 různých piv z 25 pivovarů a minipivovarů. Lidé byli zavření doma, nechodili do hospody, ale chodili nakupovat. Byli často ochotní připlatit si víc peněz za nějaký zajímavý speciál, aby nás takto pomohli podržet nad vodou. Strašně moc nám to pomohlo. Taky jsem vyhecoval manželku a naši kuchařku, aby vařily jídla do krabiček. Jsme ve vlastním objektu, takže žádné Covid-nájemné se nás netýkalo. Dostal jsem pár korun na zaměstnance a to bylo vše.

Pivními speciály je Zelenáčova šopa proslulá už léta…

Už v roce 1996 jsme v Zelenáčově šopě točili Olivětínského Opata, což byla pro zdejší lidi exotika. Tehdy byla pivní nabídka v Česku hodně zakonzervovaná – desítka, dvanáctka, světlé, tmavé. Chtěli jsme ukázat, že na světě je spousta piv, která stojí za ochutnání. Naší filozofií je vyhnout se známým značkám a nabídnout něco nového a zajímavého. I český pivař už vzal na vědomí, že kromě toho našeho tradičního piva plzeňského typu existují další skvělé pivní lahůdky. Také v Česku už vznikla spousta nových dobrých pivovarů, jejichž produkci v Zelenáčově šopě můžete ochutnat. Jeden z nich je Malenovický švec, se kterým spolupracujeme už od jeho začátků. Nabízet tolik druhů piva je samozřejmě logisticky náročné. Stejně tak je ruční výroba v malých pivovarech dražší než průmyslová velkoprodukce. Přestože jsou tato piva o něco dražší, těší mě, že i Zlíňáci je vyhledávají čím dál víc. Chodí a natěšeně se a ptají se, co máme na čepu nového. Máme i vlastní specialitu ve stylu American pale ale s názvem 111 podle popisného čísla našeho domu. Připravil ji pro nás malenovický pivovar Zlínský švec. Koupíte ji jenom u nás. Není moc silná, ani hořká, ani příliš voňavá a díky tomu zachutná fandovi ležáku i svrchně kvašeného piva. Dělal jsem si dlouho statistiku, kolik různých piv prošlo našimi bary a skončil jsem asi před pěti lety na čísle 800. Pak už jsem to počítat přestal.

Proč název Zelenáčova šopa?

Vznikl jako jméno obchůdku, který jsem otevřel na podzim roku 1991. Letos to tedy je už 30 let. Mým plánem bylo provozovat kontaktní kancelář pro prodej vstupenek, výlep plakátů a podobně. Ale věci se vydaly jiným směrem, když jsem se dostal k zajímavým armádním výprodejům. Maskáče, kanady, pohorky, nože, myslivecké oblečení. Jako tramp jsem k těmto věcem samozřejmě měl blízko. Ale mezi tím byly stojany s kytarami nebo klávesy Casio. To vše a ještě mnoho dalšího jsme tehdy prodávali. Vznikl jakýsi mix trampského obchodu, army shopu a hudebnin. Všechno možné pro lidi, co jezdí na vandry nebo do přírody, trampy, skauty, prostě pro zelenáče. A tak vznikl i název Zelenáčova šopa – Greenhorn’s Shop. Brzo nás ale začal trápit nedostatek prostoru. Otevřeli jsme prodejnu hudebnin na Prioru a kromě ní dál fungoval army shop v podjezdu. Až mi jednoho dne nabídl jeden ze zákazníků možnost pronájmu v sousedním domečku, kde je šopa dodnes.

Časem se obchod změnil v hospodu a pak v hudební klub…

Nejprve jsme do domku na Dlouhé sestěhovali oba obchůdky, ale lákalo mě využít i kouzelný dvorek, kde mohlo být venkovní posezení. Malá zahradní restaurace na jeho místě vznikla v roce 1996. V roce 2001 jsme ji zastřešili, zaizolovali a vznikl prostor pro hudební produkce, který v těchto týdnech ještě zvětšujeme a vylepšujeme. V době, kdy jsem provozoval trampský obchůdek, jsem objížděl s prodejním stánkem různé festivaly a potkával se tam se zajímavými hudebníky. Začali jsme se navzájem zvát a z toho se později vyvinula tradice hudebních akcí v Zelenáčově šopě. Takže když to shrnu, letos se nám sešlo hned několik výročí – 30 let od založení obchůdku Zelenáčova šopa, 25 let od vzniku hospůdky a 20 let živých klubových produkcí.

Jak vznikla myšlenka pořádat v Zelenáčově šopě pravidelné hudební akce?

Už když jsme před dvaceti lety opravovali tento dům, měl jsem představu, že se tady bude hrát živě. Chtěli jsme vytvořit místo, kam mohou lidé přijít s kytarou, sednout do kouta a jen tak si zahrát. Kdysi se takto hrávalo ve spoustě hospod, v devadesátých letech se ale ze Zlína stalo diskotékové město a tato možnost zmizela. Chtěli jsme proto nabídnout muzikantům prostor pro realizaci. Už od začátku byla dramaturgie hodně široká. Trochu tomu nahrála situace, že ve Zlíně není žádný kulturní dům. Jsou tu prostory na větší hraní, filharmonii, divadlo, ale klubová scéna chybí. Byl tu proslulý Golem, ale ten se zaměřoval spíš na hutnější muziku. Folk a country se tu prostě nehrálo, kromě špiček, jako Karel Plíhal, Vlasta Redl a podobně, kteří sem přijížděli dělat větší koncerty. V celé republice i v regionu je ale obrovská spousta kapel, které tuto možnost zahrát si ve Zlíně neměly. To se netýká jen folkové muziky, ale i jiných žánrů. Dodnes ve Zlíně není ani jazzový klub.

Dnes ale klub zdaleka neorientuje jen na folk, country a akustickou muziku…

Když skončil klub Golem, zájemců o vystoupení u nás ještě přibylo. Také jsme začali zvát kapely skutečně zvučných jmen, jako jsou AG Flek, Druhá tráva s Robertem Křesťanem, Nezmaři, Hop trop, Ivan Mládek, Funny Fellows, Peter Lipa ze Slovenska nebo Laco Deczi ze Spojených států, občas i jiní písničkáři nebo jazzmani ze zámoří.

Když se ohlédneš za všemi těmi jmény, na koho jsi nejvíc pyšný?

To je jednoznačně Charlie McCoy. Letos osmdesátiletý americký harmonikář, který s ohledem na věk možná do Česka už znovu nepřijede. Tehdy tu nahrával desku s kapelou Malina Brothers a měl všeho všudy pět koncertů, tři někde v Čechách a dva u nás v Šopě. Divím se, že po něm nesáhla nějaká velká kulturní instituce. Vždyť Charlie McCoy je muzikant světového formátu, který hrál s hvězdami, jako jsou Bob Dylan, Elvis Presley nebo Johny Cash. A u nás si zahrál v Šopě pro sto lidí. Nechali jsme mu na počest v pivovaru Zlínský švec uvařit i speciální pivo s jeho obrázkem na etiketě. Místo desek pak po koncertu podepisoval své pivo.

Jste malý klub, takže každý koncert mívá hodně bezprostřední atmosféru. I když jde o velké hvězdy…

Na každého muzikanta, ať je to Robert Křestan, Laco Deczi nebo kdokoliv jiný, se těším. Takových koncertů bývalo před covidem třeba i 80 za rok. A každý z nich přináší zajímavá setkání. Nejen pro mě, ale i pro návštěvníky a samotné hudebníky. Ten kontakt mezi publikem a účinkujícími je u nás velmi úzký, to jinde nezažijí. Stačí i padesát lidí a je tu skvělá atmosféra. Vzpomínám si, jak si to u nás užíval třeba Pavel Bobek. Když hraje někde v kulturáku pro tři sta lidí, pak odejde do zákulisí, a tím to pro něj většinou končí. Tady mu přišla spousta lidí osobně poděkovat za skvělý koncert. Potlesk, který sklízí umělec, je sice určený jemu, ale užívám si ho i já. Potvrzuje smysl mé práce. A tyto okamžiky jsou pro mě tou největší odměnou. Je to motor, který mě žene dál.

Jaké zajímavé akce chystáte do konce roku?

Během října ještě budujeme nové prostory, ale na listopad a prosinec, pokud covid dovolí, už je nasmlouvaný nabitý a zajímavý program. Před Vánoci nebudou chybět stálice, jako AG Flek, Druhá tráva a Podjzed, ve finále roku kapely Blue Station, Orange a Cestující hudba. Vystřídá se u nás skoro celý hudební Zlín. Chystají se i cestovatelské besedy a návrat Divadla Hrocha a Pásovce.

Jak ses dostal k zájmu o muziku?

Nemám žádné hudební vzdělání. Prošel jsem jen „dramaťákem“ na Malé scéně pod vedením Antonína Navrátila, to pro mě byl obrovský guru, který mě naučil nestydět se a vystupovat před lidmi. Mým odchodem ze Zlína na školu bohužel toto dramaticko-divadelní období skončilo. K muzice jsem prostřednictvím kytary přičichl ve třinácti čtrnácti letech, kdy jsme na táborech hráli a zpívali různé známé trampské písničky. Pokračovalo top na různých vandrech a ke hraní s kapelou mě pak přivedl Jiří Novotný, legenda zlínského bluegrassu a lídr skupiny Hazard. Pak jsme s Tomáše Illem, který dnes působí v Praze jako úspěšný skladatel, vymysleli kapelu Limo. Ten název byl trochu protestem proti skupině Ryzlink bluegrass, která byla ve své době na Zlínsku docela oblíbená. Hráli jsme nějaký ten rok, dokonce se účastnili pár soutěží.

Dnes hraješ na mandolínu. To není úplně obvyklý nástroj…

A o to právě jde. Chtěl jsem se odlišit, protože táborákových kytaristů byla všude spousta. Tak jsem se začal sám učit na mandolínu. Troufám si s nadsázkou říct, že svého času jsem byl nejspíš nejlepší mandolinista ve Zlíně. Protože žádný jiný tu ani nebyl. Až později se objevili další šikovní mladí hráči, kteří mě naprosto převálcovali. Ale já vlastně ani nemám žádné hudební ambice, je to pro mě hlavně koníček.

Už spoustu let působíš v kapele Podjezd. Jak vznikla?

Když jsem se po roce 1990 vrátil do Zlína a otevřel si krámek v podjezdu na Dlouhé ulici, zkoušeli jsme s novou kapelou přímo tam. Odházel jsem stranou maskáče a kanady, co jsem tehdy prodával, a hráli jsme. Tehdy ještě jen v akustické sestavě. Jen jsme pořád nemohli vymyslet název, proto jsme se pojmenovali podle toho místa – Podjezd. Od té doby se muzika, kterou hrajeme, trochu změnila. Není to už ten tradiční akustický bluegrass, máme modernější zvuk. A z původních členů zůstal už jen kytarista Tomáš Jícha. Nejpodstatnější akvizicí v průběhu let byla zpěvačka Radka Janečková, která se stala tváří kapely.